Nepravou stopou.

Nepravou stopou.
Nemohla jsem jít mimo tebe, jako pramen nemůže téci přes vypráhlou půdu, aby jí nenapojil svou vláhou. Musela jsem tvou bolest vyvážit radostí a vírou v štěstí. Musela jsem v tvých představách pozvednout zavržený obraz ženy. Musela jsem ti povědět o nových cestách, kterými nutno se brátbrát, až všechno zklame. A ještě tak mnohé měla jsem dát! Naučit dobru, jež nutno pěstovat v sobě a objevit v druhých. Naučit tajemství velkého míru, jež vzniká z poznání a pochopení všeho. Milovat krásu a naplnit jí duši. Uvěřit v radosti věčno a štěstím svým zapálit ohně ve výších sobě i druhým. Nejkrásnějšími vlastnostmi a nejryzejšími ctnostmi vybavila jsem tebe – svůj přízrak. Nejvyšší krásou jsem tě prozářila, největší milovala tě láskou. 41 Před velkými dary mé duše malý jsi stanul. Se silou odvahy její zbabělost svoji jsi měřil. Pro květ radosti pravé nebylo v duši tvé půdy. Prodlévat v kráse, ji přijmout neměl jsi vůle. Malátnost tvoje bránila novou jít cestou. Kol zahrad duše mé bázliv mlhou jsi bloudil. Neuměl’s přijmout, ni dáti víc, než by dovedli jiní, kterým se žena jen líbí v příznivě dané chvíli a od níž spěchají k všednu, když se jim po chvíli zazdá, že poněkud s cesty si zašli. Poznat a pochopit, přilnout, na to ti nezbylo času. K hluchým jen nesla se uším nejsladší hudba mé duše, slepé jsem učila oči 42 na velkou krásu se dívat. V podzemí chtěla jsem marně prodrat se paprskem slunce, k srdci jsem promlouvat chtěla, které se nechvělo citem. A pramen, napojiv půdu, nejhorší vzal z ní svůj podíl jsa jejím zakalen prachem. Daleko téci teď musí písčinou života svého struhami bolesti, v stínu, než čistým bude zas zdrojem.zdrojem sobě i druhým. 43