Básně (1873)

Matěj Havelka

Diplomatická verze Ediční verze
NÁRODNÍ BIBLIOTÉKA.
VÝBOR PRACÍ ČELNĚJŠÍCH SPISOVATELŮ ČESKOSLOVANSKÝCH.
DÍL SEDMNÁCTÝ.
MATĚJE HAVELKY BÁSNĚ.
V PRAZE. NAKLADATEL KNĚHKUPECTVÍ: I. L. KOBER. 1873.
[II] MATĚJE HAVELKY
BÁSNĚ.
(S fotografickou podobiznou spisovatelovou.)
V PRAZE. NAKLADATEL KNĚHKUPECTVÍ: I. L. KOBER. 1873.
[V] Národní kněhtiskárna: I. L. Kober v Praze.
[VI] I.
Písně milostné.
[1]
Prosba.
Dovolte mi zazpívatizazpívati, Třeba slavně neuměl; Bez zpěvu mi, braši zlatí, Jest jak bych se stěhovati, Jak bych z vlasti jíti měl. A já vždy jsem co syn věrný, Ať dal život slasť či žal, Ač mi lecjaks úklad černý Naosnoval osud perný, Vlasti k slávě pomáhal. Že lahodněj srdci slouží Slavík lásky výlevem, Proto ucho neusouží Skromná žežhulka, když touží Prostozvukým nápěvem. Jakkoli věk světem zmítal, Lásku svou a naději V zpěvné hovory jsem vplítal; Nyní, když jsem k vám zavítal, DovolteDovolte, ať zapěji. [3]
Sen. V hudbu uvedl J. P. Martinovský.
V myšlénkách o svých osudů běhu, V stínu zeleného javoru, Dřímku podleh’ jsem na měkkém břehu Při šeptu labského hovoru. Snil jsem: mezi družičkami stála, Ozdobena vínkem myrtovým, Lásky slib mi šeptati se zdála, Prstenem si hrajíc sňatkovým. Rychle vstanu, sladce rozblažený Podávám jí věrnou pravici – Náhle uletěl sen utěšený, Zahnán bleskonosnou vichřicí. – Zelená se jarem javor stinný, I Labe hovorně šepotá: Sen můj ten tam. Ji objímá jiný A mně zbyla kvělná samota.
Žal.
Neptejte se, co mne svírá, Proč jsem plesu výhost dal; Srdci, jež bolem umírá, Útěchou jest tichý žal. 4 Zabřesklo mi jednou světlo V duši mou, jak hvězdy jas; Mžikem ale pryč zalétlo, Marně je volá můj hlas. Chřadne srdce, slze linou, Ona nedbá na vzdechy; Smutně mladá léta minou, V žalu hledám útěchy.
Překážky.
Kdybys ty mně, řeko proudná, K mojí milé nedala, Sed’ bych v lípovou lodičku, Ta by mě přehoupala. Kdybys, trní závistivé, Ty mně k milé bránilo, Sekal bych tě ostrou kosou, Až by tebe nebylo. Kdybys, pejsku, ty mně bránil Chodit k milence mojí, Hladil bych tě, krmil bych tě, Bylo by po rozbroji. Však ni řeka, ani trní, Ani pejsek nebrání, Ale osud světovládný Od milé mě odhání. 5 S Bohem tedy, jediňátko, S Bohem, věčně milená! Nad hvězdami nám se věnec, Sňatku věnec zelená.
Osamělý.
Když to boží slunečko K západu se sklání, Tu to moje srdečko Nemá doma stání. Temný večer se vlní Nad věžemi města, A mne temný stesk plní, A ven jde má cesta. Ven, k zahradě zelené Do hustého křoví; Tam mé srdce stísněné Žal svůj luně poví. Samoten tu sedávám Na měkkém trávníčku, Vzdychaje si: „sám a sám Jako ty měsíčku.“ A tím jaksi lehčeji Dech se z prsou vine, A tím jaksi jemněji Luna tichá plyneplyne. 6 A tak když to slunečko K západu se sklání, Nikde moje srdečko Nemá doma stání.
Hvězda.
Bez naděje tma se zdála Krýti srdce prostoru, Jen temných snů duha hrála Na touhy mé obzoru. Ukvělený, zapomnělý Hleděl jsem do Vltavy, Jakby zraky skoumat chtěly Proudu šepot dumavý. Náhle vzešla hvězda krásná, Ve spanilém úsvitu, Nade všecky milojasná, Na nebeském blankytu. Rozblažený sladkým chvěním Pozdvihnu svůj plachý zrak, A jak anjelským zjevením Je teď srdci na opak. Co dřímaly, slasti všecky,všecky Probudil mi lásky blesk, A můj život mládenecký Netíží žal ani stesk. 7
Zastaveníčko. V hudbu uvedl J. P. Martinovský.
Růži v ruce chtěl jsem jít, Milenko, ti povědít, Že mám srdce plné tebe, U tebe že hledám nebe. V záři tvého pohledu Však nic s řečí nesvedu. V tichém zmatku růži trhám, Květ po květu před tě vrhám, Měj ten vonný růže květ Za výkladvýklad, co tají ret, A mně okem laskavým Pokyň: „Já ti rozumím.“ Musím srdci ulevit, Musím tobě vyjevit, Že mé srdce láskou hoří, Že ti duše má se koří. Proto v nočním ztemnění,ztemnění Zpěv můj pod tvým oknem zní: Až ti dřímek sklíží víčka, Pusť hravé sny do srdíčka. A při zvuků vlnění, Když v blaženém rozchvění Obraz můj ti malují, Šeptni: „Já tě miluji.“ 8
K měsíci.
Lej, lej svou bledou zář, měsíčku, Ty důvěrníku stesků mých! Tak ulevíš mi polovičku Na tíži bolů vzdechových. Žalostná slza v tichém stesku, Když bledé líce poleje, Zaskví se třpytem tvého lesku, Jak blahý úsvit naděje. Jen krůpěj světla do tmy černé, A duch se z teskna vychvěje; Jen krůpěj její lásky věrné, A duše moje okřeje. Lej zář svou bledou, lej, měsíčku, Ty důvěrníku stesků mých! Tak ulevíš mi polovičku Na tíži bolů vzdechových.
Touha.
Tam za hory za zelené Mysl moje zalétá, Kde mé kvítko vyvolené, Květ mé lásky vykvětá. 9 Jaro vábné kvítí seje, Na háj stinnou zeleň leje; Slavík srdcejemně zpívá, Všecko k rozkoši vyzývá. Touha má však za lesy Volá: Milenko! kde jsi? Abych získal srdci míru, Uvrhnu se do plesů, Do hlučného lidstva víru Stesk a touhu zanesu. Hebkým krokem vše se točí, Radosť plane se všech očí, Skočný trojměr svůdně kývá; Všecko rozkoší oplývá. Tiše hledě na plesy Vzdychám: Milenko! kde jsi?
Modlitba. V hudbu uvedl J. P. Martinovský.
Já jsem ji viděl v chrámu Páně, V povážném tichu kráčela, A pokropíc se vodou v bráně, Tam před oltářem klečelaklečela. Jak cherub z kůru andělského V rozjímavém dlí modlení; Nic nelpí na ní pozemského, Leč chvílkami rtů pochvění. 10 Oči, dvě hvězdy v lesku jasném, Posvátnou lijí zář k nebi, A líce v proměnění krásném Neproměnného velebí. Pokorně třikrát sáhne k srdci, Pobožnou rukou kyne v kříž; Zkroušen chvátám se k zemi vrci A vroucně vzdychám v nebes výš: Tys věčná láska, Pane! Amen! Staniž se povždy vůle tvá! Však rozžži v ní milosti plamen A spásy dojde duše má!
Otázka.
Tys v mysli mé, Kdy po noční tichosti Svých rejdů jalovosti Den hlučný počíná; Kdy já ve tvé? Tys v mysli mé, Kdy ve roztoužilosti K slávě tvé spanilosti Má lyra zvučně zní; Kdy já ve tvé? 11 Tys v mysli mé, Kdy po denním těkání Mé srdce k hvězdné báni Na modlitbě letí; Kdy já ve tvé? Tys v mysli mé, Ať bdím, ať sen mě baví, Vždy se mně v mysl staví Obraz milenko tvůj; Kdy tobě můj?
Na večer. V hudbu uvedl Jos. Geisler.
Tam za hory za zelené Zapadá slunečko, Bez přestání na tě myslím, Milené srdečko. Mřežím větví proužky skví se Slunečka zlatého; Ach militko! víc by blažil Lesk mě oka tvého. Tuto v olších větříček si Hraje listím křepce; Jaksi divno mému srdci, Snad to duch tvůj šepce? 12 AnoAno, šepce, ticho! šepce: „Věrné milování!“ O milounká! na věky tvůj, Věčně bez přestání.
Hrůza.
Náhle nechať slunce zhasne A popelem rozpadá, Ať zrcadlo luny jasné Ztlí co troudu hromada; Ať vyhasnou hvězdy skvělé, Vše světlo ať pomine, Hrůza ať se rozestele Po vší světa krajině; Černá tma ať smrtí dusí, Co si hrálo životem, Že v shnilinu klesnout musí I to trní za plotem. Všaký tvor ať dusí smrtí Beznadějná, děsná noc, Až zoufalstvím sám se škrtí V divém nářku o pomoc. – Do takové hrůzy pekla Dala bys mne pochovat, Kdybys má milenko řekla, Že mne nechceš milovat. 13 Bez tvé lásky svět mi kryje Hrůzyplné utmění, Láskou tvou má duše žije Ve růžovém rozdnění.
Rozblažení.
O vyložte ten nejmodřejší Dnes blankyt, jasná nebesa! V zář slunce! rozplaň nejzlatější, Ať širý obzor zaplesá. A ty královno v květů říši, Růže, jenž vládneš podletím, Vel družkám, dnes ať s tebou dýší Všelistým vůni rozkvětím. Ty umlkni, slavíku v křoví! Zanech toužebných výlevů! Jen slavné hymny skřivanovy Ať znějí v plesném nápěvu. Duj, vánku! duj v ty zpěvné zvuky, Ať svět se se mnou raduje: Ona se dotkla dnes mé ruky A šeptla, že mne miluje. 14
Milence.
Slyš, milenko, moji píseň, K tobě srdečně volá, Jeví srdce mého tíseň, Kterak láskou plápolá. Hrůza světem pustým vála, Děsno krylo duši mou – Krásy tvojí záře dala Tvářnosť světu růžovou. Tvoje něžná duše krásná, Krásné boží zjevení, Život můj co hvězda jasná Zbudila k potěšení. Proto, milenko! má píseň K tobě srdečně volá: Na věky ta sladká tíseň V srdci mém poplápolá.
Žežhulka.
Tluc, žežhulko, tluc kuku! Dej zjevení ve zvuku, Na otázky pozor dej A vždy věrně pravdu povídej, A když se milenka ptá, Často-li k ní touží duše má? Tluc kuku, kuku, Tluc mnohokráte kuku. 15 Tluc, žežhulko, tluc kuku! Dej zjevení ve zvuku, Na otázky pozor dej A vždy věrně pravdu povídej, A když se milenka ptá, Žádá-li polibku touha má? Tluc kuku, kuku, Tluc nastokráte kuku. Tluc, žežhulko, tluc kuku! Dej zjevení ve zvuku, Na otázky pozor dej A vždy věrně pravdu povídej, A když se milenka ptá, Dlouho-li poplaje láska má? Tluc kuku, kuku, Tluc neustále kuku.
Malba. V hudbu uvedl J. P. Martinovský.
Kdybych uměl malovati, Milenku bych maloval; Věkem krásy květ se tratí, Tak bych si jej uchoval. Namaloval bych jijí líčka, Na sníh z růže okrasu A pod čtveračivá víčka Očka s chrpou v zápasuzápasu. 16 K tomu malinové rtíky Nastrojené k úsměvu, Vítězné to půvabníky Objímavých výjevů. Vlasy husté bych po šíji Rozpustil až na patu, Jak se větřík v nich províjí V laškujícím pochvatu. Předek zahalil bych všechen Do jemného závoje, Jak vzhůru a dolů dechem Hrá nemaje pokoje. Tak by byl co nejvěrněji Obraz její malbou dán; Jediný však pohled její Za sto maleb neprodám.
Pomnění. V hudbu uvedl J. P. Martinovský.
O jediná duše mé myšlénko! Stálá hvězdo mého pomnění! Věčně se v mé mysli skvíš, milenko, Od prvního tebe spatření. Tisícero plete světa říše Před zraky mé pestrých výjevů; Však je přezáří z vidinné výše Obraz tvůj v milostném úsměvu. 17 Když na nebi luna tiše pluje, K tobě touha moje zalétá, A když něžným šeptem vánek duje, Myslím, že to duch tvůj šepotá. Když se den probírá ze svítání, První jsi ty, v mé co mysli tkví; Když slunéčko k západu se sklání, Ve snách u tebe má duše dlí. Pod hvězdami bez Tebe, milenko, Žádného mi života není, Ty jediná duše mé myšlénko! Stálá hvězdo mého pomnění! Dojde konce vše, i moje žití, I svět dozrá svého úkolu; Láska však v mé duši bude vříti Věčně ve horoucím plápolu. 18
II.
Na Labi.
[19]
Jaro. V hudbu uvedl Fr. Pivoda.
Již přichází mladá vesna, Rajská rozkoš přírody, Vešken svět procítnuv ze sna Cítí její lahody. Labe opět slavně hučí Pout ledových sproštěno, A stromoví kvapem pučí, Sad již zdobí zeleno. Slunce zlaté rozehřívá Na sta poupat strakatých, Luh i louka se odívá Do čalounů květnatých. A ty husté naše lesy, Ty besedy se zpěvy, Kdo popíše jejich plesy A slavíkův výlevy! Dechem svým i boly hojí Mladá vesna spanilá; O blaho! i duši moji K novým písním zbudila. [21]
Hádka.
Ušlechtilá rozmilátka V jarním sadě na Labi Rozpálila čestná hádka O vnady a půvaby. Vůně dechem, barev skvěním Vyhrát chtěly květiny, Slavík srdcejemným pěním Vítězit chtěl z křoviny. Blaho lásky podávala Besídka v svém prostoru, Do skromného ticha zvala K srdečnému hovoru. Ajta! Labe zahučelo Slavně tokem zpěněným – Ajta! v sadě oněmělo Vše před šumem vznešeným! S Bohem buďte, rozmilátka! Umlkl v mém srdci soud, Ukončena jesti hádka, Srovnal vás vlastenský proud.
Povzbuzení.
Hluč a šum jen, slavné Labe, Spusti proudy do hřmotu, Však se lecos k tobě hrabe, Ty nic nedbej na psotu. 22 Trochu květnatého smetí Tokem svým-li odplavíš, Přestane-li ptáče pěti, Že ty hřmotněj vlasť slavíš, Rozbije-li z prken boudu Vlna tvoje zpěněná, Nepolaje tvému proudu Duše vlasti věněná. Tebou, Labe, duch se jaří, Božské pije nadšení, Že se čin za činem daří K vlasti drahé vzkříšení. Až však dcera i syn vlasti Přijdou ve tvůj okolek, Zvukem českým žal i slasti Sdělujíce vespolek, Proměň, Labe, pak šumání A jek svého vlnění V líbezné prozpěvování Bohu k díku činění. K díku činění, že štěstí Otčině se dostalo, Právo domova že kvésti Také Čechům počalo.
Labské ryby.
Je v tom jasném labském toku Na sta pěkných rybiček, Pestře míhají se oku, Jako hejno hvězdičekhvězdiček. Tu se s kaprem parma kmitne, Tam perlatá bělice, Tam za mníkem štika lítne, Tu veloká lupice. 23 Tam se ouhoř hadovitý Vine, za ním plzký lín, Tu se mrská losos hbitý, Podál karas břichovín. Plesavě i smutně plovou, Jak dá život, slasť či žal, Kletbou ale osudovou Mluvný zvuk se jim nedal. Jenom sem tam piskoř jemný, Krutý osud-li ho jal, Žalem vyrazí zvuk temný, Jakby vodám stěžoval. Smutný obraz tvůj! o vlasti! Milionům synů, dcer Nebeských udílíš slastí, Zvuk tvůj nejde jim z ňader. Sem tam chuďas jen se týká Lyry, by tvým zvukem lkal, Aby hlasem nešťastníka Marně vodám žaloval.
Vlastenecká. V hudbu uvedl Fr. Kaván.
Hned jak za outlého věku Matka mne kolíbala A ty sladké zvuky české Mně kochavě vlíbala: Již plápolalo srdce mé pro vlasť; Vždyť cítilo českého zvuku slasť. 24 Když pak jinoch pružnověký Seznal jsem ušlechtilosť Českých panen a jedné jsem Si zakochal spanilosť: Tu plápolalo srdce mé pro vlasť, Vždyť znalo českého polibku slasť. Tebe tedy, vlasti drahá, Budu milovat a ctít, Dokavad mi nepřestane Pod žebrami srdce bítbít, A poslední mé slovo bude: Vlasť! Vždyť, vlasti milá, ty jsi moje slasť!
