Dýmka.
Každý z nás má na tom světě
Nějakého koníčka;
Má rozkoš jest v zimě, v létě
Tabáková dýmčička.
Dýmka má mi chutná ve dne,
Ráno, večer i v noci,
A když na mne rozpak sedne,
U ní najdu pomoci.
Když mi zmrzelosť nad čímsi
Mysl jasnou zakalí,
Vezmu dýmku, zakouřím si,
Hněv se dýmem vyvalí.
Pakli mi kdy poklid dřímku
Osud krušný pokazí,
Nacpu si, zapálím dýmku,
Tak se duch můj vyrazí.
Když mě hrůzou bídy mučí
Měšec hubený jak chrt,
Šetrnosti dýmka učí,
Vykouřím vždy na padrt.
Napadne-li mé milence
Vzdor a rozmar škádlivý,
V husté dýmové točence
Zahalím žel řevnivý.
133
Ani živelných se vzteků
Nelekám, jen když jsem zdráv,
Při rachotném hroma jeku
Příjemně čpí dýmky baf.
A když svět se počne bouřitbouřit,
Jak by chtěl jít z outorů,
Pomyslím si: Budu kouřit,
Nepolezu do sporů.
Nejstálejší kamarádi
Jsme my dva, já s dýmkou svou,
My jdem spolu již od mládí,
Ať jakkoli časy jdou.
A tak dýmka tu pouť zdejší
V kouři se mnou prožije;
Až mě k hrobu dokonejší,
Řekneme si: Adie!