V očekávání Druha.

V očekávání Druha.
Ty přijdeš! Což jsem tě neviděla dnes v záření hvězd, jež zaplanuly po bouři, která hukem svým naplnila celé údolí? A nebyl’s to ty, který na mne díval se dnes z plachého úsměvu dětských očí? Tys našeptával mně slova k mé písni tajemné, kterou jsem si hrála za šera po paměti. A tys byl při mně v hukotu ulic a zabočil se mnou v úkryty sadůsadů, kde vše již chvělo se jarní předzvěstí. A tebe tiskla jsem k ústům s kytičkou prvních fialek a tys pomohl dnes osušit slzy mého horkého zklamání. Ty přijdeš! – Kdyby’s nebyl, což v předtuše mohl bys být se mnou? Cítím tě kolem sebe – ty jsi ten všudypřítomývšudypřítomný a vševědoucí. Ocitla bych se na sto mil od tebe, kdybych přestala být dobrou. Zahubila bych svou sílu, kdybych přestala věřit v tebe. 89 Ty přijdeš! Hledím k dalekým obzorům a čekám. Dočekám se? Tam v dáli je jasno od vstávajícího slunce, a pod jeho polibky růžovějí hory a kvetou sady věčné krásy. Ono osvětluje cesty k dalekým výšinám podobno tobě, jenž přijdeš. – Nazvu-li tě milencem, nazvu-li tě jménem člověka – nevím. Jsi Druhem! A Druh je víc než všichni lidé a veškerá příroda, a všechen život a všechny smysly. Je vším. Je náboženstvím mého nitra a příčinou mého zkrásnění. Rodím se ním a dýchám. Krvácím pro něho touhou a miluji stejně bolest i radost a vše, co přichází od něho poznáním. Je sluncem mých dnů, hvězdou nocí, vším, život co utváří v celek. Je bohem a má jeho sílu i podobu. 90 Jeho výmluvnost je výmluvnější všech náboženství, jeho cit předčí nejhoroucnější lásku. Pokorně na něho čekám. – Mít jej tak blízko ve všem krásném, v krvi i v duši své, v bdění i ve snu, v zármutku i v radosti – to není málo. A já proto čekám. – Bylo by zbytečno chodit mu vstříc. Potkám-li krásu, potkala jsem jeho, vykonám-li dobro, vyšla jsem mu na sto mil vstříc. K dokonalosti mé z daleka vede jeho cesta, a proto tolik snažím se být dokonalou. Než krásu, sílu a vroucnost a vše k mé ozdobě – přinese teprve On – až přijde! – 91