Země.

Marie Calma

Země.
Po zimním spánku, jejž v sněhových loktech snila, probudila se země. Tisícerými životy se rozrodila a všemi promluvila ke mně. Po teskných chvílích, jež od zimy ještě zbyly, není již stopy v duši. Ledy se prolomily, píseň se ozvala v samotě hluši. A zní mi v snění... Fialky jejím chvěním klíčí, stromy se mízou nalévají, stráně zdobí se petrklíči, s břízek závoje vlají... Modlitba stoupá k rozmilovanému slunci, životodárci, a duše jde s ní. V oblacích se koupá, sotva se rozední, a žhavá láska polední 95 ženicha slunce a nevěsty země silou svou mohutnou promlouvá ke mně. 96