Vždy při velkém jměníjsou dva darebáci:první, co je shrabal,druhý, co utrácí.176Adam Mickiewicz: ZDANIA I UWAGI z dzieł Jakuba Bema, Anioła Szlązaka (Angelus Silesius) i Sę-Martena. A. Mickiewicz, Pisma, tom IV, str. 131 atd. 1. NIC DARMO Nic darmo Bůh nedává, ale vše otvírá,a každý z Boha tolik, kolik chce, nabírá. 2. KDE NEBE? Nehledíš sám do sebe, k nebi oči zvedáš:nenajdeš Boha, když jej v nebi jenom hledáš. 3. ŠIDBA Ty k Bohu voláš: Otče! – Otec hned přichází,leč místo děcka chlapa velkého nachází. 4. NEDOTKNUTELNOST Bez skvrny-li si přeješ projít světa ruchem,buď mezi zvěří člověk, mezi lidmi duchem. 5. KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ NÁSILÍ TRPÍ Nespadne samo nebe, musíš jej dosáhnout,a Pán Bůh sám nesstoupí, musíš si ho stáhnout. 1776. ŽÁDOST NESMRTELNOSTI Chceš získat nesmrtelnost činem jakýms čelným:bláhovče, chtěj neb nechtěj, budeš nesmrtelným. 7. RADA HLOUPÝM Ten hloupý zástup, nač se k poradě shromadil?Chce, by mu radili, co sám si již poradil. 8. PRAVDIVÁ VELIKOST Tak jako v staré církvi měli by jen tohove světě nazvat velkým, kdo vytrpěl mnoho. 9. JEDNÁNÍ A TRPENÍ Mám jednat nebo trpět? – Božím buď obrazema jak on v každé chvíli jednej a trp rázem. 10. PRŮBY Dle řeči obyčejné lidi mudřec cení,neobyčejné muže poznává z mlčení. 11. ROZDÍL Hodný a zlý se oba ujímají blížních:první, aby je živil, druhý, aby žil z nich. 12. OČ JE HÁDKA? Od té doby, co začli čerti s nebe padat,hned též o vládu v nebi počali se hádat. 17813. HOST Voláš Boha: jde tajně často Nejsvětějšía tluče na tvé dvéře, leč ty doma nejsi. 14. SLOVO A ČIN V slovech jen vůli jevíš, z činů síla svítí:jest snadněj napsat knihu než den dobře žíti. 15. STUPNĚ PRAVDY Některé pravdy mudřec zvěstuje každému,některé zase šepce národu jen svému,některé svěří jenom příteli věrnému,některé ale zjevit nemůže žádnému. 16. POMÁHAT BOHU Bůh může tvořit, ničit světy ze své moci,jen spasit nás nemůže bez naší pomoci. 17. SMĚR Kam po smrti kdo přijde, za živa uhadne:kam za živa se chýlil, tam po smrti padne. 18. ÚVAHA CHROMÉHO Když vstoupím po prvé do které společnosti,hned z prvního pohledu poznám všechny hosti;rozumní hledí napřed na mou nohu pravoua hloupí dřív na levou, kterou mám kulhavou. 17919. MLČENÍ Jistotně Bohu milé andělské jest pění,milejší ale přece člověka mlčení. 20. SHODA Umělec jen v tom chóře rád bude zpívati,kde ví, že jeho hlas se v harmonii tratí. 21. JÁ Ten hudec záhubou je orkestru každého,jenž hraje chce dát nejvíc slyšet hlasu svého. 22. VĚDY ZLOSYNŮ Vidíš-li, že darebák ve vědách pracuje,varuj se, jest to zbojník, jenž si zbraň kupuje. 23. PRAKTIKA „Nač budu potřebovat,“ ptalo se pachole,„třírohy, čtverouhle, kola, parabole?“ –„Že potřebné,“ dí mudřec, „musíš nyní věřit,nač jsou potřebné, poznáš, až svět začneš měřit.“ 24. HLOUPÝ POKROK Jak vůl ve mlýně hlupec zastřené má oči:on myslí, že jde dále, ale jen se točí. 18025. ZNÁMKA VYŠŠÍCH Pořádný muž od luzy tím se označuje,že čemu nerozumí, to neprovozuje. 26. OHNÍK Jak bludičky se chytrost světská nám nabízí,na bahně loudí nás, když s cesty sejdem – mizí. 27. SOBĚCTVÍ Ten není egoista, kdo se straní lidí,leč ten, kdo u svých blížních po kořisti slídí. 28. POMLUVA A POCHLEBA Pochlebník a pomlouvač za zásluhou chodí,však více pochlebnictví než pomluva škodí;pomluva jest hodnému často k poučení,pochlebstvím zlý zatvrdne, hodný se přecení. 29. POKUSY Pokus s lidmi jak moře rozbouřené tropí:jen silné plavce nese, ale slabé topí. 30. HISTORIE A PROROCTVÍ Přešlost a přišlost od nás v stejné dálce šumí,kdo uhod budoucnost, ten minulost zrozumí. 18131. VRCH A ZÁKLAD Tím hlubší základy, čím vyšší zeď nahoře:a vyšší rozum stojí na hlubší pokoře. 32. POČET HVĚZD Jsouť pravdy v Písmě jako na nebi hvězdice:čím má kdo lepší oči, tím jich vidí více. 33. DOBRÁ RADA Prospěšna bývá rada jenom v jednom pádu.V jakém? Když jde Pokora s Moudrostí na radu. 34. ŠIDBA(Jiný překlad v jiném metru.) Voláš k Bohu: Otče! – Otec k děcku chvátá,ale místo děcka – vidí kolohnáta. 35. ODKUD MUKA? Vystojí člověk; ale sám jest si katanem,sám sobě kolo teše, sám se láme na něm. 36. JEDNA VŮLE Jen jednou vůlí budiž každý čin vyveden:než deset vůdců moudrých, raděj hloupý jeden. 37. OSTATNÍ PRAVDY Víc ještě pravd je v Písmě, kdo je však chce vědět,sám Písmem stát se musí a do sebe hledět. 18238. BOŽÍ NAROZENÍ Věříš, že Bůh se zrodil v chlívě v Betlehémě:nezrozen-li však v tobě, bídné’s, brachu, plémě! 39. MOUDROST Peníze, učenost ti mohou jiní dobyt,leč moudrostí se můžeš jenom sám ozdobit. 1832.NĚKTERÉ JINÉ PŘEKLADY SIROTEKMaloruská píseň z Maksimoviče 1824, 51. Oj, přeletěla zezulkapřes pole i háj,upustila modré pírkona tichý Dunaj. Oj, jak smutno plout modrémupírku na Dunaji,oj, tak těžko mně osiřeléžíti v cizém kraji. Kulila jsem zlatý prstenpo vysoké hoře,šly ze světa moje létajak lístek do moře. 185M. J. Lermontov: KOZÁCKÁ UKOLÉBAVKA Spi, synáčku můj překrásný,hajej, hajinkej!Ticho hledí měsíc jasnýdo kolíbky tvej.Písničky ti budu zpívat,očka zavírej,pohádky budu povídat,hajej, hajinkej! Bujný Těrek šumným běhemcestu si proryl,zlý Čečenec leze břehem,kinžal vytasil;tatík tvůj je kozák starý,v bojích tuženej,nic se neboj, spi, můj malý,hajej, hajinkej! Půjdeš sám, až dojdou roky,drahou vojenskou,na vraníku v skoky, v skoky,piku před sebou;dám ti červený čabráček,stříbrem vyšitej,žes můj milý jedináček,hajej, hajinkej! 186Až budeš z domu vycházet,kozák bojovník,já tě budu vyprovázet,zařehce koník;popláču si, ujda matcev smutnej noci tej!Spi, andílku, tiše, sladcehajej, hajinkej! Budu já s božskou pomocíčekati tebe,budu věštit celé noci,modlit se ve dne.Budu myslit, že tam teskníšv krajině cizej;teď se o nic starat nesmíš,hajej, hajinkej! Obraz patrona svatéhona cestu ti dám:modli se, klekna před něho,vzhůru k nebesám;a když počne boj úžasný,na máť vzpomínej;spi, synáčku můj překrásný,hajej, hajinkej! 187K. Malisz: NAŠE BARVY A NÁŠ PRÁPOR Ejhle, náš prápor jasný a spanilý,jak se vesele on před námi vznáší,v červeném poli svítí orel bílý,co tyto barvy, co ten prápor hlásí? Červenost jasná barva jest plamena,jenž světlo rodě svět vyzáblý hřeje;tak my ve světě širokém dalekémšíříme světlo, svobody naděje. Bělost ta sněžná barva jest čistosti,barva holubí i stříbra ryzého.Tak my upřímně beze vší chytrostipříměří nesem do světa celého. Orel v nebesách potápí zřenici,čítaje pravdu v jasných knihách nebe,a dar ten v štědré přináší pravicisvětu celému nedbaje na sebe. Zlato se v prudkém ohni jenom čistí,kdo z ohně vyšel, silný jest a tuhý:tak ty, náš orle, v boji s nenávistíproletíš vítěz všechny světa pruhy; avšak ne zbraní násilí a moci,abys podmanil svobodné národy:zbraní to světla, abysi k půlnocirozsíval zrna práva i svobody. 188A vám též, Češi, vévodí lev bílý,jenž statně světlo i svobodu bránil,spojme se páskou bratrstva i síly,zdráv budiž, Čechu! Tys vzájemnost chránil! Směle můžeme vztyčit znaky svoje,ctíti je budou veškeré národy,za volnost půjdem oba dva do boje,hájiti světlo, práva i svobody. A. Mickiewicz: TŘI BUDRYSOVCIBalada litevská Starý Budrys tři syny, švarné jak on Litvíny,na dvůr svolal a takto jim velí:„Koníky si sedlejte, brnění připínejte,bruste šavle a okujte střely. Neb jsem slyšel ve Vilně, že naši strojí pilnětři výpravy na tři světa konce:Olgierd na Rusy půjde, Skirgiel Lechům vyrube,kníže Kejstut zažene Teutonce. Všichni zdrávi, silni jste, jděte sloužit vlasti své,Bůh litevský s vámi, chlapci moji;letos já nepojedu, ale povím vám radu:tři jste, rozjeďte se cestou trojí. 189Jeden z vás táhnout musí za Olgierdem na Rusyponad Ilmem k branám Novohradu:tam jsou kupci šuhaji, peněz jak sněhu mají,drahých zboží, sobolin hromadu. Druhý na západní zem, za knížetem Kejstutemvyjet musí na křižáky peské:tam je sukna všech barev a burštýnu jako plev,s drahým kamením ornáty kněžské. Se Skirgielem ať třetí za Němen si vyletí,bohatství tam mnoho nenaleze:zato sobě naplení dobrých šavel, brněnía nevěstu odtamtud přiveze. Žádné zajaté holky nejsou pěkné jak Polky,veselounké jak mladé kočičky,líčko bílé jako sníh, černé brvy na očích,zrak se blyští jako dvě hvězdičky. Odtamtud já před časy, když jsem byl z mladé chasy,Lešku jsem si přivezl za ženu,ač jest dávno pod zemí, přec si ještě vždy na ni,když v tu stranu hledím, připomenu.“ Když jim takto radu dal, syny svoje požehnal,oni vsedli, vzali zbraň a jeli;prošel podzim i zima, žádná o nich novina,což snad padli proti nepříteli? 190Po sněhové záměti do vsi branný muž letí,pod halinou jakás kořist těžká:„Jistě z Němec, můj synu, vezeš pytel burštýnu?“„Ne, můj otče, to nevěsta Leška!“ – Po sněhové záměti do vsi branný muž letí,pod halinou jakás kořist těžká:„To je koš, v tom košíku novohradských rublíků?“„Ne, můj otče, to nevěsta Leška!“ – Po sněhové záměti do vsi jede muž třetí,kořisti pod pláštěm nese dosti;než však kořist ukázal, starý Budrys již kázalsezvati na třetí svatbu hosti. PANÍ TWARDOWSKÁBalada Jedí, pijí, tabák kouří,švinda teče jako voda.Tančí, hulákají, bouří,div že nespadne hospoda. Twardowski sedí za stolem,jak probošt si odfukuje,až jde hostům hlava kolem,tak dovádí a čaruje. Vojáka, jenž hrá na pána,všem nadává a huláká,dotknul se uchem od žbána,uďál zajíce z vojáka. 191Drába, co jak filosofusvážně seděl u žejdlíka,postřík vodou: hokus pokus,hned se proměnil v pudlíka. Ševci vyťal přes nos šňupku,honem trubičku přistrčila z hlavy mu skrz tu trubkuvědro spiritusu stočil. Vtom, když vodku pil z plecháka,plechák zapištěl, zavrzal;hledí na dno: „Kýho šlaka,strejčku, kdepaks ty se tu vzal?“ Čertík to byl v vodce na dně,pravý Němčík jak koňázdra,klaněl se hostům parádně,smek klobouček, uďál šamstra. Z plecháče až ku podlazevytáhnul se jako kocour,černý fráček jako saze,nos jak háček, chromý pazour. „Twardowski, vítám tě, braťko,“pravil, kontrakt v ruce nesa,„což máš paměť tak na krátko,neznáš Mefistofelesa? Nevíš, žes mi duši svojiupsal tam na hoře Lysía co v cyrografu stojí,na kterém tvá pečeť visí? 192My jsme tebe měli bavit,tobě sloužit po dva roky,paks měl v Římě se dostavita náš býti, hrom a broky! Už i sedm let uteklo,cyrograf na víc neplatí,ty čaruješ, soužíš pekloa nehodláš cestovati. Ale peklo, ač shovívá,nedá se šulit na věky;krčma ta se Řím nazývá,beru tě do hypotéky.