Moře.

Marie Calma

Moře.
Veliké, nádherné moře, v přívalu běsnícím, v duchu často tě vídám. Sedám na skalním výběžku nad tebou čnějícím a z hukotu tvého zvídám, zda pohltit chceš moje hoře. Jaké jsi veliké a já jaká malá! Slabá tak, že každá vlna, kterou se nade mnou vztyčuješ, a každý závan větru, kterým mne bičuješ, i bol, jehož duše je plna – smetnout mne může v propast tvou bezednou. U nohou mých zprahlá tráva a lastury leží. Zda perly v některých budou? Či marno je zvedat – a najdu jen ztěží a zas budu chudou, tak jako v životě, když přišla odvaha v lasturách lidských perly si hledat? 84 Veliké, nádherné moře, dej mi svou odvahu zběsilou, dej mi svou nezkrotnou sílu a duši mé hlubiny svoje. Odplav a pochovej hoře moci své přesilou, naplň mne odvahou k dílu, vrhni mne doprostřed boje a dej mi víru, kraj světa když zajdu, ve vzácné duši jedné jedinou perlu že najdu, jediné dobré slovo pro svoje hoře. Veliké, nádherné moře! 85