V očekávání Druha.
Ty přijdeš!
Což jsem tě neviděla dnes v záření hvězd,
jež zaplanuly po bouři,
která hukem svým naplnila celé údolí?
A nebyl’s to ty, který na mne díval se dnes
z plachého úsměvu dětských očí?
Tys našeptával mně slova
k mé písni tajemné,
kterou jsem si hrála za šera po paměti.
A tys byl při mně v hukotu ulic
a zabočil se mnou v úkryty sadůsadů,
kde vše již chvělo se jarní předzvěstí.
A tebe tiskla jsem k ústům
s kytičkou prvních fialek
a tys pomohl dnes osušit
slzy mého horkého zklamání.
Ty přijdeš! – Kdyby’s nebyl,
což v předtuše mohl bys být se mnou?
Cítím tě kolem sebe –
ty jsi ten všudypřítomývšudypřítomný a vševědoucí.
Ocitla bych se na sto mil od tebe,
kdybych přestala být dobrou.
Zahubila bych svou sílu,
kdybych přestala věřit v tebe.
89
Ty přijdeš!
Hledím k dalekým obzorům
a čekám. Dočekám se?
Tam v dáli je jasno od vstávajícího slunce,
a pod jeho polibky růžovějí hory
a kvetou sady věčné krásy.
Ono osvětluje cesty k dalekým výšinám
podobno tobě, jenž přijdeš. –
Nazvu-li tě milencem,
nazvu-li tě jménem člověka –
nevím. Jsi Druhem!
A Druh je víc než všichni lidé
a veškerá příroda,
a všechen život a všechny smysly.
Je vším.
Je náboženstvím mého nitra
a příčinou mého zkrásnění.
Rodím se ním a dýchám.
Krvácím pro něho touhou
a miluji stejně bolest i radost
a vše, co přichází od něho poznáním.
Je sluncem mých dnů, hvězdou nocí,
vším, život co utváří v celek.
Je bohem a má jeho sílu i podobu.
90
Jeho výmluvnost je výmluvnější všech náboženství,
jeho cit předčí nejhoroucnější lásku.
Pokorně na něho čekám. –
Mít jej tak blízko ve všem krásném,
v krvi i v duši své,
v bdění i ve snu,
v zármutku i v radosti –
to není málo.
A já proto čekám. –
Bylo by zbytečno chodit mu vstříc.
Potkám-li krásu, potkala jsem jeho,
vykonám-li dobro, vyšla jsem mu na sto mil vstříc.
K dokonalosti mé z daleka vede jeho cesta,
a proto tolik snažím se být dokonalou.
Než krásu, sílu a vroucnost
a vše k mé ozdobě –
přinese teprve On –
až přijde! –
91