I.
TYROLSKÉ ELEGIE
I.
Sviť, měsíčku, polehoučku Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? – Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat: abych s tebou jen chvilinku mohl diškurýrovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku, toť znáš podle křiku; neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku. II.
Jsemť já z kraje muzikantů, Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty vídenské pány ze sna burcoval. 59 By se po svých těžkých prácech hodně vyspali, jednou v noci kočár policajtů pro mne poslali. Dvě hodiny po půlnoci – když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pevně obvázaný, zlato na krágle. „Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom komise. Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá.“ – Já jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: „Odpusť, slavná císařská komise, že jsem v košili!“ Ale Džok, můj černý buldok, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý – on je Angličan. 60 Málem by byl chlap přestoupil jeden paragraf, již na slavný ouřad zpod postele uďál: Vrr, haf, haf! Hodil jsem mu tam pod postel říšský zákoník, dobře, že jsem měl ten moudrý nápad, již ani nekvík. – III.
Občan zvyklý na pořádek – Občan zvyklý na pořádek –
bylo to v prosinci – především jsem si obul punčochy v slavné asistenci. Pak jsem teprv četl psaní – však ho tuhle mám – rozumíš-li ouřední němčině, přečti si ho sám. Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří. Že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví! 61 Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal. A žandarmům že nařídil, ať mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí. IV.
Což je dělat? Že pak musím Což je dělat? Že pak musím
hloupý zvyk ten mít, že nemohu žandarmům s flintami pranic odepřít! Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtěli Brodští, až se vzbudí, třeba – s námi jet. Pravil mi, že nemám s sebou zbraně žádné brát, neb že oni mají nařízení mne ochraňovat. Že mám též, pokud jsme v Čechách, inkognito jet, – sic nám dají dotěraví lidé hrůzu komis hned. 62 Ještě mi dal pan Dedera více moudrých rad, dle nichž se Bachovi pacienti mají spravovat. Tak mne vábil jak Siréna, až jsem obul boty, oblík vestu, kabát, pak i kožich – dříve však kalhoty! Koně a žandarmi stáli dávno před domem: „Milí braši, maličké strpení, hned již pojedeni!“ V.
Ó měsíčku, však ty ženské Ó měsíčku, však ty ženské
dobře znáš a víš, jaký s nimi člověk na tom světě často mívá kříž! Takés mnohého loučení tajným svědkem byl, ty znáš líp než každý novelista horkost těchto chvíl. Matka, žena, sestra, dcerka – malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči: hořká chvílinka! 63 Já jsem sice starý kozák, v půtkách tužený: tenkrát jsem měl trochu těsná prsa a zrak zkalený. Vtisknul jsem však poděbradku silně do čela, aby se tem policajtům slza nezablyštěla. Neb ti všichni blíže dveří posud stáli stráž, aby měla tato smutná scéna císařskou štafáž! VI.
Trubka břeští, kola hrčí, Trubka břeští, kola hrčí,
jedem k Jihlavi, vzadu, abysme nic neztratili, klušou žandarmi. Ten borovský kostelíček stojí na vršku, skrze lesy smutně na mne hleděl: „Jsi to, můj hošku? Pode mnou jest tvá kolíbka, já tě viděl křtít, starému vikáři ministrovat, pilně se učit. 64 Táhnout světem na zkušenou, pak s pochodní jít, naší chase plamenem veselým na cestu svítit. Vidíš, jak ty roky plynou, znám tě třicet let; ale chlapče, jaké to obludy vidím s tebou jet?“ – VII.
Když jsme jeli přes Jihlavu, Když jsme jeli přes Jihlavu,
měl jsem Špilberk v mysli, za Lincem zas myšlénky na Kufstein z hlavy mi nevyšly. Teprva když jsme nechali Kufstein vpravo stát, začla se mi alpejská krajina příjemnější zdát. Hloupá jízda, milý brachu, když se neví kam: veselé ty trubky postillonů jsou jen bídný klam. Všude kolomaz a všude přepřahovali: Kdybyste radš ve Vídni přepřáhli a namazali! 65 Telegraf je přece jenom hezký vynález! Ten před námi všude, než jsme přišli, ohlášení nes. By nám mohla policie, starostlivá máti, všude, dříve než tam přijedeme, kamna rozehřáti. Nesmím ale zapomenout Budějovice, tam Dedera koupil mělnického čtyry lahvice. Čili se v něm vlastenecké hnuly myšlénky? Čili doufal, že to pro mne bude Lethe na Čechy? Mělnické jsem dávno dopil, piju vlaské zas; ale zdá se, že je v obou stejný nepokojný kvas. – VIII.
Teď, měsíčku, nechme elegie Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón; nebo co ti teď chci vypravovat, to byl čertův shon. 66 Cesta z Reichenhallu do Waidringu, ty ji musíš taky dobře znát, ta se nedá žádnou ordonancí přeoktrojovat. Hory, skaly ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak drška armády. Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ – prázdný je kozlík. Kočár praští a koně ve větru, již je ďábel horempádem nese, a postillon někde tam za kopcem do dýmky si křeše. Dolů jako s věže, cesta plytká, vůz jak šipka klouže hý a hat, snad má chuť nás někde do propasti internýrovat? Och, to byla pro mne chutná chvílka! Neboť neznám žádnou větší slast, nežli vidět slavnou policii ouzkostí se třást! Napadnul mi – jsemť já čtenář bible – o Jonáši smutný příběh ten, jak jej z loďky k utišení bouře vyhodili ven. 67 „Metejme los!“ pravím, „mezi námi musí někdo velký hříšník být, a ten k usmíření nebes musí z vozu vyskočit.“ Jen to vyřknu, ejhle, policajti ani svědomí nezpytovali, a kajičně vyrazivše dvířka, z vozu vyskákali. – Ach, ty světe, obrácený světe! Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delinkventem samým kluše ekypáž! Ach, ty vládo, převrácená vládo! Národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš! – – Bez kočího, bez opratí, potmě, u silnice propast místo škarpy, tak jsem cválal sám a sám v kočáre jako vítr s Alpy. Svěřiti svůj osud také jednou koňům splašeným se já mám bát, občan rakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnou resignací v hlavě, v hubě ale vřelou cigáru, čerstvěj než cár ruský přijel k počtě v dobrém rozmaru. 68 Tam jsem zatím – mustr delinkventů! – bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky. Já spal dobře, ale policajti měli tu noc ve Waidringu zlou, mazali si spiritusem záda, nosy arnikou. Tu je konec této epopeje, k níž jsem nepřibásnil ani chlup, všechno ti dosvědčí ve Waidringu postmistr Dahlrupp. IX.
Přijeli jsme do Brixenu Přijeli jsme do Brixenu
beze vší turbací, krajská vláda dala Dederovi na mne kvitanci. Místo mne ten kus papíru vrátili do Čech, mne zde černý, dvojhlavatý orel drží v klepetech. Krajskou vládu, podkrajského, žandarmerii, ty mi dali za anděle strážce v té Siberii. 69

2.
KRÁL LÁVRA
Byltě jednou jeden starý dobrý král, ale to je dávno, taky od Čech dál, troje moře, devatery hory dělí kraj ten od české komory, kde on panoval. Bylť král irský Lávra, povím zkrátka vám, a já o tom králi pěknou píseň znám; nalej, stará, čerstvého do číše a vy, kluci, poslouchejte tiše, já ji zazpívám. Posud krále Lávru chválí irský lid, nebyl ani tyran, nebyl taky žid, nenabíjel cizím svoji kasu, rekrutýrkou nesužoval chasu, nedal chudé dřít. 71 Jenom jednu slabost ten král dobrý měl, že jest na holiče tuze zanevřel, dal se holit jenom jednou v roce, vlasy dlouhé na krku široce nosil jak roj včel. Horší ještě bylo: vždy na letnice, jak očistil holič královské líce, čekala jej podivná odplata, nic na stříbře, ale skrze kata, to šibenice! Divili se lidé, mrzela je dost na tom dobrém králi tato ukrutnost; však co král chce, zdrávoť pro poddané, tak po letech zvykli si Irčané na tu podivnost. Jenom holičové zvyknout nemohli, na šibenici je špatné pohodlí, než co dělat? Nic jim nezbývalo leda trpět, neb jich bylo málo na rebelii. 72 Každý rok, když táhlo již na letnice, sebral se bradýřský cech do radnice; tam chudáci smutně los metali, komu padne holit bradu králi a – šibenice. Padl los, ach, padl: letos Kukulín bude holit krále, staré vdovy syn; jak to stará vdova uslyšela, omdlévala ustrašená celá: „Ach, můj Kukulín!“ Již posloužil králi, jíž ho vede kat, ukrutnou odměnu za tu službu brát; tu se matka skrze zástup tlačí, spěchá, co jí staré síly stačí, zaň orodovat. „Králi, pane králi! Syn můj jedinej, pro Boha tě prosím, slitování měj! Co si počnu, já ubohá vdova, raděj sama umřít jsem hotova, jen mi syna dej! 73 Králi, milost pane! Máš to lidský cit? Nevinného hocha katem utratit? Muž můj padnul v službě tvého dvoru a ty chceš mou jedinkou podporu hanebně mi vzít? – Jestliže ty, králi, dobré srdce máš, jistě každoročně jednou blázníváš: pro nic za nic, pro královské vousy kat člověka bez viny zardousí, to jsi otec náš?“ – Král se na ty řeči velmi zastyděl, ale ještě více slitování měl, nezlobil se, vzdychnul jen hluboko, dobré srdce tisklo slzu v oko, zastavit velel. Všem se kázal vzdálit, jen sám Kukulín povolán ku králi, bledý jako stín; král tu sedí, na klíně korunu: „Přistup, synku, blíže sem ke trůnu i pod baldachýn. 74 Přísahej, že smlčíš na věčné časy, co jsi na mé hlavě viděl pod vlasy, pak se tobě neublíží v ničem a ty budeš mým dvorním holičem po všechny časy.“ Rád přísahal mladík a byl propuštěn zvěstovati matce, jak jest povýšen; pak holíval ob den králi líce a již žádný holič na letnice nebýval věšen. Těšili se lidé, že ten dobrý král jedinkou svou chybu vymluvit si dal; více však než celý národ irský počestný cech holičsko-bradýřský si to liboval. – – Stojí mladý holič v dvorském obroku, raduje se matka z toho pokroku, jasné hvězdy na fraku se třpytí, zlaté porty, vyšívané kvítí, břitva po boku. 75 Než co platí hvězdy, zlaté třepení, když srdéčko trápí ostré hryzení: nevyjevit nic po věcné časy, co vidívá na králi pod vlasy vždy při holení! Husy štěbetají, tichá je labuť; kdo chce tajnost smlčet, holičem nebuď; holičovi vědomosti škubou, než je poví, přenáramně hubou: jazejček je rtuť! „Ach, můj milý synu, co tě sužuje? Ve dne nemáš stání, v noci pokoje; bývals vesel, teď ti líčko vadne, mladé tělo den ode dne chřadne, pověz, co ti je?“ „Má milá matičko, ach, pomoc žádná!“ „Můj milý synáčku, moc zví, kdo se ptá; v černém lese bydlí poustevníček, ten má od všech lidských srdcí klíček, on ti radu dá.“ 76 Pravil starý v lese: „Dobře znám tvůj kříž, synku, ty jsi holič a tajemství víš. Ty je nesmíš povědít žádnému, neulehčíš ale srdci svému, až to vyslovíš. Blíže u Viklova na stoku dvou řek stojí dutá vrba třetí lidský věk; všeptej do ní v tiché noční době své tajemství, a ulevíš sobě, jiný nemám lék.“ – Hned tu noc se holič z domu vypravil zkusit, co mu starec v lese poradil, a našeptal do vrby hltavě, co král Lávra skrývá na své hlavě, pak se uzdravil. Po tom uzdravení prošel krátký čas, tu král Lávra strojil hlučný dvorní kvas, z celé země paničky a páni sjeli jsou se k tomu hodování na králův rozkaz. 77 A po hodování velikánský sál hladce voskovaný čekal již na bál; ještě k tomu na tu dvorní švandu nejslavnější karlovarskou bandu objednal si král. Po Češích je doma vždycky malý sled, ale všude jinde naplňují svět: muzikanty, jezdce, harfenice, ouředníky, sírky ze Sušice najdeš všude hned. Táhli hudci k bálu, až pan Červíček silným kvapem ztratil z basy kolíček, a když přišli k viklovskému brodu, zpozoroval tu svou velkou škodu na stoku dvou řek. Tam u duté vrby s basou smutně stál: „Půjdu-li ho hledat, promeškáme bál!“ Uříz z vrby větev na kolíček, co způsobí, o tom pan Červíček nic se nenadál. 78 Způsobil tam s basou králi čistou věc, jak na bále pustil po strunách smyčec, tu řve basa, až všechno přehluší: „Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!“ Král dal hned Červíčka s basou vyhodit, bylo však již pozdě basu pověsit, a tajemství, pro něž lazebníci umírali jsou na šibenici, rozešlo se v lid. Co nyní celý svět věděl od basy, nebylo nic platno skrývat pod vlasy, tak král Lávra nosil po tom bálu svoje dlouhé uši bez futrálu po všechny časy. A po krátké době, když utich povyk, líbil se přec lidu dobrý panovník, zdálo se jim, že ty dlouhé uši právě dobře ke koruně sluší, velká věc je zvyk! – 79 Tu je konec písně: zdráv buď Lávra král! Kukulín ho vždycky holil a stříhal, neb to nikdy najevo nevyšlo, jak tajemství až do basy přišlo a z basy na bál. Není každá vrba jako viklovská, ani každá basa jak červíčkovská; a když tě co na jazyku svrbí, našeptej to jen do staré vrby, dceruško drahá! 80

