Víla. Kdo zná jméno čtveračivé Víly,Jež rozmarných zábav natropí,V níž takořka není dobré žíly,Anť nastrojí šprýmů na kopy?Plachá jest; neb nikdynikdy, co svět stojístojí,Nepostih’ ji smrtelníka zrak;Že ale se lidských úst nebojí,Přesvědčíš se snadno leckterak.Promluvíš-li na ni hlasem pevnýmNěkde ve skalách neb po lese,Neb voláš-li na ni zvukem zpěvným,Jistě na odpověď ozve se.160Teskno-li na mysl tvou přicházíV tichém luze, v hustém hájoví,Nestrachuj se, ona tě provází;Houkni jen, a hned ti odpoví.Jmeš-li se však po hlase k ní jíti,Zmizí mžikem, aniž poznáš kam;Jak tě na blíž přicházeti cítí,Náhle umlkne a je ta tam.Pan Bázlík jda jednou v noci pozdě,Polekal se Víly dupotem;Jak by naň chtěl zlosyn číhat v hvozdě,Dupalo to v sadě za plotem.Jeník maje ženivé myšlénky,Když ji žádal, by mu radila,Co má nejvíc hledat u milenky,Slovem „věno“ dotaz odbyla.A na dotaz Lidky, by jí řekla,Zdaž ji Jan udělá blaženou,Víla ihned skutečně odsekla,Jak by v srdci byla čtla: „Ženou!“Rozmarnátě, čtveračivá Víla,Chybná však drobátko na sluchu;Hřmotná musí býti slov tvých síla,Má-li tobě dáti odtuchu.161Bajky. Hradba a dělo. Synu můj, přivedou-li někdy hrozidla nebo mučidla poctivosť a šlechetnou mysl tvou na rozpaky, pomni, co hradba jednou pravila k dělu.„Pusť mne branou do města, sice tě rozbiji,“ volalo nepřátelské dělo k hradbě pevnostní.„Máš-li k tomu vůle a síly, rozbij mne,“ odvětila tato; což„což bys nemuselo samo ztupit, kdybych povinnosti nevěrna zradila, co hájit mám?“Na to počalo dělo bouravou práci, a když hradba místy pobořena sesouvala se, obnovilo svůj výzev. Hradba však opáčila: „Docela vybořit můžeš mne násilím, ale k zradě mne nesvedeš. Na mém bytí záleží, jen poněkud pevnou jsem hradbou; přestanouc obranu poskytovati, nezasluhuji býti zachována.“ Koně. Pokouší-li se o tebe, příteli, rozmrzelosť ze skouposti osudu tvého, znamenej, jak kdysi hovořili koně selské.Jeli po silnici za sebou troje koně. Na prvních dvou projížděli se důstojníci, a koně, jakoby věděli, že vznešené břímě nesou, hrdě a hbitě klusali. Za nimi táhli selské dva koně pluh a brány z pole. Za těmito pak jela na voze dvouspřežném od města z trhu výročního tlupa kramářů se zbožím v bednách. I řekl po cestě kůň selský k druhu svému: „Jsou to rozdíly v osudech! Podívej se na ty před námi, kterak si poskakují. Těm je hej! Proběhnou se dle chuti procházkou, a doma na ně čeká jadrný oves i chutné seno. My ale se nataháme každodenně až do umdlení, a za to je náš obrok nemastná řezanka ze slámy.“ [162]Na to mu ihned odvětil druh: „Nehleďme, brachu, jen před sebe, ale ohledněme se také za sebe. Ti, co jdou za námi, mají tuším osud ještě krutější. Kramáři stýskají, že neztržili ani, aby se sami najíst mohli. My máme aspoň řezanky do sytosti; ale ti za námi táhnou krušně o hladu.