Josef.
Na mou věru, velebníčku!
Našim dítkám lépe posloužíte,
Pakli o Josefu pomlčíte.
Josef ani polovičku
123
Chvály té nezasluhuje,
Co se o něm vytrubuje,
Jak ženskému svodu odolal,
Že se žalářnici nepoddal.
Půvab drze nalíčený
Z plna duše sobě nechutit,
Útok nesty aténestydaté ženy
Stoudnou ošklivostí zapudit,
A to ještě ve vězení,
Kde bez útrap srdce není:
K tomu, brachu, netřeba cudnosti,
V tom se věru málo jeví ctnosti.
Kdyby ale mladá děva, krásná,
Jako Češka údů boubelatých,
Hrdlo bílé, očka modrojasná,
Líce z krve, z mléka, bez vší vady,
A za ňadry dechem hravé vnady –
Taková as děva kdyby v chládku
Za letního parna seděla,
A tu ten váš Josef milý,
Jonák zdravý, muž pln síly,
Přijda náhodou tam na zahrádku,
Spatře vtěleného anděla,
Rozchvěný by pohlížel na děvu,
Na rty schylné k sladkému úsměvu,
A pak boden kosmým hledem,
Mnělby samým plouti medem,
A v tom přeblaženém zmatku
Přistoupiv k ní blíž do chládku,
Zalalotal by drobátko,
A sedna k ní na sedátko,
Dotkby se štíhlého těla –
124
Jakby duše k nebi spěla,
V žilách nový život line,
Všecko bují, všecko kyne,
Zrak i sluch i čich pomine,
Jenom sladkosť tělem řine; –
Tu pak by ta děva milá
Ústa jeho políbila
A šeptla by: Dnes, Josífku,
Líbáš bez svědků svou dívku; –
A tak kdyby dva – třikrát se stalo,
Žeby v obou všecko plápolalo,
A Josef by z pouhé ctnosti
Na vzdor vší opojenosti
Přece tomu odolal:
Pak ho, velebníčku, pak ho chval.