3.
KŘEST SVATÉHO VLADIMÍRA Legenda z historie ruské
Zpěv I.
PERUN A VLADIMÍR
Vladimír cár na svůj svátek, když seděl na trůnu, poslal drába s vyřízením k bohovi Perunu. „Hřmi, Perune, na můj svátek místo kanonády, škoda prachu, dost ho padne v bitvách u armády. Hřmi, Perune, na můj svátek místo kanonády, pak si přijdi se mnou vypít šálek čekolády.“ – Pan dráb přisel k Perunovic, zatloukl na vrata, děvečky se hnedle zeptal: „Doma-li pantáta?“ 81 „Doma, doma, pane drábe, ve veliké chatě, sedí s jehlou na pekýlku, zašívá si katě.“ „Vzkazuje vás, pantatínku, cár náš pozdravovat, máte prej mu k tomu svátku drobet zabubnovat.“ Jak to přeslech tatík Perun, hnedle čelo zvraštil, skočil s kamen na lavici, kaťmi o zem praštil: „Raděj pásat husy ve vsi, po bahnách se ploužit, než u toho Vladimíra zde za boha sloužit. Málo platu, služba těžká, nikdy konec práce, ještě bych mu měl vyvádět ve svátek regrace? Tuhle při poslední bouřce, při té blýskavici, beztoho jsem si propálil celou nohavici! Málo platu, málo športlí, málo deputátu! Nemohu si špendýrovat oleje k salátu! 82 Pečínku jenom ve svátek, vodu musím píti, sotva jsem se na tu službu mohl oženiti. Beztoho mne větším dílem živí jen kondice, študentům hodiny dávat musím ve fysice. Kdyby od selek nekáplo trochu akcidence, ani v neděli bych nemoh přičuchnout k pálence! Pro nic za nic robotovat – nevěděl bych věru, na tu jeho čekoládu, že mu na ni seru! Cár necár, svátek nesvátek, že mi všechno rovno, ne a ne a nebudu hřmít, co z toho mám? Hovno!“ Dráb stál celý zkoprnělý jako kapr v žitě: „Pamatujte se, pantáto, copak to mluvíte? Já jsem taky jen služebník, každý zná své meze, kdybych to vyřídil cáru, co se na vás sveze?“ – 83 Ale Perun, jak byl v ráži, sáhnul pod lavici a vytáh na pana drába tu svou hromovnici. Dráb se dlouho nezdržoval, hledal honem díru a hned běžel jak s keserem k cáru Vladimíru: „Jdu Vašemu Veličenstvu slušně vomeldovat, že se to, co mluvil Perun, stydím opakovat. Nechce hřmít a osopil se na mne jak na čubu, nectně s Vaším Veličenstvem vypláchnul si hubu. Ať si tu svou čekoládu cár přej sám sežere, a že on na celou službu s odpuštěním sere; že je carův svátek a prd s odpuštěním rovno, že je mu po celém cáru s odpuštěním hovno!“ – – Jak uslyšel Vladimír cár tohle grobiánstvo, plivnul na zem, zasakroval, a s ním všechno panstvo. 84 Poslal čtyry policajty k bohovi Perunu: „Přiveďte ho, grobiána, ku cárskému trůnu!“ A když vyšli policajti, pískl na ně oknem: „Hej, nechtе to až do zejtřka, my v suchu nezmoknem. Nebudu si s grobiánem dneska kazit svátek, však mu zejtra uši natřem, vraťte se nazpátek. Však my se ho o ty jeho hromy neprosíme, pokud máme své kanоny, sami si zahřmíme!“ Poslal flügel-adjutanta pro dvě baterie, ať bouchají při tabuli, když se zdraví pije. Jedli, pili, hodovali, hrály jim muziky, ministři si popouštěli u kalhot knoflíky. Pili pivo, pili víno, jedli z masa, z těsta, nejednomu oficíru pukla z toho vesta. 85 Vejskali a tancovali okolo pilířů, bim! bam! bum! špunty lítaly z flašek a z mořdířů. Kdo při tom byl, ten se opil, blaze, braši, tomu, v noci je pak s výslužkami roznášeli domů. Konec prvního zpěvu.
Zpěv II.
HOSPODÁŘSTVÍ
Jedna hora vysoká je a druhá je nízká, kdo nemá své muzikanty, na hubu si píská. Když hýřili, stolovali u cárského dvoru, ten celý den byl bůh Perun v mrzutém humoru. „Kdo jaktěživ bohem nebyl, zkusil ještě málo, není to tak lehký život, jako by se zdálo. 86 Ráno vstane, do snídaně musí rosou kropit, měsíčka zavřít do chlívka, potom v slunci topit. Dříve čerty, noční duchy strčit do pytlíka a hvězdičky puť-ťu-ťu-ťu svolat do kurníka. Každý ptáček, každý brouček, slon až do komára má hned ráno nasypáno z božího špejchara. A když potom lidi vstanou, to je teprv správa! Někdy nevím samým křikem, kde mi stojí hlava. Ten, kdo nikdy neměl v uchu vosy a brabence, neví, co je Perunova ranní audience. To je křiku a modlení, až mne uši brní: ten zpívá, ten šepce, vzdychá, ten zas žalmy frní. A co všechno na mně chtějí, nelze vyjmenovat, zbláznil bych se, kdybych si to měl jen pamatovat. 87 Ten chce zdraví, ta chce děti, ten nemá co jísti, ti zas, abych nedovolil ve fabrikách přísti. Ten mne prosí, bych mu hlídal louky a osení, ten zas chce, abych pomáhal krávě při telení. Ten chce zimu, ten chce teplo, ten zas časy jiné, jeden chce mít žito drahé a druhý laciné. Jeden sedlák prosí o dešť, zasíl kousek lenu; druhý prosí hezké časy, by měl sucho k senu. Že jsem stvořil staré báby, to mne nejvíc mrzí, nepřestanou-li mne soužit, zahladím je brzy. Hrom ať do nich! Abych neklel, zdržet se nemohu! Když jí koza málo dojí, běží k pánu bohu. Sám se žádný starat nechce, o všechno se modlí, jako by měl každý boha jen pro své pohodlí. 88 Tomu sušit, tomu močit, tomu pole hnojit, dřív si, prase, zdraví zkazil, potom ho mám zhojit! Ta mne moří ve dne v noci, ráda by se vdala, ten se modlí, by Morena jeho ženu vzala. Ten chce výhru z loterie, špendáže mi nosí, a co jsou asekurace, též o oheň prosí! Ó vy šelmy, kdybych nebyl příliš dobrotivý, zmačkal bych vás na povidla jako zhnilé slivy!“ – – – Šňup si zlostí halického, jak z mořdíře kýchnul: to zahřmělo, zablejsklo se, dešť na zem vyšplíchnul. Věru, Vašku, bohem býti, to žádný špás není; Brixen, ten je proti tomu ještě vyražení! – Pozdě v noci, když utich svět a lid přestal bouřit, chtěl si Perun usoužený dýmčičku vykouřit. 89 Když si Širas tümbekia cpal do nargilie, tu mu začla Perunice držet litanie. „Však jsem já dobře slyšela za dveřmi skrz škvíru, co jsi vzkázal po drábovi cáru Vladimíru. Nezačínej si jen s cárem, to já pořád říkám, že to se svou oposicí nepřivedeš nikam. Každému do očí řekneš, co máš na jazyku, a děláš si nepřátele, nemáš politiku.“ A když žena po celý den bručí jen a štěká, och, to musí z kůže vyhnat boha i člověka! Ach, Perune, Perunečku, lituju tě tuze: zejtra na tě teprv čeká přežalostná chůze! Oj Perune přenešťastný, kam jsi myslil, brachu, hanět cárá, svého pána, a to beze strachu? 90 Oj Perune, kam jsi myslil, přenešťastné bůže? Utec, utec, jak tě chytnou, nic ti nepomůže! Konec druhého zpěvu.
Zpěv III.
VOJENSKÝ SOUD
Bože, kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení. Každý si ho musí vážit; kdo naň zaškaredí, pro urážku policajta ve štokhauzu sedí. Ctěte, hoši, policajty! Ouvej, jak to bolí! Stát vyplácí krejčím metlou, ale ševcům holí. Slyšte, lidi, pro výstrahu mé smutné zpívání, že se proti policajtům sám bůh neubrání. 91 Už ho vedou svázaného, všechno ve mně hrká! Dva ho táhnou za ramena, jeden vzadu strká. „Jenom mne po humnech veďte, však já s vámi pudu, nedělejte mi ve městě veřejnou ostudu!“ Ale na humnech u strouhy paní Perunice zapírala Peruňátku něco na sukničce. Jak poznala svého pána, hned se s hrozným křikem na pochopy obořila mokrým lavičníkem. Ale Perun, dobrotisko, sám ji napomíná: „Schovej, ženo, meč do pochvy, přišla má hodina!“ – Policajti s Perunicí na humnech se vadí, u dvora se zákoníci o Peruna radí. A již Perun upoutaný v šatlavě nocuje, juristům se z paragrafů žádný nešikuje. 92 Neboť ten, kdo zákony ďál, neměl ani zdání, že cár vezme někdy boha do vyšetřování. Ráno přišla apelace k cáru celá bledá, že se proti Perunovi zákon najít nedá. Cár se na ně zle osopil, řek jim, že jsou osli, poslal hned pro vojenský soud do kasáren posly. Vojenský soud, to je samec, soudí, jen se práší: on má všechny paragrafy v jedné patrontaši. Vojenský soud na civilní dívá se zvysoka, nesoudí podle zákonů, všechno jen od oka. Vojenský soud má žaludek zdravý jako štika: nevinného na komando stráví jak vinníka. Vojenský soud z ničeho nic, jako ňáký tvůrce, nález právně potvrzený měl jako na šňůrce: 93 že dle vyšlé proklamace komandujícího a dle „ostatních zákonů“ svodu hrdelního pro urážku první třídy Jeho Veličenství, pro vzpouru, nemravné řeči, pro neposlušenství Perun bůh jest odsouzený k provazu dle práva, že však k utopení v Dněpru milost se mu dává; bude ale pro výstrahu neposlušné chase vlečen k řece po ulicích na konském ocase. – Právě jeden žurnalista seděl také v díře, protože se bohu rouhal a psal proti víře; soud jej odsoudil, použiv té příležitosti, k stejnému trestu s Perunem kvůli nestrannosti. Konec třetího zpěvu.
94 Zpěv IV.
TESTAMENT PERUNŮV
Poslyšte, milí křesťané, tu smutnou novinu, jak dokonal slovanský bůh poslední hodinu. Kdo máš tuze měkké srdce, zacpi sobě uši a pomodli se Otčenáš za ubohou duši. Přivázali ho za nohy na ocas kobyle, blátem, kamením ho vlekli, přežalostná chvíle! Za ním toho novináře, ouvej, ouvej, ach, ach, šmejkal po břiše nelidsky na ocase valach. Tak je ti cárští katané ukrutně mučili, všechny louže po Kyjevě s nimi vysmejčili. Když jsou je přivlekli k řece celé plné bláta, kati je tam utopili jak slepá štěňata. 95 Umřeli jsou bez zpovědi jako lutriáni, jenom poslední jim dali blátem pomazání. Já jsem sice při tom nebyl, čet jsem to jen v plátku, který o tom sepsal Nestor vnukům na památku. – „Tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinák, dneska ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák! Dnes vám, bozi, vy ubozí, kadidlo lid pálí; a zejtra vás jako smetí v kalužinách válí. Dělají si nové bohy dle svého pohodlí, koho včerá oběsili, k tomu se dnes modlí. Všechno jest na světě marné, i království boží – všechno hyne a pomine jako špatné zboží. Jenom cáři, samovláda a takové sloty potrvají věčně věkův jak juchtové boty!“ 96 Tak měl Perun, když ho vlekli, resonýrovati, slyšel jsem to, a jak koupím, musím prodávati. Sám bych si to nevymyslil, třeba bych to věděl, dobře já vím, že bych za to na Špimberku seděl. Na Špimberku, na Kufsteině mnoho pokojíků: „Bože, zachovej nám krále!“ to je zpěv slavíků. – Važ si všeho, milý synu, co na trůnu sedí, na ponížené dušinky cár milostně hledí. Kdo ctí cára a je Vávra, může něčím býti, kdo nechválí, bude věčně jenom vodu píti. Konec čtvrtého zpěvu.
97 Zpěv V.
BEZBOŽNOST V RUSÍCH
Tak se z maličké příčiny stala velká mela: ruský národ neměl boha, církev ovdověla. Nám by byla lehká pomoc, toť je stará vesta! Teď již umí každý kaplan dělat bohy z těsta. Ale – Rusi o těch kumstech ještě nevěděli, když si boha utopili, žádného neměli. Počali se všichni báti strašlivých následků, neb žádný nic takového neslyšel od předků! – Ale svět je pořád stejný, lidé ho nezmění: plivni si stokrát do moře, ono se nezpění. Tak i v Rusku bez Peruna ve starém pořádku běžela světská mašina jak na kolovrátku. 98 Staří lidé umírali, děti se rodily, hodní lidé pracovali a ochlasti pili. Hrušky zrály o Jakubě a na podzim švestky: když se hodně vypršelo, bylo zase hezky. Slunce svítilo jen ve dne, měsíc jenom v noci: v letě bylo cáru horko při vší jeho moci. Žito se muselo síti, tráva rostla sama, šlechta pracovala hubou, sedláci rukama. Kdo zaplatil, měl u pánů všudy dobrou přízeň, hlad si zaháněli jídlem, ale pitím žízeň. Všechny řeky byly mokré a kamení tvrdé: chalupnice hubovaly, že jsou selky hrdé. Šlechtic neobcoval s mužským měšťanského rodu: ale šenkýři míchali přec do piva vodu. 99 Mladí lidé pospíchali, staří šli pomalu: na každou špetku radosti přišla špetka žalu. Kdo měl málo, tomu braly velké pijavice: moudrých lidí bylo málo, ale hloupých více. Kdo byl taškář za Peruna, taškařil zas dále: a kdo byl poctivá duše, dřen byl neustále. Neboť svět je pořád stejný, lidé ho nezmění, plivni si stokrát do moře, ono se nezpění. Tak i v Rusku bez Peruna ve starém pořádku běžela světská mašina jak na kolovrátku. Ale církevní mašinka, ta se zarazila, neboť kněžům u pytlíku zaťata jest žila. Sedlák, ten jest odjakživa vychytralý kvítek, hned si z toho utopení vyhlídli užitek. 100 Přestali desátky dávat, také na modlení, ani štolu, ani na mše, když prej pánbůh není. Na ofěry nechodili, při funusech ticho: kostelníci mřeli hladem, kněžům zplasklo břicho. – Tu hned tekla krev z obrazů, děly se zázraky: čistá panna porodila čtyry mladé draky. Báby viděly znamení na nebi a všude: prodávaly staré sukně, že soudný den bude. Báby viděly znamení na nebi a v dírách, slyšely potopu světa hučet ve všech škvírách. Po svatbě se narodilo dítě za čtvrt léta: kupujte, lidi, měchejře na potopu světa! Konec pátého zpěvu.
101 Zpěv VI.
AUDIENCE
Seděl Vladimír na trůnu ve své residencí, dával podle obyčeje velkou audiencí. Houf ministrů, tajných radů, dvorních kavalírů, stáli „Richt euch!“ okolo něj jak hrušky v špalíru. Před nimi s ohnutým hřbetem, s poníženou tváří klečeli v slušném respektu páni sekretáři. Pero v ruce, na knoflíku ingoust ve flaštičce a na zádech přivázaný pytel na petice. A vzadu si žandarmové, cárští výplatníci, přistrojili pro příhodu dubovou lavici. A na rovině před trůnem zkroušeně a tiše petenti, věrní poddaní, leželi na břiše. 102 Tenkrát byla audience nad obyčej hlučná, neb se z celé ruské říše sešla církev tučná. Totiž popi, diakoni, kantoři, zvoníci, biskupi, svíčkové báby, také kostelníci. S nimi ostatní drabanti, hrobaři, kalkanti, zpěváci a muzikanti, kluci ministranti. – Sotva dal tambor znamení, tak jak se to sluší, že cár ráčil otevříti Své Vysoké uši, všichni boží služebníci spustili moldánky, vzdychali a naříkali jak staré cikánky. Totiž popi, diakoni, kantoři, zvoníci, biskupi, svíčkové báby, také kostelníci; s nimi ostatní drabanti, hrobaři, kalkanti, zpěvací a muzikanti, kluci ministranti. 103 „Co vám chybí?“ táže se cár pod svým baldachýnem, oni všichni jedním hrdlem: „Hynem, pane, hynem!“ Celé popstvo předstoupilo k cáru s deputací, jeden držel ve jménu všech takovou orací: „Veliký jest Vladimír cár, svatá vůle jeho; kdyžs nám zabil pána boha, opatř nám jiného! Nám je pánbůh jako pánbůh, jenom když je ňáký, abysme s ním udrželi v respektu sedláky. U těch bude všechna kázeň brzy dým a pára, nebudou se mít u koho modliti za cára. Někdo musí nad sedláky rachotiti hromem: bez boha neobstojíme, jen jiného honem!“ Toť se ví, že způsobila ta argumentace v Jeho Cárském Veličenstvu velké alterace. 104 Mělť jak všichni potentáti srdce měkké tuze, nebyl by mohl, chudinka, zabít ani kůře: „Milostivé vám, mí věrní, dávám propuštění: vaši žádost hodlám vzíti v zralé uvážení!“ Konec šestého zpěvu.
Zpěv VII.
MINISTERSKÁ RADA
Večír ministři seděli v tajném kabinetě, tenkrát byl bůh proti zvyku první na tapetě. V hlavní věci byli všichni stejného mínění: bez boha se sprostým lidem není k vydržení. Ale v dalších podrobnostech tu mezi dvořany byly jako skoro všude dvě rozličné strany. 105 Nová škola chce jen vždycky licitace s pachtem; stará škola zase chválí služby s deputátem. Pan ministr vnitřních věcí pravil: „Páni bratři! Ohlašme konkurs v novinách, tak jak se to patří. Ať se náležitou cestou hlásí kandidáti, pak si dle kvalifikace může cár vybrati.“ Zahraniční ministr prál, že by dobře bylo, kdyby se to v cizích listech taky ohlásilo. Neboť beztoho že není při tom obsazení na žádného domácího ani pomyšlení. „Jenom žádného nováčka! Vždyť jest starších dosti, dobře renomírovaných, zvláště v praktičnosti. Též se nesmí pro čest země na pár rublů hledět, když již jednou o tom budou cizozemci vědět.“ 106 Ale finanční ministři špinavá jsou nace, ten chtěl, aby se veřejná svedla licitace. A kdo bude ze všech nejmíň za svou práci žádat, tomu se má bez ohledu tato služba zadat. Vymínit si však, že z chrámů všechno stříbro, zlato bude vždy v pádu potřeby do mincovny vzato. Pak ať drží kurs papírů vždy aspoň al pari – to je hlavní, a ostatek všechno láry fáry. – Staveb ministr připomněl, by si přispíšili a zatím něco klášterů v kasárny změnili, než se místo zas obsadí; aby takto cáru aspoň něco zas přirostlo v tom interkaláru. Pan ministr práv přisadil: „Moje jest výmínka, by se veřejně v novinách o tom stala zmínka, 107 že se nový bůh kontraktně zavazuje k tomu, každou falešnou přísahu trestat porcí hromu. Neb se teď již každý všivák řídit chce dle cára, lhát, přísahat a dělat si ze soudů kašpara!“ Ministr osvěty divný plán měl pohotově, aby se ta božská živnost ponechala vdově. Že si může na svou ruku přibrat tovaryše, šikovného jezovitu anebo derviše. Že to bude lacinější a v dobrém pořádku, neb on sám že jim přispěje radou na počátku. – Přitom však byl potutelné církevní plemeno, myslil, že to sám povede na vdovino jméno. Ministr vojenský pravil: „Co dovede bůže, každý starý generál to taky zastat může. 108 Zvyklý na subordinací bude cára ctíti, eráru se může přitom pense ušetřiti. Ze všech nejlíp by to trefil maršál Komispetr, pouštět hrůzu na sedláky, na to on je metr. Pro jistotu se mu může ňáký literátus, chlapík v peře vycvičený, přidati ad latus. Tak přivedem kněžstvo s vojskem k jednomu komandu, zorganisujeme přísněj tu církevní bandu.“ – Pan ministr policejní beze všeho křiku podal písemně své votum v zavřeném paklíku. Policie jako kočky ráda potmě chodí, v jasném světle veřejnosti nerada se brodí. Ač své votum zapečetil, přece bych se vsadil, že uhodnu, co on asi tajně cáru radil. 109 Jistě zpověď, jezovity, očistec, latinu, pokoru a trpělivost při chlebě a vínu; kousek nebe na udici, pár volavých svatých, všechna moc pochází shůry, pluk čertů rohatých. Konec sedmého zpěvu.
Zpěv VIII.
KAMARILA
Jako u všech potentátů, tak i v Rusku byla mocnější než ministerstvo dvorní kamarila. Zachovej nám, Pane Bože, Frantu Šumavského, že je každá kamarila pohlaví ženského. Vladimír byl ještě k tomu puncto sexti štvanec, jako lev královal mužům a ženským co kanec. 110 Jednu ženu měl Normanku a jednu Řekyni, dvě měl Češky, že jsou hezky, jednu Bulharyni. A metresek jako pecek, tři sta v Bělehradě, dvě stě v sele Berestově, tři sta v Vyšehradě. Ještě kromě těch kasáren leckdes filiálku: Kacik v Hessen-Kasslu nemá tolik kafešálků! A teď ještě tetky, matky k nim přiadýrovat, pak to s jejich zpovědníky multiplicírovat: Ó, to byla kamarila jako Čimboraso! Senát vždycky pohotově jak u rasa maso. Ó, to bylo kandidátů, to bylo protekcí: tu cár, co jest topit bohy, dostal teprv lekcí. Všechny na něj dorážely, každá jinák mlela, málem by už byla cáru hlava zšedivěla. – 111 Večír, když mu Mates lokaj přišel zouvat boty, začal si cár stěžovati na ty své trampoty. Starý Mates, ten byl ve všem carův hlavní rádce, ministry i kamarilu vodil na oprátce. „Ach, Matýsku, Matýsečku, hleď mne toho zbavit, já chudák s těmi ženskými nic nemohu spravit!“ – Mates, jak jen cár byl svlečen a v posteli ležel, do redakce vládních novin s botma v ruce běžel. Tam jim cosi diktýroval s botama pod paží: „Nebude-li to tam zejtra, cár vám vousy zpraží!“ – Druhý den pak celý Kyjov divil se nemálo, když v úřední části novin velkým písmem stálo: „V jménu Jeho Veličenstva cára Vladimíra na prázdnou prebendu božskou konkurs se otvírá. 112 Výmínky a bližší zprávy, to kandidátovi ministerstvo policejní na doptávku poví.“ – – Rozběhla se ta novina v elektrickém letu na drátěných telegrafech jako rtuť po světu. Druhý den již v celém světě jak na lípě včely telegrafické depeše v novinách bzučely. – V Římě páni kardináli k Červenému raku přede mší se scházívají na skleňku araku. Pan kardinál Šamšulini mrsknul jen po oku do Augsburských všeobecných, už se dal do skoku! Dal nalejt Lacrimae Christi, a to hned do žbánu, vylousknul žbán a již letěl přímo k Vatikánu. Tam hned vrazil do pokoje a bez zaklepání vyburcoval tou novinou papeže ze spaní. 113 Svatý Otec, jak vyskočil, ještě byl v košili, velel, by se jezovité do Rus hned strojili. Dal je všechny k této cestě na ostro kovati a marš zvláštní pro ně kázal zkomponýrovati. Konec zpěvu osmého.
Zpěv IX.
JEZOVITSKÝ MARŠ
Te Deum laudamus – v Kyjově je rámus, dies irae, dies illa – nastane tam naše víra. Te rogamus, audi nos – ten Vladimír, to je kos! Gloria in excelsis Deo – držme my se jeho. Credo in unum Deum – náš Bůh je poslušnější nežli Perun, 114 orate fratres – naše víra je ponížená jak pes. Benedictus, qui venit – málo vědět, mnoho věřit. Sanctus, sanctus, sanctus – všem novotářům pardus, in nomine Domini – čert aby vzal noviny! Dignum et iustum est – starým časům všechna čest! Dominus vobiscum – lepší hloupost nežli rozum. Sancta Dei Genitrix – zde nám už nevěří nic. Agnus Dei, qui tollis peccata – Rusi nám budou věřit jak telata. Veni, Sancte Spiritus – postěhujem se do Rus, exaudi nos, Domine – ať nás to tam nemine, pleni sunt coeli – abysme se tam dobře měli, 115 aequum et salutare – počkej, ty kaviáre! Salvator mundi – to budou jundy! In te, Domine, speravi – žaludek nám dobře tráví, libera nos a malo – sedum liber masa málo! Exaudi, Domine, orationem meam – sním jelito, když šunku nemám, ex profundis clamavi ad te, Domine – když jsem byl ve sklepě na víně, dona nobis pacem – s kuchařkami spát chcem, a porta inferi – aby lidé nevěděli.. Mea culpa, mea maxima culpa – kdo neumí dělat zázraky, ten je ťulpa. Kyrie eleison, když peníze nejsou. Et ne nos inducas in tentationem – když ti dávají, ber honem; 116 sicut erat in principio et nunc et semper – nedávej nikomu nic, ale všem ber; et in saecula saeculorum. Amen. Nejvíc nám nese ten pekelný plamen. Konec marše.
Zpěv X.
KONKURS
Věje vítr černomorský, trávou v stěpi klátí; sbíhají se do Kyjova páni kandidáti. Věje vítr od západu, v Kyjově se práší; každá firma haní jiné, sama se vynáší. – Poslal papež dekret z Říma, pečeť jako talíř: „Co je po té řecké víře, nedám za ní halíř! Není církev jako církev, cáre nejmilejší, římská církev mezi všemi nejcírkvovatější!“ – 117 A carhradský patriarcha, pečeť jako míska: „Nevěř tomu, Vladimíre, co ancikrist píská. Není církev jako církev, cáre nejmilejší, řecká církev mezi všemi nejcírkvovatější!“ A rabínské synedrium „Šulem, šulem,“ píše, „nevěř Římu, nevěř Řekům, drž se jen Mojžiše. Není církev jako církev, cáre nejmilejší, židovská je mezi všemi nejcírkvovatejší.“ Také mufti muhamedský překřičet se nedá: „Potluč ty psy nevěřící, uvěř Muhameda! Není církev jako církev, cáre nejmilejší, musulmanská mezi všemi nejcírkvovatější!“ – V cárském dvoru na Podolu psi se o kost hryzli: také ty ostatní sekty konkurovat přišly. 118 Čert zná všechna jejich jména! Ale jak se ctily, z toho se ruské hokyně mnoho naučily. Tenkrát byly zlaté časy pro dohazovače, rozolku pili z krajáčů, jedli jen koláče. Proto, že jim v tom konkursu obchody tak květly, jmenují se od té doby také „boží metly“. 119

NÁBOŽENSTVÍ
Chůvo moje milá, náboženství! – Chtějí tomu, abys stárlo, abys necudnostem ustoupilo. – Ale: „Nezšedivíš!“ pravil Pán, pravil, až mi srdce plápolalo! Mlado budeš, ať si slunce zpráchniví! Po mém boku poplyneš co panna, červené tvé líčko nezahalíš, a když obklopí mne bláznů sbor, čelo tvoje utvoří mi ticho! – Urozeným a vysoce učeným pánům, pánům Janu Smutkovi, doktoru Písma svatého, cís. král. profesoru dějin církevních na vysokých školách pražských, bývalému děkanu fakulty bohoslovecké atd., a Janu Mařanovi, čekanci doktorátu Písma svatého, cís. král. profesoru předmětů biblických Starého Zákona a východních jazykův atd., obětují vděčně žáci na kněžstvo v prvním roce 1841.
123

Zdvihám kypící rozjařených chův Zdvihám kypící rozjařených chův
kalich posvátný, v utrobě plápolá oheň mi prudce, k Vám do výšky proud se valí klokotem horoucím. Nemožno povděčných mladíkův sboru v slovíčka ouzká vtěsnati výlevy srdcí dvojí za plat Otcům, jenž víže ne darmo jeden vzor křestní. Pochodni božské cesty dokončiti, Křtitel co vroucný v pustině připravil, svatá pojí Vás jedna vůle, vštípiti lidstvu nebes synovstvo. Ač Západ vetchý v neklidě vrávorá plodův mudráckých, z Kristova objetí mocí vyrvav se, ač mu jiskra chladne svatá v rozumech ocháblých: bystré Slovanstvo jiskru drahou Bohem zvoláno přejmout v nezkalené prsa, vědou ji pěstovavši zdárnou, obnovenou svede zář na Východ. Popřálo, vážní, Vám nebe, vůdcové vůdcův slovanských, šlechtiti Slavii: ne díky, Vám jenom zdar může zásluhu odplatiti královskou! 124

Bratře Čechu, shoď černou hazuku! Bratře Čechu, shoď černou hazuku!
Hazuku též římští vrazi měli, co v Konstanci Husa upálili. Bratře Čechu, podupej komžičku! Bílé komže jezovité měli, co nám naši slávu popálili. –

Krásná dcero českých luhů, Krásná dcero českých luhů,
z osamělé stolice ti tluče dobré srdce osamělého. – Víru novou, jiné náboženství učily ho blesky zraků tvojích: za nebe nic víc nežádá, než by tvé a jeho srdce vedle sebe tloucti směly, by se tváře tvá a jeho v jednu bytnost jednou slily. – Ejhle, když se v chrámě modlím, tys můj oltář, tys má knížka, na tvou tvář jak padne zrak můj, hned se k nebi vzhůru zdvihá. Dcero Slavie, ach, nepovrhuj mluvou naší, slavskou mátí, nezneucťuj rty nebeské slovem cizím, slovem vrahů našich: meč mi v srdce ženeš a to srdce tvé jest víc než moje! 125

Vrahu Rakušane, kams nám Slezsko dal, Vrahu Rakušane, kams nám Slezsko dal,
kams ho dal? Čertu Průsakovi do drápu’s ho vrazil, co nám polovici bratrů zkazil! Tams ho, Rakušane, tams ho dal!

DUMKA NA BATELOVSKÉM VRCHU
Umírá slunečko, umírá, když padá za hory do Němec, umírá: Šumava naše zkrvácená toužebně za sluncem do Němec pozírá. Klekání nad námi doznívá, klade se na věky do hrobu vlast šírá: od řeky k řece, z hrada k hradu mlha se smutkovým závojem prostírá. Umírá národ můj, umírá, anjelé strážce uletují, umírá: života knihu lidu mému Hospodin na věky, na věky zavírá. 126 Poslední vlasti syn v ruinách zoufaje lýru svou o stěnu opírá: žalozpěv dozněl, se zdí padá za vlastí do hrobu pěvec sám i lýra. Umírá, umírá, umírá, již padá za hory do Němec, umírá: Šumava naše zkrvácená toužebně za sluncem do Němec pozírá.

DO PAMÁTNÍ KNIHY V BUKOVINĚ V TATRÁCH
Kdyby Morské oko jenom slze byly, slze, co Poláci za vlastí ronili: kdyby bělohorská hanba v českém srdci tak věčně bydlela jak sníh na Lomnici: kdyby se spojili Srb, Chorvát, Slovenec jak malé potůčky v veliký Dunajec: 127 a kdyby Rus otrok zlámal pouta cárská, jako drtí dřeva vichřice tatránská: to bychom veleli hlasem z Tater hromů, Vídeň, Berlín, Petrov ať padnou do hrobu!

STARÁ PÍSEŇ Jako: Čury na Ručany!
Bratří, scházejme se, k cestě vypravme se! – Do pekelné země bludné Čechů plémě zaklíná, proklíná svatý tatík ze Říma. Císař v zámku sedí, na Slavsko se šklebí, hrozí Čechům pravou, Moravanům levou, Slováky jonáky Maďarům cpe v kňasáky. Třeba si ti Němci krky roztřepali, přeci Čech je Čechem a posledním vzdechem 128 zahučí v náručí smrti: Němec nás mučí.

ZDVIHNI SE, ZDVIHNI!
Zdvihni se, zdvihni, starý český lve, andělé troubí k válce do krve; Pomsty brána se odmýká, táhnou svatí od Blaníka. Hr, na Němce! hr, na vraha! Na Vídeň Praha! Stavte se v řady, vlasti synové, Češi, Slováci i Moravané. Kde náš prápor bude vláti, Pán Bůh za ním ráčí státi. Hr, na Němce! hr, na vraha! Na Vídeň Praha! Vzhůru, ať zláme pouta český hněv, lijme za volnost svatou českou krev, vzhůru s božím požehnáním, lev napřed, my všichni za ním! Hr, na Němce! hr, na vraha! Na Vídeň Praha! Bouře nad Vídní s bleskem a hromem, přes hory táhnou Češi táborem. Dme se prápor nad hlavami, řinčí zem pod kopytami Hr, na Němce! hr, na vraha! Na Vídeň Praha! 129 Dlouho Rakousy českou krev pily, husitskou slávu marně hubily, vnesme pomstu v jejich kraje, shrňme Vídeň do Dunaje. Hr, na Němce! hr, na vraha! Na Vídeň Praha!

Smutná komůrka, tmavá noc, Smutná komůrka, tmavá noc,
pojď mi, Honzíčku, na pomoc. Podkůvky klepou klap, klap, klap, na dvoře psíček haf, haf, haf. Matinka se probudila, postélku vrzat slyšela. Nebojte se, maminko, nic, dostal hubinku nebo víc. Dával hubinky jak plamen až na věky věkův amen.

ŠPAČEK, BÁSNÍK A OSEL POD LÍPOU
Básník s oslem z jedné školy přišli k lípě v šírém poli. Lípa větve rozestírá a pod větví v suku díra a na suku visí lýra. 130 Lýra bláznivému, díra žvatlavému, listí ušatému. Ty, básníku, hrej na lýře, ty, špačíčku, poseď v díře. Jak se básník chopil lýry, vyklidil se špaček z díry; osel s tváří zamračenou nechal lípě větev celou. A lípa se hořce rmoutí, že se nesmí z místa hnouti.

TYS BRATR NÁŠ! Překlad z češtiny do češtiny
Za dnů mladosti kdo radostné již za děvčaty rád chodíš, a jak se ti na bradě octne jen první vous, hned se ženíš; a tak se hodláš k světu míti, že dva kněži nestačí křtíti: [:tys bratr náš!:] ty umíš hráti mariáš. Kdo na hrobech praotců slavných kalamajku tancuješ a ve čtyřech slovanských hlavních nářečích brebencuješ; kdo piješ kvas a slivovici a chodíš v kozácké čepici: [:tys bratr náš!:] věř, nadělí ti Mikuláš. 131 Kdo věren Bohu, církvi, králi, co pravý Čech a vlastenec, Schuhmachermeistra v peci spálí a nad krám píše: Já jsem švec; kdo každý pátek, každou středu, novou vymejšlíš abecedu: [:tys bratr náš!:] tys vlastenecký Goliáš! Kdo párky vlastenské přikrýváš svadební ódou v posteli a velké iliády zpíváš ke cti Žižkově košili; kdo k naší milé české vlasti vždy přirýmuješ slasti, masti: [:tys bratr náš!:] tu máš věnec, tu máš, tu máš! Kdo pro vlast svou rázně a zdárně piješ a jíš a tancuješ, a vlasti své v pražské kavárně celý život obětuješ; kdo raděj doma jídáš buchty, než bysi jinde zpíval s kruchty: tys bratr náš, ty jsi kubík, hej, hárum, hárum, mik, mik, mik!

19. BŘEZNA 1845
V hlubokosti uctivosti s hroznou horlivostí k veliké slavnosti namahám se dosti 132 ve své vejřečnosti, až mi praští kosti. Jak vyjádřím v pravdivosti citů svých vroucnosti? Jak vypíšu s zřetelností srdce horoucnosti? – Jak jinák než s červeností na žlutosti a modrosti, to kvůli pěknosti. Přeju tedy v upřímnosti Vaší Pepičkosti, by Vám ráčil Bůh z Vysosti všechny vyplnit žádosti ve vrchovaté hojnosti, by Vám dal dlé své milosti: šáleček svatosti, talíř všech schopností, mísku bohatosti, kastrolek zdravosti, hrnec blaženosti, škopíček radosti, káď spokojenosti, lásky do sytosti a ku gratulantu tři žoky štědrosti, jenž Vám v uctivosti s nizounkou ponížeností ruku líbá v zdvořilosti, k službám s ochotností poroučí se se svou maličkostí do Vaší nakloněnosti a zůstává s pokorností v Vaší poddanosti se svou Borovskostí. 133

KARLÍČEK
Nedaleko Skalska v temném oudolísku sedí Karlík nad knihami, má jich plnou lísku. Knížek plnou lísku a půl slabikáře, Pán Bůh rač ho uchovati pochleby a lháře. Pochleby a lháře varuje se Kato, nepřijímá kozích bobků za perly a zlato. Za perly i zlato, za zrnaté klasy, hanba psáti v něžnou růži lístky pro mamlasy. Nač perly, nač zlato, Kato a pochleba, však Karlíček dobře to ví, komu chvály třeba. Repete: I pan Štulc též dobře to ví, komu chvály třeba.

CITLIVÁ VEČERNÍ (A Ia Pícek)
Na lavičce pod okýnkem seděli jsme s mou panenkou v noci, ona koukala do klína, já jí koukal mezi oči; měsíček jak mazaneček na nebíčku špoulil svou hubičku, on se, čtverák, usmíval! 134 Och, bylo to posezení jako v božím nebi za kamnama, andělíčky fofrovali, vznášejíce se nad náma; hájek jako mlíčko kvetl, slavík zpíval jak na flašinetl, kantor by to nedoved. Tuto píseň jsem já skládal, a kdo tomu uvěřiti nechce, ať se zeptá v Peršíkově, poví mu to moje děvče; já jsem se smál, ona taky, koukali jsme pořád na oblaky – plakali jsme oba dva.

