Rakovník.
Aj, ty slavný Rakovníku!
Odkud pak své jméno máš?
Či snad ani svého vzniku
Počátek ty sám neznáš?
Snad že ten tvůj křivolaký
Potok chová dobré raky?
Či tekla zde v boji krev,
A tys rekům za rakev?
48
Starých věků pestré skutky,
Slavných předků divné půtky,
Bez zapsání ostaly.
Kdo nám tmu s nich odhalí?
Aj slyš! z mlejnů tvých a sadů,
Ze zřícenin blízkých hradů
Rozléhá se v tichý háj
Starověká divná báj.
11.
11.
V tmavošedém dávném věku
Na strmině pevných skal
Bohatý a skvostný hradec
Hlavačov se vypínal.
Hrad to nádherný a tvrdý,
Jak pán jeho pyšný, hrdý.
Však ne dědic spravedlivý
Na hradě tom panoval,
Cizinec tam věrolomný
Lstí a vraždou se vedral.
Kdo měl právu pomoc nésti?
Ještě vládla síla pěstí.
Smrtí sešel dobrý stařec,
Starý Hlavačovský pán,
A otcovskou péčí pěstoun
Panoš Klen byl jmenován,
Aby pěstil čacké kvítky,
Syna, dceru, zdárné dítky.
49
Svedla však na cestu křivou
Poručníka vášeň zlá;
Dceru s hradem za své dostat,
To vyvést dnem nocí dbá;
A žel! vášeň nezná kázně,
Nezná práva, nezná bázně.
Dítkám žádného zastání,
Snadno zdařil se zlý čin;
Bylť to věk tmy, dřív než ještě
Vládl věhlas Libušin.
Zrádný panoš vsadil ránu,
Ránu smrti svému pánu.
A tak dědice se zbaviv
V tajném sklepě bez hluku,
Neodbytnou oulisností
Žádá Mílu o ruku,
A naději chlipnou kojí,
Že ihned ji nazve svojí.
Míla však, šlechetná děva,
V svatohněvném zápalu
Vrahovi podlému praví
V horkém citů návalu:
„Ha! kam třeštíš, ty padouchu?
Ještě lpí krev na tvém rouchu!
Důvěru jsi zrádně zlomil,
Podlý bídník zde stojíš;
Vraždou klestíš sobě dráhu,
Což se pomsty nebojíš?
50
Já a slouti tvoje žena,
Radší chci být zavražděna.“
To zatřáslo duší zrádnou,
Zalekl se panoš Klen,
An se mu počíná kalit
Blaženosti smělý sen.
Však pováživ, čas vše mění,
Nové počal lichocení.
2.
2.
Aj viz! kdo to pozdě v noci
Na palouce pod hradem?
Jest to duch či zlosyn jakýs
Veden tajným oukladem?
A co na hradě se děje,
Bílá rouška dolů věje?
Chodí dole tmavou nocí
Švárný Kokrdovský pán,
Jun od Míly Hlavačovské
Plným srdcem milován,
Toužebně se vzhůru dívá
A milenka vlídně kývá.
A lehounkým šeptem sobě,sobě
Cos tajného sdělili,
A srdečně potěšeni
Rychle se zas vzdálili;
On se na Kokrdov vrací,
Ona do hradu se ztrácí.
51
Několikrát slunce přešlo
Na obloze dráhu svou,
Náhle slyš! Na Hlavačově
Ku svatebním hodům zvou.
Mílo! Mílo! co počínáš,
Na Kokrdov zapomínáš?
A již zásoby se vozí,
Šperky šijou noc i den,
Mlsný jestřáb na holoubka,
Na Mílu se těší Klen.
Mílo! což je ctnosť a láska
Pouhá ošemetná sázka?
Ale slyš! Najednou tichý
Jako hrob je Hlavačov;
Slyš! Klen zuří a vyzývá
Se zbraní na divný lov,
Na lov na tajemnou cestu,
Stíhat uprchlou nevěstu,
A přisahá: „Slyš to Perun!