Pomoc.
Častokráte mladým věkem, S srdcem plným naděje, VidaVida, jak vražedným vztekem Věčný hrob se nám reje, Naříkal jsem noční dobou Ku měsíčku nad tou zlobou; Ale chladná luna bledá Nižádné útěchy nedá. A pohřížen v krušné tísni, Smutkem veden sem a tam, Zadumaje kvělnou písní Zrak jsem upřel ku hvězdámhvězdám. 25 Tolik lesku, hvězdy, máte, Kéž jen jiskru čáky dáte! Ale hvězdy se lesknoucí Nedbaly na srdce mroucí. Hořce prolkav noční dobu, Přemítáním namožen, Kde pomoci proti hrobu, Uvítal jsem jasný den. Slunci, životnímu zdroji, Vyjevil jsem žalosť svoji; Ale slunce zlatoskvělé Nevšímlo si mého žele. Uděšený, uzoufalý, Volám k nebes blankytu, Divým hněvem rozháralý: ,Ani za mák soucitu? Křivda v okovy nás svírá, Zlá poroba nás vyžírá, V slzách prosíme dnem nocí, A nižádné nám pomoci?‘ V tom se Labe zapěnilo V svatohrůzném sykotu, A sbor vil slyšeti bylo V milozpěvném šepotu: „Mocný Pán jest lidské plémě, Svrchovaný vladař země, Národ osud má v své vůli, A ne shůry, a ne z důli. 26 „BezBez důvěry ve svou sílu V cizí milosť kdo věří, Hubeného se podílu Darů božích doměří; Práv jen tolik můžeš míti, Kolik sobě umíš zdíti, Kdo sám sebe se nespustí, Toho nebe neopustí.“ Dozpívaly labské víly Pravdověstné výroky, Já pak zvolal ze vší síly: „Přestanem být otroky.“ I umlkly žal a bázeň, Nová přišla v srdce kázeň: Úcta práva, nové heslo, Pevná vůle, nové veslo.
Bojovná.
Hoj, bratři! vlasť volá, Hrozí jí válka zlá; Cizinců černý roj Nese nám boj. Honem si brusme zbraň, Ať udeříme naň, A nestačí-li pěsťpěsť, Ať vypomůže lesť. Bůh nám vykázal český kraj, Nedáme vzít si tento ráj. 27 V kom vlasť a otců řeč Slasť žádnou nebudí, Ten kráčí ďáblu v leč A lidstvo ostudí. Proto pro vlasť a otcův řečřeč, Kdy káže král, tasíme meč, A podstoupit chcem krevnou seč. La tralalalá, tralá! Hoj! vlasť volá! Jen zbablého chlapa Co červa svět šlapá; V kom proudí česká krev, Ten vítězí co lev; A co lvu řevřev, To nám buď zpěv, Ať duch se rozjaří, A boj se pro vlasť podaří. Tralalá, tralalátralalá, tralalá! Hoj bratři! vlasť volá, Hrozí jí válka zlá, Cizinců černý roj Nese nám boj. Dle síly a dle hlav Každý se sám postav. Jen svorné síly cvik K vítězství vede šik. Tělem, duchem, kde jak kdo můž’můž’, Ku slávě vlasti věrně služ. 28 Kdo svých darů a sil V marnostech utopí, Jak za živa by shnil, V nivec ho smrť sklopí. Proto pro vlasť a otcův řeč, Kdy káže král, tasíme meč, A podstoupit chcem krevnou seč. La tralalá, tralá! Hoj! vlasť volá! Udatného reka Slávy věnec čeká, A padne-li pro vlasť, Věčná mu kyne slasť. A proto zpěv Hrdinnosť jev, Ať duch se rozjaří A boj se pro vlasť podaří. Tralalalá, tralalá, tralalá!
Nový život.
Mysl muže v mdlobách spala, Svět byl pust, jak v zimě háj. Zázrakem se změna stala, Vidím zkvítat blahý ráj. Větřík svobody ovívá Vlasti luka květnatá, Snaha nadějná prochvívá Naše města věžatá. 29 V křovinách už sotva baví Slavíkova zpěvavosť, Proudy labské hlučně slaví Snah posvátných velebnosť. A to slunce zlatoskvělé, Ten královský pražský hrad, Zírá okem velitele Na krásný své vlasti lad. Nová rozkoš, nová sláva! Nový kvete vlasti máj; Zdař Bůh vlasti! Hleď si práva, A rozviň se v blahý ráj!
České řeky.
Leckdes mojímoji dnové mladí Po vlasti mne vodili A že zpěv mi život sladísladí, Vždy mne k zpěvu vábili. Na lučinách u LeštinyLeštiny, Kde mne máť kolébala; Pod horami u Cidliny, Kde mne umka chovala; V slavné Praze u Vltavy, Kde mne v pouta milek jal, A tam v tichu u Mlčavy, Na srazích Orlických skal; 30 Na východě u Metuje, Na těch nivách třešňových, U Teplé, kde var se duje Z blažených dob Karlových; – Všelikdesi dnové mladí Po vlasti mne vodili, A že zpěv mi život sladí, Vždy mne k zpěvu vábili. Takého však roznícení Neznalo mé varito, Jakým, kde se Labe pění, Ve dne v noci je zpito. Pod hromem nechť svět se chvěje, Nechť se v slunci růže skví, Nechť se vůkol co chce děje, Zvučně varito mé zní. Zvučně znějíc pryč unáší Ducha z světské tíhoty, Tam kde skví se život krasší, Život věčné dobroty. Když pak duch se snese dolů Zjařen nebes posilou, Shledá prostu zemských bolů Tvářnosť světa spanilou. 31
Trojí píseň.
Když se někdy mysl moje V světské pletky zahrabe, Získá klidu a pokoje Pohlednutím na Labe. Trojí zazpívám si píseň V citů blahém výletu, Tak pozemských šaleb tíseň Mezi větry rozmetu. První zpívám na padouchy, Jenž se v sváru kochají A pod přátelskými rouchy Jed obuzný chovají. Z Krkonošů, ze Šumavy, Ze všech našich hor a skal Spravedlnosť kéž vystaví Nebestrmný soudný val. A s té výše do propasti Kýž je po věky vrhá; V té se kochajíce slasti Nechť obouzí druh druha. Druhou písní slavím lásku, Sladké citů vlnění, Outlou něžných duší pásku, Božské v srdci tušení. 32 Lásku, jenž vším světem hýbá, A když jaro přiletí, Do červena růži zlíbá A své službě zasvětí. Lásku zpěv můj druhý slaví, Hvězdu všeho života, Jejíž úsměv ráje staví, Kde děsila pustota. Do těch dvou pak zpěvem třetím Na drahou vlasť zpomenu, Na modlitbě vzhůru letím K všemocnému ramenu. By jí ráčilo popřáti Rozkvětu a podaru, A od ní odehnat dáti Rozdvojivou nešvaru, By jí ráčilo popřáti Podaru a rozkvětu, By si mohla vyzískati S právem srostlou osvětu.
V zimě.
Co se, Labe, s tebou děje, Že jsi pouta dostalo? Vězní roucho tebe kreje, Hučeti si přestalo. 33 Tvůj mohútný, vždy vítězný Tvůj vlastenský slavný proud, Proč jej svázal osud děsný, Jaký tebe zatkl soud? Aj slyš! Proud jeho přec hučí, Stále běží dál a dál, Ale mírným hlasem zvučí, Jakby dech zadržovalzadržoval. Ten mohútný, vždy vítězný, Ten vlastenský slavný proud, Nesvázal jej osud děsný, Nezatkl jej přísný soud. Vlasti vlétl do ložnice Spánek s dřímkem vábivým, Labe zamklo okenice Nad svým leskem třpytivým. Anjel vlasti k nové síle V loži sněžném spočívá, Jak ukolébavky milé Zvuky Labe vylívá. Až po tichodřimné zejmě Zasměje se podletí, Labe záclony své sejme Počnouc slavně hučeti, 34 Aby všechněm srdcím českým,českým Svědomosť se zbudila, Že se řízením nebeským Vlasť k životu zkřísila.
Důvěra.
Nestarej se, vlasti drahá, O budoucí osud svůj, Očihledě tvá se zmahá Síla, jenom pevná stůj. Staroslavné české jméno Znova bude oslaveno. Labe slavný zvuk vysílá Česká srdce vzbuzujíc, A osudná pěje víla Pravdu svatou zvěstujíc: Staroslavné české jméno Znova bude oslaveno. Z Krkonošů až k Šumavě, Z Tater do Krušných až hor Rozléhá se k tvojí slávě Osmi milionů sbor: Staroslavné české jméno Znova bude oslaveno. 35 Seslabil tvé sice syny Nával dravých sousedů, Odpusť však již staré viny, Mužně kráčej ku předu; Staroslavné české jméno Znova bude oslaveno. Tvojí barvou skví se Praha, Krásná Praha věžatá, Činná zdárných synů snaha Tvou je láskou rozžatá. Staroslavné české jméno Znova bude oslaveno.
Na rozchodnou.
S Bohem! S Bohem, Labe slavné! Poslední slovo pozdravné Dávám ti co příteli; Hlas osudný jinam káže Tvému ctiteli. Kolikrát obuzné kaly, Zráda, nevděk, lásky žaly Srdce moje krušily, Tvého proudu zvuky zpěvné Rány zhojily. A když na ty naše luhy Svobody barevné duhy Nadějně se rozstřely, Tu tvé vlny nevýslovným Plesem hučely. 36 Věčně živý, neunavný Běží pořád proud tvůj slavný Půdou vlasti dál a dál, Jakby naše srdce české Ze sna zbuzoval. Proto tobě ještě jednou, Slavné Labe, na rozchodnou Srdečně s Bohem! volám; Vždy tě, krásná tepno vlasti, V lásce zachovám. 37
III.
Rozpravné.
[39]
Mirovice nad Mlčavou.
Slyš! jaký to dusot koní? Dva jízdní – kam harcují? Od Letů a od Drahenic Proti sobě směřují. Sladký sen již všechno blaží, Kdo kam pozdě tak se snaží? – Jede děva od Orlíka, Ušlechtilá Milina, Z vstřičné strany rytíř Mírov. Tichá noční hodina, Když slavík své písně pěje, Tajné lásce schůzky přeje. Zahořel jest chrabrý Mirov Láskou k sličné Milině, Plápolalo její srdce Pro Mirova jedině; Hněvný rozbroj otcův ale Zapovídá city vzňalé. [41] Po vše věky skalinami Věje vítr studený, Od pravěků oba rody Hněvem jsou rozkvašeny; A nižádné pomyšlení Mezi nimi na smíření. Nedbá však na otcův hněvy Láska dítek ohnivá, Plamen ještě rozněcuje Nebezpečnosť hrozivá, A strach žádný neroztříbí Čisté lásky svaté sliby. Na planině od Myslína Ku Horosedským sadům Zelená se temný hájek Nepřístupný úkladům; V chrasti konvalinka zkvítá A to dvé milenců vítá. Tam před zradou světa jistí Přisahali vespolek Věčnou věrnosť, byť i smrtí Hrozil zlý osudu vztek. Měsíc jasný krásně svítil, Jakby svatosť slov byl cítil. A na říčce vlnky lehké Křemením zašuměly, Rychle miláčkové domu Na dvě strany odjely. 42 Ona ku Orlické stráni, Mirov na západ uhání. Rouzloučeným ve budoucnu Mdlá jen svitá naděje, Zlý však osud ani této Slasti plané nepřeje; Přísný otec dceru svoji,svoji Zasnoubiti chce Krůvoji. Smědý Krůvoj, nejbohatší Na Záchebských krajinách, Chlípným ousměškem již mluví O svatebních hostinách; Něžná děva lká i pláče, Přec se vdát má za boháče. A již na Orlickém hradě Všichni hlučně plesají, Na stu vozích klenoty se Pro nevěstu chystají; Milina však, smutná děva, Slze přehořké vylévá. Náhle slyš! jaký to lomoz, Hluk a šum? co znamená? Všecka příprava svatební Rázem jest přetržena, Všude meče vybrušují, Všude zbraně jenom kují. – 43 Sehnala se černá mračna Nade českou krajinu, Cizí zuřivci plenili Za dědinou dědinu, A vejvoda český káže: Ať se zbraň ku boku váže. Ihned po všech hradech českých Volalo se: „ku zbrani!“ A na Orlík v četách zbrojní Hrnuli se zemani. Neb Čech zavrhá zahálku, Má-li pro vlasť drahou válku. Na to nesčíslné pluky Táhnou na cizince ven; Milina se žehná s otcem, A vzdech její netajen: Bože! chraň otce dobrého, Chraň i Mirova milého. Přes hranice přes Šumavu Vtrh nepřítel sem již dál, Kdež mu srdcem rozjitřeným Český lev na odpor stál. Najednou se bitva strhla, Strana na stranu se vrhla. Obě strany krutě válčí, Šípy, hroty létají. Bože dobrý! co se děje? České pluky couvají, 44 A loupežné cizí plémě Žene Čechy do vnitř země. Žene cizák Čechy pořád Přes horu a dolinu, Až posléze přihnali se Na širokou planinu K Horosedlům od Myslína; Právě denní zář zhasíná. A hle! Najednou se staví Zas do šiku Český voj A ze všech stran počne zuřit Nová bitva, nový boj. Češi jakby v zoufalosti Nabývají udatnosti. A však běda! všecko marno, Štěstí Čechům nepřeje, Šípem cizinským do Čechů Tisícerá smrť reje. Mnoho květů vlasti svadlo, Mnoho mužů českých padlo. Tu najednou rytíř Mirov Vyšine se v průčelí, Pod žebrami chrabrým srdcem, V rukou zbrojen ocelí, Na novo zas Čechy staví A lva hlasem k plukům praví: 45 „Vlasť a láska dvě jsou hvězdy Pro muže, jenž svoboden; Kdo se podá v jařmo cizí, Otrok jest jich nehoden; A mohlo by Čecha býti, Jemuž hvězdy ty nesvítí? Zde v tom hájku zaslíbil jsem Sličnou sobě Milinu; Pro tě, Milino, a pro tě, Vlasti, zde ať zahynu! Kdo má českou krev jonáckou, Za mnou na tu zběř cizáckou!“ A jakoby duch nebeský Do těch pluků českých vjel, Houfem na vrahy se vrhnou, Jakoby roj černý včel, A metají ráz po rázu Na cizáky zhoubnou zkázu. A ryk válečný se množí. – Potokem již teče krev, Na vše strany smrť vysýlá Rozlícený český lev; Vítr jitru pozdrav douvá A hle! cizí luza couvá. Však co tamto? Orel dravý Dva chce shltit sokoly? Aj! to hlavní vůdce cizí S dvěma Čechy zápolí. 46 A jak první ránu neslnesl, Krůvojovi hlavu sčesl. Již zas druhou ránu sláti Chce na pána z Orlíka, V tom však rychle chrabrý Mirov Pozabodnuv vraníka, Mečem sáhodlouhým tesne, A hle! cizák bezduch klesne. Tím se ty cizinské roty Náhlým děsem ustraší, A kady kdo může, cvalem Na západ se rozplaší, A než vzešla denní svíce, Není tu cizince vícevíce. Na to pán z Orlíka slavný Vděčně sem a tam se ptá, Kdo jej před smrtí uhájil, Hojnou odměnu že dá; Zvěděv prál: „Mirove statný! Co chceš za svůj čin udatný?“ Chrabrý Mirov pokloní se, A jme se dít s pokorou: „Pane! svrhni starých hněvů, Ježto v našich rodech vrou, Žehnej přátelského svazku, Žehnej mou k Milině lásku.lásku.“ 47 I rozjasnil mysl svoji Slavný na Orlíku pán, Žehnal Mirova chrabrého, Jímž mu život zachován, Žehnal přátelského svazku, Žehnal i k Milině lásku. A kde se dva kmeny české Z hněvů dávných smířily, A kde Mirov s Milinou si Lásku věrnou slíbili, Tam městečko zbudovali, Mirovice je nazvali. A tu říčku tichotokou, Lásky tajné svědkyni, Slibů svatých, slibů věrných Věrnou tajitelkyni, Do paměti též ji vzali, Mlčava jí jméno dali.
Rakovník.
Aj, ty slavný Rakovníku! Odkud pak své jméno máš? Či snad ani svého vzniku Počátek ty sám neznáš? Snad že ten tvůj křivolaký Potok chová dobré raky? Či tekla zde v boji krev, A tys rekům za rakev? 48 Starých věků pestré skutky, Slavných předků divné půtky, Bez zapsání ostaly. Kdo nám tmu s nich odhalí? Aj slyš! z mlejnů tvých a sadů, Ze zřícenin blízkých hradů Rozléhá se v tichý háj Starověká divná báj. 11. 11.