“ Twardowski tu k dveřím kvapil,chtěl vyklouznout z toho Římu,čert ho rychle za šos lapil:„Držme slovo, nechme šprýmů!“ Co si počít, těžká rada,dát mu duši na zasmážku?Twardowskému cos napadá,vymyslil novou překážku. „Koukni, čerte, do kontraktu,jaké tam výmínky stojí,co ustanoveno v paktu,až přijdeš brát duši moji. Mám mít právo tři nejtěžšíuložiti tobě kusy;každý, buďsi sebe větší,na puntík se splnit musí. 193Vidíš tu na krčmy štítěkůň vymalován na prkně;skočím mu do sedla hbitě,ať mi jede, jen to frkne. Upleteš mi bičík z písku,bych měl koně čím švihati,vystav dům tam v tom bahnisku,abych měl kde nocovati. Dům stav ze samých ořechů,rovný ve výšce Krempaku,z brad židovských polož střechu,pobiješ ji zrnky maku. Vraz mi – tu je cvok na mírku –takových pět šindelákůna coul tlustých a tři v dýlkudo každého zrnka maku.“ Mefistáfel střelou skočí,češe koně, krmí, pojí,potom z písku bičík stočí,všechno připraveno stojí. Twardowski sed na koníka,prohnal mu trochu podkovy,poskakuje, kluše, bzíká,koukne – dům už je hotový. „Vyhráls, čerte! Však nefoukej,druhý kus tě zchvátí více:v této míse se vykoupej,je v ní voda z křtitelnice.“ 194To šlo ďáblu velmi ztuha,strach z něj vydech mnoho smradu;však pán káže, on je sluha,vlez tam chuďas až po bradu. „Br!“ odfrk si, jsa na suše,oklepával se nerázně,„již mi neujde tvá duše,horoucí jsem odbyl lázně!“ „Ještě jedno, pak jsme svoji,nepukne-li moc čertovská:vidíš, ďáble, tuhle stojímoje ženuška Twardowská. Já chci na rok za tě jítik Belzebubu do kvartýru,ty s ní za mne musíš žítitento rok v manželském míru. Přisahej jí věrnost, láskua poslušnost zachovati,zrušíš-li svého závazkupak náš kontrakt nic neplatí.“ Ďábel jedním uchem slyší,jedním okem žínku měří,rozmejšlí se, pak se ztiší,nato honem hledá dveří. Tu Twardowski čerta nutká,dvéře, okna zatarasil;čert klíčovou dírkou zprudkavyfrk – víckrát se nehlásil. [195]POZNÁMKY VYDAVATELOVY Kritické vydání Havlíčkova básnického díla, o než by se mohla opírati tato edice, bohužel dosud nemáme; jediná výjimka se týká „Křtu sv. Vladimíra“, avšak i to je výjimka problematické ceny. Poněvadž pak většina Havlíčkových veršů vycházela tiskem až po jeho smrti, často podle nepřesných opisů z druhé ruky, byly pro naše vydání hlavním pramenem básníkovy rukopisy, chované ponejvíce v literárním archivu Národního musea. U mnohých čísel existuje ovšem rukopisů několik, protože Havlíček rád své výtvory přepracovával, upravoval a přepisoval. V takových případech byla pro nás rozhodující poslední zjistitelná podoba textu. Podobně je tomu i u veršů, jež Havlíček sám uveřejnil: byl-li na př. některý epigram za jeho života otištěn dvakrát, pokládáme za definitivní zpravidla text v otisku mladším. S jistou opatrností se chováme pouze k otiskům, na něž Havlíček neměl přímého vlivu a kde může běžet o svévolné úpravy vydavatelovy. Týká se to zejména epigramů otištěných r. 1855 ve čtvrtém svazečku Rachejtlí. S reservou se chováme i k takovým otiskům, u kterých srovnání s dochovanou versí rukopisnou ukazuje, že text byl pozměněn se zřetelem na censuru a podobně. Rukopisná verse je pro naše vydání rozhodující také u čísel, jež máme uchována v Havlíčkově přepisu z doby pozdější, než je otisk. Není-li ovšem v některých případech rukopis zachován vůbec, pak se řídíme pouze otiskem. A konečně neexistuje-li ani rukopis ani otisk z doby Havlíčkova života, museli jsme sáhnout k prvým otiskům z doby po jeho smrti nebo k cizím opisům; z opisů nám zvláště posloužila rukopisná sbírka Havlíčkových epigramů a básní nazvaná „Duch Havlíčkův“ (asi z r. 1864) a soubor z pozůstalosti Gustava Pflegra-Moravského. Oba tyto sborníky jsou rovněž chovány v archivu Národního musea.Povaha naší edice bohužel nedovoluje připojiti u každého čísla197zevrubné poznámky genetické a textově kritické, musíme se proto vedle výkladů věcných, pokud jsou potřebné, spokojiti jen glossami nejnezbytnějšími a omezenými toliko na případy, kde bez poznámky se nelze obejít. Pozorný čtenář však zajisté pozná, kolik detailních korektur přinesla pečlivá revise Havlíčkových rukopisů a ostatních opěrných textů ve srovnání s dosavadními vydáními Havlíčkova básnického díla, nevyjímajíc ani obě edice nejzávažnější, Quisovo vydání Havlíčkových „Básní“ (I. svazek Spisů Karla Havlíčka, 2. vyd., Praha 1906) a Miloslava Novotného „Knihu veršů“ Havlíčkových (2. vyd., Praha 1938), jichž jsem jako pořadatel tohoto souboru jinak po mnohé stránce s prospěchem užíval.Co se týče formální stránky textů, řídil jsem se v podstatě edičními zásadami stanovenými odbornou komisí České akademie věd a umění. V duchu těchto zásad jsem dbal především na to, abych grafickými úpravami neporušil zvukovou podobu Havlíčkových veršů. Proto zachovávám v rozporu s dnešním pravopisným usem i se spisovnou tvářností slov Havlíčkův způsob psaní v případech jako halického místo haličského, ingoust m. inkoust, počta m. pošta, svadební m. svatební, zvraštil m. svraštil, žbán místo džbán a pod., poněvadž změna v grafice by zároveň znamenala nebo mohla znamenati změnu ve výslovnosti a tedy ve zvukové podobě verše. Zejména pečlivě dodržuji Havlíčkovy odchylky od dnešní spisovné kvantity, jako délku v slovech blížní, cár (ruský panovník), čáj, chvílka, jinák, kůře, míska, myšlénka, nedůstatečnost (m. nedostatečnost), ocháblý, strůna, včerá, výmínka... nebo krátkost v případech jako dešť, chleb, litý (= lítý, zuřivý, divoký), mič, namahám se, řimsa, schvalně, skala, usta, v letě, velikanský, zdvihá a j. Naproti tomu jsem opravil podle běžných pravidel na př. odchylky v psaní i a y nebo případy jako skroušeně na zkroušeně a naopak zpotřebuje na spotřebuje a podobně, protože změna zde nikterak nepůsobí na výslovnost. Dnešní normou se řídím též v psaní zdvojených souhlásek a nevyslovovaných souhláskových skupin: zjednodušuji na př. psaní zákonník, radda, předce na zákoník, rada, přece, poněvadž skupina souhlásek nemá u Havlíčka významu pro metrum; psaní předce a přece se ostatně u něho vyskýtá vedle sebe a dokonce se rýmuje na příklad předc – ovčinec, předc – věc a j. V některých případech jsem opravil také Havlíčkovo psaní z-, s- na pravopisné vz-, na př. vzbudí m. zbudí, vzkázal m. skázal, vzpoura m. zpoura; na tuto změnu na příslušných místech ve vysvětlivkách všude upozorňuji. Podobně podle dnešního zvyku píši dohromady příslovce a složené předložky, jako beztoho, kvůli, odjakživa, pohotově, potmě, shůry atd. Kvantitu jsem198opravil pouze tam, kde v rukopise běží o zřejmé nedopatření (na př. husitske rvačky), a v případech pochybných, kde Havlíček sám kolísá; na př. nejcírkvovatější se píše v našem vydání důsledně s dlouhým í, ačkoli v rukopise je těsně za sebou a očividně bez zvláštního záměru střídavě -í- a -i-. Podle dnešní normy vyrovnávám též kolísání v kvantitě zájmenných tvarů ji – jí, ni – ní, moji – mojí a pod. a normalisuji délku v interjekci ó, pokud zde krátkost není nějak vázána, jak je tomu ve verších „Šebestov a potom celou zem...“ (str. 164). Skutečné střídání kvantity u Havlíčka, jako na př. v letě, avšak za čtvrt léta, nebo obecné kolísání (pero – péro a pod.) naproti tomu pečlivě zachovávám. Kde si nejsem jist, jde-li o pouhý nedostatek rukopisu nebo opravdu o odchylku (na př. cesta plytka, vy ubozi [bozi]), tam zpravidla kvantitu upravuji, avšak v poznámce i uvádím znění rukopisné.Na rozdíl od dřívějších edicí píši v tomto vydání ve všech Havlíčkových básních důsledně ou (na př. podkůvky klepou, lípa se ... rmoutí a pod.), a to nejen místo staré grafiky au, obvyklé ještě v první polovině minulého století, nýbrž i místo ú, jehož Havlíček v jistém údobí užíval (klepú, rmútí...); při tomto způsobu psaní však u něho šlo v duchu tehdejších snah o reformu pravopisu skutečně jen o otázku grafickou, nikoli také o výslovnost a tedy o zvukovou podobu veršů. Nasvědčuje tomu skutečnost, že Havlíček sám v pozdějších přepisech svých výtvorů nahrazoval toto ú grafikou au, resp. ou podle toho, jakou pravopisnou zásadou se řídil v době, kdy přepis pořizoval.Ve shodě s edičními pravidly České akademie upravuji podle dnešního zvyku také psaní velkých písmen a zejména psaní slov cizího původu. Co se týče velkých písmen, ponechávám jen Havlíčkovo kolísání Bůh – bůh, Pán Bůh – pán bůh, Boží – boží (mimo spojení pán Bůh, jež všude normalisuji na Pán Bůh). Cizí slova, nevyskýtající se u nás ve spisovném jazyce, přizpůsobuji českým pravopisným zásadám alespoň v té části, která jim dodává přídechu lidovosti; píši na př. diškurýrovat, přiadýrovat, resonýrovati místo Havlíčkova diškurírovat (resp. diškurirovat),přiadírovat, resonírovati. Nejsem-li si v některých případech jist Havlíčkovou výslovností, ponechávám jeho způsob psaní, na př. frajkumst, kumst, postillon, postmistr, spiritus a pod. Kolísání v české podobě cizích jmen, pokud nemá nestejnost zvláštní funkci, zpravidla vyrovnávám (na př. všude, kde se toto jméno vyskýtá celé, píši jen Švarcemberk, nikoli též Švarcenberk, poněvadž z otisku básně „Sedmero vzdechnutí k ministerstvu“ v 6. čísle Šotka r. 1849 je patrno, že zde Havlíček před b vyslovoval199m místo n); výjimkou ponechávám v „Křtu sv. Vladimíra“ střídání Kyjev a Kyjov.Podle dnešní normy doplňuji též interpunkční znaménka, zejména čárky, které Havlíček ve svých rukopisech velmi často vynechává, zvláště na konci veršů; odstraňuji naopak čárky ve spojeních jako cár necár, ve dne v noci, před slučovacím a a pod. Přesně podle Havlíčka se řídím ve spojeních jako Ach, Perune, Oj Perune atd. Vykřičník za vokativy a citoslovci, spojenými v souvětí s další větou (kterou Havlíček začíná malým písmenem), podle dnešních zvyklostí zpravidla nahrazuji čárkou (na př. Bratře Čechu, shoď černou hazuku! – Hřmi, Perune, na můj svátek... – Ouvej, jak to bolí! a j.). Místo dvojtečky dávám v některých případech čárku nebo středník, ojediněle