“ Most. Jedna obec vystavěla most přes řeku. Dle stavitelské nárady měly se před pilíři zříditi kozy, šikmé to sloupy z kmenů stromových, aby z jara zrutné kry ledové na jejich hřbetě se drtilydrtily, a tak po vodách odpluly snáze, most bez úrazu nechávajíce. Obec ale odložila náklady takové na časy budoucí; neboť potřebovala peněz na plesy, hostiny a radovánky k oslavě nového mostu. I bylo veselosti nad novým mostem po veškeré obci. Když však přišlo jaro, a ledy se zdvihly, vrážely balvany ledové do mostu a rozbořily jej.Jinochu milý! Nepozoruješ, kterak světoborně a právorušně kry duševní slepoty burácejí? O neodkládej a k mostu, jímž jest duch tvůj se světem spojen, zřiď k uhájení svému sloupy či zásady z pravdy a práva, aby ty kry nepodrtily tebe, ale rozdrtily se na tobě. Fialka. 1.„Proč se tak skrýváš v ústranní, fialko?“ volalo luční kvítí na fialku, jež za paloukem pod křovím kvetla. „Vystup z osamělého zátiší a pojď mezi nás! Viz, jak pěknou pestrotou šíré výsluní nás odívá a tím okvětí našemu ceny dodává!“Fialka mlčela; ale keř, pod jehož houští kvetla, lučnímu kvítí odpověděl: „Nekalá jest to cena, která se na plané pestrosti zevnějšku zakládá. Což nevíte, že jedna fialka jest člověku vzácnější než vás plná hrsť?“ 163Dceruško má! Kéž by se ti zlíbilo, fialce vždy býti podobna a věřiti, že ne v šustu nádherných oděvů, ale v skromnosti jemných mravů leží hřivna půvabů dívčích! 2.„Nač se tak krušíš v truchlém tichu, fialko?“ volalo opěť luční kvítí; „pojď na jasné výsluní mezi nás. Zde jest veselo; na tisíce přívětivých motýlků něžným milkováním nás baví, a vůkol se procházející lidé zůstávají státi, lepotvárné rozmanitosti našich barev se obdivujíce; ty ale žiješ bez rozkoše.“Fialka opět mlčela, a keř odpověděl:„Planá tuším jest ta rozkoš vaše: motýlkové vás zulíbají a odletnou, lidé se na vás podívají a odejdou, zůstavíce vás na louce. Fialku však znalec kvítí schválně si vyhledá, utrhne i domů odnese co voničku vzácnou.“Dcero má! Hleď se fialce podobati a světáctví planého se chrániti, ne-li z důvodů šlechetnějších, aspoň z opatrnosti. 3.Popuzeno, že keř fialku nad ně vynáší, obrátilo se kvítí lučné ku keři, řkouc: Ty„Ty jsi na omylu, keři, míníš-li, že prostota fialky více má do sebe ceny a větší obliby nachází než milovábná rozmanitosť pestroskvělého květenství našeho. My nejsme lidem jen rozkošnou podívánkou. Když přijde čas naší dospělosti, kupují nás senaři za drahý peníz, až jeden druhého předplácí; není-liž to důkaz naší ceny a dobrolíbeznosti?dobrolíbeznosti?“Načež odvětil keř: „AnoAno, máte cenu i dobrolíbeznosť – pro dobytek.“Jinochu milý, jehož mysl spanilá počíná ohlížeti se po živém kvítí, smyslu této odpovědi dočteš se i v slovích jedné epištoly básníka Horáce: „nešvárný pes a kanec bláta mílovný.“ Jsou to výrazy pronešené bez obalu, ale pravdomluvné. Proto střež se býti z luzy, na nižto padá ostří oněch slov, a za dospělých dnů hledaje si kvítko blaženosti své, k fialce švárnou a poctivou mysl svou nakloň. 164Lampa. Opice, jsouc jednoho večera za nepřítomnosti hospodáře sama doma a nechtíc býti o tmě, udělala si třecí sirkou světlo a rozsvítila lampu. Lampa ale svítila špatně: mdlým plaménkem ohořel knot a zhasnul. Opice tedy, jak to byla vydívala činiti hospodáře, ostřihla ohořelý knot a na novo zapálila. Lampa však zhasla opět. I divíc se, proč lampa nesvítí, umínila si opice dobrý pozor dáti, kterak hospodář, až přijde, s lampou naloží. Když pak tento tedy přišel, do lampy oleje nalil, a lampa tudíž svítila pěkně, řekla si opice: „O já bloud! myslila jsem, že jest na zapálení knotu dosti! nyní vidím, že jest lampě oleje třeba, má-li řádného světla dáti.