 V tmavošedém dávném věku Na strmině pevných skal Bohatý a skvostný hradec Hlavačov se vypínal. Hrad to nádherný a tvrdý, Jak pán jeho pyšný, hrdý. Však ne dědic spravedlivý Na hradě tom panoval, Cizinec tam věrolomný Lstí a vraždou se vedral. Kdo měl právu pomoc nésti? Ještě vládla síla pěstí. Smrtí sešel dobrý stařec, Starý Hlavačovský pán, A otcovskou péčí pěstoun Panoš Klen byl jmenován, Aby pěstil čacké kvítky, Syna, dceru, zdárné dítky. 49 Svedla však na cestu křivou Poručníka vášeň zlá; Dceru s hradem za své dostat, To vyvést dnem nocí dbá; A žel! vášeň nezná kázně, Nezná práva, nezná bázně. Dítkám žádného zastání, Snadno zdařil se zlý čin; Bylť to věk tmy, dřív než ještě Vládl věhlas Libušin. Zrádný panoš vsadil ránu, Ránu smrti svému pánu. A tak dědice se zbaviv V tajném sklepě bez hluku, Neodbytnou oulisností Žádá Mílu o ruku, A naději chlipnou kojí, Že ihned ji nazve svojí. Míla však, šlechetná děva, V svatohněvném zápalu Vrahovi podlému praví V horkém citů návalu: „Ha! kam třeštíš, ty padouchu? Ještě lpí krev na tvém rouchu! Důvěru jsi zrádně zlomil, Podlý bídník zde stojíš; Vraždou klestíš sobě dráhu, Což se pomsty nebojíš? 50 Já a slouti tvoje žena, Radší chci být zavražděna.“ To zatřáslo duší zrádnou, Zalekl se panoš Klen, An se mu počíná kalit Blaženosti smělý sen. Však pováživ, čas vše mění, Nové počal lichocení. 2. 2.
 Aj viz! kdo to pozdě v noci Na palouce pod hradem? Jest to duch či zlosyn jakýs Veden tajným oukladem? A co na hradě se děje, Bílá rouška dolů věje? Chodí dole tmavou nocí Švárný Kokrdovský pán, Jun od Míly Hlavačovské Plným srdcem milován, Toužebně se vzhůru dívá A milenka vlídně kývá. A lehounkým šeptem sobě,sobě Cos tajného sdělili, A srdečně potěšeni Rychle se zas vzdálili; On se na Kokrdov vrací, Ona do hradu se ztrácí. 51 Několikrát slunce přešlo Na obloze dráhu svou, Náhle slyš! Na Hlavačově Ku svatebním hodům zvou. Mílo! Mílo! co počínáš, Na Kokrdov zapomínáš? A již zásoby se vozí, Šperky šijou noc i den, Mlsný jestřáb na holoubka, Na Mílu se těší Klen. Mílo! což je ctnosť a láska Pouhá ošemetná sázka? Ale slyš! Najednou tichý Jako hrob je Hlavačov; Slyš! Klen zuří a vyzývá Se zbraní na divný lov, Na lov na tajemnou cestu, Stíhat uprchlou nevěstu, A přisahá: „Slyš to Perun! Tři sta dravých Cerberů Nechť děvici zrádnou stráží, Já se k ní přec doderu, A jejího svůdce lstného Stíhne pomsta hněvu mého!“ Mezi tím na Kokrdově Láska svátek slavila, A dvé srdcí milujících Páskou sňatku spojila; 52 Sličná Míla z Hlavačova Vládkyní jest Kokrdova. Krátká však jen byla rozkoš Srdcí láskou blažených; Oko pomsty vyslídilo Stopu kroků Míliných. A již Klen meč váže k pasu A do zbraně volá chasu. A tu se od Hlavačova Strašné houfy vyhrnou, A již Kokrdov obklopen Zbrojnou chasou Klenovou. A vrah Klen v čele té luzy Řídí dílo děsné hrůzy. Moudrý Čestmír hotoví se K zoufalému odporu, Rozestaví své oděnce Na hradební prostoru, A políbiv zbledlou Mílu S chrabrým srdcem kráčí k dílu. Tu najednou na všech stranách Krvavý započne boj, Outokem na hradbu žene Loupeživý Klenův voj, Kokrdovci ve zoufání Udatně se s hradeb brání. 53 Však nastojte! ve střed hradu Padl věnec ohnivý, A kol hradních bojovníků Šlehá plamen dusivý, A smělý Klen veda ránu Palicí rozštípl bránu. Tím ta rozlícená luza Až do hradu vrazila, A co kde živého, mečem Jako vzteklá vraždila; Mstivý Klen pozorně slídil, Aby Míly se dopídil. A na hradbě, kde nejtužší Mečem boj byl bojován, Šípkou raněn v krvi ležel Čestmír Kokrdovský pán, A Klen, hrdý vítěz, káže, Ať se ve okovy sváže. Hledali pak Klen i chasa Mílu po všech prostorách, Ale marně rozvalili Zbořeniště v rum a prach; V celé spoustě ani dechu, O nevěstě ani slechu. Zuřivý Klen, hněvem vzteklý, Strašlivě započne klít, Celý svět kdyby měl splenit, Mílu že musí najít. 54 Zatím zpátky se ubírá, A Čestmíra ve věž svírásvírá. 3. 3.
 Aj! pohlédni tam do lesa U Radnické jeskyně, Co se to tam v skrejši bělá, V hustorostlé křovině? Snad tam labuť zabloudila? Či mešká tam lesní Víla? – A když vůkol po krajině Všecko blaží sladký sen, S plachým zrakem, tichým krokem Jde ten přelud z lesa ven, Ku potoku dolů chodí, V mělkém potůčku se brodí. Bílá labuť nevytrvá V teskné lesa houštině, Lesní Víla nevychází Bez družek svých z jeskyně; Není labuť ani Víla – Je to opuštěná Míla. Při strašlivém boji slyšíc O zhynutí manžela, Sirá vdova s lůnem matky Žalostně se zachvěla. 55 Z hradu vedla tajná dráha, Tak vyvázla z drápů vraha. A v jeskyni v hustém křoví Vykvetl jí kvíteček, Dárek lásky Čestmírovy, Ušlechtilý chlapečekchlapeček. Blažená mateřskou slastí Zapomíná na vše strastistrasti. Strach před zradou, strach před pomstou, V huštinu ji zahání; Kterak ale proti hladu Dva životy uchrání? Krušná věc jest hladu strázeň, Krušnější než smrti bázeň. Nouzí smělosti přibývá, Byť i sklesla důvěra; Taktéž Míla odhodlaně Za tmavého večera Pod lesinou na palouce Zajde k chatrné chaloupcechaloupce. Byla to památka mlýnu S polovici sbořená, A v ní v kole sedmi dítek Přeubohá stařena, Dravostí Klenova lidu Uvržena v holou bídu. 56 S holou bídou na samotě Zápasíc rok od roku, Jediného dobrodince Má na blízkém potoku; V něm si denně raků chytí A tak osm hrdel sytí. I uroní slzu Míla Nad těžkostí siroby, Tichou myslí však tvrdému Osudu se podrobí; Do potoka bez rozpaků Vstoupí a naloví raků. A tak po mnoho let dlouhých Jedinou jí stravou rak, A to žalostné vyhnanství Nemění se nikterak; Ve dne v jeskyni se skrývá, V noci na raky chodívá. A robátko, sladká rozkoš, Tělem duchem dospívá, A povídky dějepravné Z úst matičky slyšívá; Slyší rodu svého dějeděje, Až se mu srdéčko chvěje. A sotva že mladík čítá Do třetice čtvero let, Již ho chrabrá mysl pudí Z lesa ven ve šírý svět; 57 Srdcem čacký cit mu vane, Ale oko pomstou plane. Útlá matka slzným okem Žehná drahou naději Řkoucí: „Jdi, kam hvězdy svaté, Ctnosť a česť ti velejí! Rámě tvé buď vraha zdrtí, Aneb padni čestnou smrtí!smrtí!“ 4. 4.
 Jaký se to hrne zástup Od těch Křivoklátských hor? Každý sekerou ozbrojen, Jakby chtěli kácet bor. K jakému se ženou dílu? Snad Klenovci jdou na Mílu? Jest to houf jinochů mladých Po krajinách sebraných, Mezi nimi osm mužů V mládí rakem chovaných; Okazují to svým znakem, Na sekyrách rytým rakem. Po mlejnech a jinde sem tam Šli rostenci rakoví, Hlásajíce svatou pomstu Proti vrahu Klenovi; 58 A ten šlechetný lid mladý Chutě sestupoval v řady. A po meči Kokrdovský Švárný jinoch, mladý pán, Po přeslici Hlavačovský, Čestmír Rakovec nazván, Stojí tomu houfu v čele A vede jinochy smělé. A přijdoucím do oudolí K tomu otci potoku Každému se rozetřpytí Slza vděku ve oku; Tu se kruhem rozestaví, A k soudruhům Čestmír praví: „Bratří! šlechetný a svatý Jesti účel našich snah; Jdemeť smířit spravedlnosť, Po níž šlape drzý vrah. Hanba vlasti a ne sláva, Vládne-li pěsť místo právapráva. Věrolomnosť, vražda, loupež Má ve vlasti řádem být? Tolik nepravostí smí se Veřejně bez pomsty dít? Pěsť naše ten neřád zdrtí, Aneb padnem čestnou smrtí.“ 59 Na to každý sahodlouhou Sekerou svou zhůru mách’ A věrnosti slibem svatým Čestmíru se zapřisáh’. Slunce zlatojasně plálo, Jakby samo zdaru přálo. Když pak noc zem zahalila Do černého příkrovu, Táhl Čestmír se soudruhy Tiše ku Hlavačovu; Na zvědy jdou kolem hradu, Pak sestoupnou na poradu. Najednou započnou práci; Jedni na zeď se derou, Druzí zas do hradní brány Počnou třískat sekerou; A jest pádná jejich ruka, Každou ranou vrateň puká. V tom tu zařve pokřik stráže A již Klen je ve zbrani, Po veškerém hradě lítá, Budí chasu ze spaní, A žene ji k bráně s meči, Odkud hrozí nebezpečí. Zatím však již na zdi hradní Silný houfec seker stál, A ze zadu v hradní chasu Rázně máchat započal. 60 Takto náhle přepadeni Jsou Klenovci pomateni. Rychle však se na zad vrhnou, Krvavá započne seč, Pružným šermem v levo v pravo Po tmě lítá břitký meč; V tom hromová praskla rána, Rozlítla se hradní brána. Tu Čestmírův zástup z venku Přihrne se do hradu, A na hradní luzu vrazí Ze předu i ze zadu. Strašně sekera burácí, Koho tkne se, již se kácí. A hle! luza hradní chabne, Utíká ze hradu ven, An z východu růžového Jasný vystupuje den. Hbitě na podhradní lada Stihá Klena seker řada. Tam pod hradem na rovině Zastavil Klen rotu svou, A na novo divým vztekem Strhne bitvu zoufalou. S obou stran se rázně seče, Že krev potokem již teče. 61 Kdo jsou ti dva na prostředu, Jako lvíče s medvědem? To zápolí chlapec s obrem, Mladý Čestmír se Klenem. A hle! Čestmír se rozpřáhlrozpřáhl, Mách’ – však vraha nezasáhl. Rychle Klen přiskočí blíže, Sekne po něm do hlavy, V tom však Čestmír pružnou rukou Sekeru svou nastaví, A vší silou ránu vrátí A Klenovi hlavu sklátísklátí. Na to chrabří Čestmírovci Muž na muže v zápasu Na ty ostatní se vrhnou A pobíjou tu chasu. Stíhl tu zběř osud mstivý – Žádný z nich nezůstal živý. 5. 5.
 Šťastný vítěz rád se baví Při víně a při zpěvu; Rakovcům však trne srdce Při podivném výjevu: V Hlavačovské tmavé věži Svázán, otec Čestmír leží! 62 Tolik trapných roků dlouhých V tmavé věži ukován, Hladem mučen byl ubohý, Dobrý Kokrdovský pán; Však sto roků hořkých strastí Smaže jedna doba slasti! I vyved syn otce svého Z tmy na krásnou světla zář, Kochavě si pohlíželi Otec s synem tváří v tvář; A blaženě všecko plesáplesá, Když přišla i Míla z lesa. Tu vzchopí se s místa svého Starý Kokrdovský pán, A jinochům díky vzdává, Jimiž Klen byl překonán; Hledí tam k rakovní řece, A vznešeným hlasem vece: „Nový život naší vlasti Rozkvétati počíná, Pravovražná libovolnosť, Vláda křivdy shasíná; Úctou všem dobrého práva Vzkvétá vlasti skvělá sláva. Zhynout musí všecka paměť Hanebného křivdění, Nová budova ať hlásá Spraved’nosti smíření; 63 Na vždy soused se sousedem V právech budiž jako jeden. A kde skvrna křivdy vězí Na práv lidských obzoru, Kde česť, ctnosť, vlasť pomoc volá, Všichni dejme podporu, Ať nás někdy pozdní plémě Ctí co hodné syny země!“ – Zhynul bohatý hrad panský, Zhynul hrdý Hlavačov, I zůstal též rozkotaný Někdejší hrad Kokrdov, A paměti o nich žádné, Leč báječné jméno chladné. A v oudolí u potoka, Kde odchoval reky rak, Rakovník vyrostl, přijma Z raka název svůj i znak, Všem potomkům na památku Svého slavného počátku. A kde se věrnosti slibem Zasvětila sekera, Podnes věrně světu hlásá Jména toho prostora, Na paměťpaměť, že s konavostí Má se pojit duch svornosti. 64 A kde právo zvítězilozvítězilo, Stojí mlýnec červený, Na památku jako krví Do růžova barvený, Jakby šeptal: „Rakovníku! Buď pamětliv svého vzniku! A kde volá česť a právoprávo, Pomoc nésti neváhej, Zdárný dědic slavných předků Vlasti k slávě pomáhej, Abys byl – jak věkem dávný – Tak vlastenským duchem slavný!“ 65
IV.
Vojenské písně.
[67]
Odvod.
V Praze počínají bráti, Já tam půjdu k odvodu: Jen prosím vás, milá máti, Neplačte mi k rozchodu. Proč pak byste naříkala? Vždyť jsem povždy zdárný syn; Vy sama jste říkávala, Hájit vlasť je slavný čin. A já vlasť svou hájit budu, Jak to král i Bůh velí; Životem chci naši půdu Hájit před nepřátely.
Po přísaze.
Již jsem dal své slovo svaté, Přisahal jsem k praporu. Na rozchodnou, děvče zlaté, Dej mi kousek fáboru. [69] Kus fáboru červeného, Znak to, že mne ráda máš, Kus fáboru modravého, Znak, že věrnosť zachováš. K tomu připoj fábor bílý, Znak to nevinnosti tvé; Znakem tímto dodáš síly A chrabrosti mysli mé. Na srdci jej nosit budu, Mysl má se rozjaří, Že dám výhost všemu trudu, Bodrosť mou nic nezmaří.
Koník.
Jak jsem si to sám vyžádal, Ke koňákům mne vzali, A když přísahu jsem skládal, Koně zvolit mi dali. Kdybych věděl, koni bílý, Žes jak Horymírův byl, Věrný všude v každou chvíli, Tebe bych si vyvolil. Kdybych věděl, ty ryzáku, Žes jidášstvím nenačich, Že mne nezradíš cizáku, Třeba tebe zvolil bych. 70 Hoj koníku! hoj vraníku! Černější než černá noc! Ty se budeš skvíti v šiku Vznešeně jak králomoc. Tebe volím, vraný oři! Z tebe šlehá černá zář, Jak ty černé oči hoří, Když hledím své milé v tvář. Tebe volím, oři vraný! Vlaje černá hříva tvá, Jak když větřík rozkochaný V jejichjejích černých vlasech hrá. Tebe volím, koni černý, Na tu svou vojenskou pouť; S tebou vejdu v svazek věrný, Pro vlasť žít i zahynout.
Přehlídka.
Má šavličko ocelová! K zejtří chystej čistotu, Ať se blýštíš jako nová, V stříbrojasném leskotu. A ty můj koníčku vraný, Od hlavy až k kopytu Zítra buď jak malovaný V černoskvělém útřpytu. 71 Budem hlavní mít přehlídku, Sám i král k ní přijede, Pak zdánlivou před ním bitku Zástup vojska povede. Tenkrát budu v šiku státi Před svým králem poprvé, Proto mu chci ukázati, Že jsem voják od krve. S vraníkem svým černoskvělým Poletím jak větru dech, A ukážu šermem smělým, Že jsem za dva, rek a Čech.
Povídky.