MÁ HVĚZDA
Když jsem býval malinký, věděl jsem jen málo, každého jsem míval rád, vše se na mne smálo. Poslouchal jsem maminku a tatínka taky, čítali jsme s sestřičkou hvězdy nad oblaky. A tu jednu zářící znala máti moje: „Podívej se, Karlíčku, tamhleta je tvoje!“ 135 Znal jsem svoji hvězdičku, hráli jsme si spolu: „Hvězdo, hvězdo, hvězdičko, pojď sem ke mně dolů.“ Když jsem školy proběhl, byl jsem atheista, nevěřil jsem na Boha, na Ježíše Krista. Zapomněl jsem na hvězdu, na maminku taky, nebe mne opustilo, zakryly ho mraky. Schovala se hvězdička za oblaky husté a já bloudil po světě, srdce bylo pusté. – – –
Co jsem poznal srdce tvé, Juliánko moje, zase vidím hvězdičku, ale ta je tvoje! Moje hvězda bývalá na věky již zašla, s dítěcí mou důvěrou také hvězda zhasla. 136

PRVNÍ JENERÁLNÍ SCHŮZKA ČESKÉHO NÁRODNÍHO MUSEUM 1847 Opětá veršem všelijakým od Havla Borovského. Cum licentia superiorum.
Zvěstuju vám pověst veleslavnú o velikých pótkách, lutých bojech; nastojte i ves svój um sběrajte, nastojte i nadivno vám sluchu! – Znamenajte, staří, mladí, o pótkách i o sedání. Na Kolovratské střídě stojí dům, říkají mu České museum. Žluté jsou stěny, vrata ještě více, okna horní jsou vyšší o dva střevíce než dolní, milí braši! Na střeše ze štítu český lev straší, jenž se panu Palandovi líbí dozajista, ale jako čert vyhlíží – to je pravda čistá. Léta tisícího osmistého čtyrycátého sedmého, a sice v sobotu dne listopadu dvacátého o jedenácté hodině ráno, jak bylo v novinách zváno, sešli jsou se tam Češi, vladykové i leši, vysoce rození a vysoce učení na první jenerální shromáždění. (Tuto básník volá na Musu:)
„Sem pojď, Muso, chci tě vzývat, pošeptej mně, co mám zpívat!“ – 137 „Tu se postav a drž hubu, nedělej mně zde ostudu; neb kdo nezaplatí pětku, nesmí ceknout ani špetku! Nemíchej se do těch rad holých i vousatých brad!“ (Tuto básník, dosáhna již žádoucí pomoci od Musy, směle pouští se do dalšího zpěvu a vypisuje hrdiny eposu tohoto:)
Jestlipak ty pány všechny znáš? Za stolem sedí hrabě Thun Matyáš, co není Čech ani Němec a dal tisknout, že je Bohemec. Vedle něho pan Palanda sedí, mrzutě před sebe hledí, u něho zas pan Šafáry a podle něho to jsou škváry. A vedle škvárů pan Erben asistent, co ukrad pro Museum již mnohý spis a pergament. S druhé strany sedí hrabě Salm, modlí se nábožně žalm, aby čert ráčil ty zteklé Čechy vzíti, by s nimi nemuselo gubernium starost míti. A nejvyšší písař zemský vedle něho, jenž dává Matici čáj a vína mělnického. Pak v červených rukavicích nábožný Pěšina, jenž svatého Víta dokončovati počíná, jsa dědic Dědictví svatojanského, záhubce časopisu katolického. Nemá na tom ale ještě dosti a ukazuje cizincům svaté kosti. 138 (Tuto se končí o výboru a počne se o oudech:)
Naproti nim v několikeré řadě mnoho moudrých i nemoudrých je v radě: Zrovna zkraje doktor Frič, ten má v hubě čamrdu anebo mič; blízko něho apelační rada Šmíd, budeme z něho potom mnohou žalost mít; také doktor Kolenatý složil na židlici svoje hnáty, řády a adnotace s sebou vzal, rozum ale – ten doma ponechal. Též několik kanovníků, ti nadělali nejmíň křiku. A pan Vocel – ten je kuba, neb vynašel u svatého Jakuba v Záboři na věži holubí plemeno, jenž jest starodávné pohanské semeno. Blízko něho sedí bohatý Lämele, co si rád ve schůzkách jazykem zamele, před sebou má Hirzenfelda antikvariusa, jenž hledá erb staročeský rytíře Prdeliusa. A Podlipský, ten u dveří vzdychá, zacpal vrata polovicí břicha. Anton Strobach, doktor práv, rychtuje si paragraf, kde by koho někde ťaf. (Tuto se básník ulekne:)
Ach, smiluj se, také zde zrak můj pozoruje mistra Trojana, jenž nekonečným sluje, a už vidím, jak hubu štemuje. 139 (V tomlo leknutí se nábožný básník utíká do milostivé ochrany rodičky boží:)
Milosrdná matko boží, ty jsi naše věčné zboží, račiž nám spomocna býti, bychom dnes mohli k obědu přijíti! Volejme k ní ve dne v noci, by nám ráčila spomoci k milosti u svého syna, ne podle našeho čina, ale podle smilování, ať nás před Trojanem chrání. Při té schůzce račiž býti a nám všech muk pomoz zbýti, by nám neuškodil plamen výmluvnosti jeho. Amen! (Básník naplněn jsa zkroušenými myšlenkami po této modlitbě činí vroucné pokání:)
U dveří v koutě také stál, řeči všechněch znamenal mistr Havel, co píše noviny, rostou mu na hlavě štětiny. Vedle něho Klučák tyje, poloviční redaktor Bohemie, Seděl tam též páter Štulec, co není ani ryba ani špulec, není kabát ani vesta, je liberální a vydává Blahověsta. Tatík Tomek bokem k němu, ten se pořád směje a neví čemu. Byl tam též přimrazen pan Zap, však po celý ten čas ani hubou neklap. 140 A podle zdi bylo několik repealistů, těch křiklavých ancikristů; študentů tam bylo nadranc a mezi nimi seděl Šumavský Franc, ani muk o tom nevěda, jakou dostane špičku jeho abeceda. Za Franckem stál Vašek z Nebe, jenž zplodil kapra ze sebe; také budiž doktor Staněk jmín, nemohu si naň vymyslit rým, však jsem za to hodný troup. – U dveří tam stojí sloup, a u sloupu rytíř Václav Váceslavič Hanka, na krku mu visí červená ruská svatá Anka; na prsou je přišit svatý Vladimír, ten se na nás mračí jako výr: „Nebudete-Ii, vy šelmy, cárá ctíti, budu vás notně knutem mlíti!“ – Okolo Hanky je všechen ostatní plundr: Korda, Zippe, Heyde, Dundr. – (Tuto se končí popis hrdin. Znamenej, že nastane práce jednatelova:)
„Ejhle,“ povstal pan Palanda, „milí páni, to je švanda; nic vám nechci říci, nežli že nemáme v kase ani grešli. Odkud by se také vzala, kdyby nám Matice peníze nedala; z Musejníka vidět, jak má hodné dítky, vzadu se tam hemží pětky a desítky. A my, Sbor matiční, musíme se radit, kterak se nejlehčej těchto peněz zbavit; 141 tisknem botaniky, vydáváme „Hlasy“ na ty zatracené uherské mamlasy; jenže oni nechtí od svého ustoupit, šelmy zatvrzelé, ani „Hlasy“ koupit. Seslánť na Matici ještě křížek jiný, dopustil na ni Bůh dva nezdárné syny; jeden to je Franta, druhý Váceslavič, vzal bych na ně s chutí rákosku nebo bič, vyprášil bych oboum dobře nohavici, aby nečinili zármutek Matici, vložil na zadnici klasické pardusy, by jim vyšly z hlavy „ou“, „v“, myší trusy. Pro spisy svých věrných dítek za odměny vypisujem pořád dukátové ceny, sto i padesát připovídáme, ať jen píší – však jim čerta dáme. Aby také Matice, jakožto stará paní, pokojný měla život, zvláště dobré spaní, dali jsme jí, jakož opatrnost káže, Václava Tomka za sekretáře, jenž má její hospodářství řídit, by ji nemoh Haase při papíru šidit.“ (Tuto se končí o Matici.)
„Všechněm našim sbírkám výborně se daří, kustosové naši dobře hospodaří – co jsme na Příkopech; neboť v starém bytu byloť jest Museum peleší banditů; co kdo dal, kustos vzal; i o to nás kustosové oloupili, co jsme za peníze nakoupili. 142 Ale od těch dob, co jeden za své špatné kusy profesorem v Krakově být musí, tímto hrozným trestem polekáni dali se hned všichni na pokání.“ (Tuto se končí o bezbožnosti kustosské. Znamenej, že se tuto počíná o sbírkách:)
„Od naší sbírky starožitností a knih utek nám ze zlosti na Rubena kustos Hellich, avšak to byl France Thuna skutek, jenž zas proto od výboru utek. Nevím, který z nich je větší osel. Sbírky se ale ujal Erazim Vocel; však v ní nemáme leda těch pár cepů, a co farář Krolmus tam nanosil starých střepů. Dali jsme tisknout provolání, prosíce o vše, co je k braní; něco se sejde dárků a něco potom taky přikoupíme v tandlmarku.“ (Tuto se končí o starožitnostech.)
„Archiv náš se valně množí, máme v něm nejvíc kradené zboží, neb pan Erben, náš přičinlivý asistent, bere, kde co najde, papír i pergament; v letě ho po Čechách na pajty vysíláme, a co v letě nakrad, v zimě pořádáme. Tak se řídí moudře naše síla dle mezí, které jí příroda naznačila. 143 Tím se šíří naše moc nemálo, že se nám už město Trutnov vzdalo, neboť jak magistrát zvěděl dozajista, že se do Trutnova Erben chystá, všechny svoje staré spisy sebral a do našeho archivu zaslal. Také vám musím, páni, ten žert oznámiti, jak se mně podařilo Němce v Berlíně napáliti; neb mi tam dali za naše vybrakované škváry důležitých českých listin na mancáry, kterým rozumějí ti brandeburští vepři jako u nás svině pepři.“ (Tuto se končí o archivu; básník ale ze zvláštní horlivosti přidává ještě několik veršů stran musejního archivu:)
Ó, vy bezbožní šosáci, venkovští maloměšťácí! Vy hulváti, potentáti, prýfovaní magistráti! Važte si svého archivu víc než stodoly a chlívu, nedávejte ženám spisy pod koláče, ať historie česká nezpláče, ani na sýr, ani do kupeckých krámů, sic vám nadá česká země chámů. Nebuďte jak onen brodský rada Ťululum, jenž si z pergamentového privilegium, které císař ráčil uděliti městu, sváteční dal ušít vestu. Dbejte na ty staré spisy, aby je nesnědly myši, 144 vyklepávejte je holí, ať je nesežerou moli, než je přijde na váš kancelář ukradnout musejní archivář. (Tuto se končí napomenutí a povzbuzení magistrátů. Tuto pan jednatel pokračuje dále ve své zprávě, jako by ani toho užitečného povzbuzení nebylo:)
„Medvěda už máme při Museum, divé ptáky, přepodivné brouky, dobytek i plaz a šelmy taky. Z uznalosti za svých předků kredo dal nám opici pan kníže Colloredo. – Aby později tato naše sbírka neseslábla, slíbili nám do párku k ní vycpaného profesora Schnabla. Také sbíráme teď vysušené byrokraty a jed policejní na vlastní outraty.“ (Tolik o zvířatech.)
„Oudy máme, chvála Pánu Bohu, posud samé hodné, hanit je nemohu; jako Rakušané mlčí jen a platí, chvála Pánu Bohu, jsou to oudi zlatí. Takto podle počtu je jich pořád stejně, něco ujde, něco přijde, jako obyčejně. Jenom dvě neštěstí, ty cítíme nejhloub: že nám Jungmann umřel a že Trojan přistoup, avšak nezoufejme, jest to vůle boží, která na tom světě radost, žalost množí, vzývejme patrona českého svatého Jana, by seslal svou mlčenlivost na Trojana.“ 145 (Tuto se končí o oudech; nábožný básník ale opět ze zvláštní ochoty přidává krátké vzdechnutí k svatému Janu Nepomuckému strany Trojana, které se zpívá jako „Maria, pomoz, pomoz!“)
Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku, ať nám Bůh dá, co dal tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě. Bože, jenž jsi nad oblaky a při schůzkách v Praze taky, pro jazyk svatého Jana račiž oněmit Trojana; smiluj se nad námi, vždyť se to sluší, tvoje jsme my, tvoje jsou naše uši. A vy ostatní patroni české země, rozpomeňte se na své plémě! Ty, svatý Václave kníže, dej Trojanovi před hubu mříže. Ty, svatý Vojtíšku, dej Trojanovi před hubu mřížku. Vy, svatí Crho a Strachoto, také vás prosíme za to, a ty, svatá Lidmilo, přisyp mu na jazyk písku, bude to celé české zemi k zisku.

PÍSEŇ O TOM NĚMECKÉM PARLAMENTĚ (Zpívá se jako: Na tom pražském mostě rozmarynka roste.)
Šuselka nám píše až z německé říše, bychom přišli Němcům pomoct, že jim kručí v břiše. 146 A vy Němci chámi, nehrajeme s vámi, co jste si tam nadrobili, to si snězte sami. Německo je vaše, Čechy ale naše, nefoukejte nám z Frankfurtu do slovanské kaše. Však se Frankfurt lekne a čepičku smekne, až český lev zježí fousy a ocasem sekne. Hej, festina lente, mladej parlamente! My ti dáme pro laksirku, počkej, kakramente!

LOUČENÍ ČECHŮ OD NĚMECKÉ ŘÍŠE
Loučení, loučení, což jest to těžká věc! Ach, jak srdce bolest cítí, když se musí odloučiti česká zem od Němec. 147 Když jsme se loučili, oba jsme plakali: Němci přehořké žalosti, Češi srdečné radosti slze prolévali. Umřeš ty nebo já, neumřem oba dva, kdo vyhraje, bude pánem, zazpívá druhému amen a pak ho pochová.

POSLANEC SELINGER ZPÍVÁ:
Zeleněnká louka, zeleněnkej dub, paruka je žlutá, pod ní ani chlup. Když jsem si hovíval pod stínem tvým – ach ouvej, pod stínem tvým, tys ještě byl světa podivením – ach ouvej, podivením. Ale teď jsi, strome, suchý, když zpívám chválu tvou, svět je hluchý, ach ouvej, svět je hluchý.

SEDMERO VZDECHNUTÍ K MINISTERSTVU Nová píseň, zpívá se jako: Ó Velvary! Ó Velvary, kde jsou mé tolary!
Ó Švarcen – Švarcen – Švarcemberk, radš půjdu na Špilberk, než bych smlčel tuto píseň, neulehčil srdci tíseň, ó Švarcemberk, ó Švarcemberk, radš půjdu na Špilberk. 148 Ó Stadion! Ó pane Franc, důvěra je nadranc! Frankfurt již nás zase plaší a centralisace straší. Ó Stadion! Ó pane Franc, důvěra je nadranc! Ó pane Bach, ó pane Bach, ouvej, ouvej, ach, ach! Spravedlnost nikde není, všude jenom obležení. Ó pane Bach, ó pane Bach, ach ouvej, ouvej, ach, ach! Ó pane Kraus, ó pane Kraus, dvacetníky heraus! Chceš-li míti v zemi víru, vysvoboď nás od papíru. Ó pane Kraus, ó pane Kraus, dvacetníky heraus! Ó Thienfelde, ó rytíři, pamatuj na špíži! Co nám země poskytuje, všecko vojsko spotřebuje. Ó Thienfelde, ó rytíři, pamatuj na špíži. Ó Cordone, ó Cordone, jsi pánem nebo ne? Generáli vládnou sami jako pašové nad námi. Ó Cordone, ó Cordone, jsi pánem nebo ne? 149 Ó pane Bruck, ó pane Bruck, v živnostech malý hluk! Pošty lezou jako raky a ta železnice taky. Ó pane Bruck, ó pane Bruck, v živnostech malý hluk!

OZNÁMENÍ OHROMNÉ A ZNAMENITÉ HUDEBNÍ AKADEMIE ve které se od několika z cizozemska přišlých zpěváků obzvláštní národní písně přednášeti budou
Jména umělců:
Pan Dukát, velmož, bývalý vladař, nyní v tiché samotnosti žijící hypochondr. Pan Tolar, nazvaný též Species neb tvrdý tolar, ministr zahraničných záležitostí. Pan Dvacetník, společník ministra zahraničných záležitostí, který na naše outraty po cizozemsku cestuje a ve své vlastní vlasti se schovává. Pan Desetník, o kterém se též říci může, že není přítelem veřejnosti. Pětníček a Grošíček, sloužící pana ministra. Pan Šestáček, nedávno na svět přišlý panáček, který se víc býti domejšlí, nežli vskutku je.
Dvougrošák Grošák Dvoukrejcarník} s kapličkou Krejcar} s kapličkou Dvoukrejcarník} bez kapličky Krejcar} bez kapličky
= všichni rození z Měďovic a patřící mezi sprostý lid čili národ.
150 Pan Dukát: V samotě když sedím a se soužím, po tom božím světle darmo toužím. Pan Tolar: Ó Velvary, ó Velvary, kde jsou ty tolary! Národ: Otevřte almary, najdete tam tolary! Pan Dvacetník: Loučení, loučení, jak jest to těžká věc! Pětníček a Grošíček: V měšci, v truhle, v kase, v loži neuzříme světlo boží. Tolar, Dvacetník a Desetník zpívají kvarteto:
Ó radostné cestování! Ó radostné cestování bez pasu i s pasem, za hraníce utíkání tichým nočním časem. Avšak jak je těžko nám, že musíme z domu, aniž známo komu, zdaliž se vrátíme k vám! (Všickni tři se dají do hlasitého pláče a národ též vylévá slze.)
Pan Šestáček: Milý synu, pomni na to, hvězdičky že svítí a že všechno není zlato, co se jasně třpytí. 151 Já jsem mladý, švarný jonák a pět grošů platím, já se co syn vlasti věrný ze země neztratím. (Dukát, Tolar a Dvacetník se usmívají a Měďovičtí nad takovou věrností plesají.) Všichni dohromady zpívají dueto:
Kam jste se poděly, časy, kde naše znívaly hlasy! Vtom se před zpěváky objeví několik panujících bankovek a papírových soupeřů, načež veškerý zpěvák až na Šestáčka a sprostý lid náhle zmizí. Tímto se ukonči tato ne dlouhá sice, ale krátká akademie.

STADION JAKO CHŮVA
Hajej, hajinkej, já tě budu kolébati, proto můžeš sladce spáti, Pán Bůh ti dá krásný sen, svobodinko, spinkej jen. Hajej, hajinkej; český lvíčku, spinkej, nynej; ty jsi můj a žádnej jinej; budeš-li pokojně spát, dám ti masíčko papat. Hajej, hajinkej! Kdybysi chtěl pořád běhat, mohl bys padnout do tenat: 152 já tě nedám, zlatinký, ani za svět celinký. Hajej, hajinkej! Bude-li se mne Rus ptáti, šel-li můj lvíček již spáti, řeknu: Bubáku, jdi dál, by se tě lvíček nebál. Hajej, hajinkej! Až tě moje pohlazení k mírnějšímu vzbudí bdění, zlaté vyjde sluníčko – spinkej, moje hlavičko! Až se probudíš, nalejváček pěkný nový koupí tatínek lvíčkovi, též mu dá Stadionek černožlutý obojek. A teď hajinkej! Sic ti musím dát pro spaní, budeš-li řvát bez ustání – hajej, já tě zadýchám, samého tě nenechám. 153

PÍSEŇ věnovaná příteli mému blahorodému Šotku, ku které si každý melodii sám najíti může
Od půlnoci, od západu chladný větřík věje, sedlák se s domkářem hádá, pán se tomu směje. Slunce ráno jasně vzešlo, mračna ho přikryly; měli jsme sněm v Kroměříži, už ho rozpustili. 156 Ráno chladno, večír zima v poledne se shání; dostali jsme konstituci, dali nám ji páni. V březnu sedláček rozsívá, v máji žito květe; praží-li notně svatý Duch, v září, mlatci, spěte! Prázdna-Ii stodola v zimě, na jaře je nouze; lenoši a staré baby čekají Francouze. Nebe celé zasmušilé, déšť kropí zem bujnou; hoj junáci, nebojte se, žeň budem mít hojnou. Černý mrak nás včera strašil, dnes k spatření není; co ministři nadělali, to si národ změní!

FIALA
Červená, bílá fiala, kdes ji, má milá, trhala? Vykvětla v březnu spanile, voněla pánům nemile. 157 Vykvětla v máji velice, shodila pánům čepice. Vykvětla v březnu na jaře, teď ji zavřeli v almaře. Černý a žlutý tulipán, však já vás .... znám. ACH, NENÍ TU, NENÍ Ach, není tu, není, co by nás těšilo, ach, není tu, není, co nás těší; co nás těšívalo, pány mrzívalo, ach, není tu, není, co nás těší! Jaká to ústava bez sněmu, bez práva, jaká to ústava s obležením? Taková ústava je jako otava, je jako otava s zaplavením! Pořád nám dávají, co se nám nelíbí, pořád nám dávají větší daně; 158 dávají oktrojky, šijí nám obojky, čert by to vydržel, zhurta, na ně! KYTICE Věje větříček reakcionářský, běží František k Dunaji, nabírá vody do poděbradky. Po vodě k němu ouřádek pluje, ouřádek krásný, černý a žlutý. A jal se Franta ouřádek lovit, spadl, ach, spadl mezi stolice. „Kdybych já věděl, ouřádku mastný, že bych tě mohl jistotně dostat, držel bych raděj s aristokraty. 159 Kdybych já věděl, ouřádku mastný, že bys mi mohl navždy pozůstat, zradil bych celou demokracii. Kdybych já věděl, ouřádku mastný, že bys mi mohl časem zas ujít, držel bych přece radš s demokraty!“ MNĚ SE, MNĚ SE, MNĚ SE VŠECKO ZDÁ Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že pan Švarcemberk „o ústavu hrá; mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že o konštituci hrá: to obležení nadarmo není, to se časem svým v robotu změní! Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že o konštituci hrá! 160 Škoda je těch časů, když jsme povstali, když jsme konštituci ve snu dostali; škoda je těch časů, když jsme povstali, že jsme my vás neznali: měli jsme vás znát, na fůru vás dát, za hranice vyjet, tam vás vysypat! Škoda je těch časů, když jsme povstali, že jsme my vás neznali! MY POLE OŘEME Jako: „Když jsem šel do Prahy za jednou pannou“. My pole ořeme, jiný tam seje, my se klopotíme, on se nám směje, počkej, ty šelmo, nebudeš klidit, však my se nedáme věčně jen šidit! Ať je tak nebo tak, přec nějak bude, pro těch pár lumpáků národ nezhyne: pro jedno kvítí slunce nesvítí, však my tě ...... nechceme míti. 161 PÍSEŇ ČECHŮ R. 1850 Zle, matičko, zle! Švarcemberci zde: jeden, ten je jenerál, a druhý je kardinál; zle, matičko, zle! Zle, matičko, zle! Švarcemberci zde: jeden drží karabáč, druhý říká Otčenáš; zle, matičko, zle! Zle, matičko, zle! Švarcemberci zde: jeden, ten je arcibiskup, a druhý je taky špicbub; zle, matičko, zle! PÍSEŇ PRO TOMKOVU ŽENU NASCHVÁL KOMPONÝROVANÁ Jen se mně, mužíčku, dobře chovej, koupím ti klobouček premovanej. Liveraj s portama, nový kabát, že tě má ve Vídni hrabě Thun rád. Pan hrabě povidal, že ti přeje, že ti dá předělat české děje. 162 Předělat, obrátit, sflastrkovat, rakouskou podšívkou vyfutrovat. Předělat, obrátit hladkým na líc: ponejprv, po druhé, kdopak dá víc? Předělat, obrátit pravdou na rub, a kdo ji odkryje, přijde na šup. Můj pán je profesor, to každý ví, v Vídni mu nabili, v Praze střílí. Můj pán je profesor ve dne v noci, třeba on nedělal revoluci. MOJE PÍSEŇ Jako: „Kdyby moje milá samé pentle byla“. Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu! Moje barva červená a bílá, dědictví mé poctivost a síla – varte Němci: Já jsem Čech! Hr, já jsem Čech! 163 Šebestov a potom celou zem O, jaký to krásný, velký sen Rusko zničit! Jen s chutí do toho Aliance začla argonautsky tah Jaroš myslí, že vyvedou mnoho Lehko mluvit, kdo je darmotlach Eljen! evviva! – a vyhrát není rovno Velké jelito se cpe do velkých střev Amerika zmůže Rusko jen Havel praví: Teď mu udělají hovno Ó ty Nácku Lojolový, zatracený Seku, v Evropě a v Americe poslední člověku! Kde je lampa? Kde je světlo? Hrom ti bác do huby! Pro tebe již dva měsíce ve tmách skřípu zuby. Učenost má pro tě trpí násilí a škody, od pěti až do desíti vymítám hospody. Zatím ruská historie letí letem dračím, jakpak za ní se svým pérem pokulhávat stačím? Než jí na arch moje péro spíše a uková, nadělá jí zas dva archy čeleď Menšíkova. 164 Kde je lampa? Kde je světlo? Ó ty zákeřníku! Jak mám bez lampy prohlídnout cárskou politiku? Kýž by tebe, synu temnot, protivníku světla, se střechy lubljánská bóra do Adrie smetla! Hrom tě zapal, hrom tě uškvař, tmavý Lojoláči, celý sklad můj grobiánství pro tě nepostačí. Ráno stana, večír lehna, vždy tebe proklínám: kýž tě dají do Brixenu a mne někam jinam! ŽÁDOST BÝVALÉHO ČESKÉHO LITERÁTORA Zadudej, dudáčku, zadudej nebo mi ty svoje dudy dej! Zadudej mi o té Matici, o té staré zmoklé slepici. Zadudej, dudáčku, jak umíš, však ty tomu dobře rozumíš! Jestliže ty brzy nespustíš, do Brixenu za mnou jít musíš. Nežli bych za tebou přišel tam, to ti přec raději zadudám. 165