“Jinochu milý, jenž hodláš přijíti někdy k působenství na místě čestném, přičiň se, abys nebyl jako knot v lampě bez oleje. Nespoléhej na pouhý ducha dar a na pravomoc důstojenství, ale za mladého věku opatřiti se hleď zásobou vědomostí a zásad mravných, aby nestrašil tmou, alebrž světlo moudrosti vydával duch tvůj vůkol sebe.165Matěj Havelka. Matěj Havelka, rada vrchního soudu zemského v království Českém, nar. v Žitetíně, malé to vísce při říčce Leštině, na bývalém Šlikovském panství Velišském a Vokšickém, dne 5. května 1809.*) Za dětských let navštěvoval vesnickou školu v Češově, kdež dle tehdejšího zvyku i hudbě se učil. Brzy však se okázala škola pro náležitý vývoj schopností jeho nepostačitelnou, a jelikož domácí farář Slatinský, proslulý P. Arnold, do schopností chlapcových skvělé naděje klada, otci přimlouval, aby syna na vyšší školy poslal, byl tento dán do třetí třídy normální v Jičíně, kdežto z počátku s vyučovací řečí německou krušně zápasiv, šťastně mezi první žáky vynikl, načež přijat byl do škol gymnasiálních. Studie na těchto školách odbýval sice s vyznamenáním; ale, jak to tehdejší zřízení škol středních s sebou neslo, nebylo v něm zbuzeno ani pocitu české národnosti. Náhodou dostala se však Havelkovi co žáku tříd humanitních do rukou tehdáž vyšlá zpěvohra Chmelenského „Dráteník,“Dráteník“, kdež básník v předmluvě vypravuje, kterak kapelníkovi Fr. Škroupovi k slibu, že hudbu k opeře složí, dá-li se mu libretto, bez rozpaku odpověděl: „Slovo s to!“ – a toto nepatrné slovo vniklo Havelkovi do duše tak, že od té doby stal se probuzeným synem svého národa. Když pak ctěný učitel P. E. příležitostně prohodil, že na vzdělaného muže náleží, aby si řeč národa svého v úplné správnosti a bohatosti osvojil, počal se horlivě učiti jazyku českému a všímati si literatury jeho.Po skončených studiích gymnasiálních odebral se H. na universitu Pražskou, kdež se mu během filosofických i práv-———*) V Naučném slovníku jest mylně rok 1808 udán.[166]nických studií udala vítaná příležitosť, že vyučoval češtině některé právníky, jimž se uznávala potřeba znáti jazyk český. V těch dobách spřáteliv se s Langerem, podával básnické příspěvky do Čechoslava a j. Hlavní svůj úkol životní hledal Havelka v právnictví, v němž důkladná studia konal, a vstoupiv v říjnu r. 1835 k Pražskému magistrátu, měl tedy kandidátům soudnictví přípravné přednášky. V roce 1839 – 1840 pak úřadoval co prozatímní rada v Mírovicích, brzy na to v Dobrušce a později zejmena v Nymburce, kdež co skutečný rada 9 let ztrávil. Přesazení z Prahy na venek mělo důležitý vliv na činnosť Havelkovu. Jelikož mu bylo působiti mezi lidem ryze českým, seznal žalostné poměry národní; i pevně zaslíbiv se úkolu, ku povznešení národního vzdělání dle sil svých přispívati, rozvíjel činnosť všestrannou, jak kde potřeba a prospěch národní toho vyžadovaly. Již v Mírovicích, kdež v přátelský poměr vstoupil se spisovateli P. Vránou a P. Slámou, počal buditi národní vědomí, a z doby té pochází kromě jiných rozpravná báseň „Mírovice nad Mlčavou.