i tečku. Uvozovky odstraňuji na počátku strof, kde přímá řeč pouze pokračuje.Při uvedených úpravách mi byl mnohou cennou radou nápomocen prof. dr. B. Havránek a za leckteré upozornění vděčím též prof. R. Skřečkovi, tajemníku ediční rady Národní knihovny, který pečlivě pročítal všechny korektury.Co se týče uspořádání Havlíčkova básnického díla, rozdělil jsem knihu na čtyři základní oddíly: jako první oddíl jsem dal epigramy, poněvadž ty jediné počal Havlíček seskupovat v cykly a dokonce v jakýsi zárodek sbírky; na druhém místě jsou jeho vrcholné skladby, „Tyrolské elegie“, „Král Lávra“ a „Křest sv. Vladimíra“, třetí část obsahuje ostatní jeho verše, seřazené v podstatě chronologicky, a v části čtvrté podávám výběr z jeho překladů. Vyloučil jsem z tohoto souboru Havlíčkovy mladistvé verše německé, dále všechny verše, o nichž není zcela jisto, napsal-li je skutečně on, a konečně drobné několikaveršové fragmenty, neobsahující ukončenou myšlenku. Mezi verše s autorstvím nezaručeným počítám nejen čísla, jež shromáždil Miloslav Novotný v „Knize veršů“ v oddíle „Dubia“ (str. 293n.), nýbrž i epigramy „U hrobu ponocného“ (tamtéž 137), „Profesor a taneční mistr“ (145) a konečně „Průpověď z Alkoranu sedmašedesátníků“ (147), u níž může být spor i o to, máme-li ji vůbec pokládat za epigram; vedle toho jsem vyřadil též Havlíčkův zápisek „Hradištští jezoviti“,o jehož existenci v podobě epigramu, uvedené v edici Novotného (113), mám vážné pochybnosti. K fragmentům počítám vedle čísel, jež jsou otištěna v „Knize veršů“ na str. 247 a n., také náčrtek nazvaný „Opera u Jarošů“ a verše „Já nížepsaný čtenář Pražských novin a Lumíra“, které Mil. Novotný zařadil mezi smíšené básně (str. 237 a 224); proto je rovněž vyřazuji. V oddíle překladů uvádím všechny epigramy, jež Havlíček200převedl z cizích autorů, vedle nich však dávám z ostatních přeložených veršů pouze pět čísel representativních nebo jinak významných. Mé uspořádání celého souboru i zařazení jednotlivých výtvorů se v detailech liší od vydání Quisova i od edice Miloslava Novotného; tyto rozdíly lze srovnáním snadno zjistit.Další poznámky, vztahující se speciálně k jednotlivým číslům, nalezne čtenář mezi vysvětlivkami.J. B. 201VYSVĚTLIVKY Zkratky pramenů a literatury ČV – Česká včela. Časopis věnovaný literatuře, uměním a zábavě.DH – Duch Havlíčkův. Sešit s opisy Havlíčkových epigramů a básní.E 45 – Epigramy 1845. Havlíčkova rukopisná sbírka epigramů z r. 1845.KnV – Karel Havlíček Borovský, Kniha veršů. Uspořádal Miloslav Novotný, 2. vyd., Praha 1938.Kor. – Korrespondence Karla Havlíčka. Spořádal, úvody a poznámkami opatřil Ladislav Quis, Praha 1903.OŽ – Obrazy života. Domácí illustrovaná biblioteka zábavného i poučného čtení.Rach.IV. – Rachejtle. Humor a satyra. Svazek IV. Vyd. Fabián Čočka (t. j. Václav Čeněk Bendl Stránický), Jičín 1855.rkp. – Havlíčkův rukopis.SKH I. – Spisy Karla Havlíčka, svazek I. Básně. K tisku upravil Ladislav Quis. 2. vyd., Praha 1906.Š. – Šotek. Příloha k Národním novinám (leden–duben 1849, 11 čísel).ZS I, II. – Zpěvník slovanský I, II. K obveselení mysle na světlo vydal Vojtěch (t. j. V. Náprstek). Vídeň 1848. Str.9: Jehelníček Ludmily Češky: cyklus časoměrných epigramů, napsaných mezi 26. březnem a 4. dubnem 1844 v Rusku. Je to satirická odpověď na „Kytku Ivana Čecha“ (t. j. Bojislava Pichla), uveřejněnou v Květech, v níž byly oslavovány české ženy literárně činné. Náš otisk je podle rkp. Havlíčkova202z dopisu J. T. Klejzarovi z 27. IV. 1844, stejně jako v SKH I. (139) Je však dán epigram „Všem“ na konec cyklu, kam logicky patří (v rkp. je na počátku a bez názvu jako úvod).Strnad: Karel Slavoj Amerling, lékař, přírodovědec, pedagog a filosof (užíval pseudonymu Strnad Klatovský; něm. Ammer = strnad).Jaroslav K.: básník Josef Jaroslav Kalina. Epigram obsahuje narážku na jeho baladu „Kšaft“ z r. 1842, která měla neobyčejný úspěch, zvláště u starších žen. V rukopise je epigram omylem nadepsán Jaromíru K. – Pauzovati – dělati pausu, odpočívati.Slavomír: Jan Slavomír Tomíček, publicista a málo úspěšný básník. – Parnas – řecké pohoří, zasvěcené v starověku Musám, odtud pak symbol básnictví; Apollo – starořecký bůh slunce, ochránce věd a umění; dekretovati – jmenovati (dekretem, výnosem).Budislav: Jakub Malý, velmi plodný literát doby obrozenské, který mimo jiné překládal do češtiny díla anglického dramatika W. Shakespeara; těmto překladům vytýkala kritika nedostatky formálního rázu (v rytmu a pod.). – Tlumač – překladatel, tlumočník; prosodie – nauka o rytmičnosti řeči, zvláště ve verších.Boleslav: Karel Boleslav Štorch (t. j. Čáp), publicista a filosof.10: Frantíšek: Frant. Jaromír Rubeš, redaktor humoristického časopisu „Paleček“.Kolář: Josef Jiří Kolár, herec a spisovatel. V epigramu se naráží na jeho vadnou výslovnost hlásky r, jež působila rušivě při jeho vystupování na jevišti, a na obhroublé výrazy, kterých s oblibou užíval ve svých literárních dílech.Buchtoslav Abyvásdrak: pseudonym Václava Filípka, spoluredaktora „Palečka“. – Překladem je míněn v epigramu pseudonym, originálem skutečné jméno.Karel: Karel Sabina, novinář a spisovatel proletářského původu a revolučních sklonů, avšak slabého charakteru, který jej později vedl až do tajných služeb rakouské policie. Havlíček v epigramu naráží na to, že prý Sabina ukradl v Českém národním museu spisy polského dramatika Alexandra Fredra (viz poznámku o tom v uved. dopise Klejzarovi, Kor. 180). – Vydáš – roz. vrátíš; přeložil – sebral, ukradl (podle lat. transtulit). 20311: Epigramy 1845: soubor epigramů z let 1843–45, Jak si jej uspořádal sám Havlíček (ve faksimilové reprodukci vydal r. 1921 dr. Ant. Dolenský v Unii v Praze). V našem otiskuje zachováno původní rozvržení na pět oddílů, věnovaných církvi, králi, vlasti, Musám a světu, i uspořádání epigramů v jednotlivých oddílech, avšak čísla, jež Havlíček později přepracoval, jsou otištěna podle zásad vyložených výše v edičních poznámkách. V následujících vysvětlivkách se zvláště uvádí, byl-li některý epigram otištěn již za Havlíčkova života.Jehly, špičky...: titulní epigram. – Havel Borovský – pseudonym Havlíčkův.Obrácený svět: otištěn v Š. 1849, č. 6.12: D.D.D. – dat, dicat, dedicat (= dává, zasvěcuje, věnuje; obvyklá věnovací zkratka v latinských spisech).Toast (= přípitek).–....v Miletíně je podle jiného rkp. Havlíčkova; v E 45 je v ....tyně.Definitivo disciplinaris (lat.; = věroučná definice). – Dotejkany – dotýkány, dotýkané.13: Крещенiе (= křest; rusky, starým pravopisem).Perfectibilitas fidei catholicae (lat.; = dokonalost katolické víry).14: Mystický výklad (t. j. v duchu mystiky). – Kalkulovati – počítati, uvažovati.Mat. VIII. 28–34 (= evangelium sv. Matouše, kapitola VIII, verše 28–34): Epigram naráží na evangelické vyprávění o dvou ďáblech, jimž dovolil Ježíš vejíti do stáda vepřů; celé stádo se pak vrhlo do moře a utonulo. – Gadarenské pole – krajina kolem města Gadary v starověké Palestině; chór (v rkp. chor) – sbor, množství.Nový nápis...: r. 1848 bylo pětisetleté výročí založení pražské university.Aus ihren Werken... (německý citát z bible: „Podle jejich skutků poznáte je“; zde však slovní hříčka, neboť je možno také překládat „podle jejích skutků poznáte ji“ – t. j. víru, církev). – Řecká víra – pravoslavná; zacpání – zácpa.15: Z historie literatury české: definitivní podoba podle otisku v 1. čísle Š. r. 1849.Demonstratio miraculorum (lat.; = prokázání, důkaz zázraků). – Černí páni – kněží.Ecclesia militans (lat.; = církev bojující). – Akatolík – nekatolík, odpůrce katolicismu; páter Rožeň (v rkp. pater) –204P. Ant. Rost, představený v pražském semináři v době Havlíčkova studia na kněžství (r. 1840–41).16: Pomněnky (= vzpomínky). – Rožeň – viz pozn. k předchozímu epigramu; Bileam – Balaam, biblická postava; jeho oslice, jež prý protestovala lidskou řečí proti týrání (Mojžíš IV, kap. 22, vv. 22n.), působí velké nesnáze vykladačům Písma.Rožeň-Samson. – Rožeň – viz pozn. k epigramu „Ecclesia militans“; Samson – národní hrdina židovský, vynikající tělesnou silou (v 15. kap. biblické knihy Soudců se vypráví, že kostí z oslí čelisti pobil tisíc Filištínských).Důkazy subjektivní. – Rožeň – viz výše.Pročpak mají...: týká se rovněž Rožně (viz výše). – Cechy – řády; preses (v rkp. praeses) – duchovní představený.17: Evangelium sophisticum (lat.; = sofistické, chytrácké evangelium). – Atheista – kdo neuznává Boha (nad sebou).Příčiny pádu...: otištěn v Š. 1849, č. 1. Havlíček satiricky uvádí zrušeni jezovitského řádu r. 1773 v souvislost s faktem, že zakladatel řádu kulhal; v 3. verši se naráží na obnovu řádu r. 1814.Societas Jesu ( = společnost Ježíšova; lat. název jesuitského řádu). – Tatík – Bůh otec; Syn – Ježíš; šelmy – jesuité.Kupecká výstraha: otištěn v Š. 1849, č. I. – Aušpurské noviny – Augsburger Allgemeine Zeitung, velmi rozšířené německé noviny té doby; Lojolovi dědicové – jesuité (jesuitský řád založil Ignác z Loyoly).18: Etymologický: otištěn v Š. 1849, č. I. Etymologie – nauka o původu slov.Kasuistický: otištěn v Š. 1849, č. I. – Kasuistika – metoda, zkoumající a řešící různé otázky podle jednotlivých případů; Ptá se... – v rkp. Ptám se...; Jonáš – starozákonní prorok, o němž se v bibli vypráví, že jej polkla velryba, avšak po třech dnech jej živého zase vyvrhla na břeh (Pror. Jon., kap. 2); Ninive – město v Assyrii.Nápis na budoucí jezovitskou kolej... – Netopýři – jesuité, přátelé temna.Vetus testamentum... (lat.; = Starý Zákon předobrazil Nový): otištěn r. 1849 v I. č. Š. – Samson – viz v pozn. k epigramu „Rožeň-Samson“; Hynek Lojola – zakladatel jesuitského řádu (viz výše).19: Talenty. – V I. otisku (ČV 1844, č. 66) z obavy před censurou205Havlíček nebo redaktor upravil 3. a 4. verš takto: někomu dal Pán Bůh vtip, / tobě, Mikši, břicho.20: Erdengötter (něm.; = bohové zemští): otištěn v Š. 1849, č.6.Demokratský: otištěn r. 1846 v 2. č. ČV.Oberstlandesamtsprojekt (něm.; = návrh na nejvyšší úřad zemský): otištěn r. 1849 v 5. č. Š. – Majestátnost, zeměpán – rakouský císař (český král); magnát – velmož, významný šlechtic; dekretovat – vydati dekret, rozhodnouti, naříditi.21: Ruská konstitucí: otištěn r. 1848 ve 24. č. ČV a r. 1849 v 5. č. Š. – Konstitucí – konstituce, ústava; tisíc duší – poddaných.Ins Stammbuch... (něm.; = do památníku Jeho Výsosti): otištěn v ČV 1846, č. 9. Překlad Logauova epigramu z němčiny (o Logauovi viz pozn. na str. 228).