PRVNÍ JENERÁLNÍ SCHŮZKA ČESKÉHO NÁRODNÍHO MUSEUM 1847

PRVNÍ JENERÁLNÍ SCHŮZKA ČESKÉHO NÁRODNÍHO MUSEUM 1847 Opětá veršem všelijakým od Havla Borovského. Cum licentia superiorum.
Zvěstuju vám pověst veleslavnú o velikých pótkách, lutých bojech; nastojte i ves svój um sběrajte, nastojte i nadivno vám sluchu! – Znamenajte, staří, mladí, o pótkách i o sedání. Na Kolovratské střídě stojí dům, říkají mu České museum. Žluté jsou stěny, vrata ještě více, okna horní jsou vyšší o dva střevíce než dolní, milí braši! Na střeše ze štítu český lev straší, jenž se panu Palandovi líbí dozajista, ale jako čert vyhlíží – to je pravda čistá. Léta tisícího osmistého čtyrycátého sedmého, a sice v sobotu dne listopadu dvacátého o jedenácté hodině ráno, jak bylo v novinách zváno, sešli jsou se tam Češi, vladykové i leši, vysoce rození a vysoce učení na první jenerální shromáždění. (Tuto básník volá na Musu:)
„Sem pojď, Muso, chci tě vzývat, pošeptej mně, co mám zpívat!“ – 137 „Tu se postav a drž hubu, nedělej mně zde ostudu; neb kdo nezaplatí pětku, nesmí ceknout ani špetku! Nemíchej se do těch rad holých i vousatých brad!“ (Tuto básník, dosáhna již žádoucí pomoci od Musy, směle pouští se do dalšího zpěvu a vypisuje hrdiny eposu tohoto:)
Jestlipak ty pány všechny znáš? Za stolem sedí hrabě Thun Matyáš, co není Čech ani Němec a dal tisknout, že je Bohemec. Vedle něho pan Palanda sedí, mrzutě před sebe hledí, u něho zas pan Šafáry a podle něho to jsou škváry. A vedle škvárů pan Erben asistent, co ukrad pro Museum již mnohý spis a pergament. S druhé strany sedí hrabě Salm, modlí se nábožně žalm, aby čert ráčil ty zteklé Čechy vzíti, by s nimi nemuselo gubernium starost míti. A nejvyšší písař zemský vedle něho, jenž dává Matici čáj a vína mělnického. Pak v červených rukavicích nábožný Pěšina, jenž svatého Víta dokončovati počíná, jsa dědic Dědictví svatojanského, záhubce časopisu katolického. Nemá na tom ale ještě dosti a ukazuje cizincům svaté kosti. 138 (Tuto se končí o výboru a počne se o oudech:)
Naproti nim v několikeré řadě mnoho moudrých i nemoudrých je v radě: Zrovna zkraje doktor Frič, ten má v hubě čamrdu anebo mič; blízko něho apelační rada Šmíd, budeme z něho potom mnohou žalost mít; také doktor Kolenatý složil na židlici svoje hnáty, řády a adnotace s sebou vzal, rozum ale – ten doma ponechal. Též několik kanovníků, ti nadělali nejmíň křiku. A pan Vocel – ten je kuba, neb vynašel u svatého Jakuba v Záboři na věži holubí plemeno, jenž jest starodávné pohanské semeno. Blízko něho sedí bohatý Lämele, co si rád ve schůzkách jazykem zamele, před sebou má Hirzenfelda antikvariusa, jenž hledá erb staročeský rytíře Prdeliusa. A Podlipský, ten u dveří vzdychá, zacpal vrata polovicí břicha. Anton Strobach, doktor práv, rychtuje si paragraf, kde by koho někde ťaf. (Tuto se básník ulekne:)
Ach, smiluj se, také zde zrak můj pozoruje mistra Trojana, jenž nekonečným sluje, a už vidím, jak hubu štemuje. 139 (V tomlo leknutí se nábožný básník utíká do milostivé ochrany rodičky boží:)
Milosrdná matko boží, ty jsi naše věčné zboží, račiž nám spomocna býti, bychom dnes mohli k obědu přijíti! Volejme k ní ve dne v noci, by nám ráčila spomoci k milosti u svého syna, ne podle našeho čina, ale podle smilování, ať nás před Trojanem chrání. Při té schůzce račiž býti a nám všech muk pomoz zbýti, by nám neuškodil plamen výmluvnosti jeho. Amen! (Básník naplněn jsa zkroušenými myšlenkami po této modlitbě činí vroucné pokání:)
U dveří v koutě také stál, řeči všechněch znamenal mistr Havel, co píše noviny, rostou mu na hlavě štětiny. Vedle něho Klučák tyje, poloviční redaktor Bohemie, Seděl tam též páter Štulec, co není ani ryba ani špulec, není kabát ani vesta, je liberální a vydává Blahověsta. Tatík Tomek bokem k němu, ten se pořád směje a neví čemu. Byl tam též přimrazen pan Zap, však po celý ten čas ani hubou neklap. 140 A podle zdi bylo několik repealistů, těch křiklavých ancikristů; študentů tam bylo nadranc a mezi nimi seděl Šumavský Franc, ani muk o tom nevěda, jakou dostane špičku jeho abeceda. Za Franckem stál Vašek z Nebe, jenž zplodil kapra ze sebe; také budiž doktor Staněk jmín, nemohu si naň vymyslit rým, však jsem za to hodný troup. – U dveří tam stojí sloup, a u sloupu rytíř Václav Váceslavič Hanka, na krku mu visí červená ruská svatá Anka; na prsou je přišit svatý Vladimír, ten se na nás mračí jako výr: „Nebudete-Ii, vy šelmy, cárá ctíti, budu vás notně knutem mlíti!“ – Okolo Hanky je všechen ostatní plundr: Korda, Zippe, Heyde, Dundr. – (Tuto se končí popis hrdin. Znamenej, že nastane práce jednatelova:)
„Ejhle,“ povstal pan Palanda, „milí páni, to je švanda; nic vám nechci říci, nežli že nemáme v kase ani grešli. Odkud by se také vzala, kdyby nám Matice peníze nedala; z Musejníka vidět, jak má hodné dítky, vzadu se tam hemží pětky a desítky. A my, Sbor matiční, musíme se radit, kterak se nejlehčej těchto peněz zbavit; 141 tisknem botaniky, vydáváme „Hlasy“ na ty zatracené uherské mamlasy; jenže oni nechtí od svého ustoupit, šelmy zatvrzelé, ani „Hlasy“ koupit. Seslánť na Matici ještě křížek jiný, dopustil na ni Bůh dva nezdárné syny; jeden to je Franta, druhý Váceslavič, vzal bych na ně s chutí rákosku nebo bič, vyprášil bych oboum dobře nohavici, aby nečinili zármutek Matici, vložil na zadnici klasické pardusy, by jim vyšly z hlavy „ou“, „v“, myší trusy. Pro spisy svých věrných dítek za odměny vypisujem pořád dukátové ceny, sto i padesát připovídáme, ať jen píší – však jim čerta dáme. Aby také Matice, jakožto stará paní, pokojný měla život, zvláště dobré spaní, dali jsme jí, jakož opatrnost káže, Václava Tomka za sekretáře, jenž má její hospodářství řídit, by ji nemoh Haase při papíru šidit.“ (Tuto se končí o Matici.)
„Všechněm našim sbírkám výborně se daří, kustosové naši dobře hospodaří – co jsme na Příkopech; neboť v starém bytu byloť jest Museum peleší banditů; co kdo dal, kustos vzal; i o to nás kustosové oloupili, co jsme za peníze nakoupili. 142 Ale od těch dob, co jeden za své špatné kusy profesorem v Krakově být musí, tímto hrozným trestem polekáni dali se hned všichni na pokání.“ (Tuto se končí o bezbožnosti kustosské. Znamenej, že se tuto počíná o sbírkách:)
„Od naší sbírky starožitností a knih utek nám ze zlosti na Rubena kustos Hellich, avšak to byl France Thuna skutek, jenž zas proto od výboru utek. Nevím, který z nich je větší osel. Sbírky se ale ujal Erazim Vocel; však v ní nemáme leda těch pár cepů, a co farář Krolmus tam nanosil starých střepů. Dali jsme tisknout provolání, prosíce o vše, co je k braní; něco se sejde dárků a něco potom taky přikoupíme v tandlmarku.“ (Tuto se končí o starožitnostech.)
„Archiv náš se valně množí, máme v něm nejvíc kradené zboží, neb pan Erben, náš přičinlivý asistent, bere, kde co najde, papír i pergament; v letě ho po Čechách na pajty vysíláme, a co v letě nakrad, v zimě pořádáme. Tak se řídí moudře naše síla dle mezí, které jí příroda naznačila. 143 Tím se šíří naše moc nemálo, že se nám už město Trutnov vzdalo, neboť jak magistrát zvěděl dozajista, že se do Trutnova Erben chystá, všechny svoje staré spisy sebral a do našeho archivu zaslal. Také vám musím, páni, ten žert oznámiti, jak se mně podařilo Němce v Berlíně napáliti; neb mi tam dali za naše vybrakované škváry důležitých českých listin na mancáry, kterým rozumějí ti brandeburští vepři jako u nás svině pepři.“ (Tuto se končí o archivu; básník ale ze zvláštní horlivosti přidává ještě několik veršů stran musejního archivu:)
Ó, vy bezbožní šosáci, venkovští maloměšťácí! Vy hulváti, potentáti, prýfovaní magistráti! Važte si svého archivu víc než stodoly a chlívu, nedávejte ženám spisy pod koláče, ať historie česká nezpláče, ani na sýr, ani do kupeckých krámů, sic vám nadá česká země chámů. Nebuďte jak onen brodský rada Ťululum, jenž si z pergamentového privilegium, které císař ráčil uděliti městu, sváteční dal ušít vestu. Dbejte na ty staré spisy, aby je nesnědly myši, 144 vyklepávejte je holí, ať je nesežerou moli, než je přijde na váš kancelář ukradnout musejní archivář. (Tuto se končí napomenutí a povzbuzení magistrátů. Tuto pan jednatel pokračuje dále ve své zprávě, jako by ani toho užitečného povzbuzení nebylo:)
„Medvěda už máme při Museum, divé ptáky, přepodivné brouky, dobytek i plaz a šelmy taky. Z uznalosti za svých předků kredo dal nám opici pan kníže Colloredo. – Aby později tato naše sbírka neseslábla, slíbili nám do párku k ní vycpaného profesora Schnabla. Také sbíráme teď vysušené byrokraty a jed policejní na vlastní outraty.“ (Tolik o zvířatech.)
„Oudy máme, chvála Pánu Bohu, posud samé hodné, hanit je nemohu; jako Rakušané mlčí jen a platí, chvála Pánu Bohu, jsou to oudi zlatí. Takto podle počtu je jich pořád stejně, něco ujde, něco přijde, jako obyčejně. Jenom dvě neštěstí, ty cítíme nejhloub: že nám Jungmann umřel a že Trojan přistoup, avšak nezoufejme, jest to vůle boží, která na tom světě radost, žalost množí, vzývejme patrona českého svatého Jana, by seslal svou mlčenlivost na Trojana.“ 145 (Tuto se končí o oudech; nábožný básník ale opět ze zvláštní ochoty přidává krátké vzdechnutí k svatému Janu Nepomuckému strany Trojana, které se zpívá jako „Maria, pomoz, pomoz!“)
Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku, ať nám Bůh dá, co dal tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě. Bože, jenž jsi nad oblaky a při schůzkách v Praze taky, pro jazyk svatého Jana račiž oněmit Trojana; smiluj se nad námi, vždyť se to sluší, tvoje jsme my, tvoje jsou naše uši. A vy ostatní patroni české země, rozpomeňte se na své plémě! Ty, svatý Václave kníže, dej Trojanovi před hubu mříže. Ty, svatý Vojtíšku, dej Trojanovi před hubu mřížku. Vy, svatí Crho a Strachoto, také vás prosíme za to, a ty, svatá Lidmilo, přisyp mu na jazyk písku, bude to celé české zemi k zisku.