Tři sta dravých Cerberů
Nechť děvici zrádnou stráží,
Já se k ní přec doderu,
A jejího svůdce lstného
Stíhne pomsta hněvu mého!“
Mezi tím na Kokrdově
Láska svátek slavila,
A dvé srdcí milujících
Páskou sňatku spojila;
52
Sličná Míla z Hlavačova
Vládkyní jest Kokrdova.
Krátká však jen byla rozkoš
Srdcí láskou blažených;
Oko pomsty vyslídilo
Stopu kroků Míliných.
A již Klen meč váže k pasu
A do zbraně volá chasu.
A tu se od Hlavačova
Strašné houfy vyhrnou,
A již Kokrdov obklopen
Zbrojnou chasou Klenovou.
A vrah Klen v čele té luzy
Řídí dílo děsné hrůzy.
Moudrý Čestmír hotoví se
K zoufalému odporu,
Rozestaví své oděnce
Na hradební prostoru,
A políbiv zbledlou Mílu
S chrabrým srdcem kráčí k dílu.
Tu najednou na všech stranách
Krvavý započne boj,
Outokem na hradbu žene
Loupeživý Klenův voj,
Kokrdovci ve zoufání
Udatně se s hradeb brání.
53
Však nastojte! ve střed hradu
Padl věnec ohnivý,
A kol hradních bojovníků
Šlehá plamen dusivý,
A smělý Klen veda ránu
Palicí rozštípl bránu.
Tím ta rozlícená luza
Až do hradu vrazila,
A co kde živého, mečem
Jako vzteklá vraždila;
Mstivý Klen pozorně slídil,
Aby Míly se dopídil.
A na hradbě, kde nejtužší
Mečem boj byl bojován,
Šípkou raněn v krvi ležel
Čestmír Kokrdovský pán,
A Klen, hrdý vítěz, káže,
Ať se ve okovy sváže.
Hledali pak Klen i chasa
Mílu po všech prostorách,
Ale marně rozvalili
Zbořeniště v rum a prach;
V celé spoustě ani dechu,
O nevěstě ani slechu.
Zuřivý Klen, hněvem vzteklý,
Strašlivě započne klít,
Celý svět kdyby měl splenit,
Mílu že musí najít.
54
Zatím zpátky se ubírá,
A Čestmíra ve věž svírásvírá.
3.
3.
Aj! pohlédni tam do lesa
U Radnické jeskyně,
Co se to tam v skrejši bělá,
V hustorostlé křovině?
Snad tam labuť zabloudila?
Či mešká tam lesní Víla? –
A když vůkol po krajině
Všecko blaží sladký sen,
S plachým zrakem, tichým krokem
Jde ten přelud z lesa ven,
Ku potoku dolů chodí,
V mělkém potůčku se brodí.
Bílá labuť nevytrvá
V teskné lesa houštině,
Lesní Víla nevychází
Bez družek svých z jeskyně;
Není labuť ani Víla –
Je to opuštěná Míla.
Při strašlivém boji slyšíc
O zhynutí manžela,
Sirá vdova s lůnem matky
Žalostně se zachvěla.
55
Z hradu vedla tajná dráha,
Tak vyvázla z drápů vraha.
A v jeskyni v hustém křoví
Vykvetl jí kvíteček,
Dárek lásky Čestmírovy,
Ušlechtilý chlapečekchlapeček.
Blažená mateřskou slastí
Zapomíná na vše strastistrasti.
Strach před zradou, strach před pomstou,
V huštinu ji zahání;
Kterak ale proti hladu
Dva životy uchrání?
Krušná věc jest hladu strázeň,
Krušnější než smrti bázeň.
Nouzí smělosti přibývá,
Byť i sklesla důvěra;
Taktéž Míla odhodlaně
Za tmavého večera
Pod lesinou na palouce
Zajde k chatrné chaloupcechaloupce.
Byla to památka mlýnu
S polovici sbořená,
A v ní v kole sedmi dítek
Přeubohá stařena,
Dravostí Klenova lidu
Uvržena v holou bídu.