§ I. – Kriminální – trestní; článek – ustanovení, paragraf; spravednost – spravedlnost; práv – zde: očištěn, ospravedlněn.Politický. – Cech – společenství, sdružení.22: Figura inversionis (lat.; = způsob, druh obratu): otištěn v Š. 1849, č. 6.Sumární výtah... – Sumární – úhrnný; stavové – společenské třídy s politickými právy v době feudální; kontrbuci – kontribuce, daň (kterou sněm povoloval císaři).Ius regale (lat.; = panovnické právo). – Professor iuris... – zkoušející profesor práva praví; Studiosus respondens... – odpovídající student praví.Purkmistru slavné obce B...: otištěn v Š. 1849, č. 3. – Purkmistr – městský starosta.23: Velmi mnohým...: otištěn v ČV 1844, č. 67.Etymologický: otištěn r. 1849 v 6. č. Š.Obrana „Přítele mládeže“: otištěn r. 1849 v 3. č. Š. Týká se katolického pedagogického časopisu, vydávaného biskupskou konsistoří v Hradci Králové (zanikl r. 1848).Ethnografský (= ethnografický, národopisný). – Kpředo, podle jiného rkp.; v E 45 je kpředu.24: Geografický ( – zeměpisný): otištěn v ČV 1846, č. 2.25: Oznámení: otištěn r. 1849 v I. č. Š. – Petěrburk – dnešní Leningrad, v té době hlavní město Ruska; Mikuláš – Mikuláš I. (panoval 1825–55).Ost und West (něm.; = Východ a Západ): napsán 15. III. 1844. Tehdy se jednalo o stavbě nové budovy pro České (národní) museum, jež bylo až do r. 1847 umístěno na Hradča-206nech. – Rytíř sv. Vladimíra – Václav Hanka (byl vyznamenán ruským řádem sv. Vladimíra); od severa – z Ruska.Česká modlitba: otištěn v ČV 1846, č. I. Epigram se opakuje též v posledním odstavci „První jenerální schůzky Českého národního museum 1847“ (viz str. 146).26: Nápis na jistém domě...: viz pozn. k epigramu „Ost und West“.Nápis na sochu...: otištěn v ČV 1848, č. 24. V jednom rkp. z r. 1845 je připojeno ještě věnování: Od Němců lápis – od Čecha nápis. – Tři hlasy, jeden hlas – rozumí se v jednáních universitních; chtěli jsme je všechny mít – narážka na dekret kutnohorský z r. 1409, jímž král Václav IV. stanovil obrácený poměr hlasů; lápis (lat. lapis) – kámen.Literární originálnost: otištěn r. 1855 v Rach. IV, str. 45. V rkp. je název „Originálnost“. – Švaře – švagře.Nouze naučila Dalibora housti: otištěn již r. 1844 v 67. č. ČV a pak r. 1855 v Rach. IV, str. 45 n. – Housti – hráti na hudební nástroj; aktér – herec; Thalie – bohyně divadla; akcionér – akcionář, majitel akcií.27: Účinky bělohorské bitvy: otištěn v Š. 1849, č. 6. – Ferdinand – Ferdinand II., vítěz na Bílé hoře r. 1620.Nápis na pražském nádraží...: otištěn v Š. 1849, č. 5. V rkp. má název „Nápis na pražskou drážeň 1845“. – Enthusiasta – nadšenec.28: Pražské vysoké školy: otištěn v Š. 1849, č. 3. V Klementinu byla tehdy fakulta bohoslovecká a filosofická, v Karolinu lékařská a právnická.Verba docent... (lat.; = slova poučují, příklady táhnou): otištěn v ČV 1844, č. 66.Antigall (= protivník Gallův, t. j. Havlův, Havlíčkův): otištěn v ČV 1844, č. 67. Epigram naráží na knihu „Krátký přehled lebosloví“ od dr. V. Staňka (1840).Preparanda (v rkp. Preperanda): otištěn v ČV 1844, č. 66. – Preparanda – přípravka pro studium na gymnasiu (3. roč. na t. zv. hlavních školách před r. 1848). Havlíčka na preparandě v Něm. (nyní Havlíčkově) Brodě vyučoval kantor (učitel) Doubrava.29: Originálnost: otištěn v ČV 1846, č. 2, a r. 1855 v Rach. IV, str. 42. Je namířen proti tehdejším navrhovatelům stále nových pravopisných úprav, hlavně asi proti V. Hankovi. – Monolog – samomluva.207Kvalifikací X...: otištěn r. 1849 v 6. č. Š. – Kvalifikací – kvalifikace, způsobilost; historie stará, střední, nová – dějiny starého, středního, nového věku.Učený epigram...: překlad z A. S. Puškina, největšího ruského básníka (1799–1837), s jehož dílem se Havlíček zčásti seznámil za svého pobytu na Rusi.30: Nové kacířství. – Recipe (lat.) – přijmi.Akademie přírodních věd: otištěn v ČV 1846, č. 4. V rkp. je název „Vídenská akademie přírodních věd“.Daguerrotyp (= nejstarší druh fotografie; podle vynálezce L. Daguerra): otištěn v ČV 1844, č. 67.Text k harmonii...: otištěn v ČV 1844, č. 66. – Harmonie – souzvuk; sféra – mimozemský prostor vesmíru; Pythagoras – starověký řecký filosof; astronom – hvězdář.31: Allah kebir (arab.; = Bůh je veliký).Hudci k svátku: otištěn v ČV 1844, č. 66, a r. 1855 v Rach. IV, str. 45.Poeta laureatus (lat.; – básník ověnčený vavřínem, slavený básník): otištěn v ČV 1844, č. 66.Obyčejný český literátor...: otištěn v ČV 1845, č. 57, v Havlíčkově článku „Odpověď p. Havlu Borovskému na jeho kritiku ,Posledního Čecha‘“. Týká se Havlíčkovy polemiky s J. K. Tylem, autorem uvedeného díla. – Vece – pravil.32: Z nejnovější literatury: týká se Tylovy knihy „Kusy mého srdce“.33: Misantropský. – Misantrop – člověk nenávidící lidi; spleen (čti splín; angl.) – omrzelost, skleslost, nuda.Patroni Haliče: otištěn r. 1849 v 6. č. Š. – Halič – jižní část Polska, která po rozdělení polského státu (v posledních třech desítiletích 18. století) mezi Rusko, Prusko a Rakousko patřila k Rakousku; Kazimír – polský král Kazimír III. (1330–70); šlachta (pol.) – šlechta; František – rakouský císař František I. (1792–1835); Šváb – Němec; Mikuláš – ruský car Mikuláš I. (1825–55); čin, činovník (rus.) – úřad, úředník.Krakowiaki (krakowiak – krátký písňový útvar polský, který se zpívá k stejnojmennému národnímu tanci). – Krakovská obec, země neodvislá – Krakov byl po zániku polského státu od r. 1814 do r. 1846 samostatnou republikou (pak byl připojen k Rakousku); prestol – stolec, trůn; królewstwo (čti kru-; pol.) – království (míněna zde část Polska, která byla po rozdělení polského státu v záboru ruském). Havlíček tu stejně jako v před-208cházejícím epigramu naznačuje, že ruský car chce rozšířit své panství i na ostatní části Polska.34: Mládencům a pannám: otištěn v ČV 1844, č. 66. V rkp. je kazat. – Módník – kdo se řídí podle módy.Triplex immaculatio (lat.; = trojnásobná neposkvrněnost). Podnět k tomuto epigramu dala pohádka, kterou uveřejnil Fr. L. Čelakovský r. 1834 v ČV; v ní vystupuje král Kojata, který při návratu domů byl překvapen narozením syna.35: Umgang mit Menschen (něm.; = styk s lidmi): otištěn v ČV 1846, č. 9. – N** – v E 45 pouze vytečkováno, v jiném rkp. nadepsáno Havle, v opise G. Pflegra-Moravského doplněno Němče.Vtip a břich: otištěn v ČV 1846, č. 9, a v Rach. IV, 1855, str. 44. V rkp. má titul „Optimista“, v ČV „Et vidit Deus, quod sint omnia bona“ (lat.; = a viděl Bůh, že všechno je dobré; začátek biblické knihy Genese).Satirik před soudnou stolicí: otištěn v ČV 1846, č. 9. – Kritikář – kritik.Sympathetické léčení (= léčebná methoda, hledající lék v předmětech a úkonech, které prý člověka vyléčí vlivem svých zvláštních vztahů k druhu onemocnění): otištěn v ČV 1844, č. 67.37: Ostatní epigramy: Zde jsou obsaženy zbývající epigramy Havlíčkovy, jež autor sám neuspořádal v žádný soubor. Podobně jako v SKH I. jsou všechna tato čísla po vzoru „Epigramů 1845“ roztříděna podle obsahu do pěti oddílů, k nim pak je připojen ještě oddíl šestý, nazvaný „Lístky do památníku“. Zařazení do jednoho nebo druhého oddílu je ovšem leckde problematické a některá čísla bylo by možno dáti i jinam. Uvnitř oddílů jsou epigramy seřazeny v podstatě chronologicky, doba vzniku je však v následujících poznámkách uváděna jen tehdy, má-li nějaký význam pro pochopení obsahu. Naproti tomu se zase uvádějí otisky z doby Havlíčkova života a také otisky posmrtné, o které se opírá náš text, není-li dochován rukopis nebo alespoň starý opis.Námitka dru Strauszovi. – David F. Strausz – autor díla „Das Leben Jesu“ (1835), v němž se ukazuje na rozpory v evangeliích. Beata Virgo Maria... (lat.; = Blahoslavená Panna Maria [posílá] jesuitům pozdrav). – Moralista – mravokárce.38: Apologie táboritů (= obhajoba...). – Žižka byl slepý na levé oko.20939: Les Bohémiens... (franc.; – Cikáni a moderní Karibové).– Karibové – indiánský národ v Jižní Americe (lidojedi); gala – svátek, slavnost (vl. slavnostní roucho; ze španěl.).Podávání masa... (laeta communio, lat.; = veselé přijímání) – Černá chasa – kněží.40: Aristokratický: otištěn v Š. 1849, č. 6. – Aristokracie – nejvyšší společenská vrstva ve feudálním státě.Výstraha císaři. V dopise J. T. Klejzarovi z 24. III. 1844. (Kor. 169) Havlíček poznamenává: „Lepší titul: Referát pražské policie k zeměpánu. Caveant atd. a podpis: Kuráž, Stadthauptmann“ (něm.; = městský hejtman). – Caveant consules... (lat.) – konsulové ať dbají o to, aby stát neutrpěl škody (konsulové – nejvyšší správní úředníci ve starém Římě).Nejkratší symbolum (t. j. – vyznání víry). – Ferdinand II. – viz pozn. k epigramu „Účinky bělohorské bitvy“ (str. 207); ve skutečnosti jde ovšem o citát z bible, nikoli o výrok Ferdinanda II.Landtag (něm.; = zemský sněm): napsán 13. V. 1844. Tehdy se jednalo o postavení pomníku císaře Františka I. (1792 až 1835) a budovy Národního musea na dnešním Masarykově nábřeží. – President – předseda zemského sněmu; zvěř – míněny přírodopisné sbírky musejní.41: Novina z Prahy: napsán 6. X. 1845. Týká se rovněž pomníku Františka I. – Českých krajů chlouba – postavy zpodobující šestnáct českých krajů.Cui simile est... (lat.; = čemu se podobá...): otištěn v Š. 1849, č. 1. jako motto k „Části ouřední“. – Missa de requiem – zádušní (černá) mše; nullum Gloria – žádné Gloria; nullum Credo – žádné Credo, longum Offertorium – dlouhé Offertorium (Gloria, Credo, Offertorium – části mše: Gloria – chvalozpěv, Credo – vyznání víry, Offertorium – obětování); et in fine nulla Benedictio – a nakonec žádné požehnání.Dobrotivost V.: napsán asi r. 1848. Týká se Ferdinanda V., slabomyslného panovníka, nazývaného Dobrotivým (1835 až 1848); nastupující reakce jej koncem r. 1848 donutila, aby se vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. – Jistá paní – patrně arcivévodkyně Žofie, matka Františka Josefa; hrabě Karel Ludwig Grünne – v té době generální pobočník císaře Františka Josefa a šéf jeho vojenské kanceláře, už dříve vlivná osobnost u císařského dvora i v armádě; arcivévodkyně Žofie ho používala jako svého politického důvěrníka v jednáních o nastoupení Františka Josefa na trůn.21042: Krleš! Krleš... – Krleš – staročeské zkrácení církevní prosby Kyrie eleison (Pane, smiluj se); wieliczské báně (čti věličské) – solné doly ve Wieliczce v Polsku.Comparatio a maiori... (lat.; – přirovnání většího k menšímu).43: Modlitba byrokratů: otištěn v ČV 1846, č. 4.V Jesenicích...: V rkp. je různočtení (neškrtnutá původní verse): Rozřízla si baba břicho nůžkama, | porodila satanáše s růžkama.Protichůdci: po prvé otiskl Em. Chalupný v čas. Přehled, roč. V, 1906–07, str. 867. V jádře vyjadřuje tento epigram Havlíčkovu kritiku Kollárova pojetí Slovanstva jako jednotného národního celku. – Kollarus, poeta magnus... (lat.) – Kollár, veliký básník a slovanský lidumil; Gallus Borovianus... – Havel Borovský (Havlíček), který má špatné srdce; Kollarus oculos... – Kollár zvedne oči vzhůru a říká rým;44: jestem (pol.) – jsem; Slavjan (ruš.) – Slovan; Gallus procurrit... – Havel vyběhne na scénu a pohrdavě říká rým.Zkažený krakowiak: napsán 1. III. 1846. Týká se sporů o nové pojímání Slovanstva a slovanské spolupráce, jež vedl Havlíček okolo své proslulé úvahy „Slovan a Čech“ v Pražských novinách (15. II.–12. III. 1846). – Krakowiak – viz pozn. k epigramu „Krakowiaki“ (str. 208); Fanka – Fany Weidenhoffrová, tehdejší Havlíčkova snoubenka; Hanka – Václav Hanka, jehož Havlíček obviňoval, že podporuje imperialistické choutky carského Ruska na české země.Nejsi-li Slovan...: otištěn v ČV 1846, č. 25. Týká se rovněž bojů okolo úvahy „Slovan a Čech“.45: Svornost: otištěn v ČV 1846, č. 50.Alegorie. – O Hankovi viz výše; Mikulka – ruský car Mikuláš I.Jeszcze Polska... (= ještě Polsko nezhynulo; počáteční slova polské hymny).46: Nová literatura: napsán 23. III. 1845. Týká se slovenské jazykové odluky. – Jozef Miloslav Hurban – slovenský vlastenec a spisovatel, přítel a spolupracovník Ľudevíta Štúra.Každý něco pro vlast: otištěn v ČV 1846, č. 2. – Habakuk – jméno starozákonního proroka (zde zvoleno asi jen pro rým); Gaius Mucius Scaevola – římský hrdina, který vložil ruku do plamenů, aby dokázal, že je odhodlán trpěti pro vlast.Dobromyslnost epigramatisty. – Šlichta – smyšlené jméno jako symbol plytkosti (šlichta – řídká nevýživná kaše).47: Zle, matičko, zle: otištěn v Š. 1849, č. 5,211X... stal se za své...: otištěn v ČV 1846, č. 35. Mil. Novotný soudí, že epigram je namířen proti Hankovi (KnV 360). – Oud – člen.Jeremiáda o českém divadle: otištěn v ČV 1846, č. 22. – Jeremiáda – naříkavá píseň; běží tu o byv. divadlo Stavovské a o byv. Stögrovo divadlo v Růžové ulici v Praze.Initium sapientiae (lat.; = počátek moudrosti). Týká se snad historika V. V. Tomka, konservativního i v otázkách pravopisu.49: Logika a pranostika (logika – věda o zákonech správného myšlení; pranostika – lidová předpověď, týkající se zvláště počasí).Ex ungue leonem (lat.; = po drápu poznáš lva).50: Výstraha: otištěn v ČV 1846, č. 4.Versus memoriales (lat.; = verše na zapamatování): otištěn v ČV 1846, č. 14.Zloděj: otištěn v ČV 1846, č. 81.Bajka politická: otištěn v ČV 1846, č. 55. – Demokratský – demokratický.Půjčka za oplátku: otištěn v ČV 1846, č. 12.51: Tomáš II. (= nevěřící Tomáš č. 2).Ekonomický ( = hospodářský); podle DH. – Povycpej – vycpi,52: Rada hloupému Jankovi. – Prála – pravila.53: Lenoš a řvi...: po prvé otiskl Em. Chalupný v časop. Přehled, roč. V, 1906–07, str. 780. – Kroč – udělej krok.54: Lístky do památníku (tohoto titulu užil Havlíček jako souhrnného názvu pro epigramy „Veselé slečně“ a „Smutné slečně“, uveřejněné v ČV 1846, č. 2).Honoratě z Wiszniowských...: napsán 1. I. 1843 (bez titulu). – H. z Wiszniowských – polská šlechtična, manželka českého spisovatele K. VI. Zapa. Toto dvojverší jí Havlíček vepsal do památníku, když dlel v rodině Zapově ve Lvově jako host na své cestě do Ruska.Vlasy na památku: napsán 17. XII. 1844 a r. 1847 dán do památníku Havlíčkově choti Julii.Veselé slečně: otištěn v ČV 1846, č. 2 (oprava v č. 3). Míněna Anna Weidenhoffrová, sestra Havlíčkovy tehdejší snoubenky Františky.Smutné slečně: otištěn zároveň s předchozím epigramem; v musejním archivu je však mladší rkp. z r. 1847.55: Pana Vojtěchu Weidenhoffrovi: napsán 14. VI. 1845. –212V. Weidenhoffer – bratr Havlíčkovy snoubenky.P. M. Veselskému: vepsán do památníku 12. X. 1850 (bez titulu); uveřejnil P. M. Veselský v knížce „Karla Havlíčka kutnohorský pobyt a porotní soud“ (Kutná Hora 1889, str. 45). Epigram má stejnou konstrukci jako strofy „Písně Čechů r. 1850“ (viz na str. 162). – P. M. Veselský – městský archivář v Kutné Hoře, kde Havlíček v té době vydával časopis „Slovan“; Schmerling – tehdejší ministr spravedlnosti; návladní Čermák – státní zástupce v Kutné Hoře; hákem – rázně (lid.).Do památníku slečně Justině...: napsán 26. X. 1855. – Borová – rodiště Havlíčkovo.59: Tyrolské elegie: obsahují satirické vylíčení násilné deportace Havlíčkovy do jihotyrolského městečka Brixenu (dnes Bressanone v sev. Italii), jež mu bylo určeno za nucené místo pobytu jako trest za neohrožené vystupování proti reakční vládě po r. 1848. Havlíček byl zatčen v Něm. (nyní Havlíčkově) Brodě, kde bydlil se svou rodinou po vynuceném ústupu z veřejné činnosti, v noci z 15. na 16. prosinec r. 1851 a návrat do Čech mu byl povolen teprve 27. dubna 1855. – Naše vydání se opírá o Havlíčkův rkp., označený datem 20. VI. 1852 a uložený v Nár. museu. Je zachován ještě jiný rkp., ale jak ukázal Mil. Novotný (KnV 320 n.), musejní verse je pozdější a můžeme ji pokládat za definitivní. Po prvé byly u nás otištěny „Tyrolské elegie“ teprve r. 1861 (v OŽ).I.: diškurýrovat – rozmlouvat, hovořit; treu und bieder (něm.) – věrný a poctivý (citát z býv. rakouské hymny; = dobrý Rakušan).II.: vídenské pány – vládu;60: žandarm – četník; krágl – límec; Bach – tehdejší ministr vnitra; grobián – hrubec; habeas corpus (lat.; = doslova: měj tělo) – anglický zákon na ochranu osobní svobody;61: uďál – udělal.III.: oktrojírka – oktrojovaná (vnucená, nařízená) ústava ze 4. března 1849, která oklešťovala vymoženosti revolučního roku 1848.62: IV.: Dedera – vrchní policejní komisař z Prahy, který řídil Havlíčkův převoz do Brixenu; vzbudí – v rkp. zbudí; inkognito – na zapřenou, bez uvádění jména; hrůzu komis – spoustu úkolů;63: Siréna – mořská víla (v řeč. bájesloví); maličké strpení – v rkp. malíčké.64: V.: štafáž – stafáž, přítomnost někoho významného v pozadí k dodání lesku nějaké události (zde ironicky).213VI.: borovský kostelíček – v Borové, rodišti Havlíčkově.65 VII.: Špilberk (v rkp. Spielberg, hrad v Brně) a Kufstein (město v Tyrolích s proslulou pevností) – tehdy věznice pro politické provinilce; alpejská krajina – alpská; postillon (čti asi -ljon) – poštovský kočí;66: Budějovice – Moravské B.; Lethe – řeka v podsvětí (podle řec. bájesloví), z níž pily duše zemřelých zapomenutí všech věcí pozemských; vlaské – vlašské, italské; ...zdá se, že je v obou stejný, nepokojný kvas – všude kvasí nespokojenost s vládou (na severu i na jihu rakouské říše).67: VIII.: Reichenhall, Waidring – místa mezi Lincem a Innsbruckem v Rakousku; ordonance – rozkaz, nařízení; přeoktrojovat – nařízením změniti (narážka na oktrojovanou ústavu; viz výše); cesta plytká – v rkp. plytka; snad má chuť nás někde do propasti – v rkp. po straně připsáno snad chce před časem nás někde v propasť a snad nás hodlá někde do propasti; internýrovat – internovati, ustanovit někomu nucený pobyt na určitém místě (v rkp. u toho připsáno konfinýrovat);68: kajičně (lid.) – kajícně; delinkvent – provinilec; ekypáž – ekvipáž, kočárové spřežení; s Alpy – jedn. č. místo množného (s Alp) je pro rým, ale snad též vlivem němčiny, kde Alpe v jedn. čísle znamená vysokou horu, zvl. alpskou.69: IX.: turbací – turbace, výtržnost; kvitance – stvrzenka; dvojhlavý orel – znak býv. rakouské monarchie; krajská vláda, podkrajský – správní orgány nižší než zemské (podkrajský – asi jako okresní hejtman); žandarmerie – četnictvo; Siberie – místo, kde je veliká zima.71: Král Lávra: volné přebásnění irské lidové pověsti, kterou si Havlíček na počátku r. 1852 v Brixenu přeložil z německé reprodukce Moritze Hartmanna, otištěné r. 1851 v časopise Deutsches Museum. Podle poznámek na původním rkp. básně, chovaném v literárním archivu Nár. musea, vznikl „Král Lávra“ v době od 12. VII. do 5. IX.1854. Samostatné je na tomto díle nejen Havlíčkovo zveršování, nýbrž i převedení do lehkého humorného tónu a především počeštění látky (na př. episoda s českými muzikanty). Základem našeho vydání je Havlíčkův čistopis, uložený rovněž v Nár. museu. K definitivní podobě díla počítáme i úpravy jednotlivých veršů, které autor připsal po straně rukopisu. Pokud původní text neškrtl, uvádím jej zde jako různočtení:6. verš 4. strofy (str. 72): dlouhé vlasy na krku široce;2143. verš 27. strofy (str. 77): tu strojil král Lávra;4. verš 33. strofy (str. 79): bosu oběsit;7. verš 35. strofy (str. 79): všechno může zvyk!Tiskem vyšel „Král Lávra“ po prvé až r. 1870 v I. sv. Sebraných spisů Karla Havlíčka (vyd. Svatobor, Praha).