Přisedni si k nám, dědečku, Invalido belhavý. Pojď pít s námi ze džbánečku, Nám i sobě na zdraví. Pí a při tom ze svých věků Udalosti vypravuj, Slavné skutky chrabrých reků V povídkách nám vymaluj. Povídej nám o Laudonu, O tom reku železném, Jak byl při válečném honu Vždycky v štěstí vítězném. 72 Povídej nám o Karlovi, O tom jasném knížeti, Jak byl vlídný k vojákovi, Jako otec k dítěti. Povídej nám o Radeckém, Že Čech a rek bez strachu, Co kmet v ohni mládeneckém Smetal zpouru do prachuprachu. Povídej o Jelačići, Co ved’ vojska Horvátská, Jejž co reka heslo líčí: „Bog i srěća junacká.“ Povídej nám třeba v zpěvu O milostných zákusech, Jak opustiv milou děvu Přeces touhou neusech. Dějepravné tvé povídky Lijou rozkoš do hrudí, A jak otcovské pobídky K slavným činům povzbudí. Tím jonácké srdce mladé Naplní rekovná slasť, Že si svatě za cíl klade, Krále hájiti a vlasť. 73
Hvězdy.
Tisíce hvězd krásných vodí Jasný měsíc po nebi; Švarný voják, kudy chodí, Trojí hvězdu velebí. První hvězda milojasná Jsi ty, milenko zlatá! Láska jest tvá záře krásná Pro mou rozkoš rozžatá. Druhá hvězda zlatoskvělá Jesti vznešený náš král; Jeho jest má síla celá, Jak jsem svatě přisahal. Třetí hvězda jasnoskvoucí Naše vlasť je předrahá, Mír a zdar její kvetoucí Rámě moje vymáhá. To trojhvězdí vždy srdečně Ctí šlechetný mládenec, V českém srdci skví se věčně Člověk, rek a vlastenec.
Vzpomínání.
Je ti divno, viď, můj koni! Že dnes smutný vypadám? Smutno jest mi touhou po ní, Cítím jaksi, že jsem sám. 74 Právě denní svíce skvělá Za horami zhasíná; Což as má milenka dělá, Zda-li na mne vzpomíná? K rozchodu mi věrnou lásku Políbením slíbila; Na památku z pentlí pásku Na srdce mi přivilapřivila. Zajisté v svém slibu stojí, Srdečně mne miluje, A v spanilé mysli svojí Obraz můj si maluje. Zajisté jdouc na klekátko, An se večer schyluje, S otčenáškem rozmilátko Na mne teď pamatuje. O milenko! děvče zlaté! Dobrou noc, ty rozkoš má! Srdce moje láskou vzňaté Věčně tobě plápolá.
Návštěva.
Koni můj! v pokojném čase Navštivíme mou milou; Počkej, podivíš se kráse, Až ji uzříš spanilou. 75 Černé jsou ty husté vlasy, Jimiž šíj se pokrývá, Noc kdy všecky hvězdy zhasí, Proti nim je šedivá. Z černých očí plamen šlehá, Až se srdce zachvěje, A v žilách se krev rozžehá, Tvář se nachem poleje. Před chaloupkou její venku U vrat zůstaneme stát, A budem se na milenku Jako cizincové ptát. Kvapem odhodí přesličku, Uvítá své přátele; Ty pak dvakrát, můj koníčku, Zařehci mi vesele. Jednou radostí zařehci, Že mne věrně miluje, A jednou, že ať jsem kde chci, Vždy v mém srdci kraluje.
Hudba.
Když ta naše hudba hraje Libozvučně k pochodu, Tu vojácké srdce ssaje Jarobujnou lahodu. 76 Prapor vlá ve výši, skvěle Vynikaje z prostředu, Hrdě my za ním a směle Pevným krokem ku předu. Hrajte hlučně, hudebníci, Ať nad námi zplesá svět, Že jsme švarní bojovníci, Chrabré síly jarý květ. Až však zplane boje tíseň, Tu při půtky výpuku Vpleťte sladkou českou píseň Do pochodních souzvuků. Tím se pomnění roznítí, Že jde boj pro spásu Čech, A budeme vlasť svou krýti Co lvi, pokud stačí dech.
I. Vlasť.
Ty můj bystrý vraný oři! A ty pádná šavlice! Náš svazek nic nerozboří, My jsme pevná trojice. My přisáhli sobě lásku; Jakkoli se bude dít, V skalopevném tomto svazku Pro vlasť budem žít i mřít. Drahá vlasť jest naše máti, Při níž věrně budem státi. 77 U Vltavy na sta věží Vzhůru pne se k nebesům, Labe zpěvným proudem běží Z hor ku vinným okresům. V sadě vonná kvete růže, Lípa libý lije chlad, Krásnější ráj být nemůže, Znáte zem tu plnou vnad? Českou zem co vlasť svou známe, Život pro vlasť českou dáme. K východu viz v modré dálce, Kde vládnou dvě orlice, Věrné v míru i ve válce Lva Českého družice, Požehnané Hanné pláně, K jihu až na Dyje břeh, Ty úrodné Slezské stráně Až k mezi, za níž dlí Lech, Vše ty kraje za své známe, Vše ty kraje za vlasť máme. Z úrodných moravských pruhů, Z niv polabských, z Krušných hor, Z Šumavy, ze Slezských luhů Hrne se nás zbrojný sbor. Každý jinde nacházíme Domov svůj a rodnou chýš, Vlasť však všickni jednu ctíme, Tu královskou českou říš. Česká říš ta vlasť, ta máti, Při níž věrně budem státi. 78
II. Vlasť.
Můj koníčku roztomilý! Nerozdílný příteli! Daleko jsme v světě byli, Všelicos jsme viděli. Sem tam vodila nás cesta V dobrodružném záměru; Viděli jsme velká města, Cizích knížat nádheru. Viděli jsme mocné říše, Bujnoplodné krajiny, Viděli jsme v hrdé pýše Vypínavosť ciziny. Avšak projdi všecky části Všeho světa ven a ven – Proti kráse naší vlasti Shledáš přec jen noc a den. Jako krajina nebeská Vetkaná ve světa lad, Jestiť naše říše česká Požehnaný milosad.
K mečíři. V hudbu uvedl Fr. Gregora.
Chop, mečíři! chop se díla, Nabrus ostře šavlici, Smrtonosná břitká síla Ať zbrojí mou pravici. 79 Král, náš Pán, dal provolání, Máme hájit vlasť drahou; Proto zbrojím rámě zbraní, Srdce chrabrou odvahou. Ať se na nás odkudkoli Roj nepřátel přivalí, My je přivítáme v poli, Až se jim zrak zakalí. Dvojzvukem je přivítáme: „Vlasť a král náš hrdinný!“ Pak jim sečnou zacinkáme, Zahyne vrah otčiny.
Před bojem.
Již jsme do pole vytáhli, Již je slyšet polnici, Kostky hodil osud náhlý Na krvavou pranici. S nepřítelem jsme se našli, Jakbychme se hledali. Má milenko! zpomínáš-li, Ani oko nezkali. Jen když láska tvá nechladne, Nic se duch můj neleká, Bystrosť šavlice mé pádné Vítězně mne vyseká. 80 Stojíme jak pevné věže Odhodlaní k odporu, Sama ruka Boží střeže Osud našich praporů. Ruka Boží ostříhala Čechy posud před smrtí, Ona jim též požehnala, Že cizáky podrtí.
Znamení.
V klidném tichu odpočívám Vedle koně na seně, S dřímkem v zápasu se dívám Na šavličku na stěně. Co to? Ejhle, má šavlička! Pevně jsem ji zavěsil, Ona spadla na koníčka, On i já se poděsil. Je to znamení, že v krátce Zrušen bude blahý mír? Že již brzy pilné práce Přinese nám boje vír? Či, šavličko, prorokuješ Významnější věštinu? Předtuchou mi oznamuješ, Snad že v boji zahynu? 81 Ať se vůle Boží stane! Nic se nechci strachovat, Pro zdar vlasti milované Věrně budu bojovat. A když padnu, ty, šavlenko, Hodinku mi odzvoníš, A ty, má drahá milenko, Slzu pro mne uroníš. Vraný koník můj zařehce, Pohřební mi zazpívá, A tak pro vlasť umru lehce, Nebude smrť strašlivá. V míru král dá pomník zdíti, Ke cti padlých všech hrdin, Tu se v slávě budu skvíti Co věrný své vlasti syn.
Boj.
Divým vztekem líté saně Nepřátelé se hrnou. Vzhůru, bratří! vzhůru na ně! Hrr na smělce! ať strnou. Palte do nich! palte! palte! To navrtá děr do řad. Pak se celým šikem valte, Jak z železa litý hrad. 82 Tam se stráně zhoubná děla Hřmějí děsným výpalem, Rázem padá řada celá Pod smrtícím přívalem. Jízdy na se na podvrší Vtrhly klusným šumotem, Z mečů sečné jiskry srší, Země duní dupotem. Na všech stranách boj burácí, Jakby nechtěl pominout, Na sta životů se kácí, Jakby mělo vše zhynout. A jaká to hustá sadba Na rovině? Je to les? To pěšího vojska hradba, A zas nový bitvy běs. Draví supové zobáky Na kořisť svou padají, Tak tu strany dvě bodáky Na sebe se vrhají. A mezi ně koňstvo vjede, Vraždivá tu zuří seč, Divým zoufalstvím boj vede Bodák, šavle, kord a meč. Pronikavě v to mísí se Bubnů vír a vřesky trub; Strašná mela, jakoby se Měl obrátit svět na rub. 83 Divně ti sem, ti tam běží, Teď nahoru, zas dolů; Ten klesá, ten v krvi leží, Tam kůň šmejká mrtvolu. Hrůzou krajina se chvěje! Všady ryk a úpění! Krušné jsou ty slavné děje, Jimiž spor se v mír mění! – Vzteky boje již doplály, Slyš vítězný hudby sbor: „Sláva vítěznému králi! Zdrcen jest nepřátel vzdor!“
Po bitvě.
Umlkl již rachot střelby, Ztichl ryk zoufalé kvělby, Ticho vládne krajinou. Ticho klidné, ale děsné, Úžasem ti kročej klesne, Z oka slze vylinou. Sem pohlédni, vlasti drahá, Jakou úrodu má snaha, Hájící tvou svobodu! Aby tolik věrných kleslo, Vyžadovalo tvé heslo K světských sporů rozhodu. 84 O ty! Pane všemohoucí, Jenž ve výši hvězdoskvoucí Věčný řídíš světů běh! Ty, jenž vládneš bleskem hromu, Jenž udílíš zeleň stromu, A fialce vůně dech! Ladná všehomíra krása Mocnosť Tvou a lásku hlásá, Milostivý Pane náš! Ty stanovíš tvorstvu dráhy A na cestách lidské snahy Zdar i zmar v své moci máš. O! zboř nenávistné hráze, Jenž ku člověčenstva zkáze Stojí mezi národy, Že zavrouce srdce přízni, Vraždivou na vzájem trýzní Hubí míru výhody. Osvěť, Pane! lidské plémě, By ten krásný domov země Domovem byl pokoje, Aby člověk dospěl k víře, Že ho sníží až pod zvíře Vražedlnosť výboje. Cesty tvé jsou nevýzpytné! Pakli moudrosť tvá zamítne, Pane, prosebný náš hlas; 85 Je-li svatá vůle tvoje, By dravých nepřátel roje Vyřítily se na nás: Posilň, Pane, naše síly, Bychom každým tepem žíly Věrní, hájili svou vlasť; Neb tak zní tvá svatá kázeň: V boj pro vlasť kdo nese bázeň, Nezaslouží míru slasťslasť.
Nehoda.
Byl to perný kousek díla, Divě zuřil boje dav, Však raduj se, děvo milá, Vítěz jsem a k tomu zdráv. Má šavlice mrštná byla V potýkavém závodu, Přec však bitva uvalila Smutnou na mne nehodu. Po celý den kůň můj lítal, Já na něm jak lítý lev, Všecko napořád jsem smítal, Šavle byla samá krev. Náhle tři mne obklopili: Tu bodák, tu jízdní dva, Krutým vzdorem zápasili, Ale měli na se lva. 86 Pružným šermem sem tam mlátím, Jednomu jsem hlavu sťal, Bystrým skokem se obrátím, Druhému jsem bok proklál. V tom však pěšák rozsápaný Olověnou ránu dal, Ubohý můj koník vraný Kles’ a na vždy dokonal. Ondy se stěny šavličku Svrhlo temné tušení, Tu se tedy na koníčku Vyplnilo znamení! Klesna hořkym řehtem kvělel, Až mi mráz šel po těle. Ubožák! on toho želel, Že opouští přítele. K chladné zemi údy svinul, Ke mně zrak obrátil svůj, Jakby na rozchodnou kynul, Měj se dobře, druhu můj. A zrak bledý již zhasínal, Ještě nohu rozpřahá, Jakoby mne napomínal: Vylí pomstu na vraha! 87 O vraníku! oři věrný! Vždyť víš, že jsem rek a Čech. Stihl vraha osud černý, Bezduch pod mou šavlí leh’.
Návrat.
Od lesíka po vršině Kráčí švárný mládenec, Zrak jeho dlí na krajině, Jakoby byl cizinec. Nehledí sem tam po šířce K dalekému obzoru, Hledí přímo dolů k vísce, K sadům líp a javorů. Hledí a zrak jeho vzplane, Líce div mu neshoří; Tu najednou stát ostane, A sám k sobě hovoří: „Posud tam ty husté lípy I javory zůstaly, Kde do mne ty první šípy Oči její metaly. A ta říčka jasnotoká, Slibů jejích svědkyně, Hrčí dosavád z hluboka Ve růžové křovině. 88 Žádná změna na chaloupce, Všecko jak to bývalo, Když se moje mladé srdce Před lety s ní kochalo. O milenko! mnoho roků Vlasti své jsem věnoval, Šavlici jsem připjal k boku, Když zlý host se do ní dral. Odehnáno jest neštěstí Od těch vlastenských luhů, Nyní s míru ratolestí Vracím se zas ke pluhu. Pro vlasť drahou co syn zdárný Udatně jsem bojoval, V srdci ale jinoch švárný, Věrnosť jsem ti zachoval. O milenko! nyní žádám Od tvé lásky odměny, A otázku ti předkládám: Zůstala jsi bez změny?“ „„Bez změny jsem, můj miláčku, Bez změny jsem zůstala, Po celý čas, můj vojáčku, V srdci jsem tě chovala. V srdci nosím jenom tebe Po ten celý dlouhý čas, Nyní blahoslavím nebe, Žes, miláčku, tady zas.““ 89 Tak mu náhle od lesíčku Děvče milé odvětí, Nesouc jahody v košíčku, Do náručí mu vletí. Vane větřík s nezabudky, – Obapolné vítání; Slaďoučké jsou ty jahůdky, – Obapolné líbání. 90
V.
Myslivecké.
[91]
Píseň myslivecká. V hudbu uvedl Fr. Gregora.
Krásnějšího potěšení V celém světě širokém Nad to myslivecké není, Tam je slasť krok za krokem. Myslivcovi rozkoš květe, Blaženosť mu věnce plete, Vešken obor přírody Jest mu zdrojem lahody. Jak za jitra růžového Mladý den se probudí, Již do pole do širého Myslivce to ven pudí. Přisnoubiv si věrnou družku, Neselhavou, ráznou pušku, Jonák s barvou zelenou Vesel kráčí krajinou. [93] Ptactva sbor mu pozdrav zpívá V srdcejemném zázněvu, Les i háj vítavě kývá V libostinném úsměvu. Šepot vánků libě duje, Zvěř po nivách proskakuje, On kráčí co tvorstva pán, Ze všad vděkem obsypán. Pakli v tajné hvozdu houští Kroky jeho zamanou, Kde se dravý krahuj pouští Na slepičku bezbrannou: Mžik! již v líci leží družka, Mžik! již stihla dravce muška. Ztrestav lup co soudný král, Kráčí hrdě dál a dál. A kyžkdyž na hon vyzývaje Lesní roh se rozléhá, Plesem zrak myslivci plaje, Rozkoš krev mu rozžehá. Zajíc, srnec, daněk, jelen, Jen se kmitne, již je střelen. Věru, slavná myslivosť! Bohatýrská to radosť! 94
Její obraz.
S puškou chodě, polem, luhem venku, Tiše zamyšlený, sám a sám, V sladké blaženosti na milenku, Drahý ráj své touhy zpomínám. Se všech stran mi živou malebností Skví se obraz její spanilosti. V stráni značí černoskvělá trnka Očko, vnikavé co prudký brok, V borku tichém lehkonohá srnka Její křepce hravý, plachý krok. Peruť havraní se letem vlaje, Jak kdy kadeř její větrem hraje. Z hloží červené a bílé růže Vylévají miloskvělou zář, Žádný malíř vylíčit nemůže Lépe lepokrásnou její tvář. Výkres hrdla jejího posýlá Po rybníce plujíc labuť bílá. A když slavík slaví sladkou lásku Tlukotem plynného nápěvu, Slyším jemný zvuk jejího hlásku V rozníceném srdce úchvěvu. V nic však mizí všecky malebnosti Proti kráse její spanilosti! 95
Statečný myslivec.
