Nepravou stopou.
Nemohla jsem jít mimo tebe,
jako pramen nemůže téci přes vypráhlou půdu,
aby jí nenapojil svou vláhou.
Musela jsem tvou bolest vyvážit radostí
a vírou v štěstí.
Musela jsem v tvých představách pozvednout
zavržený obraz ženy.
Musela jsem ti povědět o nových cestách,
kterými nutno se brátbrát,
až všechno zklame.
A ještě tak mnohé měla jsem dát!
Naučit dobru, jež nutno pěstovat v sobě
a objevit v druhých.
Naučit tajemství velkého míru,
jež vzniká z poznání a pochopení všeho.
Milovat krásu a naplnit jí duši.
Uvěřit v radosti věčno a štěstím svým
zapálit ohně ve výších
sobě i druhým.
Nejkrásnějšími vlastnostmi
a nejryzejšími ctnostmi
vybavila jsem tebe – svůj přízrak.
Nejvyšší krásou jsem tě prozářila,
největší milovala tě láskou.
41
Před velkými dary mé duše
malý jsi stanul.
Se silou odvahy její
zbabělost svoji jsi měřil.
Pro květ radosti pravé
nebylo v duši tvé půdy.
Prodlévat v kráse, ji přijmout
neměl jsi vůle.
Malátnost tvoje
bránila novou jít cestou.
Kol zahrad duše mé bázliv
mlhou jsi bloudil.
Neuměl’s přijmout, ni dáti
víc, než by dovedli jiní,
kterým se žena jen líbí
v příznivě dané chvíli
a od níž spěchají k všednu,
když se jim po chvíli zazdá,
že poněkud s cesty si zašli.
Poznat a pochopit, přilnout,
na to ti nezbylo času.
K hluchým jen nesla se uším
nejsladší hudba mé duše,
slepé jsem učila oči
42
na velkou krásu se dívat.
V podzemí chtěla jsem marně
prodrat se paprskem slunce,
k srdci jsem promlouvat chtěla,
které se nechvělo citem.
A pramen, napojiv půdu,
nejhorší vzal z ní svůj podíl
jsa jejím zakalen prachem.
Daleko téci teď musí
písčinou života svého
struhami bolesti, v stínu,
než čistým bude zas zdrojem.zdrojem
sobě i druhým.
43