FIALA
Červená, bílá fiala,
kdes ji, má milá, trhala?
Vykvětla v březnu spanile,
voněla pánům nemile.
157
Vykvětla v máji velice,
shodila pánům čepice.
Vykvětla v březnu na jaře,
teď ji zavřeli v almaře.
Černý a žlutý tulipán,
však já vás .... znám.
ACH, NENÍ TU, NENÍ
Ach, není tu, není,
co by nás těšilo,
ach, není tu, není,
co nás těší;
co nás těšívalo,
pány mrzívalo,
ach, není tu, není,
co nás těší!
Jaká to ústava
bez sněmu, bez práva,
jaká to ústava
s obležením?
Taková ústava
je jako otava,
je jako otava
s zaplavením!
Pořád nám dávají,
co se nám nelíbí,
pořád nám dávají
větší daně;
158
dávají oktrojky,
šijí nám obojky,
čert by to vydržel,
zhurta, na ně!
KYTICE
Věje větříček
reakcionářský,
běží František
k Dunaji,
nabírá vody
do poděbradky.
Po vodě k němu
ouřádek pluje,
ouřádek krásný,
černý a žlutý.
A jal se Franta
ouřádek lovit,
spadl, ach, spadl
mezi stolice.
„Kdybych já věděl,
ouřádku mastný,
že bych tě mohl
jistotně dostat,
držel bych raděj
s aristokraty.
159
Kdybych já věděl,
ouřádku mastný,
že bys mi mohl
navždy pozůstat,
zradil bych celou
demokracii.
Kdybych já věděl,
ouřádku mastný,
že bys mi mohl
časem zas ujít,
držel bych přece radš
s demokraty!“
MNĚ SE, MNĚ SE, MNĚ SE VŠECKO ZDÁ
Mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že pan Švarcemberk
„o ústavu hrá;
mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že o konštituci hrá:
to obležení
nadarmo není,
to se časem svým
v robotu změní!
Mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že o konštituci hrá!
160
Škoda je těch časů,
když jsme povstali,
když jsme konštituci
ve snu dostali;
škoda je těch časů,
když jsme povstali,
že jsme my vás neznali:
měli jsme vás znát,
na fůru vás dát,
za hranice vyjet,
tam vás vysypat!
Škoda je těch časů,
když jsme povstali,
že jsme my vás neznali!
MY POLE OŘEME
Jako: „Když jsem šel do Prahy za jednou pannou“.
My pole ořeme, jiný tam seje,
my se klopotíme, on se nám směje,
počkej, ty šelmo, nebudeš klidit,
však my se nedáme věčně jen šidit!
Ať je tak nebo tak, přec nějak bude,
pro těch pár lumpáků národ nezhyne:
pro jedno kvítí slunce nesvítí,
však my tě ...... nechceme míti.
161
PÍSEŇ ČECHŮ R. 1850
Zle, matičko, zle!
Švarcemberci zde:
jeden, ten je jenerál,
a druhý je kardinál;
zle, matičko, zle!
Zle, matičko, zle!
Švarcemberci zde:
jeden drží karabáč,
druhý říká Otčenáš;
zle, matičko, zle!
Zle, matičko, zle!
Švarcemberci zde:
jeden, ten je arcibiskup,
a druhý je taky špicbub;
zle, matičko, zle!
PÍSEŇ PRO TOMKOVU ŽENU NASCHVÁL KOMPONÝROVANÁ
Jen se mně, mužíčku, dobře chovej,
koupím ti klobouček premovanej.
Liveraj s portama, nový kabát,
že tě má ve Vídni hrabě Thun rád.
Pan hrabě povidal, že ti přeje,
že ti dá předělat české děje.
162
Předělat, obrátit, sflastrkovat,
rakouskou podšívkou vyfutrovat.
Předělat, obrátit hladkým na líc:
ponejprv, po druhé, kdopak dá víc?
Předělat, obrátit pravdou na rub,
a kdo ji odkryje, přijde na šup.
Můj pán je profesor, to každý ví,
v Vídni mu nabili, v Praze střílí.
Můj pán je profesor ve dne v noci,
třeba on nedělal revoluci.
MOJE PÍSEŇ
Jako: „Kdyby moje milá samé pentle byla“.
Přislibujte si mně,
poroučejte si mně,
vyhrožujte si mně,
přece zrádcem nebudu!
Moje barva červená a bílá,
dědictví mé poctivost a síla –
varte Němci: Já jsem Čech!
Hr, já jsem Čech!
163
Šebestov a potom celou zem
O, jaký to krásný, velký sen
Rusko zničit! Jen s chutí do toho
Aliance začla argonautsky tah
Jaroš myslí, že vyvedou mnoho
Lehko mluvit, kdo je darmotlach
Eljen! evviva! – a vyhrát není rovno
Velké jelito se cpe do velkých střev
Amerika zmůže Rusko jen
Havel praví: Teď mu udělají hovno
Ó ty Nácku Lojolový, zatracený Seku,
v Evropě a v Americe poslední člověku!
Kde je lampa? Kde je světlo? Hrom ti bác do huby!
Pro tebe již dva měsíce ve tmách skřípu zuby.
Učenost má pro tě trpí násilí a škody,
od pěti až do desíti vymítám hospody.
Zatím ruská historie letí letem dračím,
jakpak za ní se svým pérem pokulhávat stačím?
Než jí na arch moje péro spíše a uková,
nadělá jí zas dva archy čeleď Menšíkova.
164
Kde je lampa? Kde je světlo? Ó ty zákeřníku!
Jak mám bez lampy prohlídnout cárskou politiku?
Kýž by tebe, synu temnot, protivníku světla,
se střechy lubljánská bóra do Adrie smetla!
Hrom tě zapal, hrom tě uškvař, tmavý Lojoláči,
celý sklad můj grobiánství pro tě nepostačí.
Ráno stana, večír lehna, vždy tebe proklínám:
kýž tě dají do Brixenu a mne někam jinam!
ŽÁDOST BÝVALÉHO ČESKÉHO LITERÁTORA
Zadudej, dudáčku, zadudej
nebo mi ty svoje dudy dej!
Zadudej mi o té Matici,
o té staré zmoklé slepici.
Zadudej, dudáčku, jak umíš,
však ty tomu dobře rozumíš!
Jestliže ty brzy nespustíš,
do Brixenu za mnou jít musíš.
Nežli bych za tebou přišel tam,
to ti přec raději zadudám.
165