Ten myslivcův mládenec, To je neohroženec; Dal se do pytláků, Dvou hastrošů v máku, Do kance pustí se Bez pušky na míse; Srdnatá to odvaha! Ha ha ha! Ten myslivcův mládenec, To je očarovanec. Přichmeleným okem Sto sluk jedním brokem, V léči na zajíce Ranou půl tisíce, Jest mu snadná úloha! Ha ha ha! Ten myslivcův mládenec, Je též zamilovanec. Z cvrčků má slaniny K mazání čupryny, Hrst májové rosy,rosy Stále v kapse nosí, To na děvy nástraha! Ha ha ha! 96
VI.
Lupeny boubínské.
[97]
1.
Strmý vrch, pna k nebesům své týmě, Strmý vrch, pna k nebesům své týmě,
 Zrutný na Šumavě velikán, Boubín prostírá před námi přímě Vznešený svůj světozorný stan. Aj přátelé! pojďme tam do výše Pokochat se v širém obzoru, Kde vzduch kalů všedních čistý dýše, Povznášeje mysl na horu. V svěží výši zrak uprouce k nebi Třemi zbijem slavný prapor hřeby: Tož slavíme Boha, krále, vlasť; V hesle tomto stkví se cnosť i slasť.
2.
Bezkrvý boj tuhý šumí věkem, Bezkrvý boj tuhý šumí věkem,
 V němž vítězí místo meče duch; Ducha čilých snah obsejpá vděkem, Netečného zdrtí prudký ruch. [99] Proto prapor osvěty na horu Vztýčen skvěle do vůkolí vlaj, Při něm zavzni v jemnozvukém sboru Hymna na ohlas ve šírý kraj; Hymna, že v peřejném víru časů Hvězda osvěty jen nese spásu, A kdo odolat chce útoku, Aby vstal a měl se k pokroku.
3.
Z luhů, z lesů, z hor a skal se kouří, Z luhů, z lesů, z hor a skal se kouří,
 Šedá mlha světlu zaslání, Až těkaje sem tam zrak se mhouří; Kde přístup k jasnému svitání? – Zanech, brachu, marnokvělných stesků! Viz zpytavým okem, kde stojíš, A k své chůzi uprav řádnou stezku; K píli stálost-li pak připojíš, Slávu hledaje v mistrovském díle, Brzy dojdeš žádoucího cíle; Počni chtít a zuj netečný zvyk, Světla zář zabřeskne v okamžik. 100
4.
Druhdy ve Otavských pěnách z písku Druhdy ve Otavských pěnách z písku
 Průmyslný předek zlato žďal, Tak sobě i drahé vlasti k zisku V drahý skvost přetvořil sprostý kal. Že jsou ty tam hojné písky zlaté, Ukájí tě soustný paběrek? Sláva otcův, tvé dědictví svaté, Má mít v žebru syna závěrek? – Jiluj, ryžuj božské ducha vlohy, Jak z vody porostou skvostů stohy, Ryžuj zlato z věd a umění, K vlastnímu i vlasti spasení.
5.
Kdoby hledal rozkoš v prázdném sadu? Kdoby hledal rozkoš v prázdném sadu?
 Ani motýli se neženou K obdivu, jak stradnou dýše vnadu Suchá bída s nouzí hubenou. Tam kde stinné lípy zeleň kývá, Jarý štěp se shýbá úrodou, Draha květů vůně proud vylívá, Tam duch touží váben lahodou. 101 Pohrouzi svou snahu v této touze, Ať vybředneš k štěstí z bídné nouze; Sílou svou-li štěstí uhoníš, Jmě své temné slávou osloníš.
6.
Štěstěna přeštědře obvěněna Štěstěna přeštědře obvěněna
 Dary rozkoše a přepychu, S posměchem, jak vybíravá žena, Zhrzí rukou blbých ženichů. Oplývajíc vnadou světské spásy, Hledá v muži ducha převahu, Nuzák bez jonácké ducha krásy Marně na ni léčí nástrahu. Medovinou z umění a vědy Zhoj si hlizné ducha svého vředy; Štěstěna pak pro svou výchlubu Dá ti ráda ruku v zásnubu.
7.
Žel, komu se šťastně zasednouti Žel, komu se šťastně zasednouti
 V plzeň statků světských podaří, Že se marným dýmem dá odouti, Jenž mu mysl pýchou napaří. 102 Což mníš, štěstí plod že tvé jest síly? Sveřepý ti vzejde pýr a mech, Nežehná-li Bůh tvé skromné píli, By zúrodnil setbu jara dech. Všeho, co máš, Boha dárcem zova, Věrně na mysli měj pravdy slova: S pýchou hlouposť, rodná sestřice A za nima chodí palice.
8.
Na vzduchových sloupech z látek křehkých Na vzduchových sloupech z látek křehkých
 Vyrouben jest sklenný štěstí hrad, Krytba z duhových čalounů lehkých, Půdu kluzkou kryje skvostů sklad. Máš-li v chlebení věhlasné víly, Slyne pevnosť hradu věk a věk; Tož pojíš-li skromnosť s čackou pílí, Moudře požičíš,požičíš sám sobě vděk. Opojen však sladkem mrzkých hříchů K hodům pozveš-li ješitnou pýchu, S ní palice vrazí v nádvoří, A hradec ti na drť rozboří. 103
9.
Jedna z Víl, jež před úpadem stráží, Jedna z Víl, jež před úpadem stráží,
 Vznešené jest, švárné postavy; Té-li mysl tvá si slušně váží, Dojdeš s bratrstvem svým oslavy. Ta nedá v peřejném lidstva davu Váze jmena tvého utonout, Naučíc tě vzhůru nosit hlavu, By ji cizák nejal pod chomout. Na svět poslaná s nebeské výše, Právem svobody nebeské dýše, V rozmanitosť lidstva lijíc křest. Znáš tu Vílu? Národní to čest.
10.
Stoje v strmé výši na Boubíně Stoje v strmé výši na Boubíně
 Tam svou obrať roznícenou tvář, Kde tvou slávu osud chová v klíně, Kde plá z otcův hrobů cnosti zář. Květ domácí hájit proti chladu, Požehnání snášet v stodolu, Aby bratrstvo vyvázlo z hladu, Budiž účelem tvých plápolů. 104 Zaslepen však leskem ošemetným, Či zpitomen zhoubným zvykem letným, Na západ-li toužíš žebravě, K jisté vedeš bratry popravě.
11.
Lichým pozlátkem se třpytí zboží, Lichým pozlátkem se třpytí zboží,
 Jež nabízí darem cizota, Její růže pouhé plané hloží, Lesť loupežná její ochota. Svůdným zvukem miloslibně hlásá, U ní že se staneš prorokem, Nad tvou blbotou však tajně jásá, Že jdeš za vnadou, být otrokem. Úkladům se cizích opra hadů, Hleď si pilnou snahou vlastních sadů. Dochováš-li lípu v bujný květ, Bezděk panskou slávu vzdá ti svět.
12.
Měkce na pohovce sladkých zvyků Měkce na pohovce sladkých zvyků
 Váleje se v nádheře co pán, Žel! že zhrdáš snahou současníků, Jimiž hrad tvůj těsně obsypán. 105 Pravdou opásaní jdou po právu, Jež jim vykázal sám Hospodin; V záporu-li tvrdém hledáš slávu, Bohu rouháš se co zrádný syn. Otevř ucho mateřskému zvuku, Podej rodným bratřím svornou ruku! Tak hráz spadne zlého řevnění A vlasť drahá dojde spasení.
13.
Když tě mladosť k hrám veřejným zvala, Když tě mladosť k hrám veřejným zvala,
 Kryl nám řeky led a nivy sníh; Zima mosty, dráhy hladké pjala, A tvůj duch si zaliboval v nich. Bloude! hodláš ještě po želízkuželízku, Za klouzavých mrazů kovaném, Jezdit o závod v uvyklém trysku Na Otavy proudu rozhnaném? Co dřív mrzlo, jarem rozetálo, Slunce pravdy ledy rozehřálo; Vstaň s pohovky zvyku, vystup venven, Viz! už májový nám svitá den. 106
14.
Aj! ty nadšený, jonácký pěvče, Aj! ty nadšený, jonácký pěvče,
 Jehož lyra tak důjemně zní, Což krom stesků na vrtkavé děvče Nic se tobě v prsou nevlní? Ohledni se po vlastenské stráni A zemdlelé duchy zpěvem zjař, Mřivé lkání, hnivé naříkání Měj za úděl poválečný snář. Tvé nad světem zoufající boly Neprospějí vlastenskému poli; Odsoudíš-li veškeren svět v zmar, Jak má člověčenstvu zkvésti zdar?
15.
Uč nás, pěvče, v útku lidských dějů Uč nás, pěvče, v útku lidských dějů
 Slavit svěží ducha jarotu, V rejdech pravovražných farizejů Tupit zlých padouchů nahotu. Dej nám pít z prazdroje lidské spásy Napěněný pohár naděje, Odhal záslonu k svatyni krásy, A mdlý duch náš zmlazen okřeje. 107 Krása pak, věř, nezůstane sama; Chodíc jak milostka se sestrama, Uhostí-li se ve vlasti střed, Pravda s právem přijdou za ní hned.
16.
Ba nestojí život za dýchání, Ba nestojí život za dýchání,
 Slepě-li se síly o se trou, Nevládne-li vyšší povolání, Než že jedni žijí, druzí mrou. Rozkoší však blaží zápas znojný, Co nadějný rozvoj podletí, Pakli dychtění tvé cíl dostojný K spáse člověčenstva zasvětí. Strhna léčky všedních jalovostí, Poznej výš a moc své bohovosti; Omineš-li vyšších úkolů, Zhanobíš se v živou mrtvolu. 108
VII.
Dětské popěvky.
[109]
Kovář.
Kováři to hezky sluší, Když v kovárně statně buší, Kladivo na všecky strany Rozesýlá pádné rány, Jakoby k železu řkouc: Tvrdošijče, na! bác! bouc!
Křepelka. V hudbu uvedl Fr. Pivoda.
Křepelinka volá v poli Důjemně: Koho žalem srdce bolí, Pojď ke mně! VizViz, jak všecko radosť dýše Nad tou krásou světa říše! Smutek shoď! Ke mně poď! Křepelinka volá v poli Důjemně: Koho žalem srdce bolí, Pojď ke mně: [111] Z niv libý dech lásky věje, Sladkou rozkoš v duši leje. Smutek shoď! Ke mně poď!
Žezhulka.
Na doubečku na větvičce Sedí mladá žezhulice; Chlapec nastrkuje tyčku, By ji utkal na vějičku. Žezhulička zvolá: kuku! Znám tvou zlomyslnou ruku! A odlétnouc ze suku Zaplésala: Kukuku!
Zvony.
Naše zvony podle kroje Řídí k hranám zvuky svojesvoje. Umře-li nuzák chudinka, Slabě zvoneček jen cinká: Cinkyli! cinkyli! Bědy ho ztrápily. Pakli umře boháč tučný, Provolává zvonec hlučný: Bim! bam! bim! bam! Byl pán! byl pán! 112
VIII.
Rozličné.
[113]
Na nový rok.
Střelhbitým kvapem jede kolo časů, Jak mžitky kmitají se loukotě, A nedbajíc na pestrou lidstva chasu, Valí se dále v němé tichotě. Z tajemné říše řídí věků duch Ustavný, závrativý kola ruch. A ruchem prudkým zbuzen vítr dujný Odvívá stranou plevný prach a smet; V nic metá plané nádhery pych bujný, Jen štěpný čackých plodů hájí květ, A žehnavým jej dechem otaví, A po své dráze čestně oslaví. Člověče! jak jsi drobný, jak jsi matný! Kratičkou důbku, mžičný času krok Tvůj důvtip, vypínavosti poplatný, Měří dle stovek dnův na dlouhý rok. A loň vyklízí výskavý tvůj vřesk, A letos vítá zvykem zpejchlý lesk. [115] Vybav se z mamu i vyzuj se z bludu! Jest od kolébky k rakvi malá píď. By čas tě nesmet co ničemnou hrudu, Svou snahu činnou k zdaru lidstva zřiď. Ne času, ale měř své vůle krok, Jak vlasti prospěl tvůj životný rok. Vše shltí čas; jediné nepomine, Co věrnou snahou darů tvých a sil V zdar národu a k blahu země skyne, Kamž Bůh tě na pouť zdejší postavil. Světáctví mrzké zhyne v prach a troud, Cnosti však slávu hlásá věkův proud.
Život člověka.
Co je život člověka? Obrať zraky k nebesům, K velkolepým tělesům; Luna, hvězdy, slunce jasné Mžikem zplane, mžikem hasne. Co je život člověka? Obrať zraky do sadu Ku květnému úladu; Vonné růže skvělá sláva, Sotva zkvěte, opadává. 116 Co je život člověka? Krátká pouť; však blažený, Kdo láskou ověnčený Putuje tu krátkou dobu Od kolébky až ku hrobu.
Jaro.
Odkud náhle to plesání, Ta rozkoš, to radování? Všecko jásá usměvavě, Všecko laškuje si hravě. Vše má oděv nejnovější, I to slunce jest zlatější. – Ano přišly hlavní svátky, Máť země slaví omládky! Tiše strádala staruška, Jak bez naděje ženuška; Strázní svadly její krásy, Větrem opadaly vlasy, Mrazem vyschly líce vnadné, Oči ztuhly v ledy chladné, A půvabných údů něhy Pokryly hlodavé sněhy. Tu přilétli čápi z jihu, Zavěsili na lodyhu Dříšťálovou na zahrádce Malé nemluvňátko matce. 117 Nemluvňátko, jaro mladé, Matka k svému prsu klade, Hladí, líbá, k srdci vine, Až jí tělo mládnouc kyne. Z toho vůkol to plesání, Ta rozkoš, to radování. Potoci jak čilí hoši Předbíhají se v rozkoši, Keř i strom veselím jatí, V roucho zelené se šatí, Zvonná konvalinka v stráni Zástupy květin sezvání; A těch již tu na tisíce! Jak milostné krasavice, Kdy zve hebký takt do tance, Ladným houfem k radovánce Hrnou se ve pestrém kroji, Každá vábíc vnadou svojí, A vonný z nich zápach vějevěje, Až se srdce sladce chvěje. A sbor nesčíslných hlasů, By dovršil rozkoš kvasu, Všenárodní hymny pěje, Do všech duší radosť leje; A tím vesmír se roznítí, Blaženosť, že žije, cítí, A plesá, že přišly svátky! Příroda že má omládky! 118
V popelec.
Pestrý dav se širým světem míhá, Jak divoký slepých vášní boj, Druh přes druha mrzký poživ stíhá, Zneřestěným pudům na úkoj. Smrtelníku! víšvíš, co v hvězdách psáno? Květ tvůj svadne snad již příští ráno! Zlom soběctví zlého zpupné vzdory, S věže hlásá zvon: Memento mori! Chřtán lakomství nesytostí chrtí Vášnivý na úrok strojí lov, I když upír hladu bratra škrtí, Klidně sčítá vylichvený kov. Marně kape na ty stohy skvostů Žalná slza krušných nouze postů. Však se třeste skoupé zlata hory! S věže hlásá zvon: Memento mori. V hnusném kalu hejřivě se válí Vilnosť svraštělého mrzkoše, A nevinnosť šeptem lásky šálí, Na oběť své podlé rozkoše; A když zhnětl kvítko čin nestoudný, Zpěv a číš utápí ozev soudný; Strašný však se mísí tón v ty sbory, Anto hlásá zvon: Memento mori. Tvrdou pěstí svaté právo bije Bujná zpánělosti svévole, Křivdu slavíc, v nádhernosti tyje Na útrapné zásluh mozole. 119 Truchlý úžas prochvívá síň práva, Kde rozmarům křivdy svítí sláva. Dojdou soudu však ty matné spory; S věže hlásá zvon: Memento mori. Duchu ctnosti! jenž šlechetnou pílí V spáse lidstva hledáš lahodu, Jenž upřímnou snahu vší své síly Zasvětil jsi službě národu, Ty člověka vznášíš do výsosti, Že se stkví co odlesk bohovosti! Tobě věstí zář krásnější zóry Slavný zvonu zvuk: Memento mori!
K Všemohoucímu.
Sláva Tobě, Všemohoucí! Bože, otče náš! Jenž po věky všecky světy Ve své moci máš. Pokyneš-li, slunce hasne, Skály se boří, Z vůle tvé přerodná síla Světy přetvoří. Z ruky tvé má keř svou zeleň, Šťopka jahodu, Dle tvé vůle osudy se Tkají národů. 120 Proto Tebe zpěvy naše, Pane, velebí; Vůle tvá se staň na zemi, Jako na nebi. Sláva! Sláva na vysosti Tobě, Bože náš! Ty i nás své slabé dítky Ve své moci máš.