Vždy při velkém jmění jsou dva darebáci: první, co je shrabal, druhý, co utrácí. 176 Adam Mickiewicz:
ZDANIA I UWAGI
z dzieł Jakuba Bema, Anioła Szlązaka (Angelus Silesius) i Sę-Martena. A. Mickiewicz, Pisma, tom IV, str. 131 atd.
1. NIC DARMO
Nic darmo Bůh nedává, ale vše otvírá, a každý z Boha tolik, kolik chce, nabírá.
2. KDE NEBE?
Nehledíš sám do sebe, k nebi oči zvedáš: nenajdeš Boha, když jej v nebi jenom hledáš.
3. ŠIDBA
Ty k Bohu voláš: Otče! – Otec hned přichází, leč místo děcka chlapa velkého nachází.
4. NEDOTKNUTELNOST
Bez skvrny-li si přeješ projít světa ruchem, buď mezi zvěří člověk, mezi lidmi duchem.
5. KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ NÁSILÍ TRPÍ
Nespadne samo nebe, musíš jej dosáhnout, a Pán Bůh sám nesstoupí, musíš si ho stáhnout.
177 6. ŽÁDOST NESMRTELNOSTI
Chceš získat nesmrtelnost činem jakýms čelným: bláhovče, chtěj neb nechtěj, budeš nesmrtelným.
7. RADA HLOUPÝM
Ten hloupý zástup, nač se k poradě shromadil? Chce, by mu radili, co sám si již poradil.
8. PRAVDIVÁ VELIKOST
Tak jako v staré církvi měli by jen toho ve světě nazvat velkým, kdo vytrpěl mnoho.
9. JEDNÁNÍ A TRPENÍ
Mám jednat nebo trpět? – Božím buď obrazem a jak on v každé chvíli jednej a trp rázem.
10. PRŮBY
Dle řeči obyčejné lidi mudřec cení, neobyčejné muže poznává z mlčení.
11. ROZDÍL
Hodný a zlý se oba ujímají blížních: první, aby je živil, druhý, aby žil z nich.
12. OČ JE HÁDKA?
Od té doby, co začli čerti s nebe padat, hned též o vládu v nebi počali se hádat.
178 13. HOST
Voláš Boha: jde tajně často Nejsvětější a tluče na tvé dvéře, leč ty doma nejsi.
14. SLOVO A ČIN
V slovech jen vůli jevíš, z činů síla svítí: jest snadněj napsat knihu než den dobře žíti.
15. STUPNĚ PRAVDY
Některé pravdy mudřec zvěstuje každému, některé zase šepce národu jen svému, některé svěří jenom příteli věrnému, některé ale zjevit nemůže žádnému.
16. POMÁHAT BOHU
Bůh může tvořit, ničit světy ze své moci, jen spasit nás nemůže bez naší pomoci.
17. SMĚR
Kam po smrti kdo přijde, za živa uhadne: kam za živa se chýlil, tam po smrti padne.
18. ÚVAHA CHROMÉHO
Když vstoupím po prvé do které společnosti, hned z prvního pohledu poznám všechny hosti; rozumní hledí napřed na mou nohu pravou a hloupí dřív na levou, kterou mám kulhavou.
179 19. MLČENÍ
Jistotně Bohu milé andělské jest pění, milejší ale přece člověka mlčení.
20. SHODA
Umělec jen v tom chóře rád bude zpívati, kde ví, že jeho hlas se v harmonii tratí.
21. JÁ
Ten hudec záhubou je orkestru každého, jenž hraje chce dát nejvíc slyšet hlasu svého.
22. VĚDY ZLOSYNŮ
Vidíš-li, že darebák ve vědách pracuje, varuj se, jest to zbojník, jenž si zbraň kupuje.
23. PRAKTIKA
„Nač budu potřebovat,“ ptalo se pachole, „třírohy, čtverouhle, kola, parabole?“ – „Že potřebné,“ dí mudřec, „musíš nyní věřit, nač jsou potřebné, poznáš, až svět začneš měřit.“
24. HLOUPÝ POKROK
Jak vůl ve mlýně hlupec zastřené má oči: on myslí, že jde dále, ale jen se točí.
180 25. ZNÁMKA VYŠŠÍCH
Pořádný muž od luzy tím se označuje, že čemu nerozumí, to neprovozuje.
26. OHNÍK
Jak bludičky se chytrost světská nám nabízí, na bahně loudí nás, když s cesty sejdem – mizí.
27. SOBĚCTVÍ
Ten není egoista, kdo se straní lidí, leč ten, kdo u svých blížních po kořisti slídí.
28. POMLUVA A POCHLEBA
Pochlebník a pomlouvač za zásluhou chodí, však více pochlebnictví než pomluva škodí; pomluva jest hodnému často k poučení, pochlebstvím zlý zatvrdne, hodný se přecení.
29. POKUSY
Pokus s lidmi jak moře rozbouřené tropí: jen silné plavce nese, ale slabé topí.
30. HISTORIE A PROROCTVÍ
Přešlost a přišlost od nás v stejné dálce šumí, kdo uhod budoucnost, ten minulost zrozumí.
181 31. VRCH A ZÁKLAD
Tím hlubší základy, čím vyšší zeď nahoře: a vyšší rozum stojí na hlubší pokoře.
32. POČET HVĚZD
Jsouť pravdy v Písmě jako na nebi hvězdice: čím má kdo lepší oči, tím jich vidí více.
33. DOBRÁ RADA
Prospěšna bývá rada jenom v jednom pádu. V jakém? Když jde Pokora s Moudrostí na radu.
34. ŠIDBA (Jiný překlad v jiném metru.)
Voláš k Bohu: Otče! – Otec k děcku chvátá, ale místo děcka – vidí kolohnáta.
35. ODKUD MUKA?
Vystojí člověk; ale sám jest si katanem, sám sobě kolo teše, sám se láme na něm.
36. JEDNA VŮLE
Jen jednou vůlí budiž každý čin vyveden: než deset vůdců moudrých, raděj hloupý jeden.
37. OSTATNÍ PRAVDY
Víc ještě pravd je v Písmě, kdo je však chce vědět, sám Písmem stát se musí a do sebe hledět.
182 38. BOŽÍ NAROZENÍ
Věříš, že Bůh se zrodil v chlívě v Betlehémě: nezrozen-li však v tobě, bídné’s, brachu, plémě!
39. MOUDROST
Peníze, učenost ti mohou jiní dobyt, leč moudrostí se můžeš jenom sám ozdobit.
183 2. NĚKTERÉ JINÉ PŘEKLADY
SIROTEK Maloruská píseň z Maksimoviče 1824, 51.
Oj, přeletěla zezulka přes pole i háj, upustila modré pírko na tichý Dunaj.
Oj, jak smutno plout modrému pírku na Dunaji, oj, tak těžko mně osiřelé žíti v cizém kraji.
Kulila jsem zlatý prsten po vysoké hoře, šly ze světa moje léta jak lístek do moře.
185 M. J. Lermontov:
KOZÁCKÁ UKOLÉBAVKA
Spi, synáčku můj překrásný, hajej, hajinkej! Ticho hledí měsíc jasný do kolíbky tvej. Písničky ti budu zpívat, očka zavírej, pohádky budu povídat, hajej, hajinkej!
Bujný Těrek šumným během cestu si proryl, zlý Čečenec leze břehem, kinžal vytasil; tatík tvůj je kozák starý, v bojích tuženej, nic se neboj, spi, můj malý, hajej, hajinkej!
Půjdeš sám, až dojdou roky, drahou vojenskou, na vraníku v skoky, v skoky, piku před sebou; dám ti červený čabráček, stříbrem vyšitej, žes můj milý jedináček, hajej, hajinkej!
186 Až budeš z domu vycházet, kozák bojovník, já tě budu vyprovázet, zařehce koník; popláču si, ujda matce v smutnej noci tej! Spi, andílku, tiše, sladce hajej, hajinkej!
Budu já s božskou pomocí čekati tebe, budu věštit celé noci, modlit se ve dne. Budu myslit, že tam teskníš v krajině cizej; teď se o nic starat nesmíš, hajej, hajinkej!
Obraz patrona svatého na cestu ti dám: modli se, klekna před něho, vzhůru k nebesám; a když počne boj úžasný, na máť vzpomínej; spi, synáčku můj překrásný, hajej, hajinkej!
187 K. Malisz:
NAŠE BARVY A NÁŠ PRÁPOR
Ejhle, náš prápor jasný a spanilý, jak se vesele on před námi vznáší, v červeném poli svítí orel bílý, co tyto barvy, co ten prápor hlásí?
Červenost jasná barva jest plamena, jenž světlo rodě svět vyzáblý hřeje; tak my ve světě širokém dalekém šíříme světlo, svobody naděje.
Bělost ta sněžná barva jest čistosti, barva holubí i stříbra ryzého. Tak my upřímně beze vší chytrosti příměří nesem do světa celého.
Orel v nebesách potápí zřenici, čítaje pravdu v jasných knihách nebe, a dar ten v štědré přináší pravici světu celému nedbaje na sebe.
Zlato se v prudkém ohni jenom čistí, kdo z ohně vyšel, silný jest a tuhý: tak ty, náš orle, v boji s nenávistí proletíš vítěz všechny světa pruhy;
avšak ne zbraní násilí a moci, abys podmanil svobodné národy: zbraní to světla, abysi k půlnoci rozsíval zrna práva i svobody.
188 A vám též, Češi, vévodí lev bílý, jenž statně světlo i svobodu bránil, spojme se páskou bratrstva i síly, zdráv budiž, Čechu! Tys vzájemnost chránil!
Směle můžeme vztyčit znaky svoje, ctíti je budou veškeré národy, za volnost půjdem oba dva do boje, hájiti světlo, práva i svobody.
A. Mickiewicz:
TŘI BUDRYSOVCI Balada litevská
Starý Budrys tři syny, švarné jak on Litvíny, na dvůr svolal a takto jim velí: „Koníky si sedlejte, brnění připínejte, bruste šavle a okujte střely.
Neb jsem slyšel ve Vilně, že naši strojí pilně tři výpravy na tři světa konce: Olgierd na Rusy půjde, Skirgiel Lechům vyrube, kníže Kejstut zažene Teutonce.
Všichni zdrávi, silni jste, jděte sloužit vlasti své, Bůh litevský s vámi, chlapci moji; letos já nepojedu, ale povím vám radu: tři jste, rozjeďte se cestou trojí.
189 Jeden z vás táhnout musí za Olgierdem na Rusy ponad Ilmem k branám Novohradu: tam jsou kupci šuhaji, peněz jak sněhu mají, drahých zboží, sobolin hromadu.
Druhý na západní zem, za knížetem Kejstutem vyjet musí na křižáky peské: tam je sukna všech barev a burštýnu jako plev, s drahým kamením ornáty kněžské.
Se Skirgielem ať třetí za Němen si vyletí, bohatství tam mnoho nenaleze: zato sobě naplení dobrých šavel, brnění a nevěstu odtamtud přiveze.
Žádné zajaté holky nejsou pěkné jak Polky, veselounké jak mladé kočičky, líčko bílé jako sníh, černé brvy na očích, zrak se blyští jako dvě hvězdičky.
Odtamtud já před časy, když jsem byl z mladé chasy, Lešku jsem si přivezl za ženu, ač jest dávno pod zemí, přec si ještě vždy na ni, když v tu stranu hledím, připomenu.“
Když jim takto radu dal, syny svoje požehnal, oni vsedli, vzali zbraň a jeli; prošel podzim i zima, žádná o nich novina, což snad padli proti nepříteli?
190 Po sněhové záměti do vsi branný muž letí, pod halinou jakás kořist těžká: „Jistě z Němec, můj synu, vezeš pytel burštýnu?“ „Ne, můj otče, to nevěsta Leška!“ –
Po sněhové záměti do vsi branný muž letí, pod halinou jakás kořist těžká: „To je koš, v tom košíku novohradských rublíků?“ „Ne, můj otče, to nevěsta Leška!“ –
Po sněhové záměti do vsi jede muž třetí, kořisti pod pláštěm nese dosti; než však kořist ukázal, starý Budrys již kázal sezvati na třetí svatbu hosti.
PANÍ TWARDOWSKÁ Balada
Jedí, pijí, tabák kouří, švinda teče jako voda. Tančí, hulákají, bouří, div že nespadne hospoda.
Twardowski sedí za stolem, jak probošt si odfukuje, až jde hostům hlava kolem, tak dovádí a čaruje.
Vojáka, jenž hrá na pána, všem nadává a huláká, dotknul se uchem od žbána, uďál zajíce z vojáka.
191 Drába, co jak filosofus vážně seděl u žejdlíka, postřík vodou: hokus pokus, hned se proměnil v pudlíka.
Ševci vyťal přes nos šňupku, honem trubičku přistrčil a z hlavy mu skrz tu trubku vědro spiritusu stočil.
Vtom, když vodku pil z plecháka, plechák zapištěl, zavrzal; hledí na dno: „Kýho šlaka, strejčku, kdepaks ty se tu vzal?“
Čertík to byl v vodce na dně, pravý Němčík jak koňázdra, klaněl se hostům parádně, smek klobouček, uďál šamstra.
Z plecháče až ku podlaze vytáhnul se jako kocour, černý fráček jako saze, nos jak háček, chromý pazour.
„Twardowski, vítám tě, braťko,“ pravil, kontrakt v ruce nesa, „což máš paměť tak na krátko, neznáš Mefistofelesa?
Nevíš, žes mi duši svoji upsal tam na hoře Lysí a co v cyrografu stojí, na kterém tvá pečeť visí?
192 My jsme tebe měli bavit, tobě sloužit po dva roky, paks měl v Římě se dostavit a náš býti, hrom a broky!
Už i sedm let uteklo, cyrograf na víc neplatí, ty čaruješ, soužíš peklo a nehodláš cestovati.
Ale peklo, ač shovívá, nedá se šulit na věky; krčma ta se Řím nazývá, beru tě do hypotéky.“
Twardowski tu k dveřím kvapil, chtěl vyklouznout z toho Římu, čert ho rychle za šos lapil: „Držme slovo, nechme šprýmů!“
Co si počít, těžká rada, dát mu duši na zasmážku? Twardowskému cos napadá, vymyslil novou překážku.
„Koukni, čerte, do kontraktu, jaké tam výmínky stojí, co ustanoveno v paktu, až přijdeš brát duši moji.
Mám mít právo tři nejtěžší uložiti tobě kusy; každý, buďsi sebe větší, na puntík se splnit musí.
193 Vidíš tu na krčmy štítě kůň vymalován na prkně; skočím mu do sedla hbitě, ať mi jede, jen to frkne.
Upleteš mi bičík z písku, bych měl koně čím švihati, vystav dům tam v tom bahnisku, abych měl kde nocovati.
Dům stav ze samých ořechů, rovný ve výšce Krempaku, z brad židovských polož střechu, pobiješ ji zrnky maku.
Vraz mi – tu je cvok na mírku – takových pět šindeláků na coul tlustých a tři v dýlku do každého zrnka maku.“
Mefistáfel střelou skočí, češe koně, krmí, pojí, potom z písku bičík stočí, všechno připraveno stojí.
Twardowski sed na koníka, prohnal mu trochu podkovy, poskakuje, kluše, bzíká, koukne – dům už je hotový.
„Vyhráls, čerte! Však nefoukej, druhý kus tě zchvátí více: v této míse se vykoupej, je v ní voda z křtitelnice.“
194 To šlo ďáblu velmi ztuha, strach z něj vydech mnoho smradu; však pán káže, on je sluha, vlez tam chuďas až po bradu.
„Br!“ odfrk si, jsa na suše, oklepával se nerázně, „již mi neujde tvá duše, horoucí jsem odbyl lázně!“
„Ještě jedno, pak jsme svoji, nepukne-li moc čertovská: vidíš, ďáble, tuhle stojí moje ženuška Twardowská.
Já chci na rok za tě jíti k Belzebubu do kvartýru, ty s ní za mne musíš žíti tento rok v manželském míru.
Přisahej jí věrnost, lásku a poslušnost zachovati, zrušíš-li svého závazku pak náš kontrakt nic neplatí.“
Ďábel jedním uchem slyší, jedním okem žínku měří, rozmejšlí se, pak se ztiší, nato honem hledá dveří.
Tu Twardowski čerta nutká, dvéře, okna zatarasil; čert klíčovou dírkou zprudka vyfrk – víckrát se nehlásil.
[195] POZNÁMKY VYDAVATELOVY
Kritické vydání Havlíčkova básnického díla, o než by se mohla opírati tato edice, bohužel dosud nemáme; jediná výjimka se týká „Křtu sv. Vladimíra“, avšak i to je výjimka problematické ceny. Poněvadž pak většina Havlíčkových veršů vycházela tiskem až po jeho smrti, často podle nepřesných opisů z druhé ruky, byly pro naše vydání hlavním pramenem básníkovy rukopisy, chované ponejvíce v literárním archivu Národního musea. U mnohých čísel existuje ovšem rukopisů několik, protože Havlíček rád své výtvory přepracovával, upravoval a přepisoval. V takových případech byla pro nás rozhodující poslední zjistitelná podoba textu. Podobně je tomu i u veršů, jež Havlíček sám uveřejnil: byl-li na př. některý epigram za jeho života otištěn dvakrát, pokládáme za definitivní zpravidla text v otisku mladším. S jistou opatrností se chováme pouze k otiskům, na něž Havlíček neměl přímého vlivu a kde může běžet o svévolné úpravy vydavatelovy. Týká se to zejména epigramů otištěných r. 1855 ve čtvrtém svazečku Rachejtlí. S reservou se chováme i k takovým otiskům, u kterých srovnání s dochovanou versí rukopisnou ukazuje, že text byl pozměněn se zřetelem na censuru a podobně. Rukopisná verse je pro naše vydání rozhodující také u čísel, jež máme uchována v Havlíčkově přepisu z doby pozdější, než je otisk. Není-li ovšem v některých případech rukopis zachován vůbec, pak se řídíme pouze otiskem. A konečně neexistuje-li ani rukopis ani otisk z doby Havlíčkova života, museli jsme sáhnout k prvým otiskům z doby po jeho smrti nebo k cizím opisům; z opisů nám zvláště posloužila rukopisná sbírka Havlíčkových epigramů a básní nazvaná „Duch Havlíčkův“ (asi z r. 1864) a soubor z pozůstalosti Gustava Pflegra-Moravského. Oba tyto sborníky jsou rovněž chovány v archivu Národního musea. Povaha naší edice bohužel nedovoluje připojiti u každého čísla 197 zevrubné poznámky genetické a textově kritické, musíme se proto vedle výkladů věcných, pokud jsou potřebné, spokojiti jen glossami nejnezbytnějšími a omezenými toliko na případy, kde bez poznámky se nelze obejít. Pozorný čtenář však zajisté pozná, kolik detailních korektur přinesla pečlivá revise Havlíčkových rukopisů a ostatních opěrných textů ve srovnání s dosavadními vydáními Havlíčkova básnického díla, nevyjímajíc ani obě edice nejzávažnější, Quisovo vydání Havlíčkových „Básní“ (I. svazek Spisů Karla Havlíčka, 2. vyd., Praha 1906) a Miloslava Novotného „Knihu veršů“ Havlíčkových (2. vyd., Praha 1938), jichž jsem jako pořadatel tohoto souboru jinak po mnohé stránce s prospěchem užíval. Co se týče formální stránky textů, řídil jsem se v podstatě edičními zásadami stanovenými odbornou komisí České akademie věd a umění. V duchu těchto zásad jsem dbal především na to, abych grafickými úpravami neporušil zvukovou podobu Havlíčkových veršů. Proto zachovávám v rozporu s dnešním pravopisným usem i se spisovnou tvářností slov Havlíčkův způsob psaní v případech jako halického místo haličského, ingoust m. inkoust, počta m. pošta, svadební m. svatební, zvraštil m. svraštil, žbán místo džbán a pod., poněvadž změna v grafice by zároveň znamenala nebo mohla znamenati změnu ve výslovnosti a tedy ve zvukové podobě verše. Zejména pečlivě dodržuji Havlíčkovy odchylky od dnešní spisovné kvantity, jako délku v slovech blížní, cár (ruský panovník), čáj, chvílka, jinák, kůře, míska, myšlénka, nedůstatečnost (m. nedostatečnost), ocháblý, strůna, včerá, výmínka... nebo krátkost v případech jako dešť, chleb, litý (= lítý, zuřivý, divoký), mič, namahám se, řimsa, schvalně, skala, usta, v letě, velikanský, zdvihá a j. Naproti tomu jsem opravil podle běžných pravidel na př. odchylky v psaní i a y nebo případy jako skroušeně na zkroušeně a naopak zpotřebuje na spotřebuje a podobně, protože změna zde nikterak nepůsobí na výslovnost. Dnešní normou se řídím též v psaní zdvojených souhlásek a nevyslovovaných souhláskových skupin: zjednodušuji na př. psaní zákonník, radda, předce na zákoník, rada, přece, poněvadž skupina souhlásek nemá u Havlíčka významu pro metrum; psaní předce a přece se ostatně u něho vyskýtá vedle sebe a dokonce se rýmuje na příklad předc – ovčinec, předc – věc a j. V některých případech jsem opravil také Havlíčkovo psaní z-, s- na pravopisné vz-, na př. vzbudí m. zbudí, vzkázal m. skázal, vzpoura m. zpoura; na tuto změnu na příslušných místech ve vysvětlivkách všude upozorňuji. Podobně podle dnešního zvyku píši dohromady příslovce a složené předložky, jako beztoho, kvůli, odjakživa, pohotově, potmě, shůry atd. Kvantitu jsem 198 opravil pouze tam, kde v rukopise běží o zřejmé nedopatření (na př. husitske rvačky), a v případech pochybných, kde Havlíček sám kolísá; na př. nejcírkvovatější se píše v našem vydání důsledně s dlouhým í, ačkoli v rukopise je těsně za sebou a očividně bez zvláštního záměru střídavě -í- a -i-. Podle dnešní normy vyrovnávám též kolísání v kvantitě zájmenných tvarů ji – jí, ni – ní, moji – mojí a pod. a normalisuji délku v interjekci ó, pokud zde krátkost není nějak vázána, jak je tomu ve verších „Šebestov a potom celou zem...“ (str. 164). Skutečné střídání kvantity u Havlíčka, jako na př. v letě, avšak za čtvrt léta, nebo obecné kolísání (pero – péro a pod.) naproti tomu pečlivě zachovávám. Kde si nejsem jist, jde-li o pouhý nedostatek rukopisu nebo opravdu o odchylku (na př. cesta plytka, vy ubozi [bozi]), tam zpravidla kvantitu upravuji, avšak v poznámce i uvádím znění rukopisné. Na rozdíl od dřívějších edicí píši v tomto vydání ve všech Havlíčkových básních důsledně ou (na př. podkůvky klepou, lípa se ... rmoutí a pod.), a to nejen místo staré grafiky au, obvyklé ještě v první polovině minulého století, nýbrž i místo ú, jehož Havlíček v jistém údobí užíval (klepú, rmútí...); při tomto způsobu psaní však u něho šlo v duchu tehdejších snah o reformu pravopisu skutečně jen o otázku grafickou, nikoli také o výslovnost a tedy o zvukovou podobu veršů. Nasvědčuje tomu skutečnost, že Havlíček sám v pozdějších přepisech svých výtvorů nahrazoval toto ú grafikou au, resp. ou podle toho, jakou pravopisnou zásadou se řídil v době, kdy přepis pořizoval. Ve shodě s edičními pravidly České akademie upravuji podle dnešního zvyku také psaní velkých písmen a zejména psaní slov cizího původu. Co se týče velkých písmen, ponechávám jen Havlíčkovo kolísání Bůh – bůh, Pán Bůh – pán bůh, Boží – boží (mimo spojení pán Bůh, jež všude normalisuji na Pán Bůh). Cizí slova, nevyskýtající se u nás ve spisovném jazyce, přizpůsobuji českým pravopisným zásadám alespoň v té části, která jim dodává přídechu lidovosti; píši na př. diškurýrovat, přiadýrovat, resonýrovati místo Havlíčkova diškurírovat (resp. diškurirovat),přiadírovat, resonírovati. Nejsem-li si v některých případech jist Havlíčkovou výslovností, ponechávám jeho způsob psaní, na př. frajkumst, kumst, postillon, postmistr, spiritus a pod. Kolísání v české podobě cizích jmen, pokud nemá nestejnost zvláštní funkci, zpravidla vyrovnávám (na př. všude, kde se toto jméno vyskýtá celé, píši jen Švarcemberk, nikoli též Švarcenberk, poněvadž z otisku básně „Sedmero vzdechnutí k ministerstvu“ v 6. čísle Šotka r. 1849 je patrno, že zde Havlíček před b vyslovoval 199 m místo n); výjimkou ponechávám v „Křtu sv. Vladimíra“ střídání Kyjev a Kyjov. Podle dnešní normy doplňuji též interpunkční znaménka, zejména čárky, které Havlíček ve svých rukopisech velmi často vynechává, zvláště na konci veršů; odstraňuji naopak čárky ve spojeních jako cár necár, ve dne v noci, před slučovacím a a pod. Přesně podle Havlíčka se řídím ve spojeních jako Ach, Perune, Oj Perune atd. Vykřičník za vokativy a citoslovci, spojenými v souvětí s další větou (kterou Havlíček začíná malým písmenem), podle dnešních zvyklostí zpravidla nahrazuji čárkou (na př. Bratře Čechu, shoď černou hazuku! – Hřmi, Perune, na můj svátek... – Ouvej, jak to bolí! a j.). Místo dvojtečky dávám v některých případech čárku nebo středník, ojediněle i tečku. Uvozovky odstraňuji na počátku strof, kde přímá řeč pouze pokračuje. Při uvedených úpravách mi byl mnohou cennou radou nápomocen prof. dr. B. Havránek a za leckteré upozornění vděčím též prof. R. Skřečkovi, tajemníku ediční rady Národní knihovny, který pečlivě pročítal všechny korektury. Co se týče uspořádání Havlíčkova básnického díla, rozdělil jsem knihu na čtyři základní oddíly: jako první oddíl jsem dal epigramy, poněvadž ty jediné počal Havlíček seskupovat v cykly a dokonce v jakýsi zárodek sbírky; na druhém místě jsou jeho vrcholné skladby, „Tyrolské elegie“, „Král Lávra“ a „Křest sv. Vladimíra“, třetí část obsahuje ostatní jeho verše, seřazené v podstatě chronologicky, a v části čtvrté podávám výběr z jeho překladů. Vyloučil jsem z tohoto souboru Havlíčkovy mladistvé verše německé, dále všechny verše, o nichž není zcela jisto, napsal-li je skutečně on, a konečně drobné několikaveršové fragmenty, neobsahující ukončenou myšlenku. Mezi verše s autorstvím nezaručeným počítám nejen čísla, jež shromáždil Miloslav Novotný v „Knize veršů“ v oddíle „Dubia“ (str. 293n.), nýbrž i epigramy „U hrobu ponocného“ (tamtéž 137), „Profesor a taneční mistr“ (145) a konečně „Průpověď z Alkoranu sedmašedesátníků“ (147), u níž může být spor i o to, máme-li ji vůbec pokládat za epigram; vedle toho jsem vyřadil též Havlíčkův zápisek „Hradištští jezoviti“,o jehož existenci v podobě epigramu, uvedené v edici Novotného (113), mám vážné pochybnosti. K fragmentům počítám vedle čísel, jež jsou otištěna v „Knize veršů“ na str. 247 a n., také náčrtek nazvaný „Opera u Jarošů“ a verše „Já nížepsaný čtenář Pražských novin a Lumíra“, které Mil. Novotný zařadil mezi smíšené básně (str. 237 a 224); proto je rovněž vyřazuji. V oddíle překladů uvádím všechny epigramy, jež Havlíček 200 převedl z cizích autorů, vedle nich však dávám z ostatních přeložených veršů pouze pět čísel representativních nebo jinak významných. Mé uspořádání celého souboru i zařazení jednotlivých výtvorů se v detailech liší od vydání Quisova i od edice Miloslava Novotného; tyto rozdíly lze srovnáním snadno zjistit. Další poznámky, vztahující se speciálně k jednotlivým číslům, nalezne čtenář mezi vysvětlivkami. J. B.