56
S holou bídou na samotě
Zápasíc rok od roku,
Jediného dobrodince
Má na blízkém potoku;
V něm si denně raků chytí
A tak osm hrdel sytí.
I uroní slzu Míla
Nad těžkostí siroby,
Tichou myslí však tvrdému
Osudu se podrobí;
Do potoka bez rozpaků
Vstoupí a naloví raků.
A tak po mnoho let dlouhých
Jedinou jí stravou rak,
A to žalostné vyhnanství
Nemění se nikterak;
Ve dne v jeskyni se skrývá,
V noci na raky chodívá.
A robátko, sladká rozkoš,
Tělem duchem dospívá,
A povídky dějepravné
Z úst matičky slyšívá;
Slyší rodu svého dějeděje,
Až se mu srdéčko chvěje.
A sotva že mladík čítá
Do třetice čtvero let,
Již ho chrabrá mysl pudí
Z lesa ven ve šírý svět;
57
Srdcem čacký cit mu vane,
Ale oko pomstou plane.
Útlá matka slzným okem
Žehná drahou naději
Řkoucí: „Jdi, kam hvězdy svaté,
Ctnosť a česť ti velejí!
Rámě tvé buď vraha zdrtí,
Aneb padni čestnou smrtí!smrtí!“
4.
4.
Jaký se to hrne zástup
Od těch Křivoklátských hor?
Každý sekerou ozbrojen,
Jakby chtěli kácet bor.
K jakému se ženou dílu?
Snad Klenovci jdou na Mílu?
Jest to houf jinochů mladých
Po krajinách sebraných,
Mezi nimi osm mužů
V mládí rakem chovaných;
Okazují to svým znakem,
Na sekyrách rytým rakem.
Po mlejnech a jinde sem tam
Šli rostenci rakoví,
Hlásajíce svatou pomstu
Proti vrahu Klenovi;
58
A ten šlechetný lid mladý
Chutě sestupoval v řady.
A po meči Kokrdovský
Švárný jinoch, mladý pán,
Po přeslici Hlavačovský,
Čestmír Rakovec nazván,
Stojí tomu houfu v čele
A vede jinochy smělé.
A přijdoucím do oudolí
K tomu otci potoku
Každému se rozetřpytí
Slza vděku ve oku;
Tu se kruhem rozestaví,
A k soudruhům Čestmír praví:
„Bratří! šlechetný a svatý
Jesti účel našich snah;
Jdemeť smířit spravedlnosť,
Po níž šlape drzý vrah.
Hanba vlasti a ne sláva,
Vládne-li pěsť místo právapráva.
Věrolomnosť, vražda, loupež
Má ve vlasti řádem být?
Tolik nepravostí smí se
Veřejně bez pomsty dít?
Pěsť naše ten neřád zdrtí,
Aneb padnem čestnou smrtí.“
59
Na to každý sahodlouhou
Sekerou svou zhůru mách’
A věrnosti slibem svatým
Čestmíru se zapřisáh’.
Slunce zlatojasně plálo,
Jakby samo zdaru přálo.
Když pak noc zem zahalila
Do černého příkrovu,
Táhl Čestmír se soudruhy
Tiše ku Hlavačovu;
Na zvědy jdou kolem hradu,
Pak sestoupnou na poradu.
Najednou započnou práci;
Jedni na zeď se derou,
Druzí zas do hradní brány
Počnou třískat sekerou;
A jest pádná jejich ruka,
Každou ranou vrateň puká.
V tom tu zařve pokřik stráže
A již Klen je ve zbrani,
Po veškerém hradě lítá,
Budí chasu ze spaní,
A žene ji k bráně s meči,
Odkud hrozí nebezpečí.
Zatím však již na zdi hradní
Silný houfec seker stál,
A ze zadu v hradní chasu
Rázně máchat započal.
60
Takto náhle přepadeni
Jsou Klenovci pomateni.
Rychle však se na zad vrhnou,
Krvavá započne seč,
Pružným šermem v levo v pravo
Po tmě lítá břitký meč;
V tom hromová praskla rána,
Rozlítla se hradní brána.
