To’s nebyl ty!

Marie Calma

To’s nebyl ty!
Ten mladý muž, co květy pro mne trhal, by pobožně je v moje ruce vložil, mnemně, nevím čím, přec tebe připomínal, jak při mně stanul a jak se mi dvořil a slovy vybranými v řeči mrhal. Tak jiný byl! Proč tedy v mysli tanul mně obraz tvůj? Co z úst tvých zaznít mělo, teď slyšela jsem. Projev touhy vřelý, obdivu slova, jímž se nitro chvělochvělo, a vášeň, kterou náhle ke mně vzplanul. Ty květy vzala jsem a poděkovat jsem chtěla za ně – dobré slovo říci a zadívat se v oči, které prosí. Než cítila jsem, kterak blednu v líci, a jak mi slzná vláha oči rosí. To’s nebyl ty! Tvé dlaně netrhaly ty květy letní v herbář lásky naší, a hlas tvůj neříkal ta krásná slova nad všechny melodie světa dražší, jež souzvuk srdcí dvou jen v sobě chová. 121 To’s nebyl ty! A já tam stála chudá a zamyšlená. Květy na zem padly, a úsměv pohas. Slova odumřela. U nohou mých ty květy rychle vadly, že k ústům přitisknout jsem neuměla, co’s nebyl ty! 122