201 VYSVĚTLIVKY
Zkratky pramenů a literatury
ČV – Česká včela. Časopis věnovaný literatuře, uměním a zábavě. DH – Duch Havlíčkův. Sešit s opisy Havlíčkových epigramů a básní. E 45 – Epigramy 1845. Havlíčkova rukopisná sbírka epigramů z r. 1845. KnV – Karel Havlíček Borovský, Kniha veršů. Uspořádal Miloslav Novotný, 2. vyd., Praha 1938. Kor. – Korrespondence Karla Havlíčka. Spořádal, úvody a poznámkami opatřil Ladislav Quis, Praha 1903. OŽ – Obrazy života. Domácí illustrovaná biblioteka zábavného i poučného čtení. Rach.IV. – Rachejtle. Humor a satyra. Svazek IV. Vyd. Fabián Čočka (t. j. Václav Čeněk Bendl Stránický), Jičín 1855. rkp. – Havlíčkův rukopis. SKH I. – Spisy Karla Havlíčka, svazek I. Básně. K tisku upravil Ladislav Quis. 2. vyd., Praha 1906. Š. – Šotek. Příloha k Národním novinám (leden–duben 1849, 11 čísel). ZS I, II. – Zpěvník slovanský I, II. K obveselení mysle na světlo vydal Vojtěch (t. j. V. Náprstek). Vídeň 1848.
Str. 9: Jehelníček Ludmily Češky: cyklus časoměrných epigramů, napsaných mezi 26. březnem a 4. dubnem 1844 v Rusku. Je to satirická odpověď na „Kytku Ivana Čecha“ (t. j. Bojislava Pichla), uveřejněnou v Květech, v níž byly oslavovány české ženy literárně činné. Náš otisk je podle rkp. Havlíčkova 202 z dopisu J. T. Klejzarovi z 27. IV. 1844, stejně jako v SKH I. (139) Je však dán epigram „Všem“ na konec cyklu, kam logicky patří (v rkp. je na počátku a bez názvu jako úvod). Strnad: Karel Slavoj Amerling, lékař, přírodovědec, pedagog a filosof (užíval pseudonymu Strnad Klatovský; něm. Ammer = strnad). Jaroslav K.: básník Josef Jaroslav Kalina. Epigram obsahuje narážku na jeho baladu „Kšaft“ z r. 1842, která měla neobyčejný úspěch, zvláště u starších žen. V rukopise je epigram omylem nadepsán Jaromíru K. – Pauzovati – dělati pausu, odpočívati. Slavomír: Jan Slavomír Tomíček, publicista a málo úspěšný básník. – Parnas – řecké pohoří, zasvěcené v starověku Musám, odtud pak symbol básnictví; Apollo – starořecký bůh slunce, ochránce věd a umění; dekretovati – jmenovati (dekretem, výnosem). Budislav: Jakub Malý, velmi plodný literát doby obrozenské, který mimo jiné překládal do češtiny díla anglického dramatika W. Shakespeara; těmto překladům vytýkala kritika nedostatky formálního rázu (v rytmu a pod.). – Tlumač – překladatel, tlumočník; prosodie – nauka o rytmičnosti řeči, zvláště ve verších. Boleslav: Karel Boleslav Štorch (t. j. Čáp), publicista a filosof. 10: Frantíšek: Frant. Jaromír Rubeš, redaktor humoristického časopisu „Paleček“. Kolář: Josef Jiří Kolár, herec a spisovatel. V epigramu se naráží na jeho vadnou výslovnost hlásky r, jež působila rušivě při jeho vystupování na jevišti, a na obhroublé výrazy, kterých s oblibou užíval ve svých literárních dílech. Buchtoslav Abyvásdrak: pseudonym Václava Filípka, spoluredaktora „Palečka“. – Překladem je míněn v epigramu pseudonym, originálem skutečné jméno. Karel: Karel Sabina, novinář a spisovatel proletářského původu a revolučních sklonů, avšak slabého charakteru, který jej později vedl až do tajných služeb rakouské policie. Havlíček v epigramu naráží na to, že prý Sabina ukradl v Českém národním museu spisy polského dramatika Alexandra Fredra (viz poznámku o tom v uved. dopise Klejzarovi, Kor. 180). – Vydáš – roz. vrátíš; přeložil – sebral, ukradl (podle lat. transtulit).
203 11: Epigramy 1845: soubor epigramů z let 1843–45, Jak si jej uspořádal sám Havlíček (ve faksimilové reprodukci vydal r. 1921 dr. Ant. Dolenský v Unii v Praze). V našem otiskuje zachováno původní rozvržení na pět oddílů, věnovaných církvi, králi, vlasti, Musám a světu, i uspořádání epigramů v jednotlivých oddílech, avšak čísla, jež Havlíček později přepracoval, jsou otištěna podle zásad vyložených výše v edičních poznámkách. V následujících vysvětlivkách se zvláště uvádí, byl-li některý epigram otištěn již za Havlíčkova života. Jehly, špičky...: titulní epigram. – Havel Borovský – pseudonym Havlíčkův. Obrácený svět: otištěn v Š. 1849, č. 6. 12: D.D.D. – dat, dicat, dedicat (= dává, zasvěcuje, věnuje; obvyklá věnovací zkratka v latinských spisech). Toast (= přípitek).–....v Miletíně je podle jiného rkp. Havlíčkova; v E 45 je v ....tyně. Definitivo disciplinaris (lat.; = věroučná definice). – Dotejkany – dotýkány, dotýkané. 13: Крещенiе (= křest; rusky, starým pravopisem). Perfectibilitas fidei catholicae (lat.; = dokonalost katolické víry). 14: Mystický výklad (t. j. v duchu mystiky). – Kalkulovati – počítati, uvažovati. Mat. VIII. 28–34 (= evangelium sv. Matouše, kapitola VIII, verše 28–34): Epigram naráží na evangelické vyprávění o dvou ďáblech, jimž dovolil Ježíš vejíti do stáda vepřů; celé stádo se pak vrhlo do moře a utonulo. – Gadarenské pole – krajina kolem města Gadary v starověké Palestině; chór (v rkp. chor) – sbor, množství. Nový nápis...: r. 1848 bylo pětisetleté výročí založení pražské university. Aus ihren Werken... (německý citát z bible: „Podle jejich skutků poznáte je“; zde však slovní hříčka, neboť je možno také překládat „podle jejích skutků poznáte ji“ – t. j. víru, církev). – Řecká víra – pravoslavná; zacpání – zácpa. 15: Z historie literatury české: definitivní podoba podle otisku v 1. čísle Š. r. 1849. Demonstratio miraculorum (lat.; = prokázání, důkaz zázraků). – Černí páni – kněží. Ecclesia militans (lat.; = církev bojující). – Akatolík – nekatolík, odpůrce katolicismu; páter Rožeň (v rkp. pater) – 204 P. Ant. Rost, představený v pražském semináři v době Havlíčkova studia na kněžství (r. 1840–41). 16: Pomněnky (= vzpomínky). – Rožeň – viz pozn. k předchozímu epigramu; Bileam – Balaam, biblická postava; jeho oslice, jež prý protestovala lidskou řečí proti týrání (Mojžíš IV, kap. 22, vv. 22n.), působí velké nesnáze vykladačům Písma. Rožeň-Samson. – Rožeň – viz pozn. k epigramu „Ecclesia militans“; Samson – národní hrdina židovský, vynikající tělesnou silou (v 15. kap. biblické knihy Soudců se vypráví, že kostí z oslí čelisti pobil tisíc Filištínských). Důkazy subjektivní. – Rožeň – viz výše. Pročpak mají...: týká se rovněž Rožně (viz výše). – Cechy – řády; preses (v rkp. praeses) – duchovní představený. 17: Evangelium sophisticum (lat.; = sofistické, chytrácké evangelium). – Atheista – kdo neuznává Boha (nad sebou). Příčiny pádu...: otištěn v Š. 1849, č. 1. Havlíček satiricky uvádí zrušeni jezovitského řádu r. 1773 v souvislost s faktem, že zakladatel řádu kulhal; v 3. verši se naráží na obnovu řádu r. 1814. Societas Jesu ( = společnost Ježíšova; lat. název jesuitského řádu). – Tatík – Bůh otec; Syn – Ježíš; šelmy – jesuité. Kupecká výstraha: otištěn v Š. 1849, č. I. – Aušpurské noviny – Augsburger Allgemeine Zeitung, velmi rozšířené německé noviny té doby; Lojolovi dědicové – jesuité (jesuitský řád založil Ignác z Loyoly). 18: Etymologický: otištěn v Š. 1849, č. I. Etymologie – nauka o původu slov. Kasuistický: otištěn v Š. 1849, č. I. – Kasuistika – metoda, zkoumající a řešící různé otázky podle jednotlivých případů; Ptá se... – v rkp. Ptám se...; Jonáš – starozákonní prorok, o němž se v bibli vypráví, že jej polkla velryba, avšak po třech dnech jej živého zase vyvrhla na břeh (Pror. Jon., kap. 2); Ninive – město v Assyrii. Nápis na budoucí jezovitskou kolej... – Netopýři – jesuité, přátelé temna. Vetus testamentum... (lat.; = Starý Zákon předobrazil Nový): otištěn r. 1849 v I. č. Š. – Samson – viz v pozn. k epigramu „Rožeň-Samson“; Hynek Lojola – zakladatel jesuitského řádu (viz výše). 19: Talenty. – V I. otisku (ČV 1844, č. 66) z obavy před censurou 205 Havlíček nebo redaktor upravil 3. a 4. verš takto: někomu dal Pán Bůh vtip, / tobě, Mikši, břicho. 20: Erdengötter (něm.; = bohové zemští): otištěn v Š. 1849, č.6. Demokratský: otištěn r. 1846 v 2. č. ČV. Oberstlandesamtsprojekt (něm.; = návrh na nejvyšší úřad zemský): otištěn r. 1849 v 5. č. Š. – Majestátnost, zeměpán – rakouský císař (český král); magnát – velmož, významný šlechtic; dekretovat – vydati dekret, rozhodnouti, naříditi. 21: Ruská konstitucí: otištěn r. 1848 ve 24. č. ČV a r. 1849 v 5. č. Š. – Konstitucí – konstituce, ústava; tisíc duší – poddaných. Ins Stammbuch... (něm.; = do památníku Jeho Výsosti): otištěn v ČV 1846, č. 9. Překlad Logauova epigramu z němčiny (o Logauovi viz pozn. na str. 228). § I. – Kriminální – trestní; článek – ustanovení, paragraf; spravednost – spravedlnost; práv – zde: očištěn, ospravedlněn. Politický. – Cech – společenství, sdružení. 22: Figura inversionis (lat.; = způsob, druh obratu): otištěn v Š. 1849, č. 6. Sumární výtah... – Sumární – úhrnný; stavové – společenské třídy s politickými právy v době feudální; kontrbuci – kontribuce, daň (kterou sněm povoloval císaři). Ius regale (lat.; = panovnické právo). – Professor iuris... – zkoušející profesor práva praví; Studiosus respondens... – odpovídající student praví. Purkmistru slavné obce B...: otištěn v Š. 1849, č. 3. – Purkmistr – městský starosta. 23: Velmi mnohým...: otištěn v ČV 1844, č. 67. Etymologický: otištěn r. 1849 v 6. č. Š. Obrana „Přítele mládeže“: otištěn r. 1849 v 3. č. Š. Týká se katolického pedagogického časopisu, vydávaného biskupskou konsistoří v Hradci Králové (zanikl r. 1848). Ethnografský (= ethnografický, národopisný). – Kpředo, podle jiného rkp.; v E 45 je kpředu. 24: Geografický ( – zeměpisný): otištěn v ČV 1846, č. 2. 25: Oznámení: otištěn r. 1849 v I. č. Š. – Petěrburk – dnešní Leningrad, v té době hlavní město Ruska; Mikuláš – Mikuláš I. (panoval 1825–55). Ost und West (něm.; = Východ a Západ): napsán 15. III. 1844. Tehdy se jednalo o stavbě nové budovy pro České (národní) museum, jež bylo až do r. 1847 umístěno na Hradča- 206 nech. – Rytíř sv. Vladimíra – Václav Hanka (byl vyznamenán ruským řádem sv. Vladimíra); od severa – z Ruska. Česká modlitba: otištěn v ČV 1846, č. I. Epigram se opakuje též v posledním odstavci „První jenerální schůzky Českého národního museum 1847“ (viz str. 146). 26: Nápis na jistém domě...: viz pozn. k epigramu „Ost und West“. Nápis na sochu...: otištěn v ČV 1848, č. 24. V jednom rkp. z r. 1845 je připojeno ještě věnování: Od Němců lápis – od Čecha nápis. – Tři hlasy, jeden hlas – rozumí se v jednáních universitních; chtěli jsme je všechny mít – narážka na dekret kutnohorský z r. 1409, jímž král Václav IV. stanovil obrácený poměr hlasů; lápis (lat. lapis) – kámen. Literární originálnost: otištěn r. 1855 v Rach. IV, str. 45. V rkp. je název „Originálnost“. – Švaře – švagře. Nouze naučila Dalibora housti: otištěn již r. 1844 v 67. č. ČV a pak r. 1855 v Rach. IV, str. 45 n. – Housti – hráti na hudební nástroj; aktér – herec; Thalie – bohyně divadla; akcionér – akcionář, majitel akcií. 27: Účinky bělohorské bitvy: otištěn v Š. 1849, č. 6. – Ferdinand – Ferdinand II., vítěz na Bílé hoře r. 1620. Nápis na pražském nádraží...: otištěn v Š. 1849, č. 5. V rkp. má název „Nápis na pražskou drážeň 1845“. – Enthusiasta – nadšenec. 28: Pražské vysoké školy: otištěn v Š. 1849, č. 3. V Klementinu byla tehdy fakulta bohoslovecká a filosofická, v Karolinu lékařská a právnická. Verba docent... (lat.; = slova poučují, příklady táhnou): otištěn v ČV 1844, č. 66. Antigall (= protivník Gallův, t. j. Havlův, Havlíčkův): otištěn v ČV 1844, č. 67. Epigram naráží na knihu „Krátký přehled lebosloví“ od dr. V. Staňka (1840). Preparanda (v rkp. Preperanda): otištěn v ČV 1844, č. 66. – Preparanda – přípravka pro studium na gymnasiu (3. roč. na t. zv. hlavních školách před r. 1848). Havlíčka na preparandě v Něm. (nyní Havlíčkově) Brodě vyučoval kantor (učitel) Doubrava. 29: Originálnost: otištěn v ČV 1846, č. 2, a r. 1855 v Rach. IV, str. 42. Je namířen proti tehdejším navrhovatelům stále nových pravopisných úprav, hlavně asi proti V. Hankovi. – Monolog – samomluva. 207 Kvalifikací X...: otištěn r. 1849 v 6. č. Š. – Kvalifikací – kvalifikace, způsobilost; historie stará, střední, nová – dějiny starého, středního, nového věku. Učený epigram...: překlad z A. S. Puškina, největšího ruského básníka (1799–1837), s jehož dílem se Havlíček zčásti seznámil za svého pobytu na Rusi. 30: Nové kacířství. – Recipe (lat.) – přijmi. Akademie přírodních věd: otištěn v ČV 1846, č. 4. V rkp. je název „Vídenská akademie přírodních věd“. Daguerrotyp (= nejstarší druh fotografie; podle vynálezce L. Daguerra): otištěn v ČV 1844, č. 67. Text k harmonii...: otištěn v ČV 1844, č. 66. – Harmonie – souzvuk; sféra – mimozemský prostor vesmíru; Pythagoras – starověký řecký filosof; astronom – hvězdář. 31: Allah kebir (arab.; = Bůh je veliký). Hudci k svátku: otištěn v ČV 1844, č. 66, a r. 1855 v Rach. IV, str. 45. Poeta laureatus (lat.; – básník ověnčený vavřínem, slavený básník): otištěn v ČV 1844, č. 66. Obyčejný český literátor...: otištěn v ČV 1845, č. 57, v Havlíčkově článku „Odpověď p. Havlu Borovskému na jeho kritiku ,Posledního Čecha‘“. Týká se Havlíčkovy polemiky s J. K. Tylem, autorem uvedeného díla. – Vece – pravil. 32: Z nejnovější literatury: týká se Tylovy knihy „Kusy mého srdce“. 33: Misantropský. – Misantrop – člověk nenávidící lidi; spleen (čti splín; angl.) – omrzelost, skleslost, nuda. Patroni Haliče: otištěn r. 1849 v 6. č. Š. – Halič – jižní část Polska, která po rozdělení polského státu (v posledních třech desítiletích 18. století) mezi Rusko, Prusko a Rakousko patřila k Rakousku; Kazimír – polský král Kazimír III. (1330–70); šlachta (pol.) – šlechta; František – rakouský císař František I. (1792–1835); Šváb – Němec; Mikuláš – ruský car Mikuláš I. (1825–55); čin, činovník (rus.) – úřad, úředník. Krakowiaki (krakowiak – krátký písňový útvar polský, který se zpívá k stejnojmennému národnímu tanci). – Krakovská obec, země neodvislá – Krakov byl po zániku polského státu od r. 1814 do r. 1846 samostatnou republikou (pak byl připojen k Rakousku); prestol – stolec, trůn; królewstwo (čti kru-; pol.) – království (míněna zde část Polska, která byla po rozdělení polského státu v záboru ruském). Havlíček tu stejně jako v před- 208 cházejícím epigramu naznačuje, že ruský car chce rozšířit své panství i na ostatní části Polska. 34: Mládencům a pannám: otištěn v ČV 1844, č. 66. V rkp. je kazat. – Módník – kdo se řídí podle módy. Triplex immaculatio (lat.; = trojnásobná neposkvrněnost). Podnět k tomuto epigramu dala pohádka, kterou uveřejnil Fr. L. Čelakovský r. 1834 v ČV; v ní vystupuje král Kojata, který při návratu domů byl překvapen narozením syna. 35: Umgang mit Menschen (něm.; = styk s lidmi): otištěn v ČV 1846, č. 9. – N** – v E 45 pouze vytečkováno, v jiném rkp. nadepsáno Havle, v opise G. Pflegra-Moravského doplněno Němče. Vtip a břich: otištěn v ČV 1846, č. 9, a v Rach. IV, 1855, str. 44. V rkp. má titul „Optimista“, v ČV „Et vidit Deus, quod sint omnia bona“ (lat.; = a viděl Bůh, že všechno je dobré; začátek biblické knihy Genese). Satirik před soudnou stolicí: otištěn v ČV 1846, č. 9. – Kritikář – kritik. Sympathetické léčení (= léčebná methoda, hledající lék v předmětech a úkonech, které prý člověka vyléčí vlivem svých zvláštních vztahů k druhu onemocnění): otištěn v ČV 1844, č. 67. 37: Ostatní epigramy: Zde jsou obsaženy zbývající epigramy Havlíčkovy, jež autor sám neuspořádal v žádný soubor. Podobně jako v SKH I. jsou všechna tato čísla po vzoru „Epigramů 1845“ roztříděna podle obsahu do pěti oddílů, k nim pak je připojen ještě oddíl šestý, nazvaný „Lístky do památníku“. Zařazení do jednoho nebo druhého oddílu je ovšem leckde problematické a některá čísla bylo by možno dáti i jinam. Uvnitř oddílů jsou epigramy seřazeny v podstatě chronologicky, doba vzniku je však v následujících poznámkách uváděna jen tehdy, má-li nějaký význam pro pochopení obsahu. Naproti tomu se zase uvádějí otisky z doby Havlíčkova života a také otisky posmrtné, o které se opírá náš text, není-li dochován rukopis nebo alespoň starý opis. Námitka dru Strauszovi. – David F. Strausz – autor díla „Das Leben Jesu“ (1835), v němž se ukazuje na rozpory v evangeliích. Beata Virgo Maria... (lat.; = Blahoslavená Panna Maria [posílá] jesuitům pozdrav). – Moralista – mravokárce. 38: Apologie táboritů (= obhajoba...). – Žižka byl slepý na levé oko. 209 39: Les Bohémiens... (franc.; – Cikáni a moderní Karibové).– Karibové – indiánský národ v Jižní Americe (lidojedi); gala – svátek, slavnost (vl. slavnostní roucho; ze španěl.). Podávání masa... (laeta communio, lat.; = veselé přijímání) – Černá chasa – kněží. 40: Aristokratický: otištěn v Š. 1849, č. 6. – Aristokracie – nejvyšší společenská vrstva ve feudálním státě. Výstraha císaři. V dopise J. T. Klejzarovi z 24. III. 1844. (Kor. 169) Havlíček poznamenává: „Lepší titul: Referát pražské policie k zeměpánu. Caveant atd. a podpis: Kuráž, Stadthauptmann“ (něm.; = městský hejtman). – Caveant consules... (lat.) – konsulové ať dbají o to, aby stát neutrpěl škody (konsulové – nejvyšší správní úředníci ve starém Římě). Nejkratší symbolum (t. j. – vyznání víry). – Ferdinand II. – viz pozn. k epigramu „Účinky bělohorské bitvy“ (str. 207); ve skutečnosti jde ovšem o citát z bible, nikoli o výrok Ferdinanda II. Landtag (něm.; = zemský sněm): napsán 13. V. 1844. Tehdy se jednalo o postavení pomníku císaře Františka I. (1792 až 1835) a budovy Národního musea na dnešním Masarykově nábřeží. – President – předseda zemského sněmu; zvěř – míněny přírodopisné sbírky musejní. 41: Novina z Prahy: napsán 6. X. 1845. Týká se rovněž pomníku Františka I. – Českých krajů chlouba – postavy zpodobující šestnáct českých krajů. Cui simile est... (lat.; = čemu se podobá...): otištěn v Š. 1849, č. 1. jako motto k „Části ouřední“. – Missa de requiem – zádušní (černá) mše; nullum Gloria – žádné Gloria; nullum Credo – žádné Credo, longum Offertorium – dlouhé Offertorium (Gloria, Credo, Offertorium – části mše: Gloria – chvalozpěv, Credo – vyznání víry, Offertorium – obětování); et in fine nulla Benedictio – a nakonec žádné požehnání. Dobrotivost V.: napsán asi r. 1848. Týká se Ferdinanda V., slabomyslného panovníka, nazývaného Dobrotivým (1835 až 1848); nastupující reakce jej koncem r. 1848 donutila, aby se vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. – Jistá paní – patrně arcivévodkyně Žofie, matka Františka Josefa; hrabě Karel Ludwig Grünne – v té době generální pobočník císaře Františka Josefa a šéf jeho vojenské kanceláře, už dříve vlivná osobnost u císařského dvora i v armádě; arcivévodkyně Žofie ho používala jako svého politického důvěrníka v jednáních o nastoupení Františka Josefa na trůn. 210 42: Krleš! Krleš... – Krleš – staročeské zkrácení církevní prosby Kyrie eleison (Pane, smiluj se); wieliczské báně (čti věličské) – solné doly ve Wieliczce v Polsku. Comparatio a maiori... (lat.; – přirovnání většího k menšímu). 43: Modlitba byrokratů: otištěn v ČV 1846, č. 4. V Jesenicích...: V rkp. je různočtení (neškrtnutá původní verse): Rozřízla si baba břicho nůžkama, | porodila satanáše s růžkama. Protichůdci: po prvé otiskl Em. Chalupný v čas. Přehled, roč. V, 1906–07, str. 867. V jádře vyjadřuje tento epigram Havlíčkovu kritiku Kollárova pojetí Slovanstva jako jednotného národního celku. – Kollarus, poeta magnus... (lat.) – Kollár, veliký básník a slovanský lidumil; Gallus Borovianus... – Havel Borovský (Havlíček), který má špatné srdce; Kollarus oculos... – Kollár zvedne oči vzhůru a říká rým; 44: jestem (pol.) – jsem; Slavjan (ruš.) – Slovan; Gallus procurrit... – Havel vyběhne na scénu a pohrdavě říká rým. Zkažený krakowiak: napsán 1. III. 1846. Týká se sporů o nové pojímání Slovanstva a slovanské spolupráce, jež vedl Havlíček okolo své proslulé úvahy „Slovan a Čech“ v Pražských novinách (15. II.–12. III. 1846). – Krakowiak – viz pozn. k epigramu „Krakowiaki“ (str. 208); Fanka – Fany Weidenhoffrová, tehdejší Havlíčkova snoubenka; Hanka – Václav Hanka, jehož Havlíček obviňoval, že podporuje imperialistické choutky carského Ruska na české země. Nejsi-li Slovan...: otištěn v ČV 1846, č. 25. Týká se rovněž bojů okolo úvahy „Slovan a Čech“. 45: Svornost: otištěn v ČV 1846, č. 50. Alegorie. – O Hankovi viz výše; Mikulka – ruský car Mikuláš I. Jeszcze Polska... (= ještě Polsko nezhynulo; počáteční slova polské hymny). 46: Nová literatura: napsán 23. III. 1845. Týká se slovenské jazykové odluky. – Jozef Miloslav Hurban – slovenský vlastenec a spisovatel, přítel a spolupracovník Ľudevíta Štúra. Každý něco pro vlast: otištěn v ČV 1846, č. 2. – Habakuk – jméno starozákonního proroka (zde zvoleno asi jen pro rým); Gaius Mucius Scaevola – římský hrdina, který vložil ruku do plamenů, aby dokázal, že je odhodlán trpěti pro vlast. Dobromyslnost epigramatisty. – Šlichta – smyšlené jméno jako symbol plytkosti (šlichta – řídká nevýživná kaše). 47: Zle, matičko, zle: otištěn v Š. 1849, č. 5, 211 X... stal se za své...: otištěn v ČV 1846, č. 35. Mil. Novotný soudí, že epigram je namířen proti Hankovi (KnV 360). – Oud – člen. Jeremiáda o českém divadle: otištěn v ČV 1846, č. 22. – Jeremiáda – naříkavá píseň; běží tu o byv. divadlo Stavovské a o byv. Stögrovo divadlo v Růžové ulici v Praze. Initium sapientiae (lat.; = počátek moudrosti). Týká se snad historika V. V. Tomka, konservativního i v otázkách pravopisu. 