MotlitbaModlitba v tísni.
Bože! Otče náš vznešený! Všakým tvorem velebený! Slitovníku uslyš nás! Pod tvou moc se utíkáme, K tobě o pomoc voláme Bože, otče, ochraň nás! Tmavé mračno svět obstírá, Užíravý bol nás svírá, Slitovníku uslyš nás. Smrtná zhouba prostupuje, Bratry, sestry pohlcuje, Bože, otče, ochraň nás! Jako večera stmívání Temné jest tvé panování, Slitovníku, uslyš nás! 121 Krokům tvým nerozumíme, V tvou spravednosť však věříme, Bože, otče, ochraň nás! Bez vědomí tvého ani Vrabeček se neodstraní, Tobě spočtěn hlavy vlas; Proto, Pane, tě vzýváme, K tobě o pomoc voláme, Bože, otče, ochraň nás.
Při smrti Josefa Jungmanna.
Sirotci učiněni jsme bez otce, matka naše jest jako vdova. Modlitba Jerem. 5, 3.
Slyš, o Pane! úpění, Slyš Čechie kvílení! Ranila ji smrť bledá, Proto pomoc tvou hledá, Pane, uslyš nás! V tvrdém spaní trnula Česká vlasť, jak umrlá, Jazyk její oněměl, Jakby vyhynouti měl, Pane, ochraň nás! Tys se, Pane, smiloval, Čechům’s křísitele dal – Jungmann zahnal němotu, A vlasť zkřísil k životu, Pane, posilň nás! 122 Jako otec vedl nás Do sadu vlastenských krás; Jím, jak svatým prorokem, Stal se Čech zas člověkem, Pane, střezi nás! Nyní leží ve hrobě, Nás zůstaviv v sirobě; Zas nám hrozí strašná noc; I voláme o pomoc, Pane, vyslyš nás! Miliony světel máš, Všemohoucí Bože náš! Rozžži českému kmenu, Rozžži nových plamenů, Pane, osvěť nás! Ať co kněz tvůj štěpoval, Rozvíjí se dál a dál, By náš národ nezhynul, Ale k slávě tvé slynul, Pane, spasiž nás!
Josef.
Na mou věru, velebníčku! Našim dítkám lépe posloužíte, Pakli o Josefu pomlčíte. Josef ani polovičku 123 Chvály té nezasluhuje, Co se o něm vytrubuje, Jak ženskému svodu odolal, Že se žalářnici nepoddal. Půvab drze nalíčený Z plna duše sobě nechutit, Útok nesty aténestydaté ženy Stoudnou ošklivostí zapudit, A to ještě ve vězení, Kde bez útrap srdce není: K tomu, brachu, netřeba cudnosti, V tom se věru málo jeví ctnosti. Kdyby ale mladá děva, krásná, Jako Češka údů boubelatých, Hrdlo bílé, očka modrojasná, Líce z krve, z mléka, bez vší vady, A za ňadry dechem hravé vnady – Taková as děva kdyby v chládku Za letního parna seděla, A tu ten váš Josef milý, Jonák zdravý, muž pln síly, Přijda náhodou tam na zahrádku, Spatře vtěleného anděla, Rozchvěný by pohlížel na děvu, Na rty schylné k sladkému úsměvu, A pak boden kosmým hledem, Mnělby samým plouti medem, A v tom přeblaženém zmatku Přistoupiv k ní blíž do chládku, Zalalotal by drobátko, A sedna k ní na sedátko, Dotkby se štíhlého těla – 124 Jakby duše k nebi spěla, V žilách nový život line, Všecko bují, všecko kyne, Zrak i sluch i čich pomine, Jenom sladkosť tělem řine; – Tu pak by ta děva milá Ústa jeho políbila A šeptla by: Dnes, Josífku, Líbáš bez svědků svou dívku; – A tak kdyby dva – třikrát se stalo, Žeby v obou všecko plápolalo, A Josef by z pouhé ctnosti Na vzdor vší opojenosti Přece tomu odolal: Pak ho, velebníčku, pak ho chval.
Pobídka.
Shoďme s sebe závoj smutku, Užívejme veselí, KdovíKdo ví, jak kratičkou lhůtku Osud k žití udělí. Kostlivec snad již si brousí Kosu na nás smrtivou, Snad nejbližší mžik zardousí Slasť života blaživou. RůžeRůže, co dnes mile květekvěte, Opadá již zítra snad, Co nevidět do poupěte Dá se červ a mrazu chlad. 125 Sladká rozkoš nemá stání, Jak ozvěna po lese, Ozve se a pryč uhání, Zbrklý mžik ji odnese. Proto, bratří! čile k světu, Honem sáhněm po kvítí. Blažený, kdo v plachém letu Ples za křídlo zachytí.
Besední.
Mezi všemi světa stánky Nejkrašší jest beseda; V ní zkvétají radovánky, Jakých jinde svět nedá. Ona strom pospolitosti V zeleň živou odívá, V kalich vezdejších krušností Nektar plesu nalívánalívá. Proto, bratří! besedujme! Vesele si prozpěvujme! Soused bavme souseda, Ať je slavná beseda. Kdo lomozem povinností Kotrbu si ohlušil, Neb při brku v shrbenosti Údů pružnosť ukrušil, 126 Do besedy ať uteče! Tam mrtvolu zotaví, Svízel trampot s sebe svleče, K novým snahám chuť zpraví. Proto, bratří! a t. d. Koho hlodá v tajném lůně Stýskavá strasť nějaká, Snad že měšec s kapsou stůně Naříkavě na raka, Pojď jen do besedy, brachu! Ta všem steskům vyhoví, Celá hejna trapných achů Změní v rozmar růžový. Proto, bratří! a t. d. Komu nadělá milenka Škádlivá v svém plápolu, Neb rozmarná jemnosť-ženka Zlých do srdce mozolů: Beseda hovorným hlukem Bouři v mysli ukojí, A srdéčko zpěvným zvukem Ze všech bolů vyhojí. Proto, bratří! a t. d. Beseda je chrám štědrosti, Má v ní každý svou radosť; Pán, nepán – jen cit švárnosti, – A jsi uvítán co hosť. 127 Starý, mladý, malý, velký, S šavlí, s kordem, bez zbraní, Pí, čti, hovoř, chytej lelky, Zpívej aneb karbani. Proto, bratří! a t. d. Ona v švárný celek splítá Rozptýlených živlů směs, Bez rozdílu kroje vítá Ve svůj trudoplašný ples. Kdo se sladkou touhou chvěje, Krásnou pleť mít po boku, Plně se mu toho přeje V plesných rejdů poskoku. Proto, bratří! a t. d. Mezi všemi světa stánky Nejkrašší jest beseda; Nemít její radovánky, Věru! bylo by běda. Jest to v životě oasa, V suchém písku květný ráj, Vezdejšího žití spása, Utěšený, slastný ráj. Proto, bratří! a t. d. 128
Pospolitá.
Bratří, víno sem! Ať se napijem V spolku veselém! Víno srdce rozehřívá, Sílí zmužilosť; Víno žalosti zalívázalívá, Že zkvetou v radosť. Otce Karla jen uctíme, Jak sluší synům, Když Mělnickým se zjaříme K šlechetným činům. Kdo se rázným Čechem cítí, Ať jde s námi víno píti, My mu připijem, Že ho milujemmilujem. Bratří, víno sem! Ať se napijem V spolku veselém! Vínem rázně se slavívá Vítězství i rek; Vzácným zásluhám se pívá Hlučný přípitek. A my s rozkoší slavíme Vlasti zkříšení; Proto s chutí si nalíme, Ať se číš pění. Komu srdce pro vlasť bije, Ten ať s námi víno pije, My mu připijem, Že ho milujem. 129 Bratří, víno sem! Ať se napijem V spolku veselém! Víno tam se též požívá U Páně stolu, Když vykupitel se vzývá V zbožném plápolu. Proto v bázni boží píme Z plných pohárů, Bůh dá jistě, oč prosíme, Vlasti dá zdaru. Kdo umí pobožným býti, Ať jde s námi víno píti, My mu připijem, Že ho milujemmilujem.
Hvízdavá.
Bratří! rozmar růžový Všemu světu vyhoví, Natvoří nám veselé Ze všedních dnů neděle; Pak-li strastná trampota Užírá, jak dravý upír, života, Že srdce vadne A síla chřadne, – Tomu snadno konec udělá Mysl veselá, 130 Vše to se hned poddá, Trampota konec má, Jak se zahvízdá. La tralá! K zlatu, stříbru a mědi Rozmar bodrý nehledí, Krušné cesty uměle Pestrým kvítím vystele; Má-li kapsa souchotě, Má-li kolo plesu chromé loukotě, Parno-li v chřtánku, Prázdno-li v džbánku, Tomu všemu konec udělá Mysl veselá, Vše to se spravit dá, Nuzota konec má, Jak se zahvízdázahvízdá. La tralá! Kus dobrého rozmaru Líbí se i Amoru, Sličná děva škádlivá Houfy milců vábívá. Pakli dívka rozmilá Tvrdošíjným hněvem se zasmušila, Jinam-li touží, Milého souží, – Tomu rychlý konec udělá Mysl veselá, 131 Děvče se zhojit dá, Hněv její konec má, Jak se zahvízdá. La tralá!
Plzeňák.
Čest a chvála plzeňáku! Jak se jasně skví! A jak lahodně pijáku Ze žbánečku čpí! Kdo se parným vedrem plazil, Toho zotavízotaví, Kdo si břečkou chuť pokazil, Tomu ji spraví. On jazyky rozvazuje, Plodí veselosť A do Lethe ponořuje Všecku kyselosť. Proto chvála plzeňáku, Je to boží dar, Milejší než kotel lákuláku, Co dá Karlův var. 132
Dýmka.
Každý z nás má na tom světě Nějakého koníčka; Má rozkoš jest v zimě, v létě Tabáková dýmčička. Dýmka má mi chutná ve dne, Ráno, večer i v noci, A když na mne rozpak sedne, U ní najdu pomoci. Když mi zmrzelosť nad čímsi Mysl jasnou zakalí, Vezmu dýmku, zakouřím si, Hněv se dýmem vyvalí. Pakli mi kdy poklid dřímku Osud krušný pokazí, Nacpu si, zapálím dýmku, Tak se duch můj vyrazí. Když mě hrůzou bídy mučí Měšec hubený jak chrt, Šetrnosti dýmka učí, Vykouřím vždy na padrt. Napadne-li mé milence Vzdor a rozmar škádlivý, V husté dýmové točence Zahalím žel řevnivý. 133 Ani živelných se vzteků Nelekám, jen když jsem zdráv, Při rachotném hroma jeku Příjemně čpí dýmky baf. A když svět se počne bouřitbouřit, Jak by chtěl jít z outorů, Pomyslím si: Budu kouřit, Nepolezu do sporů. Nejstálejší kamarádi Jsme my dva, já s dýmkou svou, My jdem spolu již od mládí, Ať jakkoli časy jdou. A tak dýmka tu pouť zdejší V kouři se mnou prožije; Až mě k hrobu dokonejší, Řekneme si: Adie!
Dobrodinec.
Kdo opojen blažeností Poklidného života, Pomni na trpké žalosti, V jakých křehne nuzota, Tenť je zdárný vlasti syn, Chvalný jesti jeho čin. 134 Kdo si bratrova neštěstí, Sám jsa šťasten, povšímá, A kdy třeba pomoc nésti, Zlato skoupě neždímá, Tenť je dobrý vlasti syn, Dobrý jesti jeho čin. Kdo k veselí rozkošnému Štědrosť ruky připojil, Aby bratru nešťastnému Rosu žalu s oka smyl: Tenť šlechetný vlasti syn, Šlechetný jest jeho čin.
Královský lískovec.
Aj, stromečku lískováčku! Ty královské ořeší! V sadě vítej nám miláčku! Znik a zdar tvůj nás těší! Beze vší pomoci pracné Malebně se zelenáš, A své požehnání vzácné Štědře pěstiteli dáš. Předčíš plodu šlechetností Mnoho v sadě sousedů, Z koutku však, co vzor skromnosti, Nedereš se do předu. 135 A když do syta v jeseni Slunko plody zulíbá, Lískovec nám k potěšení Výlupky své nahýbá. Nejdou mlsné to veverky Na ně zoubkem hlodavým, Ale jinoši a dcerky Drou je chvatem louskavým. Mladíku! kéž bys z oříšků Moudrou kázeň vylouskal, Bys méň o tělesnou chýžku, Víc o jadro ducha dbal.
Výklad rovnoprávnosti.
1. 1.
 Lasst die NationalitätenspieleNationalitätenspiele, Už věru toho dvojení je dost. Den Vaterlandesfreund befällt ein FrostFrost, Když pomní, jakbychom kvést mohli v síle. Nic Čech, nic Němec! tak nedojdem cíle, Kde kyne osvěta a blaženost. Die Weisheit ruft nach Nord, Süd, West und Ost, Das Jeder nur als Böhme stets sich fühle. Soll Einer Herr, der Andre sein ein Strohwisch? Snad má být z Čecha otrok, z Němce Joviš? 136 Má chodit jeden čehy, druhý hot? Dies gibt nicht zu der rechte Patriot. Als Böhmen sind wir eins, gross, stark und gut, Jak by dva proutky spletl v jeden prut. 2. 2.
 Království naše jeden blankyt kryje A všem nám stejně drahá jesti vlastvlast, Darum als Böhmen liebend euch umfasst, Auf dass Bohemia im Glück erblühe. Verderblich ist des Sprachenstreites Mühe, Vždyť z abecedy neprýští se slast. Nach Bildung strebe, die du noch nicht hast, Co tři sta let již hnije, nech ať shnije. Blaho je v pohodlí, jež hájí zvyk, Das Ungewohnte stört der Ruhe Glück. Nicht čechisch sei Theater, Amt und Schule, Nur landesüblich! tak chce moudrá vůle. Als Böhmen blüht uns hier ein Paradies, A budem národ zdravý jako rys. 137
Květinka. V hudbu uvedl pro jeden hlas Fr. Gregora. Pro dva hlasy Fr. Pivoda.
Ve vonném květu v jarním sadě Květinka plála spanilá, Jemně se skvíc v milostné vnadě, Vše vůkol sladce vábila. Lila! lila! Květinka milá! Přilétl k ní motýlek hravý, Celuje sličnou spanilosť, A šeptem lásky krásu slaví; O blaho, ples a veselosť! Lili! lili! Motýlek milý! Co to? co to? květinka hyne; Snad mrazná noc ji spálila? Motýl zalétl v sady jiné, Květinka vadne unylá. Lila! lila! Květinka milá.
Chroust. V hudbu uvedl Fr. Pivoda.
Za vonného dechu máje, V květu lípového háje Plesem poletuje chrústek, Slaví jarní masopústek, Zpívaje si bzz! 138 Roucho jeho beze lesku, Drsná, temná clona stesku; Dušice však útlá cítí, Že dech lásky vane s kvítí, Proto zpívá bzz! Z niv a sadů světa všeho Ani na píď není jeho, Jenom lásky sladké chvění Bohaté jest jeho jmění, Proto zpívá bzz! Zpívej, chroustku malý, zpívej, Vesele se na svět dívej! Skoupá hmota nemůž másti Peruť lásky v letu k slasti, Zpívej, plesej bzz!
Starcův povzdech.
Aj! vy krásní, blazí snové, Lahodní mladosti dnové, Kamž pak jste se poděli? Jak malebné, jemné pruhy Miloskvělé jarní duhy Mžiknutím jste zmizeli. Vámi květla snaha čistá, Květla naděje stolistá Blahověrně bez klamu, 139 A květ krásné růže vonné, Květ jarní fialky skromné Dal životu významu. Když se v hustou zeleň háje Ozvaly tajemné báje Tisícerým nápěvem, Počalo se srdce douti, Jakby chtělo obejmouti Vesmír lásky úsměvem. Během časů mezi bázní, Zmatkem, klamem, touhy strázní Pracně duch se ukrušil, Z vroucích žádostí vyzrálo V žeň úrodnou, ach, jen málo, Jak jsem nikdy netušil! Listopadem květy spadly, Věkem naděje mi svadly, Písně lásky dozněly. Aj! vy krásní, blazí snové! Lahodní mladosti dnové! Kamže jste se poděli? 140
Dvě slovíčka k pětadvacetileté slavnosti sňatku Jejich veličenstev Ferdinanda Dobrotivého a Marie Anny Zbožné dne 27. února 1856.
