Moře a obloha.

Marie Calma

Moře a obloha.
Jako obloha při bouři bylo setkání naše. Otevřela se nebesa – moře i obloha v jedno splynuly, stejný je prožehl plamen. Z rozhořené oblohy miliardy jiskérek přelétly v moře, pohoupaly se na rozčeřené jeho hladině, utonuly a nezažehly. Obloha pohasla v temnu noci, jako oči, skryté pod rozbolněnými víčky. Moře dunělo, stříkalo do výše, ale nezasáhlo oblohy. Zkrotlé položilo se ve svých prostorách jako pes na prahu vlídného domu, mezi tím, co na obloze miliardy jiskérek, jež nedovedly zažehnout moře, hvězdami zaplanuly, aby svítily z vysoka, klidně a smírně do tajemných hlubin mořských, do bezedných hlubin tvého mužství a ubraly jim prozářením svým děsu. Moře, mužství tvé rozpoutané – a obloha – duše mého ženství. 83