49: Logika a pranostika (logika – věda o zákonech správného myšlení; pranostika – lidová předpověď, týkající se zvláště počasí). Ex ungue leonem (lat.; = po drápu poznáš lva). 50: Výstraha: otištěn v ČV 1846, č. 4. Versus memoriales (lat.; = verše na zapamatování): otištěn v ČV 1846, č. 14. Zloděj: otištěn v ČV 1846, č. 81. Bajka politická: otištěn v ČV 1846, č. 55. – Demokratský – demokratický. Půjčka za oplátku: otištěn v ČV 1846, č. 12. 51: Tomáš II. (= nevěřící Tomáš č. 2). Ekonomický ( = hospodářský); podle DH. – Povycpej – vycpi, 52: Rada hloupému Jankovi. – Prála – pravila. 53: Lenoš a řvi...: po prvé otiskl Em. Chalupný v časop. Přehled, roč. V, 1906–07, str. 780. – Kroč – udělej krok. 54: Lístky do památníku (tohoto titulu užil Havlíček jako souhrnného názvu pro epigramy „Veselé slečně“ a „Smutné slečně“, uveřejněné v ČV 1846, č. 2). Honoratě z Wiszniowských...: napsán 1. I. 1843 (bez titulu). – H. z Wiszniowských – polská šlechtična, manželka českého spisovatele K. VI. Zapa. Toto dvojverší jí Havlíček vepsal do památníku, když dlel v rodině Zapově ve Lvově jako host na své cestě do Ruska. Vlasy na památku: napsán 17. XII. 1844 a r. 1847 dán do památníku Havlíčkově choti Julii. Veselé slečně: otištěn v ČV 1846, č. 2 (oprava v č. 3). Míněna Anna Weidenhoffrová, sestra Havlíčkovy tehdejší snoubenky Františky. Smutné slečně: otištěn zároveň s předchozím epigramem; v musejním archivu je však mladší rkp. z r. 1847. 55: Pana Vojtěchu Weidenhoffrovi: napsán 14. VI. 1845. – 212 V. Weidenhoffer – bratr Havlíčkovy snoubenky. P. M. Veselskému: vepsán do památníku 12. X. 1850 (bez titulu); uveřejnil P. M. Veselský v knížce „Karla Havlíčka kutnohorský pobyt a porotní soud“ (Kutná Hora 1889, str. 45). Epigram má stejnou konstrukci jako strofy „Písně Čechů r. 1850“ (viz na str. 162). – P. M. Veselský – městský archivář v Kutné Hoře, kde Havlíček v té době vydával časopis „Slovan“; Schmerling – tehdejší ministr spravedlnosti; návladní Čermák – státní zástupce v Kutné Hoře; hákem – rázně (lid.). Do památníku slečně Justině...: napsán 26. X. 1855. – Borová – rodiště Havlíčkovo. 59: Tyrolské elegie: obsahují satirické vylíčení násilné deportace Havlíčkovy do jihotyrolského městečka Brixenu (dnes Bressanone v sev. Italii), jež mu bylo určeno za nucené místo pobytu jako trest za neohrožené vystupování proti reakční vládě po r. 1848. Havlíček byl zatčen v Něm. (nyní Havlíčkově) Brodě, kde bydlil se svou rodinou po vynuceném ústupu z veřejné činnosti, v noci z 15. na 16. prosinec r. 1851 a návrat do Čech mu byl povolen teprve 27. dubna 1855. – Naše vydání se opírá o Havlíčkův rkp., označený datem 20. VI. 1852 a uložený v Nár. museu. Je zachován ještě jiný rkp., ale jak ukázal Mil. Novotný (KnV 320 n.), musejní verse je pozdější a můžeme ji pokládat za definitivní. Po prvé byly u nás otištěny „Tyrolské elegie“ teprve r. 1861 (v OŽ). I.: diškurýrovat – rozmlouvat, hovořit; treu und bieder (něm.) – věrný a poctivý (citát z býv. rakouské hymny; = dobrý Rakušan). II.: vídenské pány – vládu; 60: žandarm – četník; krágl – límec; Bach – tehdejší ministr vnitra; grobián – hrubec; habeas corpus (lat.; = doslova: měj tělo) – anglický zákon na ochranu osobní svobody; 61: uďál – udělal. III.: oktrojírka – oktrojovaná (vnucená, nařízená) ústava ze 4. března 1849, která oklešťovala vymoženosti revolučního roku 1848. 62: IV.: Dedera – vrchní policejní komisař z Prahy, který řídil Havlíčkův převoz do Brixenu; vzbudí – v rkp. zbudí; inkognito – na zapřenou, bez uvádění jména; hrůzu komis – spoustu úkolů; 63: Siréna – mořská víla (v řeč. bájesloví); maličké strpení – v rkp. malíčké. 64: V.: štafáž – stafáž, přítomnost někoho významného v pozadí k dodání lesku nějaké události (zde ironicky). 213 VI.: borovský kostelíček – v Borové, rodišti Havlíčkově. 65 VII.: Špilberk (v rkp. Spielberg, hrad v Brně) a Kufstein (město v Tyrolích s proslulou pevností) – tehdy věznice pro politické provinilce; alpejská krajina – alpská; postillon (čti asi -ljon) – poštovský kočí; 66: Budějovice – Moravské B.; Lethe – řeka v podsvětí (podle řec. bájesloví), z níž pily duše zemřelých zapomenutí všech věcí pozemských; vlaské – vlašské, italské; ...zdá se, že je v obou stejný, nepokojný kvas – všude kvasí nespokojenost s vládou (na severu i na jihu rakouské říše). 67: VIII.: Reichenhall, Waidring – místa mezi Lincem a Innsbruckem v Rakousku; ordonance – rozkaz, nařízení; přeoktrojovat – nařízením změniti (narážka na oktrojovanou ústavu; viz výše); cesta plytká – v rkp. plytka; snad má chuť nás někde do propasti – v rkp. po straně připsáno snad chce před časem nás někde v propasť a snad nás hodlá někde do propasti; internýrovat – internovati, ustanovit někomu nucený pobyt na určitém místě (v rkp. u toho připsáno konfinýrovat); 68: kajičně (lid.) – kajícně; delinkvent – provinilec; ekypáž – ekvipáž, kočárové spřežení; s Alpy – jedn. č. místo množného (s Alp) je pro rým, ale snad též vlivem němčiny, kde Alpe v jedn. čísle znamená vysokou horu, zvl. alpskou. 69: IX.: turbací – turbace, výtržnost; kvitance – stvrzenka; dvojhlavý orel – znak býv. rakouské monarchie; krajská vláda, podkrajský – správní orgány nižší než zemské (podkrajský – asi jako okresní hejtman); žandarmerie – četnictvo; Siberie – místo, kde je veliká zima. 71: Král Lávra: volné přebásnění irské lidové pověsti, kterou si Havlíček na počátku r. 1852 v Brixenu přeložil z německé reprodukce Moritze Hartmanna, otištěné r. 1851 v časopise Deutsches Museum. Podle poznámek na původním rkp. básně, chovaném v literárním archivu Nár. musea, vznikl „Král Lávra“ v době od 12. VII. do 5. IX.1854. Samostatné je na tomto díle nejen Havlíčkovo zveršování, nýbrž i převedení do lehkého humorného tónu a především počeštění látky (na př. episoda s českými muzikanty). Základem našeho vydání je Havlíčkův čistopis, uložený rovněž v Nár. museu. K definitivní podobě díla počítáme i úpravy jednotlivých veršů, které autor připsal po straně rukopisu. Pokud původní text neškrtl, uvádím jej zde jako různočtení: 6. verš 4. strofy (str. 72): dlouhé vlasy na krku široce; 214 3. verš 27. strofy (str. 77): tu strojil král Lávra; 4. verš 33. strofy (str. 79): bosu oběsit; 7. verš 35. strofy (str. 79): všechno může zvyk! Tiskem vyšel „Král Lávra“ po prvé až r. 1870 v I. sv. Sebraných spisů Karla Havlíčka (vyd. Svatobor, Praha). Česká komora – zde: české země; rekrutýrka – odvod; 72: rebelie – vzpoura; 73: bradýř – holič; orodovat – prositi, přimlouvati se; 75: v dvorském obroku – v dvorních (královských) službách; porta – obruba, lemování; 77: Viklov – v Hartmannově podání se mluví o hrabství Wicklovském v lrsku; kvas – slavnost, hodování; 78: sled – stopa (roz.: Čechů se v Čechách najde málo, všude jsou Němci); 79: lazebník – holič, ranhojič; futrál – pouzdro. 81: Křest sv. Vladimíra – nejrozsáhlejší Havlíčkova básnická skladba, směšnohrdinský epos o zániku pohanství na Rusi, zároveň však sžíravá satira na klerikalismus a samovládu, bohužel neukončená. Podle rozvrhu, načrtnutého na jednom lístku t. zv. rkp. Chleborádova, měla báseň skutečně končit pokřtěním knížete Vladimíra, který vládl nad Kyjevskou Rusí v letech 980–1015. Námětem Křtu, jak se zdá, počal se Havlíček zabývati velmi časně, již za svého pobytu v Rusku v letech 1843–44; ale konečnou podobu dostalo dílo až někdy v 1. polovině let padesátých, jak o tom svědčí mimo jiné narážky na Brixen a na Kufstein ve zpěvu 2. a 4. O spletitém procesu vzniku podává svědectví také několik dochovaných rukopisů básně a nakolik starých opisů, představujících různá stadia vývoje textu. Zevrubným studiem těchto rukopisů i opisů chtěl dospěti Hryhoryj Omelčenko v obsáhlé knize „Dějiny textu básně Křest sv. Vladimíra“ (Praha 1933) k stanovení „kanonického textu“; jeho omyly pak opravil Miloslav Novotný ve svém vydání „Knihy veršů“ Havlíčkových (str. 329n.). V naší edici těžíme z výsledků práce obou badatelů, poněvadž však jejich ediční zásady se v podrobnostech odlišuji od zásad Národní knihovny, zrevidoval jsem znění celé básně podle t. zv. rkp. Čermákova, který představuje konečnou podobu textu (ve faksimilové reprodukci vydal r. 1925 prof. Vratislav Čermák). Za základ 32.–65. verše II. zpěvu, které v tomto rkp. chybějí, vzal jsem znění z t. zv. rkp. 215 Riegrova, chovaného v Nár. museu (podle něho je doplněno i vydání Čermákovo); protože však Riegrův rkp. představuje starší, nikoli definitivní Havlíčkovu redakci textu, srovnal jsem zmíněné verše také s t. zv. opisem Vocelovým (ve sbírce DH), který byl pořízen podle konečného znění z rkp. Čermákova nebo podle opisu z něho. Na rozdíl od Omelčenka (v uved. díle str. 595) i od Mil. Novotného (KnV 347) pokládám ovšem za správnější bráti za základ pro chybějící verše Riegrův rkp., protože jde bezpečně o znění autentické, bez cizích zásahů, i když to není verse konečná. Podle odchylek Vocelovy kopie se řídím pouze tam, kde pravděpodobně běží o pozdější úpravy Havlíčkovy. Pokud pak při rozdílech mezi oběma versemi není jisto, nejde-li ve Vocelově opisu toliko o nesprávný záznam nebo dokonce o úpravu opisovačovu, uvádím zde znění, jehož jsem v textu nepoužil: verš II,34 v Riegrově rkp.: až mne hlava brní; II,35: ten vzdychá, ten šepce, zpívá; II,40: chtěl jen pamatovat; II,41 ve Vocelově opisu: Ten chce zdraví, ten chce děti; II,47 v Riegrově rkp.: ten chce zas, abych pomáhal; verše II,49–52 a 53–56 nechávám v pořadí Riegrova rkp. (ve Vocelově kopii jsou napřed vv. 53–56 a pak 49–52); verš II,52 ve Vocelově opisu: druhý zas laciné; II,53: jeden sedlák prosí za dešt; II,54: zasel kousek lenu; II,59: nepřestanou-li mě soužit; II,65: sám se nechce žádný starat. Přímo v Čermákově rkp. jsou tato různočtení (neškrtnutá verse původní): IV,19: všechny louže v celém městě; VIII,41: Večír, když mu starý lokaj; X,36: drž se Muhameda. IX. zpěv otiskuji přehledněji v latinsko-českých dvojverších, nikoli v mechanických desítiveršových odstavcích, do nichž jsou dvojverší seskupena v rukopise. – Tiskem vyšel celý „Křest sv. Vladimíra“ po prvé až r. 1880. Zpěv I.: Perun – bůh hromu a blesku, nejvyšší pohanský bůh u Slovanů; 82: pekýlek – pekelec, místo nad pecí; športle – vedlejší příjmy úředníků; deputát – důchod v naturáliích (obilí a pod.); špendýrovat si – dopřáti si; 216 83: kondice – soukromé vyučování; akcidence – nestálý, nepravidelný důchod duchovních; 84: jak s keserem – rychle; vomeldovat – ohlásiti; grobiánslvo – hrubství, hrubost; 85: flügel-adjutant – křídelní pobočník; baterie – skupina děl; 86: mořdíř (lid.) – moždíř. 87: Zpěv II.: špejchar – sýpka; kde mi stoji hlava – v rkp. kde ma stojí hlava (v Riegrově rkp. však mi); audience – slyšení, přijímání návštěv u vysoce postavených osob; 89: Morena – Morana, bohyně smrti; špendáže – dary; asekurace – pojištění; halického – haličského (tabáku); 90: Širas tümbekia – druh tabáku (Širáz – město v Iránu; tumbaki, pers. – tabák do vodní dýmky); nargilie – nargilé, vodní dýmka; vzkázal – v rkp. skázal; nemáš politiku – neumíš vycházeti s lidmi. 91: Zpěv III.: štokhauz – vězení; 92: humno – mlat, stodola, zahrada za stodolou; lavičník – hadr; šatlava – vězení; jurista – právník; 93: ďál – dělal; apelace – (odvolací) soud; patrontaše – sumka, schránka na náboje; 94: proklamace – vyhláška; komandující – velitel; svod hrdelní – sbírka zákonů určujících trest smrti; pro vzpouru – v rkp. pro zpouru; Dněpr – řeka protékající Kyjevem, sídlem cara Vladimíra. 95: Zpěv IV.: testament – závěť, poslední vůle; 96: lutrián – luterán, evangelík luterského vyznání; Nestor – domnělý autor nejstaršího ruského letopisu z 12. stol. (Havlíček skutečně používal této památky jako pramene a některé pasáže, na př. o ženách knížete Vladimíra, jsou jen převedení Nestorových údajů do veršů); vy ubozí – v rkp. vy ubozi; 97: resonýrovati – rozumovati; Špimberk – Špilberk, hrad a věznice v Brně; Kufstein – město v Tyrolích, kde byla státní věznice; Vávra (v rkp. Vavra) – hlupák. 98: Zpěv V.: kumst (čti asi kumšt) – umění, dovednost; 101: desátky – povinná dávka z polní úrody; dávati štolu – poplatek za církevní úkon. 102: Zpěv VI.: residencí – residence, sídlo hlavy státu; kavalír – zde: rytíř, šlechtic; Richt euch! – něm. povel (Vyřídit se!), zde: v řadě; petice – písemná žádost; petent – žadatel; 103: pop – pravoslavný kněz; diakon – jáhen, pomocník farářův; kantor – chrámový zpěvák a učitel; drabant – strážce, pěší vojín (zde: méně významní členové církevního aparátu); kal- 217 kant – kdo šlape měchy u varhan; tambor – vojenský bubeník; 104: orací – řeč; ňáký – nějaký; argumentace – zdůvodnění, dokazování; alterace – rozčilení; 105: potentát – vládce, panovník, mocnář. Zpěv VII.: kabinet – zde: sezení vlády; 106: licitace – dražba; pacht – nájem; konkurs – soutěž; prál – pravil; renomírovaný – proslulý, vyhlášený; 107: nace – národ (iron.); kurs papírů – hodnota cenných papírů; al pari – na rovni, v jmenovité hodnotě, za sto procent; interkalár – mezidobí (kdy je nějaký úřad neobsazen); 108: kontraktně – smluvně, smlouvou; derviš – mohamedánský mnich; 109: subordinací – subordinace, podřízenost; erár – státní pokladna; literátus – literát, člověk znalý písma, spisovatel; ad latus (lat.) – po bok, ku pomoci, jako pobočník; votum – přání, projev. 110: Zpěv VIII.: kamarila – vlivná skupina lidí při dvoře, působící na panovníka; Franta Šumavský – český slovnikář (1796 až 1857); puncta sexti (praecepti; lat.) – co se týče šestého přikázání (Nesesmilníš.); 111: metreska – vydržovaná milenka; selo (rus.) – vesnice; Kacik – asi příjmení (Katzig); Hessen-Kassel – Kassel, město v Německu (v býv. pruské provincii Hessen); kafešálek – šálek na kávu; přiadýrovat – připočísti; multiplicírovat – násobit; Čimboraso – hora v Jižní Americe; senát – zákonodárný sbor (vl. sbor starších); lekcí – lekce, poučení; 112: diktýrovat – diktovati; prebenda – důchod spojený s církevním úřadem; 113: arak – likér; Augsburské všeobecné – Augsburger Allgemeine Zeitung, rozšířené německé noviny; Lacrimae Christi (lat.; = slzy Kristovy) – druh italského vína; 114: zkomponýrovati – zkomponovati, složiti. Zpěv IX.: Te Deum laudamus (lat.) – Tě, Bože, chválíme (církevní hymnus); dies irae, dies illa – den hněvu, onen den; te rogamus, audi nos – žádáme tě, vyslyš nás; gloria in excelsis Deo – sláva na výsostech Bohu; credo in unum Deum – věřím v jednoho Boha; 115: orate fratres – modlete se, bratří; benedictus, qui venit – blahoslavený, který přichází; sanctus, sanctus, sanctus – svatý, svatý, svatý; in nomine Domini – ve jménu Páně; dignum et iustum est – je hodno a spravedlivo; Dominus vobiscum – Pán s vámi; sancta Dei Genitrix – svatá rodička Boží; agnus Dei, qui tollis peccata – 218 beránku Boži, který snímáš hříchy; veni, sancte Spiritus – přijď, Duchu svatý; exaudi nos, Domine – vyslyš nás, Pane; pleni sunt coeli – plná jsou nebesa; 116: aequum et salutare – spravedlivé a spásné; Salvator mundi – Spasitel světa; in te, Domine, speravi – v tebe, Pane, jsem doufal; libera nos a malo – osvoboď nás od zlého; exaudi, Domine, orationem meam – vyslyš, Pane, modlitbu mou; ex profundis clamavi ad te, Domine – z hlubin jsem k tobě volal, Pane; dona nobis pacem – dej nám mír; a porta inferi – od brány pekelné; mea culpa, mea maxima culpa – má vina, má největší vina; Kyrie eleison – Pane, smiluj se; et ne nos inducas in tentationem – a neuváděj nás v pokušení; 117: sicut erat in principio et mine et semper – jakož bylo na počátku i nyní a vždycky; et in saecula saeculorum. Amen – až na věky vekův. Amen. Zpěv X.: stěp (podle rušt.) – step; Kyjov – Kyjev; 118: carhradský – cařihradský; patriarcha – arcibiskup východní církve; řecká církev – pravoslavná; ancikrist – antikrist, protivník Kristův, ďábel; rabínské synedrium – nejvyšší rada židovských kněží; mufti muhamedský – mohamedánský vyšší duchovní; musulmanská církev – mohamedánská; 119: rozolka – rosolka, likér. 121: Smíšené básně: V tomto oddíle jsou seřazeny ostatní verše Havlíčkovy, v podstatě v sledu chronologickém. Od něho se odchyluji pouze u obou básní z nedokončeného cyklu „O posledních věcech člověka“, jež kladu záměrně až na konec. 123: Náboženství: napsáno r. 1840 na gymnasiu (s pseudonymem Blanický), naše verse se však řídí pozdějším rkp. Projevuje se tu mladistvé náboženské zanícení Havlíčkovo, jež ho pak vedlo k rozhodnutí státi se knězem. Urozeným a vysoce učeným...: časoměrná oslavná báseň k jmeninám Havlíčkových profesorů na bohoslovecké fakultě, napsaná ke dni 24. června 1841. Slavofilská tendence, kterou je báseň naplněna, nedošla však pochvaly u oslavenců, naopak stala se jednou z příčin Havlíčkova vyloučení ze semináře. 124: Slavie – Slovanstvo. 125: Bratře Čechu...: napsáno v semináři r. 1841 (s pseudonymem K. J. Kohoutek). Jeví se tu Havlíčkův náboženský obrat. – Hazuka – dlouhý šat s rukávy, kutna; Konstanc – Kostnice; komžička – komže, oděv ministrantů. Krásná dcero...: báseň určená Terezii Girglové, sestře Havlíč- 219 kova přítele Frant. Girgla a učitelce na německé dívčí škole v Praze. Napsáno 16. IX. 1841, několik dní po Havlíčkově vyloučení ze semináře. – Bytnost – bytost; slavský – slovanský; vrah – nepřítel. 126: Vrahu Rakušane...: napsáno někdy v r. 1841. Naráží se tu na t. zv. vratislavský mír z r. 1742, jímž Marie Terezie postoupila pruskému králi Fridrichovi II. valnou část Slezska, které do té doby patřilo celé k zemím koruny české. Dumka na Batelovském vrchu: začata v Batelově u Jihlavy v srpnu r. 1841 (při západu slunce) a dokončena 24. III. 1844 v Moskvě. – Anjelé strážce – andělé strážci; ruiny – zříceniny. 127: Do památní knihy v Bukovině...: napsáno 25. VIII. 1842 za prázdninové cesty do Krakova a na Slovensko, kterou Havlíček podnikl s polskými studenty Žukem-Skarszewským a Skirlińským (podepsáno pseudonymem Čechoslovan). – Morské oko – Mořské oko, jezírko ve Vysokých Tatrách na hranicích slovensko-polských; bělohorská hanba – prohraná bitva na Bílé hoře r. 1620; Lomnice – Lomnický štít, hora ve Vysokých Tatrách; Slovenec – Slovinec; 128: dřeva – stromy (podle polšt.); Petrov – Petrohrad (nynější Leningrad), hlavní město carského Ruska. Carismus řadí Havlíček v této básni mezi nepřátele Slovanstva. Stará píseň: nejisto, kdy napsána (podeps. pseudonymem Ivan Kohoutek). – Slavsko – slovanské země; kňasáky – zuby. 129: Zdvihni se, zdvihni: napsáno mezi 12. IX. a 6. XII. 1843 v Rusku, otištěno v jiné úpravě, snad cizí, s titulem „Blanická“ ve ZS II (Vídeň 1848), str. 8n. 130: Smutná komůrka...: napsáno 16. IX. 1843 v Moskvě. Špaček, básník a osel...: napsáno někdy mezi lety 1841 až 1843. V rkp. je psáno ú místo ou (au), podobně jako v předchozí básni. 131: Tys bratr náš: dokončeno 23. XII. 1843 v Moskvě, otištěno v Š. 1849, č. 9. Havlíček zde šlehá plané a povrchní vlastenčení. – Kalamajka – národní tanec; ve čtyřech slovanských hlavních nářečích brebencuješ – narážka na Kollárovo učení o čtyřech hlavních slovanských jazycích (ruském, polském, českém a t. zv. illyrském, t. j. srbocharvátském); brebencuješ – breptáš, nedokonale mluvíš; kvas – ruský lidový nápoj ; Mikuláš – míněn ruský car Mikuláš I., který vyznamenával vlastenecké pracovníky jiných slovanských národů; 132: Schuhmachermeister (něm.) – obuvnický mistr (míněno jako ná- 220 pis na štítě); novou vymejšlíš abecedu – narážka na tehdejší spory o zásady pravopisu; Goliáš – biblický obr; iliada – původně řecký epos o obléhání Troje, připisovaný Homérovi (Ilias), zde vůbec hrdinská báseň; kruchta – kostelní kůr; kubík – chlapík. 19. března 1845: blahopřejná báseň Josefině Weidenhoffrové, sestře Havlíčkovy tehdejší snoubenky Fanny Weidenhoffrové. Čistopis gratulace, uložený v museu v Havlíčkově Brodě, je napsán červeným inkoustem na žlutém papíře s modrou ozdobou (na to narážejí verše 11–12). 134: Karlíček: Tyto verše Havlíček odeslal 13. V. 1845 na neznámou adresu. Em. Chalupný (ve spise Havlíček, Praha 1929, str. 230) soudí, že se vztahují na spisovatele Karla AI. Vinařického, jenž byl knězem v Kováni u Skalska a psal básně a čítanky pro děti; knězem byl také básník Václav Štulc. – Oudolísko – údolí; Kato – Marcus Porcius Cato, římský státník, proslulý svou přísností v otázkách mravních. Citlivá večerní: napsána r. 1846 nebo 1847. Podle této písně, často vydávané jako jarmareční tisk (asi v cizí úpravě), vznikla i písnička „Spi, Havlíčku, v svém hrobečku“. – A la Pícek (v rkp. Á la...) – podle Picka (Václav Jaromír Picek, autor sentimentálních básní v lidovém tónu); 135: andělíčky – andělíčci; fofrovat – ovívati (vějířem); Peršíkov – vesnice poblíž Borové, rodiště Havlíčkova. Má hvězda: napsáno v letech 1846–49. – 136: Atheista – neznaboh; Juliánka – Havlíčkova choť Julie, roz. Sýkorová. 137: První jenerální schůzka...: napsáno r. 1847. Text, který podávám, je montáž z fragmentárního rukopisného náčrtku, ze dvou opisů a nedatovaného tisku asi z let šedesátých. Držím se co možná nejvíce rukopisu, poněvadž však tu jde o pouhý koncept, a to ještě neúplný, dávám na některých místech, i tam, kde text je zachován v Havlíčkově autografu, přednost znění v opisech, jež byly zřejmě pořizovány z propracovanější verse pozdější. Různočtení zde pro úsporu místa neuvádím. – Jenerální schůzka – valná schůze; cum licentia superiorum (lat.) – se svolením vyšších, nadřízených; Zvěstuju vám pověst... – úryvek z rukopisu Královédvorského; Kolovratská střída (= třída) – dnešní ulice Na příkopě v Praze (Národní museum se tam tehdy přestěhovalo z Hradčan); pan Palanda – František Palacký, tehdy jednatel Musea; vladykové, leši – staročeské názvy šlechticů; Musa – bohyně umění; 221 138: pětka – bankovka (pět zlatých); epos – výpravná báseň, oslavující hlavně hrdinské činy; hrabě Matyáš Thun – předseda Musea, teritoriální vlastenec český; pan Šafáry – Pavel Josef Šafařík (škváry – asi narážka na jeho bádání o starověku slovanském); K. J. Erben – byl musejním asistentem a získával pro Museum staré listiny po venkovských archivech; pergament – pergamen, psací kůže, starobylá listina psaná na kůži; hrabě Salm – Robert Ant. Salm, místopředseda gubernia království Českého; gubernium – místodržitelství, zemská vláda (do r. 1849); Matice – Matice česká, založená při Nár. museu r. 1830 jako „Sbor pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české“; Pěšina – Václav Pěšina z Čechorodu, kanovník u svatého Víta (dal podnět k dostavění svatovítského chrámu, od r. 1835 byl správcem katolické knižní matice „Dědictví sv. Jana“ a od r. 1822 redigoval časopis českého duchovenstva, který r. 1847 zanikl); 139: doktor Frič – dr. Josef Frič, otec revolucionáře J. V. Friče; apelační rada Šmíd – Jan Ferdinand Schmidt z Bergenholdu, v té době rada při královském českém soudu apelačním (dále už o něm není zmínky, poněvadž veršování není dokončeno); doktor Kolenatý – dr. Friedrich Kolenati, lékař, přírodovědec a cestovatel, později profesor na brněnské technice; adnotace – poznámky; Vocel – Jan Erazim Vocel, spisovatel, později profesor archeologie a české literatury na pražské universitě; Lämele – Lämel, pražský bankéř; Hirzenfeld, antikvarius – pražský antikvář, starožítník; Podlipský – dr. Josef Podlipský, lékař, významný vlastenecký pracovník té doby; Antonín Strobach – právník, spisovatel a politický pracovník; mistr Trojan – Alois Pravoslav Trojan, významný politický pracovník; štemuje hubu – chystá se mluvit; 140: zbýti – zbaviti se; mistr Havel – Havlíček; noviny – míněny Pražské noviny, které v té době Havlíček redigoval; Klučák – redaktor pražského něm. časopisu Bohemie spolu s Bernardem Guttem; páter Štulec – Václav Štulc, básník a kněz, v mládí svobodomyslný, později pravověrně dogmatický; špulec – pulec; Blahověst – katolický týdeník (1847–62); Tomek – Václav Vladivoj Tomek, reakční český historik; Zap – Karel Vladislav Zap, publicista, přítel Havlíčkův z doby jeho pobytu ve Lvově za cesty na Rus (1842); 141: repealisté (čti ripílisté) – členové radikálního politického sdružení, které v té době existovalo v Praze; Šumavský Franc – spiso- 222 vatel a slovnikář Josef Franta (Šumavský), navrhovatel pravopisných reforem; Vašek z Nebe – Václav Bolemír Nebeský, básník a překladatel (zplodil kapra ze sebe – morálně podporoval Siegfrieda Kappra, spisovatele židovského původu, který se přiklonil k českému národnímu hnutí); Staněk – dr. Václav Staněk, lékař a spisovatel; Václav Hanka – český spisovatel, jeden z padělatelů rkp. Královédvorského a Zelenohorského, rusofil, jemuž Havlíček vytýkal sympatie k carismu; červená ruská svatá Anka, svatý Vladimír – ruské řády sv. Anny a sv. Vlamíra; plundr – méně významní lidé, haraburdí; Korda – August Josef Corda, přírodovědec; Zippe – Frant. X. Max. Zippe, mineralog, jeden ze zakladatelů sbírek Nár. musea; Heyde – Jos. Heyde, vrchní komisař v Praze; Dundr – Josef Alex. Dundr, úředník v knihovně Nár. musea; Musejník – Časopis Českého musea; pětky a desítky – na zadních stranách časopisu byly uveřejňovány seznamy darů Matici; 142: vydáváme „Hlasy“ – míněna publikace „Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“ (1846), namířená proti slovenské jazykové odluce; uherské mamlasy – Slováky (v býv. Uhrách); Franta – Franta Šumavský (viz výše); Váceslavič – V. Hanka (navrhoval též radikální reformy pravopisné); pardus – bití, rána metlou; ou, v – navrhovaný způsob psaní místo tehdejšího au a w; myší trusy – tak nazývali navrhovatelé reforem háčky a čárky v českém pravopise, jež chtěli odstranit; Haase – majitel papírny a tiskárny v Praze; kustos – musejní úředník, opatřující sbírky; 143: Ruben – Christ. Ruben, něm. malíř, v té době ředitel pražské malířské akademie; Hellich – čeněk Ant. Hellich, český malíř, nějaký čas kustos archeologických sbírek v Museu; hrabě Frant. Thun – člen musejního výboru; Václav Krolmus – sběratel starožitností a diletantský archeolog; tandlmark – vetešnický trh; pajt – lup, krádež; 144: magistrát – městský úřad; na mancáry – hojnost, hojně; brandeburský – braniborský (kraj v Prusku, v němž leží i Berlín); potentát – zde: vlivná osoba; prýfovaný – zkoušený; privilegium – výsada (listina, jíž se výsada uděluje); 145: kredo – zde: náboženské vyznání (narážka na to, že předek knížete Colloreda, Petr Arnošt hrabě z Mansfeldu, byl jedním z protestantských velitelů za války třicetileté; účastnil se v čele vojska Friedricha Falckého též odboje českých stavů proti Ferdinandovi II.); kníže Colloredo – Josef kníže z Colloreda 223 a Mansfeldu; Schnabl – profesor na právnické fakultě v Praze; Josef Jungmann – zemřel 1847; 146: Crha a Strachota – počeštěná jména Cyrila a Metoděje; přisyp mu na jazyk písku – v jednom opise opraveno: přišij mu jazyk k pysku (tak i v nedatovaném otisku). Píseň o tom německém parlamentě: napsána r. 1848 a otištěna ve ZS I (Vídeň 1848), str. 5n. Vyjadřuje se jí české odmítnutí německého pozvání do t. zv. všeněmeckého sněmu ve Frankfurtě, jenž měl založiti novou německou říši, ke které by patřily i české země. – Šuselka – Franz Schuselka, novinář, člen přípravného výboru frankfurtského sněmu za rakouské Němce; chám – nadávka (zvl. sedlákům); 147: festina lente (lat.) – spěchej pomalu; laxirka – průjem. Loučení Čechů...: napsáno 1848 a otištěno ve ZS I, 15n. Námět podobný jako v předchozí básni. 148: Poslanec Selinger...: napsáno 1848 a otištěno v Š. č. 4 (bez názvu v článku Galerie ze sněmu říšského). – Selinger – reakční poslanec moravský, který na říšském sněmu vystupoval pro zachování šlechtických výsad. V našich verších, jak praví ironicky Havlíček v průvodním textu, „s mužným želem... opěvá zkázu starých erbů a rodokmenů“. – Strom – rodokmen; podivení – div. Sedmero vzdechnutí...: napsáno r. 1849 a otištěno v Š. č. 6. Havlíček zde vyjadřuje svůj odpor k reakční vládě knížete Felixe Schwarzenberga, která krok za krokem rušila vymoženosti revolučního roku 1848. – Ó Švarcen –... – v otisku je za Ó čárka (v dalších verších už ne); Radš půjdu na Špilberk – do vězení na brněnském hradě; 149: Frant. hrabě Stadion – v té době ministr vnitra; důvěra je nadranc – roztrhána, zničena; Frankfurt – viz v pozn. k „Písni o tom německém parlamentě“; centralisace – soustřeďování státní moci; Alexandr Bach – tehdy ministr spravedlnosti (později vnitra); Kraus – Filip von Krauss, ministr financí; dvacetníky heraus – dvacetníky ven (něm.; narážka na tehdejší mizení kovových peněz a vzrůst papírového oběživa); Thienfeld – ministr orby; Fr. von Cordon – ministr války; 150: Karl Ludwig von Bruck – ministr obchodu. Oznámení ohromné... hudební akademie...: napsáno 1849 a otištěno v Š. č. 6. Týká se měnových potíží v Rakousku (viz též pozn. k předchozí básni). – Dukát – zlatý peníz, který tehdy mizel z oběhu; hypochondr – člověk trpící utkvělou představou, 224 že je nemocen; tolar – stříbrný peníz (ministr zahraničných záležitostí – v tolarech proplácelo Rakousko zahraniční účty); dvacetník, desetník, pětníček, grošíček – drobnější kovové mince; šesták, šestáček – nová mince, zaváděná v té době; dvougrošák, grošák... – mince platící dva groše, jeden groš atd.; (mince) s kapličkou – ražené v uherské polovině rakouské říše (měly na rubu svatoštěpánskou korunu, podobající se kapličce); rození z Měďovic – mince ražené z mědi. 152: Stadion jako chůva: napsáno r. 1849 a otištěno v Š. č. 11. – Stadion – ministr vnitra ve Schwarzenbergově vládě (viz v pozn. k básni „Sedmero vzdechnutí...“); 153: vzbudí – v rkp. zbudí; nalejváček – klobouček; tatínek – asi míněn císař. 154: Šotkovy písně: napsány r. 1849 a otištěny v Š. č. 11. I. – Týká se charvátského bána Josefa Jelačiće, rakouského generála. II. – Erben II... – odkaz na nápěv v 2. svazku Erbenovy sbírky „Písně národní v Čechách“ (1843); konstituce – míněno ohlášení ústavy z 15. března 1848 a t. zv. dubnová ústava Pillersdorfova, která znamenala jistou demokratisaci Rakouska. V básni se naráží na zrušení dubnové ústavy ústavou oktrojovanou (vnucenou) ze dne 4. března 1849, jejímž autorem byl Stadion a jež znamenala nový nástup reakce i omezení lidového vlivu na státní správu. 155: III. – Erben II... – viz výše; oktrojírovat – naříditi, vnutiti. V 3. a 4. verši narážka na měnové potíže (viz výše). IV. – Winda (v otisku W....) – kníže Alfred Windischgrätz, rakouský generál, který v r. 1848 potlačil pražské povstání a později neúspěšně bojoval proti povstání v Uhrách. – Košut – Kossuth Lájos, vůdce buržoasně-demokratické revoluce maďarské v 1. 1848–49. 156: V. – Verbovat – najímati na vojnu, zde: lákati; oktrojovat – viz výše ,oktrojírovat‘; frajkumsty (čti asi -šty) – kejkle, kouzla. Píseň věnovaná ... Šotku: napsána 1849 a otištěna v Š. č. 11. Vyjadřuje naději, že vládní reakce, která rozpustila 7. března 1849 sněm v Kroměříži a vydala oktrojovanou ústavu, bude poražena sjednoceným lidovým hnutím. Podporu tohoto hnutí vidí Havlíček v hospodářských potížích Rakouska. – 157: Březen – míněno národně-liberální hnutí pražského měšťanstva a ohlášení ústavy v březnu r. 1848; máj – asi narážka na ustavení prozatímní místodržitelské vlády v Čechách (23. května 225 1848), v níž zasedal Frant. Palacký a j.; svatý Duch – míněny lidové revoluční bouře v Praze, které propukly o svatodušních svátcích 12. června 1848 a byly vojensky potlačeny Windischgrätzem; září – snad narážka na zdlouhavá jednání říšského sněmu ve Vídni r. 1848; čekají Francouze – narážka na francouzskou revoluci z února 1848, jejímž výsledkem bylo svržení krále Ludvíka Filipa a prohlášení t. zv. druhé francouzské republiky. Fiala: napsána 6. III. 1850, náš otisk podle DH. Týká se rovněž vývoje polit. situace, vyhlášení konstituce v březnu 1848, ustavení místodržitelské vlády v Čechách a pak nástupu reakce. Mil. Novotný soudí (KnV 369), že na vytečkovaném místě má býti doplněno jméno Švarcemberci: černým prý je asi míněn kardinál Friedrich Schwarzenberg, biskup solnohradský a později arcibiskup pražský, žlutým Felix Schwarzenberg, od 19. října 1849 rakouský ministerský předseda. 158: Ach, není tu...: napsáno 8. III. 1850, otištěno v OŽ 1861, str. 208. Námět podobný jako v básni předešlé. V 6. verši narážka na vyhlášení stavu obležení v Praze 10. května 1849. – Oktrojky – míněna oktrojovaná ústava říšská a ústavy v jednotlivých zemích, které po říšské ústavě následovaly. 159: Kytice: napsána 3. IV. 1850, otištěna V OŽ 1861, str. 208. Je to parodie stejnojmenné básně z padělaného rkp. Královédvorského a týká se dra Františka Aug. Braunera, českého liberálního politika. Havlíček asi naráží na to, že po rozpuštění kroměřížského sněmu Brauner na výzvu ministra Stadiona pracoval jistý čas ve Vídni při zákonodárství. – Poděbradka – čepice s beránčí kožišinou. 160: Mně se ... všecko zdá: napsáno r. 1850, otištěno v OŽ 1861, str. 208. Havlíček zde lituje svého umírněného postupu v roce 1848. – Švarcemberk – Felix Schwarzenberg, ministerský předseda; konštituce – konstituce (viz výše); obležení – viz pozn. k básni „Ach, není tu...“; robota – byla předtím zrušena usnesením sněmu (zákon ze dne 7. IX. 1848). 161: My pole ořeme: napsáno r. 1850, otištěno v OŽ 1861, str. 208 (tam označeno Píseň). Není jasno, koho se týká. 162: Píseň Čechů...: napsána r. 1850. – Švarcemberci – viz výše, v pozn. k básni „Fiala“; špicbub – taškář, šibal, darebák. Píseň pro Tomkovu ženu...: napsána v Brixenu 20. VI. 1832, otištěna v OŽ 1861, str. 209. Týká se historika V. V. Tomka, který jako přívrženec konservativní skupiny českého měšťan- 226 stva služebníčkoval reakční vládě a podporoval její politiku; byl za to jmenován r. 1850 profesorem na pražské universita. – Tomkovu – v otisku ....vou; komponýrovaná – komponovaná, složená; premovanej – zdobený lemováním; liveraj – livrej, uniforma sluhů a lokajů; porty – ozdobné lemování; hrabě Thun – Lev Thun, tehdy ministr školství; předělat české děje – Tomek psal české dějiny v duchu rakouském (úplně přepracované II. vyd. jeho „Dějů království Českého“ vyšlo r. 1850);. 163: sflastrkovat – slepit dohromady, slátat; rub – v otisku ,vrub‘; přijít na šup – býti poslán postrkem (Havlíček tu naráží na své odvezení do Brixenu); nabili – roz. dali náboje (t. j. pokyny, jak má psát). Moje píseň: napsáno 12. VII. 1854 v Brixenu, otištěno v OŽ 1861, str. 205 (tam však zčásti pozměněno). – Varte – jděte pryč, táhněte. 164: Šebestov a potom...: napsáno 12. XI. 1854, v době obléhání Sevastopole vojskem francouzsko-anglicko-sardinským za t. zv. války krymské. Báseň je t. zv. akrostich, neboť první a poslední písmena veršů obou strof dávají první a poslední slovo z posledního verše každé strofy. – Šebestov – Sevastopol; aliance – spojenectví turecko-francouzsko-anglicko-sardinské proti Rusku za války krymské; argonautsky – jako Argonauti, plavci za zlatým rounem na lodi Argo (z řec. báje); Jaroš – patrně míněn Ignác Jaroš, bratr Havlíčkova Švagra Frant. Jaroše; eljen (maď.), evviva (ital.) – ať žije, sláva; Havel – Havlíček. Ó ty Nácku...: napsáno 12. XI. 1854. Havlíček si tu naříká na Ignáce Jaroše (viz výše), že mu dlouho neposílá do Brixenu lampu, o kterou jej patrně předtím žádal. V této době se Havlíček připravoval k vypsání ruských dějin. – Nácek Lojolový – I. Jaroš (Havlíček jej tak nazývá pro jeho křestní jméno Ignác; Ignác z Loyoly – zakladatel jesuitského řádu); Sek – rodinná přezdívka I. Jaroše; čeleď Menšíkova – vojsko admirála Alexandra Sergejeviče Menšikova, vrchního velitele ruského vojska za války krymské; 165: lubljánská – lublaňská; bóra – severovýchodní studený vítr na Jaderském moři. Žádost bývalého... literátora: napsána 23. XI. 1854. Je to součást dopisu, který Havlíček poslal toho dne patrně dr. Josefu Podlipskému (viz Kor. 793n.), a týká se událostí v Matici 227 české, odkud byl na policejní nátlak r. 1852 vypuzen František Palacký. 166: O posledních věcech člověka. Obě následující básně jsou fragment zamýšleného obsáhlejšího cyklu, jímž chtěl Havlíček „přinutit lidi k smíchu nad tím, čeho se jinak obyčejně bojí neb aspoň neradi o tom slysejí“ (Kor. 791). Život věčný: napsáno v Brixenu 12. VII. 1854, otištěno v OŽ 1859, str. 307 (v musejním rkp. bez titulu, v KnV 243 otištěno s titulem Úvod). – Akt – dějství, děj; neustojí – neustane. 167: Hrob: napsáno téhož dne jako předchozí báseň, otištěno v OŽ 1859, str. 306n. (v musejním rkp., představujícím nepropracovanou prvotní versi, je bez názvu). 171: Přeložené epigramy. Tu jsou shromážděny všechny epigramy, jež Havlíček přeložil z cizích jazyků, mimo Logauův epigram „Ins Stammbuch Sr Hochgeboren“ a Puškinův „Učený epigram“, které autor sám zařadil do cyklu „Epigramy 1845“ (viz str. 21 a 29n.). Friedrich Logau, německý epigramatik (1604–55); první dva epigramy (spolu s epigramem „Ins Stammbuch...“) přeložil Havlíček v letech 1843–44, ostatní za konfinace v Brixenu r. 1853. Synové světa. – Metreska – vydržovaná milenka; miscere utile dulci (lat.) – mísiti užitečné se sladkým. Výklad koránu: otištěn v ČV 1846, č. 9. – Korán – posvátná kniha mohamedánů. 172: Johann Christoph Friedrich Haug, německý epigramatik (1761–1829); jeho epigramy překládal Havlíček za svého pobytu v Brixenu, hlavně r. 1853. 173: Rada. – Bořivoj – jméno zvoleno asi jen pro rým. 174: Pašije (= historie o umučení Kristově podle evangelií). Příteli. V DH začíná první verš „Drsnýť jsi...“. Návštěva mocnáře. – Vivat (lat.) – ať žije. Zázraky. – Stařina – staré časy, starověk; 175: za starý čas – v staré době, za starých časů; Červené moře – Rudé m.; červené moře – velké možství vína (červeného). Adam Olearius, vl. Ohlenschläger, německý spisovatel (1599 až 1671); uvedený epigram přeložil Havlíček v Brixenu 26. VI. 1853. Gotthold Ephraim Lessing, vynikající německý spisovatel (1729–81); jeho epigram přeložil Havlíček 20. VI. 1853. – Argumentace – zdůvodnění. 228 176: Gottlieb Konrad Pfeffel, německý básník (1736–1809); jeho epigram přeložil Havlíček v Brixenu 26. VI. 1853. Mil. Novotný (KnV 159) otiskl s titulem „Memento mori“ (lat.; = pamatuj na smrt). Johann André, německý básník a hudební skladatel (1741 až 1799); jeho epigram přeložil Havlíček 26. VI. 1853. – Hrobní – náhrobní. Demokrit, Demokritos, řecký filosof z pátého století před Kristem; jeho epigram přeložil Havlíček 26. VI. 1853. 177: Adam Mickiewicz, vynikající polský básník (1798–1855) .Jeho „Zdania i uwagi...“ překládal Havlíček v Brixenu od 5. IX. do 9. IX. 1852. Epigram 3. a 34. je dvojí překlad téhož „zdania“. – Zdania i uwagi... (pol.) – názory a poznámky z děl... A. Mickiewicz, Spisy, sv. IV, str. 131 atd.; Jakub Bem –Jakob Böhme, německý filosofa mystik (1575–1624); Angelus Silesius – vl. Jan Scheffer, náboženský básník německý (1624–77); Sę-Marten – vl. Louis Claude de Saint-Martin, francouzský filosof a mystik (1743–1803). 3. – Šidba – šizení, podvod. 5. – Nesstoupí – nesestoupí. 178: 10. – Průby – zkoušky, zkoušení něčeho. 180: 20. – Chór – pěvecký sbor; harmonie – souzvuk. 23. – Praktika – způsob, jak se něco dělá; tříroh – trojúhelník; čtverouhel (čtveroúhel) – čtyrúhelník; kolo – kruh, kružnice; parabola – druh křivky. 181: 27. – Soběctví – sobectví. 30. – Přešlost, přišlost – minulost, budoucnost (podle pol.); minulost zrozumí – porozumí minulosti (podle pol.). 182: 33. – V jednom pádu – v jednom případě. 34. – Šidba – viz č. 3. 36. – Vyveden – proveden. 183: 39. – Dobyt – dobýti. 185: Některé jiné překlady. Zde otiskuji pouze převedení ukrajinské písně „Sirotek“ jako doklad Havlíčkova zájmu o slovanskou lidovou poesii, dále překlad Lermontovovy „Kozácké ukolébavky“, jejíž strofické podoby užil Havlíček ve svých „Tyrolských elegiích“, chvatný překlad polské básně K. Malisze „Naše barvy a náš prápor“, propagující česko-polskou vzájemnost, a konečně převedení dvou rozmarných „balad“ Mickiewiczových, „Tří Budrysovců“ a „Paní Twardowské“. Vypustil jsem mladistvý překlad „Zbyhoně“ z rkp. Králové- 229 dvorského do němčiny, dále neumělé převedení německé písně Julia Mosena „Přísahá tisíc u Varšavy kleče“, překlad lidového popěvku „Lístek padl na palouček“, z neznámého, asi ruského originálu, báseň „Astronomie polského žida“, přeloženou z polštiny (originál rovněž není znám), obšírný úryvek z Mickiewiczových „Dziadů“ (Smotr; v orig. Przegląd wojska) a konečné náčrtkovité překlady „badiotských“ písní „Pan Flink“ a „Když měsíc zapadá...“ (všechny tyto překlady jsou v KnV 257n.). Sirotek: přeloženo v Moskvě r. 1843, rkp. v lit. archivu Nár. musea je bez názvu. – Maloruský – ukrajinský; Michal Alex. Maximovič (1804–73) – literární historik a přírodovědec, sběratel a vydavatel ukrajinských lid. písní. Naše píseň je ze sbírky „Malorossijskija pěsni“, která vyšla v Moskvě r. 1827, nikoli 1824, jak uvádí Havlíček. – Plout – v rkp. je plút. 186: Kozácká ukolébavka: přeložena 3.–4. II. 1845. – M. J. Lermontov – vynikající ruský básník (1811–41); Těrek – Terek, kavkazská řeka; Čečenci – národ na středním Kavkaze; kinžal – kindžal, dlouhý zakřivený nůž, jaké nosí Turci a jiné východní národy za pasem; čabráček – čabraka, pokrývka na koně; 187: patron – zde: ochraňující světec; úžasný – strašný (podle ruštiny). 188: Naše barvy a náš prápor: otištěno v Národních novinách 10. IV. 1848. K překladu Havlíček připojil poznámku: „Tato báseň vyšla ve Vídni v polském jazyku a zaslána jest nám včerá večer. Snažili jsme se nakvap přeložiti ji a žádáme za odpuštění všelikých bludů ve formě našeho překladu. Jednalo se nám především o smysl. – Známo, že mají Poláci bílého orla v červeném poli jako my bílého lva v červeném poli.“ Ohlas básně se později projevil v Havlíčkově „Mé písni“ (viz str. 163) a v Nerudově havlíčkovském „zpěvu pátečním“ „Moje barva červená a bílá“. – Karol Malisz – polský vlastenec a čechofil, účastník slovanského sjezdu v Praze r. 1848. 189: Tři Budrysovci: přeloženo v Brixenu 8. IX. 1852. – A. Mickiewicz – viz pozn. na str. 229; Budrysovci – Budrysové (litevské příjmení); Olgierd, Skirgiel, Kejstut – litevští válečníci ve 14. století; Lech, Leška – Polák, Polka; Teutonec – Němec; 190: Ilm – Ilmeňské jezero v Rusku; Novohrad – míněn asi Novohrad Volyňský; sobolina – sobolí kožišina; křižáci – řád německých rytířů, který měl od 13. století ve své moci značné území v Pobaltí; peský – psí, bídný; burštýn – jantar; Němen – řeka, která 230 tvořila hranici mezi Litvou a Polskem; nenaleze – nenalezne (starý tvar); 191: zámeť – závěj; branný – ozbrojený; halina – halena, hrubý kabát; rublík – rubl, ruský peníz. Paní Twardowská: přeloženo v Brixenu 8. IX. 1852. – Twardowski – faustovská postava polská, podle lidové pověsti čaroděj, který žil na Podhoří na Krakovsku v 16. století; švinda – kořalka; probošt – církevní hodnostář; uďál – udělal; 192: dráb – vrchnostenský služebník, dozorce; filosofus – filosof, mudřec; spiritus (čti asi špi-) – líh; plechák – plecháč, plechová nádoba; koňázdra – koňadra, sýkora (zde asi míněno: hubený jako koňadra); udělati šamstra – hluboce se ukloniti (z něm. gehorsamster Diener – nejposlušnější služebník); pazour – zde: noha; kontrakt – smlouva; Mefistofeles – jméno ďábla; hora Lysí – Lysá hora; cyrograf – vlastnoruční úpis, revers, zápis duše čertu; 193: šulit – šiditi, klamati; hypotéka – zde: zástava; pakt – smlouva; 194: Krempak – Krępak, polský název Lomnického štítu (a vůbec Karpat); šindelák – hřebík, jímž se přibíjely šindele (dřevěné tašky) na střechu; coul – stará míra; bzíká – bzučí, pobzukuje; 195: nerázně – nehorázně, velmi; Belzebub – vrchní ďábel.
231 DOSLOV
Karel Havlíček Borovský (1821–56) žil v době neobyčejně významné pro český národ. Zrušení nevolnictví už v poslední čtvrtině osmnáctého století, jež bylo výsledkem předcházejícího vývoje hospodářského i osvícenské sociální theorie, umožnilo pohyb přebytků početně rychle vzrůstajícího obyvatelstva z českého venkova do měst, v kterých se takto, zvláště od počátku století devatenáctého, zároveň se zrodem nové společenské třídy, průmyslového dělnictva, obnovuje i nově vzniká česká třída buržoasní. Je česká svým jazykem na rozdíl od poněmčené buržoasie starší a je v ní stavovský odpor proti sociálnímu zřízení přežívajícího se řádu feudálního. Není pochyby o tom, že právě tento příliv obyvatelstva z jednojazyčného českého prostředí do dvojjazyčných a zněmčených měst vytvořil materiální předpoklady pro úspěch českých snah obrozenských v první polovině devatenáctého století. Z velké části je přímo i vyvolal a mladé české měšťanstvo stává se jejich podporovatelem a představitelem. Sociálně nacionální ráz boje vznikající a rostoucí české třídy městské zapojuje české obrození do mezinárodního procesu nástupu buržoasie, z něhož si bere naše hnutí také svou liberálně demokratickou ideovou náplň. Zvláštního charakteru dodávají však tomuto boji národnostní poměry v českých zemích, projevující se také v napětí, které se vytvářelo uvnitř buržoasní třídy mezi táborem německým a českým. To má za následek, že hnutí českého měšťanstva zápasí od počátku na dvou frontách. Snad právě proto ve svém zaměření sociálně reformním nikdy pak nenabývá – alespoň co se týče jeho vedoucí linie – toho revolučního ostří jako v jiných zemích, ba dokonce je naplněno nedůvěrou k revolučnímu hnutí buržoasie německé a se zřetelem na Slováky také k hnutí maďarskému, že by mohlo směřovati – a někdy tomu tak opravdu i bylo – proti českým 232 nebo slovenským zájmům národním. A ve svém úsilí nacionálním hledá naše měšťáctvo oporu u jiných Slovanů, zejména v oficiálním carském Rusku, tehdy – jak říká Stalin – „nejnebezpečnějším nepříteli revolučního hnutí v Evropě“, který podporoval snahy ostatních Slovanů jen potud, pokud se to shodovalo s jeho dobyvatelskými záměry. Tak se dostává česká buržoasie hned při svém zrodu do nebezpečí, že se stane služebníkem reakce, a tak také její postup ještě v roce 1848 hodnotí Marx i Engels. Je do značné míry Havlíčkovou zásluhou, že se brzy, ještě před svým pobytem v Rusku (1843–44), počíná dívat na carské samoděržaví v podstatě očima liberálně demokratického hnutí západního a s tohoto hlediska zaujímá k němu postoj negativní; ten pak po přechodném zakolísání na počátku pobytu v Rusku je později tím pevnější, že vyplývá z poznání ruských poměrů z vlastního názoru. Přitom Havlíček zároveň reviduje starší české chápání Slovanstva vůbec a proti kollárovské fikci jednotného národa slovanského reálně staví Slovanstvo jako skupinu národů těsně příbuzných, avšak svébytných a svéprávných.* Slabost jednotlivých slovanských národů v boji o národní práva, zvláště proti Němcům a Maďarům v rámci rakouské monarchie, i jeho slovanské cítění vede jej ovšem i nadále k tomu, že zdůrazňuje potřebu spolupráce Slovanů, a tak se vedle Palackého stává spolutvůrcem t. zv. koncepce austroslovanské. Obavy z oslabení českého národa jsou též příčinou jeho zamítavého postoje k jazykové odluce slovenské, na kterou se, zvláště z počátku, neprávem dívá jako na čin svévolný a přímo vlastizrádný. Program austroslovanské koncepce není sice v ideovém rozporu s evropským procesem nástupu buržoasie, ba naopak Havlíček přímo doufá, že po vítězství v Rakousku může austroslavismus působit na ústup absolutismu dokonce i v Rusku; avšak v spletitých poměrech revolučního roku 1848 brzdí on sám stejně jako Palacký domácí hnutí radikálně demokratické a odsuzuje svatodušní bouře v Praze, vystupuje proti revolučním výbuchům městského lidu německého i proti Košutově revoluci v Uhrách a přímo spojuje osud rakouských Slovanů s osudem habsburské dynastie. Tím ovšem ve skutečnosti pomáhá reakci, která pak po svém vítězství postupně ruší většinu ústupků z roku 1848 a oklešťuje takto znova nejenom politická práva buržoasie jako třídy, nýbrž i práva českého národa jako celku. Tu však Havlíček, který spoléhal pouze na cestu parlamentní a v roce 1848 se stal přímo mluvčím umírně-
* O vývoji Havlíčkových názorů na Slovanstvo viz v mé knize K. Havlíček Borovský a Slovanstvo, Praha 1947, zvl. str. 180 až 203.
233 ného měšťanstva, poznává svou chybu a vystupuje proti vzmáhající se reakci neohroženě, až konečně přímo heroicky zůstává ve svých Národních novinách a později ve Slovanu jediným oponentem vládní politiky. Reakce se ho posléze, po marných pokusech o jeho odsouzení, koncem roku 1851 zbavuje násilnou deportací do Brixenu. I tu Havlíček nezlomen píše své nejvýznamnější básně, Křest sv. Vladimíra, Tyrolské elegie a Krále Lávru, a svůj vzdor vyjadřuje v hrdých verších nazvaných Moje píseň. Teprve koncem dubna roku 1855 se vrací s otřeseným zdravím do vlasti a umírá o patnáct měsíců později 29. července 1856. Přechodné vítězství reakce a Havlíčkova smrt nezbytný vývoj v Rakousku natrvalo ovšem nezastavily. Prohraná válka se Sardinií a sjednocení Itálie přivodily v roce 1860 znovu pád absolutismu v bývalé monarchii a umožnily pokračování v postupném demokratisačním procesu i nový rozmach národního hnutí; obojího se od počátku, šedesátých let začíná u nás organisovaně účastniti též dělnictvo. Boji za demokratisaci veřejného života a zlepšení situace národního celku věnoval Havlíček nejen své vynikající dílo novinářské, nýbrž i valnou část své básnické produkce. Naprostá většina jeho epigramů, politických popěvků a básní promlouvá k aktuálním otázkám dobovým, satiricky šlehá absolutismus, mocnou církev a s ní souvisící klerikalismus, vystupuje proti ochablosti a sentimentální plytkosti v životě i v literatuře, proti národnímu útlaku i proti povrchnímu vlastenčení a hejslovanění. Jen málo čísel z Havlíčkovy básnické tvorby nemá toto bojové zahrocení: i dílo tak čistě epické a s thematem tak odlehlým, jako je Král Lávra, obsahuje satirické výpady proti absolutismu a narážky na neblahé postavení českého národa. Jen málo čísel také – a to ještě jen z jinošských let – povznáší se do prázdné pathetické pózy nebo upadá do defaitismu, tedy do chyb, proti nimž Havlíček později brojil. Jen málo čísel konečně představuje t. zv. čistou lyriku, zvláště lyriku intimní. Ano, jako celek je Havlíčkovo básnické dílo v pravém smyslu slova poesie politická. Humorně satirické zabarvení většiny výtvorů ovšem způsobuje, že se – třeba pod rouškou minulosti a námětu prostorově vzdáleného – zpravidla jen pranýřují stinné stránky soudobého života. Ale tento negativismus je ve skutečnosti hluboce konstruktivní, je zbraní, která pomáhá klestit cestu novému společenskému řádu i vytvářet předpoklady zdravého národního rozvoje. Ačkoli tedy, jak jsme viděli, politický postoj a taktika Havlíčkova v některých údobích byla pochybná a pochybená, ideové zaměření 234 jeho básní je v kontextu doby vcelku nesporně pokrokové. Proto nepozbyla většina jeho veršů své životnosti ani dnes, po stu letech, kdy mnohé, proti čemu on vystupoval a oč bojoval, patří už minulosti: zmizeli u nás absolutističtí králové a šlechta, pominul národní útlak, síla klerikalismu opadla, ba sama buržoasie, jejíž nástup Havlíček podporoval, stala se přežitkem. Je to svědectví, že tendenční poesie, i když promlouvá k otázkám aktuálním, nemusí zemřít se změnou poměrů. Neboť zápas pokroku s reakcí, ať má reakce v různých dobách jakoukoli podobu, spojuje pokrokovost minulou s pokrokovostí dneška. Životnost Havlíčkových veršů se však zakládá ještě na něčem jiném. Stojí za to ocitovat si, co on sám ve své Kapitole o kritice napsal o tendenční poesii: „Na každý způsob jest... tendenční poesie lepší než netendenční, protože jest víc: jest totiž předně poesie a pak ještě o něco víc. Rozumí se však, že musí být především opravdu poesie, neboť špatná poesie s nejlepší tendencí přece nebude nikdy tendenční poesie.“ Nuže, Havlíčkovy verše opravdu poesie jsou. A kdo se zamyslil nad tím, proč jsou jeho zralé básnické plody podnes tak svěží, jako by byly napsány včera, zatím co básnická tvorba většiny jeho současníků mimo dvě tři jména upadla v zapomenutí a figuruje pouze v literárněhistorickém archivu, zajisté přišel na to, že příčina je v jadrné a věcné dikci a v zpěvné, na pohled lehké veršové formě, která se zcela jasně opírá o t. zv. poesii lidovou. Lidovou poesii ovšem napodobila řada básníků Havlíčkovy doby; vytvářeli však často jen šroubované naivní rýmovačky, které jsou od nenucenosti prostonárodního básnictví na hony vzdáleny. Z našich poetů první poloviny devatenáctého století vlastně jen Čelakovský a Erben dovedli těžit z tvorby lidu po všech stránkách. Ale Havlíček se odlišuje i od nich. Kdežto Čelakovský jde ve své původní tvorbě směrem k lidové poesii, t. j. usiluje se jí co nejvíce přiblížit a vytváří tak pouhé „ohlasy“, třebas vysoké umělecké ceny, cíl Havlíčkův je opačný: on nechce svou tvorbou vústit do lidového básnictví, nýbrž z něho vychází a v jeho studiu vidí pouze prostředek k zdokonalení své vlastní produkce. A kdežto Erben na rozdíl od Čelakovského umocňuje a přehodnocuje lidové tradice samostatným tvůrčím činem básnickým a vytváří tak uvědoměle tak zvané vysoké umění, opírající se ovšem o prostonárodní slovesnost po stránce obsahové i formální, mladší Havlíček již stojí na čele pozdějšího českého básnického vývoje, v němž – jak naznačil B. Václavek ve svém pojednání „Lidová slovesnost v českém vývoji literárním“ – vlastní funkce lidové písně je toliko v působení formo- 235 vém. Příznačné je, co Havlíček říká o některých svých epigramech v jednom svém dopise již roku 1844: „Rozumí se ale, že jenom forma může být národní (t. j. lidová; pozn. ed.): věc sama národu ovšem neznáma; a kam bychom přišli, kdybychom nesměli přes meze vědomostí obecného lidu překročiti dále. Tedy jenom pokračovati v duchu národním k předmětům vyšším.“ Tato slova zajisté neznamenají podceňování feudálního venkovského lidu, který byl vlastním tvůrcem lidové poesie, nýbrž říká se jimi jen to, že každé básnictví musí mluvit především k své době a nemůže ulpívat na tradování látek a představ z primitivního života už minulého a mizejícího. Kouzlo zdánlivě prostého lidového tvaru, které obestírá Havlíčkovu básnickou tvorbu a přivádí jí stále nové ctitele, získával ovšem náš básník tuhou prací. Svědčí o tom srovnání jeho prvotin, které jsme otiskli i v našem souboru jen proto, že jsou spojeny s jeho jménem, a pozdějších jeho výtvorů, na kterých se již projevuje blahodárný účinek studia lidové písně. Svědčí o tom také dochované rukopisy básní, z nichž je patrno, jak úmorně Havlíček četné své plody piloval a brousil, aby jim dodal zpěvné lehkosti. A svědčí o tom konečně Havlíčkovy náčrty odborných studií folklorního verše, které teprve před desíti lety vydal Bohuslav Indra.* Nikdo jiný z celé té skupiny napodobitelů lidové písně a epigonů Čelakovského a Erbenových, ani oni sami, také nikdo z jiných sběratelů a badatelů nepovažoval za nutné podrobiti formu lidového básnění tak zevrubnému zkoumání jako Havlíček. A nešlo tu jen o lidovou poesii českou, nýbrž o slovanskou vůbec: i v Havlíčkových vlastních verších se proto objevuje na př. též forma polských krakowiaků a největší jeho báseň, Křest sv. Vladimíra, odívá jihoruské thema v strofickou a veršovou podobu jihoruských, totiž ukrajinských lidových popěvků, t. zv. kolomyjek. Kolomyjkové schema bylo vůbec nejoblíbenější Havlíčkovou strofickou formou. A jak těsné bylo jeho přimknutí k formě lidové písně české, dokazuje B. Indra v uvedené knize metrickým rozborem všech jeho veršů. Havlíčkova lidovost se však neprojevuje toliko v strofické a veršové podobě jeho básní: nemenší měrou se jeví i v jeho jazyce. Je to řeč pružná a živá, zbavená archaismů soudobé literární češtiny i její vznosné rétoričnosti. Tohoto dědictví doby humanistické, které se ozývá ještě v jeho prvotinách a svědčí o vlivu Kollárově, Havlíček se brzy zprostil a přiblížením k řeči lidu předstihl
*Havlíčkovy práce o verši české lidové písně, Praha 1939 (Studie Pražského linguistického kroužku, sv. 2).
236 své současníky do té míry, že podnes jeho jazyk není zastaralý. Přitom se nevyhýbá výrazům cizím, učeným, ba ani celým latinským nebo jiným frázím, avšak organicky je spojuje s tvarem nebo výrazem lidovým, často nespisovným, ba dokonce, vyžaduje-li toho věc, třeba i se slovem vulgárním. Po vzoru prostonárodní poesie dbá pak pečlivě na to, aby každé jeho slovo významově pevně sedělo, a právě v tomto umném sepětí dominantní stránky věcné s lahodnou přirozeností lidového verše je největší jeho básnické mistrovství. Dobře to postřehl vynikající ukrajinský básník Ivan Franko, když mluví o potížích, které Havlíčkovy verše skýtají při překládání do cizích jazyků: „Nezvyklá prostota Havlíčkovy poesie je toliko vnější maska: skrývá v sobě neobyčejnou hloubku a smělost myšlenky i neobvyklou výstižnost a epigramatickou přesnost výrazu.“* Pro svou tendenci, pro jadrný humor i pro své kvality formální staly se Havlíčkovy verše opravdu dobrým bojovým prostředkem v zápase s útiskem a všelikou reakcí. A když císařsko-královská rakouská censura dlouho znemožňovala, aby většina z nich vyšla tiskem, kolovaly v četných opisech, lidé se jim učili nazpaměť a takto se stávaly již od padesátých let minulého století tím více skutečným majetkem širokých vrstev lidových, moderní poesií znárodnělou, šířící se bez tisku. Jejich působení bylo ještě znásobováno obdivem národa k Havlíčkově statečnosti a láskou k jeho jménu, jež se stalo v starém Rakousko-Uhersku přímo symbolem našeho odporu a boje. Brzy pak pronikaly Havlíčkovy básně i k jiným Slovanům a působily u nich jako zbraň pokroku stejně jako u nás. Tyrolské elegie dokonce vyšly v Rusku po prvé už roku 1860, t. j. o rok dříve, než mohly být uveřejněny v Čechách. Na slovanském jihu byl řetěz překladů rovněž zahájen Tyrolskými elegiemi, a to hned roku 1861 vydáním charvátským. Nejlepší přebásnění Havlíčkových veršů, celý výbor z jeho díla, právě zásluhou citovaného básníka Ivana Franka, mají Ukrajinci; tyto kongeniální překlady vycházejí v souborech Frankových spisů i samostatně ve vydáních stále nových a nových a Křest sv. Vladimíra náleží z překladové literatury k nejoblíbenější četbě ukrajinského čtenářstva. I to je svědectvím, že Havlíčkovo básnické dílo je stále živé a může říci leccos i dnešku v jeho zápase o novou společnost. Jaromír Bělič
* Srov. Karel’ Havliček-Borovs’kyj, Vybir poezij. Pereklad Ivana Franka. 2. vydání (Praha 1929), str. 6.
[237] OBSAH
I. EPIGRAMY
1. Jehelníček Ludmily Češky9
Strnadu (9) –Jaroslavu K. (9) – Slavomíru (9) – Budislavu (9) – Boleslavu (9) – Františkovi (10) – Koláři (10) – Buchtoslavu Abyvásdraku (10) – Karlu (10) – Všem (10)
2. Epigramy 184511
Jehly, špičky, sochory a kůly (11) – Obrácený svět (11)
Církvi
Nedůstatečnost (12) – Toast (12) – Definitio disciplinaris (12) – „Ani jediný punktík nepomine z Zákona“ (13) – Крещенiе (13) –Perfectibilitas fidei catholicae (13) – Mystický výklad (14) – Mat. VIII. 28–34 (14) – Nový nápis... (14) – „Aus ihren Werken werdet ihr sie erkennen“ (14) – Z historie literatury české (15) – Selský (15) – Demonstratio miraculorum (15) – Ecclesia militans (15) – Pomněnky (16) – Rožeň-Samson (16) – Důkazy subjektivní (16) – Pročpak mají mnišské cechy... (16) – Evangelium sophisticum (17) – Příčiny pádu jezovitského řádu (17) – Societas Jesu (17) – Kupecká výstraha (17) – Etymologický (18) – Kasuistický (18) – Nápis na budoucí jezovitskou kolej v Praze (18) – Vetus testamentum praefiguravit novum (18) – Talenty (19)
Králi
Erdengötter (20) – Demokratský (20) – Oberstlandesamtsprojekt (20) –Ruská konstitucí (21) – Ins Stammbuch Sr Hochgeboren (21) – § I. (21) – Politický (21) – Figura [239] inversionis (22) – Sumární výtah... (22) – Ius regale (22) – Purkmistru slavné obce B... (22)
Vlasti
Velmi mnohým českým básníkům (23) – Etymologický (23) – Obrana „Přítele mládeže“ (23) – Ethnografský (23) – Geografický (24) – Meč a kalich (24) – Oznámení (25) – Ost und West (25) – Česká modlitba (25) – Nápis na jistém domě na Hradčanech (26) – Nápis na sochu Karla IV. (26) – Literární originálnost (26) – Nouze naučila Dalibora housti (26) – Účinky bělohorské bitvy (27) – Nápis na pražském nádraží... (27)
Musám
Pražské vysoké školy (28) – Verba docent, exempla trahunt (28) – Antigall (28) – Preparanda (28) – Skeptická modlitba (29) – Originálnost (29) – Kvalifikací X., profesora historie (29) – Učený epigram z ruštiny (29) – Nové kacířství (30) – Akademie přírodních věd (30) – Daguerrotyp (30) – Text k harmonii sfér (30) – Allah kebir (31) – Hudci k svátku (31) – Poeta laureatus (31) – Obyčejný český literátor vece (31) – Z nejnovější literatury (32)
Světu
Misantropský (33) – Patroni Haliče (33) – Krakowiaki (33) – Mládencům a pannám (34) – Triplex immaculatio (34) – Indiferentský (34) – Umgang mit Menschen (35) – Vtip a břich (35) – Satirik před soudnou stolicí (35) – Sympathetické léčení (35)
3. Ostatní epigramy37
Církvi
Námitka Dru Strauszovi (37) – Beata Virgo Maria Jesuitis salutem (37) – Apologie táboritů (38) – Co jest Bůh? (38) – Židovský (38) – Rady zvířat (38) – Les Bohémiens et les Caraïbes modernes (39) – Bůh, náš Otec... (39) – Podávání masa s omáčkou... (39)
Králi
Aristokratický (40) – Výstraha císaři (40) – Nejkratší symbolum (40) – Landtag (40) – Novina z Prahy (41) – Cui simile est... (41) – Dobrotivost V. (41)
[240] Vlasti
Krleš! Krleš! Krleš! (42) – Comparatio a maiori ad minus (42) – Česká hlava (42) – Modlitba byrokratů (43) – V Jesenicích... (43) – Protichůdci (43) – Zkažený krakowiak (44) – Nejsi-li Slovan, nejsi Čech (44) – Svornost (45) – Alegorie (45) – Pozdní rozum (45) –Jeszcze Polska niezginęła (45)
Musám
Nová literatura (46) – Každý něco pro vlast (46) – Dobrosrdečnost epigramatisty (46) – Zle, matičko, zle (47) – X... stal se za své... (47) –Jeremiáda o českém divadle (47) – Initium sapientiae (47) – Kterakpak vám nenadati... (48)
Světu
Logika a pranostika (49) – Ex ungue leonem (49) – Zlé a dobré srdce (49) – Člověk (49) – Výstraha (50) – Versus memoriales (50) – Zloděj (50) – Bájka politická (30) – Půjčka za oplátku (50) – Tomáš II. (51) – Se sedlákem div se stal... (51) – Ekonomický (51)– Rada hloupému Jankovi (52) – Osel a liška (52) – Řádný člověk... (52) – Šlechtická krev (53) – Lenoš a řvi... (53) – Napřed proč... (53)
Lístky do památníku
Honoratě z Wiszniowských-Zapové (54) – Vlasy na památku (54) – Veselé slečně (54) – Smutné slečně (54) – Panu Vojtěchu Weidenhoffrovi (55) – Petru Miloslavu Veselskému (55) – Do památníku slečně Justině Jeřábkové... (55)
II. VRCHOLNÉ SKLADBY
1. Tyrolské elegie59 2. Král Lávra71 3. Křest svatého Vladimíra81
III. SMÍŠENÉ BÁSNĚ
Náboženství123 Urozeným a vysoce učeným pánům... Janu Smutkovi.... a Janu Mařanovi123 Bratře Čechu, shoď černou hazuku125 Krásná dcero českých luhů125 [241] Vrahu Rakušane126 Dumka na Batelovském vrchu126 Do památní knihy v Bukovině v Tatrách127 Stará píseň128 Zdvihni se, zdvihni129 Smutná komůrka130 Špaček, básník a osel pod lípou130 Tys bratr náš131 19. března 1845132 Karlíček134 Citlivá večerní134 Má hvězda135 První jenerální schůzka Českého národního museum 1847137 Píseň o tom německém parlamentě146 Loučení Čechů od německé říše147 Poslanec Selinger zpívá148 Sedmero vzdechnutí k ministerstvu148 Oznámení ohromné a znamenité hudební akademie150 Stadion jako chůva152 Šotkovy písně I.–V.154 Píseň věnovaná ... Šotku156 Fiala157 Ach, není tu, není158 Kytice159 Mně se... všecko zdá160 My pole ořeme161 Píseň Čechů r. 1850162 Píseň pro Tomkovu ženu162 Moje píseň163 Šebestov a potom celou zem164 Ó ty Nácku Lojolový164 Žádost bývalého českého literátora165
O posledních věcech člověka
Život věčný166 Hrob167
IV. PŘEKLADY
l. Přeložené epigramy171
Friedrich Logau: Synové světa (171) – Výklad koránu (171) – Dobrá rada (171) – Přátelé (172) – Smrt (172) [242] J. Ch. F. Haug: Ženský jazyk (172) – Čeho zapotřebí (172) – Žes nás tupil... (173) – Rada (173) – Rada spisovateli (173) – Pomsta (173) – Pašije (174) – Příteli (174) – Návštěva mocnáře (174) – Mocnářové (174) – Zázraky (174) Adam Olearius: Arabské přísloví (175) G. E. Lessing: Argumentace pijákova (175) G. K. Pfeffel: Kázání (176) Johann André: Hrobní nápis (176) Demokrit: Velké jmění (176) Adam Mickiewiez: Zdania i uwagi: 1. Nic darmo (177) – 2. Kde nebe? (177) – 3. Šidba (177) –4. Nedotknutelnost (177) – 5. Království Boží násilí trpí (177) – 6. Žádost nesmrtelnosti (178) – 7. Rada hloupým (1/8) – 8. Pravdivá velikost (178) – 9. Jednání a trpění (178) – 10. Průby (178) – 11. Rozdíl (178) – 12. Oč je hádka? (178) – 13. Host (179) – 14. Slovo a čin (179) – 15. Stupně pravdy (179) – 16. Pomáhat Bohu (179) – 17. Směr (179) – 18. Úvaha chromého (179) – 19. Mlčení (180) – 20. Shoda (180) – 21. Já (180) – 22. Vědy zlosynů (180) – 23. Praktika (180) – 24. Hloupý pokrok (180) – 25. Známka vyšších (181) – 26. Ohník (181) – 27. Soběctví (181) – 28. Pomluva a pochleba (181) – 29. Pokusy (181) – 30. Historie a proroctví (181) – 31. Vrch a základ (182) – 32. Počet hvězd (182) – 33. Dobrá rada (182) – 34. Šidba (182) – 35. Odkud muka (182) – 36. Jedna vůle (182) – 37. Ostatní pravdy (182) – 38. Boží narození (183) – 39. Moudrost (183)
2. Některé jiné překlady
Sirotek185 M. J. Letmontov: Kozácká ukolébavka186 K. Malicz: Naše barvy a náš prápor188 A. Mickiewicz: Tři Budrysovci189 Paní Twardowská191
Poznámky vydavatelovy197 Vysvětlivky202 Doslov232
[243] NÁRODNÍ KNIHOVNA
Řídí Albert Pražák s ediční radou Vydává z podnětu ministerstva informací a osvěty nakladatelství Orbis v Praze
Svazek 16
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ BÁSNICKÉ DÍLO
K vydání připravil a doslov napsal Jaromír Bělič I. vydání v dubnu 1950 v nákladu 20 500 výtisků upravila a vytiskla písmem Baskerville knihtiskárna Orbis, Praha XII, Stalinova 46 Brož. 24 Kčs
E: mk; 2004 [245]