Česká komora – zde: české země; rekrutýrka – odvod;72: rebelie – vzpoura;73: bradýř – holič; orodovat – prositi, přimlouvati se;75: v dvorském obroku – v dvorních (královských) službách; porta – obruba, lemování;77: Viklov – v Hartmannově podání se mluví o hrabství Wicklovském v lrsku; kvas – slavnost, hodování;78: sled – stopa (roz.: Čechů se v Čechách najde málo, všude jsou Němci);79: lazebník – holič, ranhojič; futrál – pouzdro.81: Křest sv. Vladimíra – nejrozsáhlejší Havlíčkova básnická skladba, směšnohrdinský epos o zániku pohanství na Rusi, zároveň však sžíravá satira na klerikalismus a samovládu, bohužel neukončená. Podle rozvrhu, načrtnutého na jednom lístku t. zv. rkp. Chleborádova, měla báseň skutečně končit pokřtěním knížete Vladimíra, který vládl nad Kyjevskou Rusí v letech 980–1015. Námětem Křtu, jak se zdá, počal se Havlíček zabývati velmi časně, již za svého pobytu v Rusku v letech 1843–44; ale konečnou podobu dostalo dílo až někdy v 1. polovině let padesátých, jak o tom svědčí mimo jiné narážky na Brixen a na Kufstein ve zpěvu 2. a 4. O spletitém procesu vzniku podává svědectví také několik dochovaných rukopisů básně a nakolik starých opisů, představujících různá stadia vývoje textu. Zevrubným studiem těchto rukopisů i opisů chtěl dospěti Hryhoryj Omelčenko v obsáhlé knize „Dějiny textu básně Křest sv. Vladimíra“ (Praha 1933) k stanovení „kanonického textu“; jeho omyly pak opravil Miloslav Novotný ve svém vydání „Knihy veršů“ Havlíčkových (str. 329n.). V naší edici těžíme z výsledků práce obou badatelů, poněvadž však jejich ediční zásady se v podrobnostech odlišuji od zásad Národní knihovny, zrevidoval jsem znění celé básně podle t. zv. rkp. Čermákova, který představuje konečnou podobu textu (ve faksimilové reprodukci vydal r. 1925 prof. Vratislav Čermák). Za základ 32.–65. verše II. zpěvu, které v tomto rkp. chybějí, vzal jsem znění z t. zv. rkp.215Riegrova, chovaného v Nár. museu (podle něho je doplněno i vydání Čermákovo); protože však Riegrův rkp. představuje starší, nikoli definitivní Havlíčkovu redakci textu, srovnal jsem zmíněné verše také s t. zv. opisem Vocelovým (ve sbírce DH), který byl pořízen podle konečného znění z rkp. Čermákova nebo podle opisu z něho. Na rozdíl od Omelčenka (v uved. díle str. 595) i od Mil. Novotného (KnV 347) pokládám ovšem za správnější bráti za základ pro chybějící verše Riegrův rkp., protože jde bezpečně o znění autentické, bez cizích zásahů, i když to není verse konečná. Podle odchylek Vocelovy kopie se řídím pouze tam, kde pravděpodobně běží o pozdější úpravy Havlíčkovy. Pokud pak při rozdílech mezi oběma versemi není jisto, nejde-li ve Vocelově opisu toliko o nesprávný záznam nebo dokonce o úpravu opisovačovu, uvádím zde znění, jehož jsem v textu nepoužil:verš II,34 v Riegrově rkp.: až mne hlava brní;II,35: ten vzdychá, ten šepce, zpívá;II,40: chtěl jen pamatovat;II,41 ve Vocelově opisu: Ten chce zdraví, ten chce děti;II,47 v Riegrově rkp.: ten chce zas, abych pomáhal;verše II,49–52 a 53–56 nechávám v pořadí Riegrova rkp. (ve Vocelově kopii jsou napřed vv. 53–56 a pak 49–52);verš II,52 ve Vocelově opisu: druhý zas laciné;II,53: jeden sedlák prosí za dešt;II,54: zasel kousek lenu;II,59: nepřestanou-li mě soužit;II,65: sám se nechce žádný starat.Přímo v Čermákově rkp. jsou tato různočtení (neškrtnutá verse původní):IV,19: všechny louže v celém městě;VIII,41: Večír, když mu starý lokaj;X,36: drž se Muhameda.IX. zpěv otiskuji přehledněji v latinsko-českých dvojverších, nikoli v mechanických desítiveršových odstavcích, do nichž jsou dvojverší seskupena v rukopise. – Tiskem vyšel celý „Křest sv. Vladimíra“ po prvé až r. 1880.Zpěv I.: Perun – bůh hromu a blesku, nejvyšší pohanský bůh u Slovanů;82: pekýlek – pekelec, místo nad pecí; športle – vedlejší příjmy úředníků; deputát – důchod v naturáliích (obilí a pod.); špendýrovat si – dopřáti si;21683: kondice – soukromé vyučování; akcidence – nestálý, nepravidelný důchod duchovních;84: jak s keserem – rychle; vomeldovat – ohlásiti; grobiánslvo – hrubství, hrubost;85: flügel-adjutant – křídelní pobočník; baterie – skupina děl;86: mořdíř (lid.) – moždíř.87: Zpěv II.: špejchar – sýpka; kde mi stoji hlava – v rkp. kde ma stojí hlava (v Riegrově rkp. však mi); audience – slyšení, přijímání návštěv u vysoce postavených osob;89: Morena – Morana, bohyně smrti; špendáže – dary; asekurace – pojištění; halického – haličského (tabáku);90: Širas tümbekia – druh tabáku (Širáz – město v Iránu; tumbaki, pers. – tabák do vodní dýmky); nargilie – nargilé, vodní dýmka; vzkázal – v rkp. skázal; nemáš politiku – neumíš vycházeti s lidmi.91: Zpěv III.: štokhauz – vězení;92: humno – mlat, stodola, zahrada za stodolou; lavičník – hadr; šatlava – vězení; jurista – právník;93: ďál – dělal; apelace – (odvolací) soud; patrontaše – sumka, schránka na náboje;94: proklamace – vyhláška; komandující – velitel; svod hrdelní – sbírka zákonů určujících trest smrti; pro vzpouru – v rkp. pro zpouru; Dněpr – řeka protékající Kyjevem, sídlem cara Vladimíra.95: Zpěv IV.: testament – závěť, poslední vůle;96: lutrián – luterán, evangelík luterského vyznání; Nestor – domnělý autor nejstaršího ruského letopisu z 12. stol. (Havlíček skutečně používal této památky jako pramene a některé pasáže, na př. o ženách knížete Vladimíra, jsou jen převedení Nestorových údajů do veršů); vy ubozí – v rkp. vy ubozi;97: resonýrovati – rozumovati; Špimberk – Špilberk, hrad a věznice v Brně; Kufstein – město v Tyrolích, kde byla státní věznice; Vávra (v rkp. Vavra) – hlupák.98: Zpěv V.: kumst (čti asi kumšt) – umění, dovednost;101: desátky – povinná dávka z polní úrody; dávati štolu – poplatek za církevní úkon.102: Zpěv VI.: residencí – residence, sídlo hlavy státu; kavalír – zde: rytíř, šlechtic; Richt euch! – něm. povel (Vyřídit se!), zde: v řadě; petice – písemná žádost; petent – žadatel;103: pop – pravoslavný kněz; diakon – jáhen, pomocník farářův; kantor – chrámový zpěvák a učitel; drabant – strážce, pěší vojín (zde: méně významní členové církevního aparátu); kal-217kant – kdo šlape měchy u varhan; tambor – vojenský bubeník;104: orací – řeč; ňáký – nějaký; argumentace – zdůvodnění, dokazování; alterace – rozčilení;105: potentát – vládce, panovník, mocnář.Zpěv VII.: kabinet – zde: sezení vlády;106: licitace – dražba; pacht – nájem; konkurs – soutěž; prál – pravil; renomírovaný – proslulý, vyhlášený;107: nace – národ (iron.); kurs papírů – hodnota cenných papírů; al pari – na rovni, v jmenovité hodnotě, za sto procent; interkalár – mezidobí (kdy je nějaký úřad neobsazen);108: kontraktně – smluvně, smlouvou; derviš – mohamedánský mnich;109: subordinací – subordinace, podřízenost; erár – státní pokladna; literátus – literát, člověk znalý písma, spisovatel; ad latus (lat.) – po bok, ku pomoci, jako pobočník; votum – přání, projev.110: Zpěv VIII.: kamarila – vlivná skupina lidí při dvoře, působící na panovníka; Franta Šumavský – český slovnikář (1796 až 1857); puncta sexti (praecepti; lat.) – co se týče šestého přikázání (Nesesmilníš.);111: metreska – vydržovaná milenka; selo (rus.) – vesnice; Kacik – asi příjmení (Katzig); Hessen-Kassel – Kassel, město v Německu (v býv. pruské provincii Hessen); kafešálek – šálek na kávu; přiadýrovat – připočísti; multiplicírovat – násobit; Čimboraso – hora v Jižní Americe; senát – zákonodárný sbor (vl. sbor starších); lekcí – lekce, poučení;112: diktýrovat – diktovati; prebenda – důchod spojený s církevním úřadem;113: arak – likér; Augsburské všeobecné – Augsburger Allgemeine Zeitung, rozšířené německé noviny; Lacrimae Christi (lat.; = slzy Kristovy) – druh italského vína;114: zkomponýrovati – zkomponovati, složiti.Zpěv IX.: Te Deum laudamus (lat.) – Tě, Bože, chválíme (církevní hymnus); dies irae, dies illa – den hněvu, onen den; te rogamus, audi nos – žádáme tě, vyslyš nás; gloria in excelsis Deo – sláva na výsostech Bohu; credo in unum Deum – věřím v jednoho Boha;115: orate fratres – modlete se, bratří; benedictus, qui venit – blahoslavený, který přichází; sanctus, sanctus, sanctus – svatý, svatý, svatý; in nomine Domini – ve jménu Páně; dignum et iustum est – je hodno a spravedlivo; Dominus vobiscum – Pán s vámi; sancta Dei Genitrix – svatá rodička Boží; agnus Dei, qui tollis peccata –218beránku Boži, který snímáš hříchy; veni, sancte Spiritus – přijď, Duchu svatý; exaudi nos, Domine – vyslyš nás, Pane; pleni sunt coeli – plná jsou nebesa;116: aequum et salutare – spravedlivé a spásné; Salvator mundi – Spasitel světa; in te, Domine, speravi – v tebe, Pane, jsem doufal; libera nos a malo – osvoboď nás od zlého; exaudi, Domine, orationem meam – vyslyš, Pane, modlitbu mou; ex profundis clamavi ad te, Domine – z hlubin jsem k tobě volal, Pane; dona nobis pacem – dej nám mír; a porta inferi – od brány pekelné; mea culpa, mea maxima culpa – má vina, má největší vina; Kyrie eleison – Pane, smiluj se; et ne nos inducas in tentationem – a neuváděj nás v pokušení;117: sicut erat in principio et mine et semper – jakož bylo na počátku i nyní a vždycky; et in saecula saeculorum. Amen – až na věky vekův. Amen.Zpěv X.: stěp (podle rušt.) – step; Kyjov – Kyjev;118: carhradský – cařihradský; patriarcha – arcibiskup východní církve; řecká církev – pravoslavná; ancikrist – antikrist, protivník Kristův, ďábel; rabínské synedrium – nejvyšší rada židovských kněží; mufti muhamedský – mohamedánský vyšší duchovní; musulmanská církev – mohamedánská;119: rozolka – rosolka, likér.121: Smíšené básně: V tomto oddíle jsou seřazeny ostatní verše Havlíčkovy, v podstatě v sledu chronologickém. Od něho se odchyluji pouze u obou básní z nedokončeného cyklu „O posledních věcech člověka“, jež kladu záměrně až na konec.123: Náboženství: napsáno r. 1840 na gymnasiu (s pseudonymem Blanický), naše verse se však řídí pozdějším rkp. Projevuje se tu mladistvé náboženské zanícení Havlíčkovo, jež ho pak vedlo k rozhodnutí státi se knězem.Urozeným a vysoce učeným...: časoměrná oslavná báseň k jmeninám Havlíčkových profesorů na bohoslovecké fakultě, napsaná ke dni 24. června 1841. Slavofilská tendence, kterou je báseň naplněna, nedošla však pochvaly u oslavenců, naopak stala se jednou z příčin Havlíčkova vyloučení ze semináře.124: Slavie – Slovanstvo.125: Bratře Čechu...: napsáno v semináři r. 1841 (s pseudonymem K. J. Kohoutek). Jeví se tu Havlíčkův náboženský obrat. – Hazuka – dlouhý šat s rukávy, kutna; Konstanc – Kostnice; komžička – komže, oděv ministrantů.Krásná dcero...: báseň určená Terezii Girglové, sestře Havlíč-219kova přítele Frant. Girgla a učitelce na německé dívčí škole v Praze. Napsáno 16. IX. 1841, několik dní po Havlíčkově vyloučení ze semináře. – Bytnost – bytost; slavský – slovanský; vrah – nepřítel.126: Vrahu Rakušane...: napsáno někdy v r. 1841. Naráží se tu na t. zv. vratislavský mír z r. 1742, jímž Marie Terezie postoupila pruskému králi Fridrichovi II. valnou část Slezska, které do té doby patřilo celé k zemím koruny české.Dumka na Batelovském vrchu: začata v Batelově u Jihlavy v srpnu r. 1841 (při západu slunce) a dokončena 24. III. 1844 v Moskvě. – Anjelé strážce – andělé strážci; ruiny – zříceniny.127: Do památní knihy v Bukovině...: napsáno 25. VIII. 1842 za prázdninové cesty do Krakova a na Slovensko, kterou Havlíček podnikl s polskými studenty Žukem-Skarszewským a Skirlińským (podepsáno pseudonymem Čechoslovan). – Morské oko – Mořské oko, jezírko ve Vysokých Tatrách na hranicích slovensko-polských; bělohorská hanba – prohraná bitva na Bílé hoře r. 1620; Lomnice – Lomnický štít, hora ve Vysokých Tatrách; Slovenec – Slovinec;128: dřeva – stromy (podle polšt.); Petrov – Petrohrad (nynější Leningrad), hlavní město carského Ruska. Carismus řadí Havlíček v této básni mezi nepřátele Slovanstva.Stará píseň: nejisto, kdy napsána (podeps. pseudonymem Ivan Kohoutek). – Slavsko – slovanské země; kňasáky – zuby.129: Zdvihni se, zdvihni: napsáno mezi 12. IX. a 6. XII. 1843 v Rusku, otištěno v jiné úpravě, snad cizí, s titulem „Blanická“ ve ZS II (Vídeň 1848), str. 8n.130: Smutná komůrka...: napsáno 16. IX. 1843 v Moskvě.Špaček, básník a osel...: napsáno někdy mezi lety 1841 až 1843. V rkp. je psáno ú místo ou (au), podobně jako v předchozí básni.131: Tys bratr náš: dokončeno 23. XII. 1843 v Moskvě, otištěno v Š. 1849, č. 9. Havlíček zde šlehá plané a povrchní vlastenčení. – Kalamajka – národní tanec; ve čtyřech slovanských hlavních nářečích brebencuješ – narážka na Kollárovo učení o čtyřech hlavních slovanských jazycích (ruském, polském, českém a t. zv. illyrském, t. j. srbocharvátském); brebencuješ – breptáš, nedokonale mluvíš; kvas – ruský lidový nápoj ; Mikuláš – míněn ruský car Mikuláš I., který vyznamenával vlastenecké pracovníky jiných slovanských národů;132: Schuhmachermeister (něm.) – obuvnický mistr (míněno jako ná-220pis na štítě); novou vymejšlíš abecedu – narážka na tehdejší spory o zásady pravopisu; Goliáš – biblický obr; iliada – původně řecký epos o obléhání Troje, připisovaný Homérovi (Ilias), zde vůbec hrdinská báseň; kruchta – kostelní kůr; kubík – chlapík.19. března 1845: blahopřejná báseň Josefině Weidenhoffrové, sestře Havlíčkovy tehdejší snoubenky Fanny Weidenhoffrové. Čistopis gratulace, uložený v museu v Havlíčkově Brodě, je napsán červeným inkoustem na žlutém papíře s modrou ozdobou (na to narážejí verše 11–12).134: Karlíček: Tyto verše Havlíček odeslal 13. V. 1845 na neznámou adresu. Em. Chalupný (ve spise Havlíček, Praha 1929, str. 230) soudí, že se vztahují na spisovatele Karla AI. Vinařického, jenž byl knězem v Kováni u Skalska a psal básně a čítanky pro děti; knězem byl také básník Václav Štulc. – Oudolísko – údolí; Kato – Marcus Porcius Cato, římský státník, proslulý svou přísností v otázkách mravních.Citlivá večerní: napsána r. 1846 nebo 1847. Podle této písně, často vydávané jako jarmareční tisk (asi v cizí úpravě), vznikla i písnička „Spi, Havlíčku, v svém hrobečku“. – A la Pícek (v rkp. Á la...) – podle Picka (Václav Jaromír Picek, autor sentimentálních básní v lidovém tónu);135: andělíčky – andělíčci; fofrovat – ovívati (vějířem); Peršíkov – vesnice poblíž Borové, rodiště Havlíčkova.Má hvězda: napsáno v letech 1846–49. –136: Atheista – neznaboh; Juliánka – Havlíčkova choť Julie, roz. Sýkorová.137: První jenerální schůzka...: napsáno r. 1847. Text, který podávám, je montáž z fragmentárního rukopisného náčrtku, ze dvou opisů a nedatovaného tisku asi z let šedesátých. Držím se co možná nejvíce rukopisu, poněvadž však tu jde o pouhý koncept, a to ještě neúplný, dávám na některých místech, i tam, kde text je zachován v Havlíčkově autografu, přednost znění v opisech, jež byly zřejmě pořizovány z propracovanější verse pozdější. Různočtení zde pro úsporu místa neuvádím. – Jenerální schůzka – valná schůze; cum licentia superiorum (lat.) – se svolením vyšších, nadřízených; Zvěstuju vám pověst... – úryvek z rukopisu Královédvorského; Kolovratská střída (= třída) – dnešní ulice Na příkopě v Praze (Národní museum se tam tehdy přestěhovalo z Hradčan); pan Palanda – František Palacký, tehdy jednatel Musea; vladykové, leši – staročeské názvy šlechticů; Musa – bohyně umění;221138: pětka – bankovka (pět zlatých); epos – výpravná báseň, oslavující hlavně hrdinské činy; hrabě Matyáš Thun – předseda Musea, teritoriální vlastenec český; pan Šafáry – Pavel Josef Šafařík (škváry – asi narážka na jeho bádání o starověku slovanském); K. J. Erben – byl musejním asistentem a získával pro Museum staré listiny po venkovských archivech; pergament – pergamen, psací kůže, starobylá listina psaná na kůži; hrabě Salm – Robert Ant. Salm, místopředseda gubernia království Českého; gubernium – místodržitelství, zemská vláda (do r. 1849); Matice – Matice česká, založená při Nár. museu r. 1830 jako „Sbor pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české“; Pěšina – Václav Pěšina z Čechorodu, kanovník u svatého Víta (dal podnět k dostavění svatovítského chrámu, od r. 1835 byl správcem katolické knižní matice „Dědictví sv. Jana“ a od r. 1822 redigoval časopis českého duchovenstva, který r. 1847 zanikl);139: doktor Frič – dr. Josef Frič, otec revolucionáře J. V. Friče; apelační rada Šmíd – Jan Ferdinand Schmidt z Bergenholdu, v té době rada při královském českém soudu apelačním (dále už o něm není zmínky, poněvadž veršování není dokončeno); doktor Kolenatý – dr. Friedrich Kolenati, lékař, přírodovědec a cestovatel, později profesor na brněnské technice; adnotace – poznámky; Vocel – Jan Erazim Vocel, spisovatel, později profesor archeologie a české literatury na pražské universitě; Lämele – Lämel, pražský bankéř; Hirzenfeld, antikvarius – pražský antikvář, starožítník; Podlipský – dr. Josef Podlipský, lékař, významný vlastenecký pracovník té doby; Antonín Strobach – právník, spisovatel a politický pracovník; mistr Trojan – Alois Pravoslav Trojan, významný politický pracovník; štemuje hubu – chystá se mluvit;140: zbýti – zbaviti se; mistr Havel – Havlíček; noviny – míněny Pražské noviny, které v té době Havlíček redigoval; Klučák – redaktor pražského něm. časopisu Bohemie spolu s Bernardem Guttem; páter Štulec – Václav Štulc, básník a kněz, v mládí svobodomyslný, později pravověrně dogmatický; špulec – pulec; Blahověst – katolický týdeník (1847–62); Tomek – Václav Vladivoj Tomek, reakční český historik; Zap – Karel Vladislav Zap, publicista, přítel Havlíčkův z doby jeho pobytu ve Lvově za cesty na Rus (1842);141: repealisté (čti ripílisté) – členové radikálního politického sdružení, které v té době existovalo v Praze; Šumavský Franc – spiso-222vatel a slovnikář Josef Franta (Šumavský), navrhovatel pravopisných reforem; Vašek z Nebe – Václav Bolemír Nebeský, básník a překladatel (zplodil kapra ze sebe – morálně podporoval Siegfrieda Kappra, spisovatele židovského původu, který se přiklonil k českému národnímu hnutí); Staněk – dr. Václav Staněk, lékař a spisovatel; Václav Hanka – český spisovatel, jeden z padělatelů rkp. Královédvorského a Zelenohorského, rusofil, jemuž Havlíček vytýkal sympatie k carismu; červená ruská svatá Anka, svatý Vladimír – ruské řády sv. Anny a sv. Vlamíra; plundr – méně významní lidé, haraburdí; Korda – August Josef Corda, přírodovědec; Zippe – Frant. X. Max. Zippe, mineralog, jeden ze zakladatelů sbírek Nár. musea; Heyde – Jos. Heyde, vrchní komisař v Praze; Dundr – Josef Alex. Dundr, úředník v knihovně Nár. musea; Musejník – Časopis Českého musea; pětky a desítky – na zadních stranách časopisu byly uveřejňovány seznamy darů Matici;142: vydáváme „Hlasy“ – míněna publikace „Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“ (1846), namířená proti slovenské jazykové odluce; uherské mamlasy – Slováky (v býv. Uhrách); Franta – Franta Šumavský (viz výše); Váceslavič – V. Hanka (navrhoval též radikální reformy pravopisné); pardus – bití, rána metlou; ou, v – navrhovaný způsob psaní místo tehdejšího au a w; myší trusy – tak nazývali navrhovatelé reforem háčky a čárky v českém pravopise, jež chtěli odstranit; Haase – majitel papírny a tiskárny v Praze; kustos – musejní úředník, opatřující sbírky;143: Ruben – Christ. Ruben, něm. malíř, v té době ředitel pražské malířské akademie; Hellich – čeněk Ant. Hellich, český malíř, nějaký čas kustos archeologických sbírek v Museu; hrabě Frant. Thun – člen musejního výboru; Václav Krolmus – sběratel starožitností a diletantský archeolog; tandlmark – vetešnický trh; pajt – lup, krádež;144: magistrát – městský úřad; na mancáry – hojnost, hojně; brandeburský – braniborský (kraj v Prusku, v němž leží i Berlín); potentát – zde: vlivná osoba; prýfovaný – zkoušený; privilegium – výsada (listina, jíž se výsada uděluje);145: kredo – zde: náboženské vyznání (narážka na to, že předek knížete Colloreda, Petr Arnošt hrabě z Mansfeldu, byl jedním z protestantských velitelů za války třicetileté; účastnil se v čele vojska Friedricha Falckého též odboje českých stavů proti Ferdinandovi II.); kníže Colloredo – Josef kníže z Colloreda223a Mansfeldu; Schnabl – profesor na právnické fakultě v Praze; Josef Jungmann – zemřel 1847;146: Crha a Strachota – počeštěná jména Cyrila a Metoděje; přisyp mu na jazyk písku – v jednom opise opraveno: přišij mu jazyk k pysku (tak i v nedatovaném otisku).Píseň o tom německém parlamentě: napsána r. 1848 a otištěna ve ZS I (Vídeň 1848), str. 5n. Vyjadřuje se jí české odmítnutí německého pozvání do t. zv. všeněmeckého sněmu ve Frankfurtě, jenž měl založiti novou německou říši, ke které by patřily i české země. – Šuselka – Franz Schuselka, novinář, člen přípravného výboru frankfurtského sněmu za rakouské Němce; chám – nadávka (zvl. sedlákům);147: festina lente (lat.) – spěchej pomalu; laxirka – průjem.Loučení Čechů...: napsáno 1848 a otištěno ve ZS I, 