Slyš! jaký to dusot koní?
Dva jízdní – kam harcují?
Od Letů a od Drahenic
Proti sobě směřují.
Sladký sen již všechno blaží,
Kdo kam pozdě tak se snaží? –
Jede děva od Orlíka,
Ušlechtilá Milina,
Z vstřičné strany rytíř Mírov.
Tichá noční hodina,
Když slavík své písně pěje,
Tajné lásce schůzky přeje.
Zahořel jest chrabrý Mirov
Láskou k sličné Milině,
Plápolalo její srdce
Pro Mirova jedině;
Hněvný rozbroj otcův ale
Zapovídá city vzňalé.
Po vše věky skalinami
Věje vítr studený,
Od pravěků oba rody
Hněvem jsou rozkvašeny;
A nižádné pomyšlení
Mezi nimi na smíření.
Nedbá však na otcův hněvy
Láska dítek ohnivá,
Plamen ještě rozněcuje
Nebezpečnosť hrozivá,
A strach žádný neroztříbí
Čisté lásky svaté sliby.
Na planině od Myslína
Ku Horosedským sadům
Zelená se temný hájek
Nepřístupný úkladům;
V chrasti konvalinka zkvítá
A to dvé milenců vítá.
Tam před zradou světa jistí
Přisahali vespolek
Věčnou věrnosť, byť i smrtí
Hrozil zlý osudu vztek.
Měsíc jasný krásně svítil,
Jakby svatosť slov byl cítil.
A na říčce vlnky lehké
Křemením zašuměly,
Rychle miláčkové domu
Na dvě strany odjely.
Ona ku Orlické stráni,
Mirov na západ uhání.
Rouzloučeným ve budoucnu
Mdlá jen svitá naděje,
Zlý však osud ani této
Slasti plané nepřeje;
Přísný otec dceru svoji
Zasnoubiti chce Krůvoji.
Smědý Krůvoj, nejbohatší
Na Záchebských krajinách,
Chlípným ousměškem již mluví
O svatebních hostinách;
Něžná děva lká i pláče,
Přec se vdát má za boháče.
A již na Orlickém hradě
Všichni hlučně plesají,
Na stu vozích klenoty se
Pro nevěstu chystají;
Milina však, smutná děva,
Slze přehořké vylévá.
Náhle slyš! jaký to lomoz,
Hluk a šum? co znamená?
Všecka příprava svatební
Rázem jest přetržena,
Všude meče vybrušují,
Všude zbraně jenom kují. –
Sehnala se černá mračna
Nade českou krajinu,
Cizí zuřivci plenili
Za dědinou dědinu,
A vejvoda český káže:
Ať se zbraň ku boku váže.
Ihned po všech hradech českých
Volalo se: „ku zbrani!“
A na Orlík v četách zbrojní
Hrnuli se zemani.
Neb Čech zavrhá zahálku,
Má-li pro vlasť drahou válku.
Na to nesčíslné pluky
Táhnou na cizince ven;
Milina se žehná s otcem,
A vzdech její netajen:
Bože! chraň otce dobrého,
Chraň i Mirova milého.
Přes hranice přes Šumavu
Vtrh nepřítel sem již dál,
Kdež mu srdcem rozjitřeným
Český lev na odpor stál.
Najednou se bitva strhla,
Strana na stranu se vrhla.
Obě strany krutě válčí,
Šípy, hroty létají.
Bože dobrý! co se děje?
České pluky couvají,
A loupežné cizí plémě
Žene Čechy do vnitř země.
Žene cizák Čechy pořád
Přes horu a dolinu,
Až posléze přihnali se
Na širokou planinu
K Horosedlům od Myslína;
Právě denní zář zhasíná.
A hle! Najednou se staví
Zas do šiku Český voj
A ze všech stran počne zuřit
Nová bitva, nový boj.
Češi jakby v zoufalosti
Nabývají udatnosti.
A však běda! všecko marno,
Štěstí Čechům nepřeje,
Šípem cizinským do Čechů
Tisícerá smrť reje.
Mnoho květů vlasti svadlo,
Mnoho mužů českých padlo.
Tu najednou rytíř Mirov
Vyšine se v průčelí,
Pod žebrami chrabrým srdcem,
V rukou zbrojen ocelí,
Na novo zas Čechy staví
A lva hlasem k plukům praví:
„Vlasť a láska dvě jsou hvězdy
Pro muže, jenž svoboden;
Kdo se podá v jařmo cizí,
Otrok jest jich nehoden;
A mohlo by Čecha býti,
Jemuž hvězdy ty nesvítí?
Zde v tom hájku zaslíbil jsem
Sličnou sobě Milinu;
Pro tě, Milino, a pro tě,
Vlasti, zde ať zahynu!
Kdo má českou krev jonáckou,
Za mnou na tu zběř cizáckou!“
A jakoby duch nebeský
Do těch pluků českých vjel,
Houfem na vrahy se vrhnou,
Jakoby roj černý včel,
A metají ráz po rázu
Na cizáky zhoubnou zkázu.
A ryk válečný se množí. –
Potokem již teče krev,
Na vše strany smrť vysýlá
Rozlícený český lev;
Vítr jitru pozdrav douvá
A hle! cizí luza couvá.
Však co tamto? Orel dravý
Dva chce shltit sokoly?
Aj! to hlavní vůdce cizí
S dvěma Čechy zápolí.
A jak první ránu nesl,
Krůvojovi hlavu sčesl.
Již zas druhou ránu sláti
Chce na pána z Orlíka,
V tom však rychle chrabrý Mirov
Pozabodnuv vraníka,
Mečem sáhodlouhým tesne,
A hle! cizák bezduch klesne.
Tím se ty cizinské roty
Náhlým děsem ustraší,
A kady kdo může, cvalem
Na západ se rozplaší,
A než vzešla denní svíce,
Není tu cizince více.
Na to pán z Orlíka slavný
Vděčně sem a tam se ptá,
Kdo jej před smrtí uhájil,
Hojnou odměnu že dá;
Zvěděv prál: „Mirove statný!
Co chceš za svůj čin udatný?“
Chrabrý Mirov pokloní se,
A jme se dít s pokorou:
„Pane! svrhni starých hněvů,
Ježto v našich rodech vrou,
Žehnej přátelského svazku,
Žehnej mou k Milině lásku.“
I rozjasnil mysl svoji
Slavný na Orlíku pán,
Žehnal Mirova chrabrého,
Jímž mu život zachován,
Žehnal přátelského svazku,
Žehnal i k Milině lásku.
A kde se dva kmeny české
Z hněvů dávných smířily,
A kde Mirov s Milinou si
Lásku věrnou slíbili,
Tam městečko zbudovali,
Mirovice je nazvali.
A tu říčku tichotokou,
Lásky tajné svědkyni,
Slibů svatých, slibů věrných
Věrnou tajitelkyni,
Do paměti též ji vzali,
Mlčava jí jméno dali.