I. TYROLSKÉ ELEGIE

Karel Havlíček Borovský

Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? – Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat: abych s tebou jen chvilinku mohl diškurýrovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku, toť znáš podle křiku; neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku. Jsemť z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty vídenské pány ze sna burcoval. By se po svých těžkých prácech hodně vyspali, jednou v noci kočár policajtů pro mne poslali. Dvě hodiny po půlnoci když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pevně obvázaný, zlato na krágle. Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom komise. Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá.“ – jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: Odpusť, slavná císařská komise, že jsem v košili!“ Ale Džok, můj černý buldok, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý on je Angličan. Málem by byl chlap přestoupil jeden paragraf, již na slavný ouřad zpod postele uďál: Vrr, haf, haf! Hodil jsem mu tam pod postel říšský zákoník, dobře, že jsem měl ten moudrý nápad, již ani nekvík. – Občan zvyklý na pořádek bylo to v prosinci především jsem si obul punčochy v slavné asistenci. Pak jsem teprv četl psaní však ho tuhle mám rozumíš-li ouřední němčině, přečti si ho sám. Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří. Že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, mnoho smradu po oktrojírce, holé nezdraví! Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal. A žandarmům že nařídil, mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí. Což je dělat? Že pak musím hloupý zvyk ten mít, že nemohu žandarmům s flintami pranic odepřít! Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtěli Brodští, se vzbudí, třebas námi jet. Pravil mi, že nemám s sebou zbraně žádné brát, neb že oni mají nařízení mne ochraňovat. Že mám též, pokud jsme v Čechách, inkognito jet, – sic nám dají dotěraví lidé hrůzu komis hned. Ještě mi dal pan Dedera více moudrých rad, dle nichž se Bachovi pacienti mají spravovat. Tak mne vábil jak Siréna, jsem obul boty, oblík vestu, kabát, pak i kožich dříve však kalhoty! Koně a žandarmi stáli dávno před domem: Milí braši, maličké strpení, hned již pojedem!“ Ó měsíčku, však ty ženské dobře znáš a víš, jaký s nimi člověk na tom světě často mívá kříž! Takés mnohého loučení tajným svědkem byl, ty znáš líp než každý novelista horkost těchto chvíl. Matka, žena, sestra, dcerka malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči: hořká chvílinka! jsem sice starý kozák, v půtkách tužený: tenkrát jsem měl trochu těsná prsa a zrak zkalený. Vtisknul jsem však poděbradku silně do čela, aby se tem policajtům slza nezablyštěla. Neb ti všichni blíže dveří posud stáli stráž, aby měla tato smutná scéna císařskou štafáž! Trubka břeští, kola hrčí, jedem k Jihlavi, vzadu, abysme nic neztratili, klušou žandarmi. Ten borovský kostelíček stojí na vršku, skrze lesy smutně na mne hleděl: Jsi to, můj hošku? Pode mnou jest tvá kolíbka, viděl křtít, starému vikáři ministrovat, pilně se učit. Táhnout světem na zkušenou, pak s pochodní jít, naší chase plamenem veselým na cestu svítit. Vidíš, jak ty roky plynou, znám třicet let; ale chlapče, jaké to obludy vidím s tebou jet?“ – Když jsme jeli přes Jihlavu, měl jsem Špilberk v mysli, za Lincem zas myšlénky na Kufstein z hlavy mi nevyšly. Teprva když jsme nechali Kufstein vpravo stát, začla se mi alpejská krajina příjemnější zdát. Hloupá jízda, milý brachu, když se neví kam: veselé ty trubky postillonů jsou jen bídný klam. Všude kolomaz a všude přepřahovali: Kdybyste radš ve Vídni přepřáhli a namazali! Telegraf je přece jenom hezký vynález! Ten před námi všude, než jsme přišli, ohlášení nes. By nám mohla policie, starostlivá máti, všude, dříve než tam přijedeme, kamna rozehřáti. Nesmím ale zapomenout Budějovice, tam Dedera koupil mělnického čtyry lahvice. Čili se v něm vlastenecké hnuly myšlénky? Čili doufal, že to pro mne bude Lethe na Čechy? Mělnické jsem dávno dopil, piju vlaské zas; ale zdá se, že je v obou stejný nepokojný kvas. – Teď, měsíčku, nechme elegie a přejděme v heroický tón; nebo co ti teď chci vypravovat, to byl čertův shon. Cesta z Reichenhallu do Waidringu, ty ji musíš taky dobře znát, ta se nedá žádnou ordonancí přeoktrojovat. Hory, skaly ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak drška armády. Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ – prázdný je kozlík. Kočár praští a koně ve větru, již je ďábel horempádem nese, a postillon někde tam za kopcem do dýmky si křeše. Dolů jako s věže, cesta plytká, vůz jak šipka klouže a hat, snad chuť nás někde do propasti internýrovat? Och, to byla pro mne chutná chvílka! Neboť neznám žádnou větší slast, nežli vidět slavnou policii ouzkostí se třást! Napadnul mijsemť čtenář bible o Jonáši smutný příběh ten, jak jej z loďky k utišení bouře vyhodili ven. Metejme los!“ pravím, „mezi námi musí někdo velký hříšník být, a ten k usmíření nebes musí z vozu vyskočit.“ Jen to vyřknu, ejhle, policajti ani svědomí nezpytovali, a kajičně vyrazivše dvířka, z vozu vyskákali. – Ach, ty světe, obrácený světe! Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delinkventem samým kluše ekypáž! Ach, ty vládo, převrácená vládo! Národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš! – – Bez kočího, bez opratí, potmě, u silnice propast místo škarpy, tak jsem cválal sám a sám v kočáre jako vítr s Alpy. Svěřiti svůj osud také jednou koňům splašeným se mám bát, občan rakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnou resignací v hlavě, v hubě ale vřelou cigáru, čerstvěj než cár ruský přijel k počtě v dobrém rozmaru. Tam jsem zatímmustr delinkventů! – bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky. spal dobře, ale policajti měli tu noc ve Waidringu zlou, mazali si spiritusem záda, nosy arnikou. Tu je konec této epopeje, k níž jsem nepřibásnil ani chlup, všechno ti dosvědčí ve Waidringu postmistr Dahlrupp. Přijeli jsme do Brixenu bez vší turbací, krajská vláda dala Dederovi na mne kvitanci. Místo mne ten kus papíru vrátili do Čech, mne zde černý, dvojhlavatý orel drží v klepetech. Krajskou vládu, podkrajského, žandarmerii, ty mi dali za anděle strážce v Siberii.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 10 míst, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby