To’s nebyl ty!
Ten mladý muž, co květy pro mne trhal,
by pobožně je v moje ruce vložil,
mnemně, nevím čím, přec tebe připomínal,
jak při mně stanul a jak se mi dvořil
a slovy vybranými v řeči mrhal.
Tak jiný byl! Proč tedy v mysli tanul
mně obraz tvůj? Co z úst tvých zaznít mělo,
teď slyšela jsem. Projev touhy vřelý,
obdivu slova, jímž se nitro chvělochvělo,
a vášeň, kterou náhle ke mně vzplanul.
Ty květy vzala jsem a poděkovat
jsem chtěla za ně – dobré slovo říci
a zadívat se v oči, které prosí.
Než cítila jsem, kterak blednu v líci,
a jak mi slzná vláha oči rosí.
To’s nebyl ty! Tvé dlaně netrhaly
ty květy letní v herbář lásky naší,
a hlas tvůj neříkal ta krásná slova
nad všechny melodie světa dražší,
jež souzvuk srdcí dvou jen v sobě chová.
121
To’s nebyl ty! A já tam stála chudá
a zamyšlená. Květy na zem padly,
a úsměv pohas. Slova odumřela.
U nohou mých ty květy rychle vadly,
že k ústům přitisknout jsem neuměla,
co’s nebyl ty!
122