“Mlčavou“. Aby co nejvíce přispěl ku šlechtění společenského života českého, byl neunavný v pořádání besed a podobných zábav veřejných, k nimž i rozličných čtení, básniček i (čtverohlasých) zpěvů skládal. Nad to však blahodárně působil hlavně co právník v úřadě.Při nastalém obratu věcí veřejných r. 1848 sepsal Havelka několik poučných pojednání o významu ruchu konstitučního, a byl v rodné krajině své, ve vikářském okresu Velišském, zvolen za poslance do sněmu zemského, kterýž však, jak známo, se nesešel. Proti vypsaným volbám do parlamentu Frankfurtského učinil Nymburk Havelkovým působením rázný protest. Na to zvolen jest v městě a okresu Čáslavském za poslance do sněmu říšského, kdežto byl vynikajícím stoupencem pravice, nelíše se nikterak od zásad jejích. V rázné řeči pro zrušení poddanství vylíčil zejmena rozdíl mezi poddanstvím, co jednostranným poměrem právním, a emfyteusí, zakládající se na smlouvě, rozdíl to, na němž spočívala zásada, hájená pravicí, aby onen poměr za mírnou náhradu, tento však výkupem odstraněn byl. Co zvláštní okolnosť při tom sluší zaznamenati, že Havelka jediný byl, jenž ve své řeči nevyhnutelnosť objasnil, aby z poddanství vyplývající nucenosť k odbírání nápojů (piva) zrušena byla, což pak i zákonem se stalo.Při vypuknutí říjnové revoluce Vídenské, když právě byl ministr Latour zuřivosti lůzy za oběť padl, naslechl Havelka[167]náhodou, kterak jest úklad osnován, sněmovního presidenta Strobacha zabiti a pravici rozehnati, i vida na to, že k zasedání sněmu ozbrojená luza na galerii sněmovny se hrne, přiměl Strobacha k útěku, s nímž v přestrojení Vídenského gardisty z Vídně do Badenu a pak s průvodním listem vojenským přes Veslavu (Vöslau) do Prahy uprchl. V Kroměříži pak zasedal opět na pravici.R. 1850 stal se Havelka asesorem při sborovém soudu v Rakovníce, kdež spřátelil se s P. Martinovským, jenž některé písně jeho v hudbu uvedl, a při reorganisaci soudní r. 1855 dostal se do Písku za adjunkta ku krajskému soudu, při němžto brzy sekretářem a krátce na to radou se stal. V roce 1861 byl pak měšťanstvem Píseckým zvolen za poslance na sněm zemský, na sněmu pak za poslance do říšské rady.Havelka byl, jak k tomu již poukázáno, na všech místech svého povolání věren životnímu úkolu přispívati ku zvelebení národa, i působil slovem, písmem, činem, jak kde možná bylo, a co za pravé a spravedlivé měl, ve veřejnosti statečně hájil, bez ohledu na svůj prospěch. Jsa jinak povahy smířlivé, zůstal co stoupenec Palackého a Riegra při vystupování veřejném vždy pevným a stálým přívržencem politiky národní, začež ho došlo uznání, že od četných obcí čestným občanem jmenován a zejmena od královských měst Rakovníka a Písku, kdež i co člen výborů obecních ke zdaru obecnímu byl působil, čestným měšťanstvím vyznamenán jest. Pro své důkladné vědomosti právnické požíval Havelka na sněmích nevšední vážnosti, pročež k důležitým poradám zhusta do