V jaké to velebné stkví se záři Ten náš Pražský, ten královský hrad? Mnoho věků čítá jeho stáří – Tak osloněnou, tak zbožnou tváří Dávno nehleděl na vlasti lad. Zdaž ozářen ke vzácnému svátku? Zdali slaví roků svých památku? A tu ze všech končin naší vlasti, Chvátajíce v zbožném závodu, Ze všech i Rakouské říše částí, Jako k besedě plesavých slastí Zástupy se hrnou národů. Snad již v luzích jaro ze sna vstává A lid vábí k hradu jarní sláva? A slyš! milliony hlasů zpěvných Splývají v hlas jeden do sboru; Ne o půtkách a vítězstvích krevných, Nébrž hymna citů láskojevných Rozléhá se v širém prostoru; Ano, láskojevné jsou to zpěvy: Kdo nám plný smysl všeho zjeví? Ejhle! anděl vlasti, anděl lásky Na hrad na královský sletuje, A na stříbře svaté sňatku pásky 141 Dvě slovíčka – libozvučné hlásky – Národům Rakouským zvěstuje. V tichém slechu vše se úctou chvěje, An nebešťan milojemně pěje: „Nejsladší vykázal Tvůrce štěstí Na lidského blaha obzoru V sňatku manželském, kde láska kvésti A svornosti věnce umí plésti, Kde dá srdce srdci podporu, Aby po cestách pozemské pouti Palmy ctnosti mohly dosáhnouti.“dosáhnouti. „BlaženBlažen, komu květe toto štěstí V dlouhém dnů pozemských obvodu! Kdo však povolán jsa lidstvo vésti, Jme se hojnosť blaha svého nésti V prospěch svěřených mu národů: Tomu budiž sláva nekonečná! Tomu tříkrát sláva! sláva věčná!“věčná! „NužeNuže, národové, pohledněte Dnes ku Praze na královský hrad! Čtvrt století již tu nyní květe Páska, již manželská láska plete, Páska, štěpně plná ctnosti vnad, Ježto dvé královských srdcí pojí A zázraky šlechetnosti strojí.“strojí. „PobožnéhoPobožného lidu vroucí víra, Zříditi-li touží Boží stan, An sil mdloba vůli v pouta svírá: 142 K dveřím na hrad Pražský se ubírá – A dům Páně jistě zbudován! Snaha, ať se Bohu chvála vzdává, Je královských srdcí první sláva. „KamKam zalétla rána blahorušná, Buď v dáli, buď blízko v prostoru, Kde svět hněte hladu trýzeň krušná, Tam královská mysl velkodušná Štědrou sype povždy podporu. Slze stírat s lící chudobnosti Rozkoš jest královské šlechetnosti.“šlechetnosti. „TamTam, kde stená lidstvo v trapném boji S upírem záhubné choroby, Opuštěno tlíc v úmorném znoji Teskně touží po zotavném zdroji, Po výkupu z smrtné poroby: Z královského hradu pomoc kývá, Tamť soucitná útrpnosť přebývá.“přebývá. „TuTu, kde slabá člověčenstva snaha Při péči o mládež omdlívá, K dobrému by razila se draha, Na sta stkvělých důkazů čte Praha, Královská jak ruka přispívá. Rozsívati v lidstvo símě ctnosti Srdcím královským jest blažeností.“blažeností. „A kdeA kde v umění a vědy díle Hledá důvtip lidstva rozkvětu, Výtvorům však důmyslné píle 143 Schází na oživující sílesíle, Schází na budivém podnětu: Z hradu Pražského přichází spása, Tam ochranu pravda má i krása.“krása. „DvéDvé královských srdcí blaze pojí Páska sňatku po čtvrt století, A zázraky šlechetnosti strojí Myslí jednakou, však rukou dvojí, A tak obé ctnosti zasvětí. A dnes paměť vznešeného sňatku Stkví se v lesku národního svátku.“ – V tom horoucí úcty cit a lásky Z srdcí lidstva zhůru zplápolal, A na stříbře andělovy pásky Dvě slovíčka – libozvučné hlásky – Čta hřmějícím hlasem zavolal: „Ferdinandu a Marii sláva! Sláva, jež se stkvíti nepřestává!“nepřestává! „SlávaSláva Dobrotivému buď králi! Sláva Dobrotivé králové!“ Tak po vlasti, tak po šíré dáli Opětují slávy zvuk a chvály Vděční všech národů hlasové. Jasně zatřpytily se hvězdičky: V očích českých to díků slzičky. 144
Slavozpěv k zrozeninám Jeho cís. král. Výsosti arciknížete Rudolfa, nápadníka koruny.
Vyjasněte čela, temné hory, Stkvějte se v rozkošném úsměvu! Zdvojte zeleň svou, vy stinné bory, Šumte v slastiplném záchvěvu! A vlastenské, libozvuké sbory Zaplesejte v slavném nápěvu! Vzešel vlasti den, den skvělojasný, Zasvětiv budoucnu obzor šťastný. Vroucně k nebi tužby vřelé plály Za královskou štěpnou ratolesť, Věrní národové věrně přáli, Co nejblažší otci slastí jest, Aby láska laskavému králi Jarým pukem započala kvést, Jemu zdrojem jsouc blažících vděků, Vlasti útěchou do příštích věků. Sláva! Stkvělá bohatýrská síla,síla Na stolci rakouských národů Pružný své jarosti puk vysýlá, V zjevném vůle boží průvodu, Že budou vlastenské slávy díla Věčně stkvít se v časů pochodu. Sterá rána blahověstně bije: Sláva! královic císařský žije! – 145 Aj, Ty vlastenského trůnu květe! Drahá perlo žezla, vítej nám! Tobě záře slávy prastaleté Svítí k útlým již v kolébce hrám; Láska věrná Tobě věnce plete A klene Ti v srdcích našich chrám. O, Tys vlasti zdrojem blaženosti, I rukojmím šťastné budoucnosti! V plném ždání šíré světa pruhy Upírají na Tebe svůj zrak; Že jsi, žasnou pravoborné kruhy, Jež kalného sobství kuje drak; Na ty naše však domácí luhy Nadějný rozvil jsi míru znak; Těm na postrach práva sloup jsi pevný, Nám ku slasti prapor slavojevný. Pravzor máš v rytířské Otce síle: Vítěziti v krutém zápasu, V umění a vědy čackém díle Pravou hledat vlasti okrasu, Zvelebovat zdar šlechetné píle, Právo hájit křivdě k úžasu; O, Tys rukojmě, že věk budoucí Uzří vlasť ve slávě nehasnoucí! Vznešená máť útřpytem svých ctností Tvou mladistvou mysl zahřeje, Kvítím šlechetnosti a milosti Něžné srdce Tvoje poseje, 146 Že ku spanilé dobrotivosti Bohatýrský duch Tvůj dospěje. Výkvět se silou spojené krásy Vlasti nadějnou jsi hvězdou spásy. Vznešený osudné kryjí desky Úkol pro knížecí bedra Tvá. Ty pak, až Tě někdy hlas nebeský K žezlu vlastenskému povolá, Poznáš lásku, jakouž národ Český Věrně k svému králi plápolá, Národ, jenž jásavě provolává: Královici císařskému sláva!
Federace rakouského vojska. K nápěvu jako: „Když jsem já sloužil To první léto.“
My jsme vojáci Mysli veselé, Vždy jako draci Na nepřítele. My se máme všickni rádi, Jsme vždy věrní kamarádi, Ač rozličnou řeč mluvíme, Přece stejné heslo ctíme; Věrně hájíme Císaře a vlasť, To dvé držíme Za nejvyšší slasť. 147 Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem kyrysník, Rakouský voják. Kyrysníci, železníci, Jsou v boji vždy vítězníci. My se máme všickni rádi, Jsme vždy věrní kamarádi, Ač rozličnou řeč atd. Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem hulán, Rakouský voják. Huláni jsou hoši zdární, Chrabré mysli, jezdci švarní. Kyrysníci, železníci, Jsou v boji vždy vítězníci. My se máme atd. Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem husar, Rakouský voják. Husar nezná žádné bázně, Do nepřátel seče rázně. Huláni jsou hoši zdární, Chrabré myslimysli, jezdci švarní. Kyrysníci atd. 148 Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem dragoun, Rakouský voják. Dragouni jsou muži statní, Pružní a co lvi udatní. Husar nezná žádné bázně, Do nepřátel atd. Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem dělostřelec, Rakouský voják. Dělostřelec kam zaměří, Tam stosmrtný hrom udeří. Dragouni jsou muži statní, Pružní a co lvi atdatd. Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem granátník, Rakouský voják. Granátníkům všechna chvála, To jsou obři jako skála. Dělostřelec kam zaměří, Tam stosmrtný atd. Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem pěší, Rakouský vojákvoják. 149 Pěchota jest jádro voje, Šikem nese rozhod boje. Granátníkům všecka chvála, To jsou obři atd. Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem myslivec, Rakouský voják. Myslivci jsou střelci bystří, Ve válečné léči mistři. Pěchota jest jádro voje, Šikem nese atd. Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem bubeník, Rakouský voják. Bubeníku! tluc na buben, Že vždy vlasti věrni budem! Tluc vír hlučný, neunavný, Že rakouský voj je slavný! Myslivci jsou střelci bystří, Ve válečné léči mistři. Pěchota jest jádro voje, Šikem nese rozhod boje. Granátníkům všecka chvála, To jsou obři atd. Jmenuj se, bratře! Jaký jsi jonák? Já jsem trubič, Rakouský voják. 150 Hoj trubiči! vem polnici, Trub intrádu slavně znící, Trub, ať všecko provolává: Císaři a vlasti sláva! Trub našemu voji: zdar! Nepřátelům zatrub: zmar! Bubeníku! tluc na buben, Že vždy vlasti věrni budem! Tluc vír hlučnýhlučný, neunavný, Že rakouský voj atd. 151
IX.
Hádanky.
[153]
Hádanka slovní. (Logogryf.)
Bouřlivý host, venku na ulici Často svévolně se potácím, U veselém spolku, nelze říci, Jak hlasitě často burácím. Dáte-li však královskou mi hlavu, Rozpustilé máte stvoření, Nekalou získáte sobě slávu, Bývá-li vás se mnou k spatření. Na hon, do boje mne ve bylosti Bezhlavého střelci nosili; Teď si ale, krom boha milosti, Ohnivého cos oblíbili. Nasaďte mi hlavičku zvířátka, Co se rádo krmí pod dubem, Jsem ve válce vítaná hromádka, Zlým však nepříteli zástupem. [155] Každý zná chutného opeřence, Počínám-li známkou syčící. Znali jste též Smidárského zpěvce – Lyru pro mne měl i ručnici.
Hádanka věcná.
Bratří! rebus! ale bez obrázku; Nelenujte si mne poslechnout: Zavinul jsem do klubička sázku, Pokuste se klubko rozvinout. Rozvinuvše u vnitř naleznete Malou, shrbenou jakousi věc, Jižto u ptáčníka nenajdete, Ač bez ní nemůže státi klecklec. Chrabrý Čech to nosí na svém těle Jako slavný lev, král čtvernohých; Pročež lvem se, Čechu, zvi jen směle! Dostatek máš výborností lvích. Jinde to mají, v Čechách však žádný, Ani živý, ani neživý, Na hlavě; tuším, že muž pořádný,pořádný Má mít přímý chod, ne plazivý. Němec opatřil si tolik toho Jako zvířátko, to bučivé. Smějete se? I neníť to mnoho! – Ještě toho víc má děvče mé. 156 Nuže, braši! co že as myslíte? Strejček kokta v přísloví to má; Ale dost! však vy tuším již víte, Že to známka jest povědomá.
Podivné ptáče.
Když jsem ondy na svět hleděl A po tichu nářky ved’, Aj, tu jakýs ptáček letěl A na čelo mé si sed’. I, řku, počkej krotký ptáčku, Tebe já si ulovím. Aspoň vyčkej, můj tuláčku, Až se, co jsi zač, dovím. Jdu a kouknu do zrcádka – I toť jakýs netopýr – Posuďte jej přátelátka, Skreslím vám jej na papír. Celý holý je ten ptáček, O peříčku ani slech, Žádný též nemá zobáček, Kůži scvrklou, v záhybech. Barvu má tak bledě plavou, Dlouhý je na čárek šest; Z vrabce přední půlka s hlavou, Zadní půlka z lejska jest. 157 Z jakých krajů k nám přichází, Soužímský starosta ví; Na Žalostické prý hrázi Dost a dost se jich rodí. Právem přírodním přebývá U mužů a u kmetů; Jinocha však obouzívá Co znak podlých záletů. V hovoru se pamatuje Na samečka málo kdy, Rozmar zvyku vyslovuje Jen samičku jeho vždy. Zpívat ptáček náš neumí, Samec ani samička; Přec však jakés tajné dumy Vějí z jeho tělíčka. Blaho! má-li u vás hnízda A na zázpěv: „Čím, čím, čím?“ Tajnou dumkou vám zahvízdá: Že neviní vás ničím. 158
Tvor z protivných živlů. (Šarada.)
Dva to živly, sobě vždy odporné, Uzavřely jsou přátelství svorné, Jeden k druhému se přidružil A spolek na vždy se utužil. První z obou, živel zhoubné zkázy, Chladně životy v hrob chladný hází; Na sta děsných učí případů, Jak vraždí ve službě úkladů. Mezi kovy v tmavém země lůně, V pestrostkvělém lůžku jarní vůně, V tajné škodných plazů útrobě Chová příroda jej k zásobě. Průmyslná však člověctva píle, Na vzdor jeho smrtonosné síle, Mocné vládě své jej podrobí A užive v prospěch výroby. Soused druhý, živel útrpnosti, Chorým nese pomoc s ochotností, Vyháněje neduh hlodavý, Skleslé údy těla zotaví. I kde onen po záhubě baží, Zmaru zlému překazit se snaží; Co na polou zkazil druh žravý, Tento často šťastně opraví. 159 Věrný přítel lidstva, blahodějný, Přec má se zlým druhem původ stejný; Neboť každá přirozenstva říš,říš Dá ho dle potřeby plnou číš. Živly tyto, sobě vždy odporné, Uzavřely jsou přátelství svorné. Smrť s životem vešly v spojení, A splodily – živné stvoření, Jehož víra, naděje a láska Leží v blaženostech břichopáska, Jemuž v labužnických závodech Nejlépe se daří při hodech.
Víla.
Kdo zná jméno čtveračivé Víly, Jež rozmarných zábav natropí, V níž takořka není dobré žíly, Anť nastrojí šprýmů na kopy? Plachá jest; neb nikdynikdy, co svět stojístojí, Nepostih’ ji smrtelníka zrak; Že ale se lidských úst nebojí, Přesvědčíš se snadno leckterak. Promluvíš-li na ni hlasem pevným Někde ve skalách neb po lese, Neb voláš-li na ni zvukem zpěvným, Jistě na odpověď ozve se. 160 Teskno-li na mysl tvou přichází V tichém luze, v hustém hájoví, Nestrachuj se, ona tě provází; Houkni jen, a hned ti odpoví. Jmeš-li se však po hlase k ní jíti, Zmizí mžikem, aniž poznáš kam; Jak tě na blíž přicházeti cítí, Náhle umlkne a je ta tam. Pan Bázlík jda jednou v noci pozdě, Polekal se Víly dupotem; Jak by naň chtěl zlosyn číhat v hvozdě, Dupalo to v sadě za plotem. Jeník maje ženivé myšlénky, Když ji žádal, by mu radila, Co má nejvíc hledat u milenky, Slovem „věno“ dotaz odbyla. A na dotaz Lidky, by jí řekla, Zdaž ji Jan udělá blaženou, Víla ihned skutečně odsekla, Jak by v srdci byla čtla: „Ženou!“ Rozmarnátě, čtveračivá Víla, Chybná však drobátko na sluchu; Hřmotná musí býti slov tvých síla, Má-li tobě dáti odtuchu. 161 Bajky.
Hradba a dělo.
Synu můj, přivedou-li někdy hrozidla nebo mučidla poctivosť a šlechetnou mysl tvou na rozpaky, pomni, co hradba jednou pravila k dělu. „Pusť mne branou do města, sice tě rozbiji,“ volalo nepřátelské dělo k hradbě pevnostní. „Máš-li k tomu vůle a síly, rozbij mne,“ odvětila tato; což„což bys nemuselo samo ztupit, kdybych povinnosti nevěrna zradila, co hájit mám?“ Na to počalo dělo bouravou práci, a když hradba místy pobořena sesouvala se, obnovilo svůj výzev. Hradba však opáčila: „Docela vybořit můžeš mne násilím, ale k zradě mne nesvedeš. Na mém bytí záleží, jen poněkud pevnou jsem hradbou; přestanouc obranu poskytovati, nezasluhuji býti zachována.“
Koně.