Tu Čestmírův zástup z venku
Přihrne se do hradu,
A na hradní luzu vrazí
Ze předu i ze zadu.
Strašně sekera burácí,
Koho tkne se, již se kácí.
A hle! luza hradní chabne,
Utíká ze hradu ven,
An z východu růžového
Jasný vystupuje den.
Hbitě na podhradní lada
Stihá Klena seker řada.
Tam pod hradem na rovině
Zastavil Klen rotu svou,
A na novo divým vztekem
Strhne bitvu zoufalou.
S obou stran se rázně seče,
Že krev potokem již teče.
61
Kdo jsou ti dva na prostředu,
Jako lvíče s medvědem?
To zápolí chlapec s obrem,
Mladý Čestmír se Klenem.
A hle! Čestmír se rozpřáhlrozpřáhl,
Mách’ – však vraha nezasáhl.
Rychle Klen přiskočí blíže,
Sekne po něm do hlavy,
V tom však Čestmír pružnou rukou
Sekeru svou nastaví,
A vší silou ránu vrátí
A Klenovi hlavu sklátísklátí.
Na to chrabří Čestmírovci
Muž na muže v zápasu
Na ty ostatní se vrhnou
A pobíjou tu chasu.
Stíhl tu zběř osud mstivý –
Žádný z nich nezůstal živý.
5.
5.
Šťastný vítěz rád se baví
Při víně a při zpěvu;
Rakovcům však trne srdce
Při podivném výjevu:
V Hlavačovské tmavé věži
Svázán, otec Čestmír leží!
62
Tolik trapných roků dlouhých
V tmavé věži ukován,
Hladem mučen byl ubohý,
Dobrý Kokrdovský pán;
Však sto roků hořkých strastí
Smaže jedna doba slasti!
I vyved syn otce svého
Z tmy na krásnou světla zář,
Kochavě si pohlíželi
Otec s synem tváří v tvář;
A blaženě všecko plesáplesá,
Když přišla i Míla z lesa.
Tu vzchopí se s místa svého
Starý Kokrdovský pán,
A jinochům díky vzdává,
Jimiž Klen byl překonán;
Hledí tam k rakovní řece,
A vznešeným hlasem vece:
„Nový život naší vlasti
Rozkvétati počíná,
Pravovražná libovolnosť,
Vláda křivdy shasíná;
Úctou všem dobrého práva
Vzkvétá vlasti skvělá sláva.
Zhynout musí všecka paměť
Hanebného křivdění,
Nová budova ať hlásá
Spraved’nosti smíření;
63
Na vždy soused se sousedem
V právech budiž jako jeden.
A kde skvrna křivdy vězí
Na práv lidských obzoru,
Kde česť, ctnosť, vlasť pomoc volá,
Všichni dejme podporu,
Ať nás někdy pozdní plémě
Ctí co hodné syny země!“ –
Zhynul bohatý hrad panský,
Zhynul hrdý Hlavačov,
I zůstal též rozkotaný
Někdejší hrad Kokrdov,
A paměti o nich žádné,
Leč báječné jméno chladné.
A v oudolí u potoka,
Kde odchoval reky rak,
Rakovník vyrostl, přijma
Z raka název svůj i znak,
Všem potomkům na památku
Svého slavného počátku.
A kde se věrnosti slibem
Zasvětila sekera,
Podnes věrně světu hlásá
Jména toho prostora,
Na paměťpaměť, že s konavostí
Má se pojit duch svornosti.
64
A kde právo zvítězilozvítězilo,
Stojí mlýnec červený,
Na památku jako krví
Do růžova barvený,
Jakby šeptal: „Rakovníku!
Buď pamětliv svého vzniku!
A kde volá česť a právoprávo,
Pomoc nésti neváhej,
Zdárný dědic slavných předků
Vlasti k slávě pomáhej,
Abys byl – jak věkem dávný –
Tak vlastenským duchem slavný!“
65