výborů sněmovních volen a r. 1866 ze sněmu za přísedícího král. českého výboru zemského povolán byl.Hned na počátku své úřednické činnosti přispíval Havelka do časopisů právnických „Themis,“Themis“, „Jurist,“Jurist“, „Gerichtszeitung“ a zjednal svým důmyslem průchodu mnohým thesím, takže jich pak i v leckterých komentářích užito. Jeho v časopise „Jurist“ otištěné pojednání o přísaze vyjevovací (juramentum manifestationis) došlo uznání v dalekých kruzích právnických i bylo na jazyk italský převedeno a vyšlo česky r. 1865 v „Právníku.“Právníku“. K právnictví českému počal Havelka ovšem záhy přihlížeti i ozval se v tom směru „Právnickými listy“ v Pražských novinách roku 1847. Za doby novější pak pilně přispívá do[168]časopisu „Právníka“, vydávaného Jednotou právníků českých, od níž Havelka za starostu zvolen jest.Ještě za pobytu svého v Rakovníce vydal Havelka roku 1854 svazek „Vojenských písní.“písní“. Mimo to přispíval v rozličné časopisy, jako „Květy,“Květy“, „Školu a život,“život“, „Poutníka od Otavy,“Otavy“, „Zábavník učitelský pro diecési Budějovickou“ a j., i jest též mezi přispívateli Naučného slovníka.V roce 1863 byl Havelka povýšen za zemského radu při obchodním soudě v Praze a r. 1867 za radu vrchního zemkého soudu v království Českém. Od roku 1869 jest též ustanoven za zkoušecího komisaře k státním zkouškám judiciálnímjudiciálním.Havelka náleží k prvním právníkům českým, a jeho jméno bude vždy připomínáno s úctou, kdykoli se mluviti bude o povzbuzení českého národa a o vzkříšení právní vědy české. [169]OBSAH. I. Písně milostné.Prosba3Sen4Žal–Překážky5Osamělý6Hvězda7Zastaveníčko8K měsíci9Touha–Modlitba10Otázka11Na večer12Hrůza13Rozblažení14Milence15Žežhulka–Malba16Pomnění17 II. Na Labi.Jaro21Hádka22Povzbuzení–Labské ryby23Vlastenecká24Pomoc25Bojovná27Nový život29České řeky30Trojí píseň32V zimě33Důvěra35Na rozchodnou36 III. Rozpravné.Mirovice nad Mlčavou41Rakovník48 IV. Vojenské písně.Odvod69Po přísaze–Koník70Přehlídka71Povídky72Hvězdy74Vzpomínání–Návštěva75Hudba76Vlasť 1. 77Vlasť 2.79K mečíři–Před bojem80Znamení81Boj82Po bitvě84[170]Nehoda86Návrat88 V. Myslivecké.Píseň myslivecká93Její obraz95Statečný myslivec96 VI. Lupeny boubínské97 VII. Dětské popěvky.Kovář111Křepelka–Žezhulka112Zvony– VIII. Rozličné.Na nový rok115Život člověka116Jaro117V popelec119K Všemohoucímu120Modlitba v tísni121Při smrti Josefa Jungmanna122Josef123Pobídka125Besední126Pospolitá129Hvízdavá130Plzeňák132Dýmka133Dobrodinec134Královský lískovec135Výklad rovnoprávnosti136Květinka138Chroust–Starcův povzdech139Dvě slovíčka141Slavozpěv145Federace rakouského vojska147 IX. Hádanky.Hádanka slovní155Hádanka věcná156Podivné ptáče157Tvor z protivných živlů159Víla160 Bajky.Hradba a dělo162Koně–Most163Fialka–Lampa165M. Havelka. (Životopisný nástin)166 [171]Oprava. Nedopatřením jsou v básni „Povzbuzení“ na str. 23 dvě sloky vynechány, jež před slokou poslední státi mají, totiž: Až však dcera i syn vlastiPřijdou ve tvůj okolek,Zvukem českým žal i slastiSdělujíce vespolek, Proměň, Labe, pak šumáníA jek svého vlněníV líbezné prozpěvováníBohu k díku činění. E: av; 2002[172]