Pokouší-li se o tebe, příteli, rozmrzelosť ze skouposti osudu tvého, znamenej, jak kdysi hovořili koně selské. Jeli po silnici za sebou troje koně. Na prvních dvou projížděli se důstojníci, a koně, jakoby věděli, že vznešené břímě nesou, hrdě a hbitě klusali. Za nimi táhli selské dva koně pluh a brány z pole. Za těmito pak jela na voze dvouspřežném od města z trhu výročního tlupa kramářů se zbožím v bednách. I řekl po cestě kůň selský k druhu svému: „Jsou to rozdíly v osudech! Podívej se na ty před námi, kterak si poskakují. Těm je hej! Proběhnou se dle chuti procházkou, a doma na ně čeká jadrný oves i chutné seno. My ale se nataháme každodenně až do umdlení, a za to je náš obrok nemastná řezanka ze slámy.“
[162] Na to mu ihned odvětil druh: „Nehleďme, brachu, jen před sebe, ale ohledněme se také za sebe. Ti, co jdou za námi, mají tuším osud ještě krutější. Kramáři stýskají, že neztržili ani, aby se sami najíst mohli. My máme aspoň řezanky do sytosti; ale ti za námi táhnou krušně o hladu.“
Most.
Jedna obec vystavěla most přes řeku. Dle stavitelské nárady měly se před pilíři zříditi kozy, šikmé to sloupy z kmenů stromových, aby z jara zrutné kry ledové na jejich hřbetě se drtilydrtily, a tak po vodách odpluly snáze, most bez úrazu nechávajíce. Obec ale odložila náklady takové na časy budoucí; neboť potřebovala peněz na plesy, hostiny a radovánky k oslavě nového mostu. I bylo veselosti nad novým mostem po veškeré obci. Když však přišlo jaro, a ledy se zdvihly, vrážely balvany ledové do mostu a rozbořily jej. Jinochu milý! Nepozoruješ, kterak světoborně a právorušně kry duševní slepoty burácejí? O neodkládej a k mostu, jímž jest duch tvůj se světem spojen, zřiď k uhájení svému sloupy či zásady z pravdy a práva, aby ty kry nepodrtily tebe, ale rozdrtily se na tobě.
Fialka.
1. „Proč se tak skrýváš v ústranní, fialko?“ volalo luční kvítí na fialku, jež za paloukem pod křovím kvetla. „Vystup z osamělého zátiší a pojď mezi nás! Viz, jak pěknou pestrotou šíré výsluní nás odívá a tím okvětí našemu ceny dodává!“ Fialka mlčela; ale keř, pod jehož houští kvetla, lučnímu kvítí odpověděl: „Nekalá jest to cena, která se na plané pestrosti zevnějšku zakládá. Což nevíte, že jedna fialka jest člověku vzácnější než vás plná hrsť?“
163 Dceruško má! Kéž by se ti zlíbilo, fialce vždy býti podobna a věřiti, že ne v šustu nádherných oděvů, ale v skromnosti jemných mravů leží hřivna půvabů dívčích!
2. „Nač se tak krušíš v truchlém tichu, fialko?“ volalo opěť luční kvítí; „pojď na jasné výsluní mezi nás. Zde jest veselo; na tisíce přívětivých motýlků něžným milkováním nás baví, a vůkol se procházející lidé zůstávají státi, lepotvárné rozmanitosti našich barev se obdivujíce; ty ale žiješ bez rozkoše.“ Fialka opět mlčela, a keř odpověděl: „Planá tuším jest ta rozkoš vaše: motýlkové vás zulíbají a odletnou, lidé se na vás podívají a odejdou, zůstavíce vás na louce. Fialku však znalec kvítí schválně si vyhledá, utrhne i domů odnese co voničku vzácnou.“ Dcero má! Hleď se fialce podobati a světáctví planého se chrániti, ne-li z důvodů šlechetnějších, aspoň z opatrnosti.
3. Popuzeno, že keř fialku nad ně vynáší, obrátilo se kvítí lučné ku keři, řkouc: Ty„Ty jsi na omylu, keři, míníš-li, že prostota fialky více má do sebe ceny a větší obliby nachází než milovábná rozmanitosť pestroskvělého květenství našeho. My nejsme lidem jen rozkošnou podívánkou. Když přijde čas naší dospělosti, kupují nás senaři za drahý peníz, až jeden druhého předplácí; není-liž to důkaz naší ceny a dobrolíbeznosti?dobrolíbeznosti?“ Načež odvětil keř: „AnoAno, máte cenu i dobrolíbeznosť – pro dobytek.“ Jinochu milý, jehož mysl spanilá počíná ohlížeti se po živém kvítí, smyslu této odpovědi dočteš se i v slovích jedné epištoly básníka Horáce: „nešvárný pes a kanec bláta mílovný.“ Jsou to výrazy pronešené bez obalu, ale pravdomluvné. Proto střež se býti z luzy, na nižto padá ostří oněch slov, a za dospělých dnů hledaje si kvítko blaženosti své, k fialce švárnou a poctivou mysl svou nakloň.
164 Lampa.
Opice, jsouc jednoho večera za nepřítomnosti hospodáře sama doma a nechtíc býti o tmě, udělala si třecí sirkou světlo a rozsvítila lampu. Lampa ale svítila špatně: mdlým plaménkem ohořel knot a zhasnul. Opice tedy, jak to byla vydívala činiti hospodáře, ostřihla ohořelý knot a na novo zapálila. Lampa však zhasla opět. I divíc se, proč lampa nesvítí, umínila si opice dobrý pozor dáti, kterak hospodář, až přijde, s lampou naloží. Když pak tento tedy přišel, do lampy oleje nalil, a lampa tudíž svítila pěkně, řekla si opice: „O já bloud! myslila jsem, že jest na zapálení knotu dosti! nyní vidím, že jest lampě oleje třeba, má-li řádného světla dáti.“ Jinochu milý, jenž hodláš přijíti někdy k působenství na místě čestném, přičiň se, abys nebyl jako knot v lampě bez oleje. Nespoléhej na pouhý ducha dar a na pravomoc důstojenství, ale za mladého věku opatřiti se hleď zásobou vědomostí a zásad mravných, aby nestrašil tmou, alebrž světlo moudrosti vydával duch tvůj vůkol sebe. 165 Matěj Havelka.
Matěj Havelka, rada vrchního soudu zemského v království Českém, nar. v Žitetíně, malé to vísce při říčce Leštině, na bývalém Šlikovském panství Velišském a Vokšickém, dne 5. května 1809.*) Za dětských let navštěvoval vesnickou školu v Češově, kdež dle tehdejšího zvyku i hudbě se učil. Brzy však se okázala škola pro náležitý vývoj schopností jeho nepostačitelnou, a jelikož domácí farář Slatinský, proslulý P. Arnold, do schopností chlapcových skvělé naděje klada, otci přimlouval, aby syna na vyšší školy poslal, byl tento dán do třetí třídy normální v Jičíně, kdežto z počátku s vyučovací řečí německou krušně zápasiv, šťastně mezi první žáky vynikl, načež přijat byl do škol gymnasiálních. Studie na těchto školách odbýval sice s vyznamenáním; ale, jak to tehdejší zřízení škol středních s sebou neslo, nebylo v něm zbuzeno ani pocitu české národnosti. Náhodou dostala se však Havelkovi co žáku tříd humanitních do rukou tehdáž vyšlá zpěvohra Chmelenského „Dráteník,“Dráteník“, kdež básník v předmluvě vypravuje, kterak kapelníkovi Fr. Škroupovi k slibu, že hudbu k opeře složí, dá-li se mu libretto, bez rozpaku odpověděl: „Slovo s to!“ – a toto nepatrné slovo vniklo Havelkovi do duše tak, že od té doby stal se probuzeným synem svého národa. Když pak ctěný učitel P. E. příležitostně prohodil, že na vzdělaného muže náleží, aby si řeč národa svého v úplné správnosti a bohatosti osvojil, počal se horlivě učiti jazyku českému a všímati si literatury jeho. Po skončených studiích gymnasiálních odebral se H. na universitu Pražskou, kdež se mu během filosofických i práv- ——— *) V Naučném slovníku jest mylně rok 1808 udán. [166] nických studií udala vítaná příležitosť, že vyučoval češtině některé právníky, jimž se uznávala potřeba znáti jazyk český. V těch dobách spřáteliv se s Langerem, podával básnické příspěvky do Čechoslava a j. Hlavní svůj úkol životní hledal Havelka v právnictví, v němž důkladná studia konal, a vstoupiv v říjnu r. 1835 k Pražskému magistrátu, měl tedy kandidátům soudnictví přípravné přednášky. V roce 1839 – 1840 pak úřadoval co prozatímní rada v Mírovicích, brzy na to v Dobrušce a později zejmena v Nymburce, kdež co skutečný rada 9 let ztrávil. Přesazení z Prahy na venek mělo důležitý vliv na činnosť Havelkovu. Jelikož mu bylo působiti mezi lidem ryze českým, seznal žalostné poměry národní; i pevně zaslíbiv se úkolu, ku povznešení národního vzdělání dle sil svých přispívati, rozvíjel činnosť všestrannou, jak kde potřeba a prospěch národní toho vyžadovaly. Již v Mírovicích, kdež v přátelský poměr vstoupil se spisovateli P. Vránou a P. Slámou, počal buditi národní vědomí, a z doby té pochází kromě jiných rozpravná báseň „Mírovice nad Mlčavou.“Mlčavou“. Aby co nejvíce přispěl ku šlechtění společenského života českého, byl neunavný v pořádání besed a podobných zábav veřejných, k nimž i rozličných čtení, básniček i (čtverohlasých) zpěvů skládal. Nad to však blahodárně působil hlavně co právník v úřadě. Při nastalém obratu věcí veřejných r. 1848 sepsal Havelka několik poučných pojednání o významu ruchu konstitučního, a byl v rodné krajině své, ve vikářském okresu Velišském, zvolen za poslance do sněmu zemského, kterýž však, jak známo, se nesešel. Proti vypsaným volbám do parlamentu Frankfurtského učinil Nymburk Havelkovým působením rázný protest. Na to zvolen jest v městě a okresu Čáslavském za poslance do sněmu říšského, kdežto byl vynikajícím stoupencem pravice, nelíše se nikterak od zásad jejích. V rázné řeči pro zrušení poddanství vylíčil zejmena rozdíl mezi poddanstvím, co jednostranným poměrem právním, a emfyteusí, zakládající se na smlouvě, rozdíl to, na němž spočívala zásada, hájená pravicí, aby onen poměr za mírnou náhradu, tento však výkupem odstraněn byl. Co zvláštní okolnosť při tom sluší zaznamenati, že Havelka jediný byl, jenž ve své řeči nevyhnutelnosť objasnil, aby z poddanství vyplývající nucenosť k odbírání nápojů (piva) zrušena byla, což pak i zákonem se stalo. Při vypuknutí říjnové revoluce Vídenské, když právě byl ministr Latour zuřivosti lůzy za oběť padl, naslechl Havelka [167] náhodou, kterak jest úklad osnován, sněmovního presidenta Strobacha zabiti a pravici rozehnati, i vida na to, že k zasedání sněmu ozbrojená luza na galerii sněmovny se hrne, přiměl Strobacha k útěku, s nímž v přestrojení Vídenského gardisty z Vídně do Badenu a pak s průvodním listem vojenským přes Veslavu (Vöslau) do Prahy uprchl. V Kroměříži pak zasedal opět na pravici. R. 1850 stal se Havelka asesorem při sborovém soudu v Rakovníce, kdež spřátelil se s P. Martinovským, jenž některé písně jeho v hudbu uvedl, a při reorganisaci soudní r. 1855 dostal se do Písku za adjunkta ku krajskému soudu, při němžto brzy sekretářem a krátce na to radou se stal. V roce 1861 byl pak měšťanstvem Píseckým zvolen za poslance na sněm zemský, na sněmu pak za poslance do říšské rady. Havelka byl, jak k tomu již poukázáno, na všech místech svého povolání věren životnímu úkolu přispívati ku zvelebení národa, i působil slovem, písmem, činem, jak kde možná bylo, a co za pravé a spravedlivé měl, ve veřejnosti statečně hájil, bez ohledu na svůj prospěch. Jsa jinak povahy smířlivé, zůstal co stoupenec Palackého a Riegra při vystupování veřejném vždy pevným a stálým přívržencem politiky národní, začež ho došlo uznání, že od četných obcí čestným občanem jmenován a zejmena od královských měst Rakovníka a Písku, kdež i co člen výborů obecních ke zdaru obecnímu byl působil, čestným měšťanstvím vyznamenán jest. Pro své důkladné vědomosti právnické požíval Havelka na sněmích nevšední vážnosti, pročež k důležitým poradám zhusta do výborů sněmovních volen a r. 1866 ze sněmu za přísedícího král. českého výboru zemského povolán byl. Hned na počátku své úřednické činnosti přispíval Havelka do časopisů právnických „Themis,“Themis“, „Jurist,“Jurist“, „Gerichtszeitung“ a zjednal svým důmyslem průchodu mnohým thesím, takže jich pak i v leckterých komentářích užito. Jeho v časopise „Jurist“ otištěné pojednání o přísaze vyjevovací (juramentum manifestationis) došlo uznání v dalekých kruzích právnických i bylo na jazyk italský převedeno a vyšlo česky r. 1865 v „Právníku.“Právníku“. K právnictví českému počal Havelka ovšem záhy přihlížeti i ozval se v tom směru „Právnickými listy“ v Pražských novinách roku 1847. Za doby novější pak pilně přispívá do [168] časopisu „Právníka“, vydávaného Jednotou právníků českých, od níž Havelka za starostu zvolen jest. Ještě za pobytu svého v Rakovníce vydal Havelka roku 1854 svazek „Vojenských písní.“písní“. Mimo to přispíval v rozličné časopisy, jako „Květy,“Květy“, „Školu a život,“život“, „Poutníka od Otavy,“Otavy“, „Zábavník učitelský pro diecési Budějovickou“ a j., i jest též mezi přispívateli Naučného slovníka. V roce 1863 byl Havelka povýšen za zemského radu při obchodním soudě v Praze a r. 1867 za radu vrchního zemkého soudu v království Českém. Od roku 1869 jest též ustanoven za zkoušecího komisaře k státním zkouškám judiciálnímjudiciálním. Havelka náleží k prvním právníkům českým, a jeho jméno bude vždy připomínáno s úctou, kdykoli se mluviti bude o povzbuzení českého národa a o vzkříšení právní vědy české.
[169] OBSAH.
I. Písně milostné. Prosba3 Sen4 Žal– Překážky5 Osamělý6 Hvězda7 Zastaveníčko8 K měsíci9 Touha– Modlitba10 Otázka11 Na večer12 Hrůza13 Rozblažení14 Milence15 Žežhulka– Malba16 Pomnění17
II. Na Labi. Jaro21 Hádka22 Povzbuzení– Labské ryby23 Vlastenecká24 Pomoc25 Bojovná27 Nový život29 České řeky30 Trojí píseň32 V zimě33 Důvěra35 Na rozchodnou36
III. Rozpravné. Mirovice nad Mlčavou41 Rakovník48
IV. Vojenské písně. Odvod69 Po přísaze– Koník70 Přehlídka71 Povídky72 Hvězdy74 Vzpomínání– Návštěva75 Hudba76 Vlasť 1. 77 Vlasť 2.79 K mečíři– Před bojem80 Znamení81 Boj82 Po bitvě84 [170] Nehoda86 Návrat88
V. Myslivecké. Píseň myslivecká93 Její obraz95 Statečný myslivec96
VI. Lupeny boubínské97
VII. Dětské popěvky. Kovář111 Křepelka– Žezhulka112 Zvony–
VIII. Rozličné. Na nový rok115 Život člověka116 Jaro117 V popelec119 K Všemohoucímu120 Modlitba v tísni121 Při smrti Josefa Jungmanna122 Josef123 Pobídka125 Besední126 Pospolitá129 Hvízdavá130 Plzeňák132 Dýmka133 Dobrodinec134 Královský lískovec135 Výklad rovnoprávnosti136 Květinka138 Chroust– Starcův povzdech139 Dvě slovíčka141 Slavozpěv145 Federace rakouského vojska147
IX. Hádanky. Hádanka slovní155 Hádanka věcná156 Podivné ptáče157 Tvor z protivných živlů159 Víla160
Bajky. Hradba a dělo162 Koně– Most163 Fialka– Lampa165 M. Havelka. (Životopisný nástin)166
[171] Oprava.
Nedopatřením jsou v básni „Povzbuzení“ na str. 23 dvě sloky vynechány, jež před slokou poslední státi mají, totiž:
Až však dcera i syn vlasti Přijdou ve tvůj okolek, Zvukem českým žal i slasti Sdělujíce vespolek,
Proměň, Labe, pak šumání A jek svého vlnění V líbezné prozpěvování Bohu k díku činění.
E: av; 2002 [172]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kober, Ignác Leopold
(Nakladatel kněhkupectví: I. L. Kober. Národní kněhtiskárna: I. L. Kober v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VI]+172