15n. Námět podobný jako v předchozí básni.148: Poslanec Selinger...: napsáno 1848 a otištěno v Š. č. 4 (bez názvu v článku Galerie ze sněmu říšského). – Selinger – reakční poslanec moravský, který na říšském sněmu vystupoval pro zachování šlechtických výsad. V našich verších, jak praví ironicky Havlíček v průvodním textu, „s mužným želem... opěvá zkázu starých erbů a rodokmenů“. – Strom – rodokmen; podivení – div.Sedmero vzdechnutí...: napsáno r. 1849 a otištěno v Š. č. 6. Havlíček zde vyjadřuje svůj odpor k reakční vládě knížete Felixe Schwarzenberga, která krok za krokem rušila vymoženosti revolučního roku 1848. – Ó Švarcen –... – v otisku je za Ó čárka (v dalších verších už ne); Radš půjdu na Špilberk – do vězení na brněnském hradě;149: Frant. hrabě Stadion – v té době ministr vnitra; důvěra je nadranc – roztrhána, zničena; Frankfurt – viz v pozn. k „Písni o tom německém parlamentě“; centralisace – soustřeďování státní moci; Alexandr Bach – tehdy ministr spravedlnosti (později vnitra); Kraus – Filip von Krauss, ministr financí; dvacetníky heraus – dvacetníky ven (něm.; narážka na tehdejší mizení kovových peněz a vzrůst papírového oběživa); Thienfeld – ministr orby; Fr. von Cordon – ministr války;150: Karl Ludwig von Bruck – ministr obchodu.Oznámení ohromné... hudební akademie...: napsáno 1849 a otištěno v Š. č. 6. Týká se měnových potíží v Rakousku (viz též pozn. k předchozí básni). – Dukát – zlatý peníz, který tehdy mizel z oběhu; hypochondr – člověk trpící utkvělou představou,224že je nemocen; tolar – stříbrný peníz (ministr zahraničných záležitostí – v tolarech proplácelo Rakousko zahraniční účty); dvacetník, desetník, pětníček, grošíček – drobnější kovové mince; šesták, šestáček – nová mince, zaváděná v té době; dvougrošák, grošák... – mince platící dva groše, jeden groš atd.; (mince) s kapličkou – ražené v uherské polovině rakouské říše (měly na rubu svatoštěpánskou korunu, podobající se kapličce); rození z Měďovic – mince ražené z mědi.152: Stadion jako chůva: napsáno r. 1849 a otištěno v Š. č. 11. – Stadion – ministr vnitra ve Schwarzenbergově vládě (viz v pozn. k básni „Sedmero vzdechnutí...“);153: vzbudí – v rkp. zbudí; nalejváček – klobouček; tatínek – asi míněn císař.154: Šotkovy písně: napsány r. 1849 a otištěny v Š. č. 11. I. – Týká se charvátského bána Josefa Jelačiće, rakouského generála.II. – Erben II... – odkaz na nápěv v 2. svazku Erbenovy sbírky „Písně národní v Čechách“ (1843); konstituce – míněno ohlášení ústavy z 15. března 1848 a t. zv. dubnová ústava Pillersdorfova, která znamenala jistou demokratisaci Rakouska. V básni se naráží na zrušení dubnové ústavy ústavou oktrojovanou (vnucenou) ze dne 4. března 1849, jejímž autorem byl Stadion a jež znamenala nový nástup reakce i omezení lidového vlivu na státní správu.155: III. – Erben II... – viz výše; oktrojírovat – naříditi, vnutiti. V 3. a 4. verši narážka na měnové potíže (viz výše).IV. – Winda (v otisku W....) – kníže Alfred Windischgrätz, rakouský generál, který v r. 1848 potlačil pražské povstání a později neúspěšně bojoval proti povstání v Uhrách. – Košut – Kossuth Lájos, vůdce buržoasně-demokratické revoluce maďarské v 1. 1848–49.156: V. – Verbovat – najímati na vojnu, zde: lákati; oktrojovat – viz výše ,oktrojírovat‘; frajkumsty (čti asi -šty) – kejkle, kouzla.Píseň věnovaná ... Šotku: napsána 1849 a otištěna v Š. č. 11. Vyjadřuje naději, že vládní reakce, která rozpustila 7. března 1849 sněm v Kroměříži a vydala oktrojovanou ústavu, bude poražena sjednoceným lidovým hnutím. Podporu tohoto hnutí vidí Havlíček v hospodářských potížích Rakouska. – 157: Březen – míněno národně-liberální hnutí pražského měšťanstva a ohlášení ústavy v březnu r. 1848; máj – asi narážka na ustavení prozatímní místodržitelské vlády v Čechách (23. května2251848), v níž zasedal Frant. Palacký a j.; svatý Duch – míněny lidové revoluční bouře v Praze, které propukly o svatodušních svátcích 12. června 1848 a byly vojensky potlačeny Windischgrätzem; září – snad narážka na zdlouhavá jednání říšského sněmu ve Vídni r. 1848; čekají Francouze – narážka na francouzskou revoluci z února 1848, jejímž výsledkem bylo svržení krále Ludvíka Filipa a prohlášení t. zv. druhé francouzské republiky.Fiala: napsána 6. III. 1850, náš otisk podle DH. Týká se rovněž vývoje polit. situace, vyhlášení konstituce v březnu 1848, ustavení místodržitelské vlády v Čechách a pak nástupu reakce. Mil. Novotný soudí (KnV 369), že na vytečkovaném místě má býti doplněno jméno Švarcemberci: černým prý je asi míněn kardinál Friedrich Schwarzenberg, biskup solnohradský a později arcibiskup pražský, žlutým Felix Schwarzenberg, od 19. října 1849 rakouský ministerský předseda.158: Ach, není tu...: napsáno 8. III. 1850, otištěno v OŽ 1861, str. 208. Námět podobný jako v básni předešlé. V 6. verši narážka na vyhlášení stavu obležení v Praze 10. května 1849. – Oktrojky – míněna oktrojovaná ústava říšská a ústavy v jednotlivých zemích, které po říšské ústavě následovaly.159: Kytice: napsána 3. IV. 1850, otištěna V OŽ 1861, str. 208. Je to parodie stejnojmenné básně z padělaného rkp. Královédvorského a týká se dra Františka Aug. Braunera, českého liberálního politika. Havlíček asi naráží na to, že po rozpuštění kroměřížského sněmu Brauner na výzvu ministra Stadiona pracoval jistý čas ve Vídni při zákonodárství. – Poděbradka – čepice s beránčí kožišinou.160: Mně se ... všecko zdá: napsáno r. 1850, otištěno v OŽ 1861, str. 208. Havlíček zde lituje svého umírněného postupu v roce 1848. – Švarcemberk – Felix Schwarzenberg, ministerský předseda; konštituce – konstituce (viz výše); obležení – viz pozn. k básni „Ach, není tu...“; robota – byla předtím zrušena usnesením sněmu (zákon ze dne 7. IX. 1848).161: My pole ořeme: napsáno r. 1850, otištěno v OŽ 1861, str. 208 (tam označeno Píseň). Není jasno, koho se týká.162: Píseň Čechů...: napsána r. 1850. – Švarcemberci – viz výše, v pozn. k básni „Fiala“; špicbub – taškář, šibal, darebák.Píseň pro Tomkovu ženu...: napsána v Brixenu 20. VI. 1832, otištěna v OŽ 1861, str. 209. Týká se historika V. V. Tomka, který jako přívrženec konservativní skupiny českého měšťan-226stva služebníčkoval reakční vládě a podporoval její politiku; byl za to jmenován r. 1850 profesorem na pražské universita. – Tomkovu – v otisku ....vou; komponýrovaná – komponovaná, složená; premovanej – zdobený lemováním; liveraj – livrej, uniforma sluhů a lokajů; porty – ozdobné lemování; hrabě Thun – Lev Thun, tehdy ministr školství; předělat české děje – Tomek psal české dějiny v duchu rakouském (úplně přepracované II. vyd. jeho „Dějů království Českého“ vyšlo r. 1850);.163: sflastrkovat – slepit dohromady, slátat; rub – v otisku ,vrub‘; přijít na šup – býti poslán postrkem (Havlíček tu naráží na své odvezení do Brixenu); nabili – roz. dali náboje (t. j. pokyny, jak má psát).Moje píseň: napsáno 12. VII. 1854 v Brixenu, otištěno v OŽ 1861, str. 205 (tam však zčásti pozměněno). – Varte – jděte pryč, táhněte.164: Šebestov a potom...: napsáno 12. XI. 1854, v době obléhání Sevastopole vojskem francouzsko-anglicko-sardinským za t. zv. války krymské. Báseň je t. zv. akrostich, neboť první a poslední písmena veršů obou strof dávají první a poslední slovo z posledního verše každé strofy. – Šebestov – Sevastopol; aliance – spojenectví turecko-francouzsko-anglicko-sardinské proti Rusku za války krymské; argonautsky – jako Argonauti, plavci za zlatým rounem na lodi Argo (z řec. báje); Jaroš – patrně míněn Ignác Jaroš, bratr Havlíčkova Švagra Frant. Jaroše; eljen (maď.), evviva (ital.) – ať žije, sláva; Havel – Havlíček.Ó ty Nácku...: napsáno 12. XI. 1854. Havlíček si tu naříká na Ignáce Jaroše (viz výše), že mu dlouho neposílá do Brixenu lampu, o kterou jej patrně předtím žádal. V této době se Havlíček připravoval k vypsání ruských dějin. – Nácek Lojolový – I. Jaroš (Havlíček jej tak nazývá pro jeho křestní jméno Ignác; Ignác z Loyoly – zakladatel jesuitského řádu); Sek – rodinná přezdívka I. Jaroše; čeleď Menšíkova – vojsko admirála Alexandra Sergejeviče Menšikova, vrchního velitele ruského vojska za války krymské;165: lubljánská – lublaňská; bóra – severovýchodní studený vítr na Jaderském moři.Žádost bývalého... literátora: napsána 23. XI. 1854. Je to součást dopisu, který Havlíček poslal toho dne patrně dr. Josefu Podlipskému (viz Kor. 793n.), a týká se událostí v Matici227české, odkud byl na policejní nátlak r. 1852 vypuzen František Palacký.166: O posledních věcech člověka. Obě následující básně jsou fragment zamýšleného obsáhlejšího cyklu, jímž chtěl Havlíček „přinutit lidi k smíchu nad tím, čeho se jinak obyčejně bojí neb aspoň neradi o tom slysejí“ (Kor. 791).Život věčný: napsáno v Brixenu 12. VII. 1854, otištěno v OŽ 1859, str. 307 (v musejním rkp. bez titulu, v KnV 243 otištěno s titulem Úvod). – Akt – dějství, děj; neustojí – neustane.167: Hrob: napsáno téhož dne jako předchozí báseň, otištěno v OŽ 1859, str. 306n. (v musejním rkp., představujícím nepropracovanou prvotní versi, je bez názvu).171: Přeložené epigramy. Tu jsou shromážděny všechny epigramy, jež Havlíček přeložil z cizích jazyků, mimo Logauův epigram „Ins Stammbuch Sr Hochgeboren“ a Puškinův „Učený epigram“, které autor sám zařadil do cyklu „Epigramy 1845“ (viz str. 21 a 29n.).Friedrich Logau, německý epigramatik (1604–55); první dva epigramy (spolu s epigramem „Ins Stammbuch...“) přeložil Havlíček v letech 1843–44, ostatní za konfinace v Brixenu r. 1853.Synové světa. – Metreska – vydržovaná milenka; miscere utile dulci (lat.) – mísiti užitečné se sladkým.Výklad koránu: otištěn v ČV 1846, č. 9. – Korán – posvátná kniha mohamedánů.172: Johann Christoph Friedrich Haug, německý epigramatik (1761–1829); jeho epigramy překládal Havlíček za svého pobytu v Brixenu, hlavně r. 1853.173: Rada. – Bořivoj – jméno zvoleno asi jen pro rým.174: Pašije (= historie o umučení Kristově podle evangelií).Příteli. V DH začíná první verš „Drsnýť jsi...“.Návštěva mocnáře. – Vivat (lat.) – ať žije.Zázraky. – Stařina – staré časy, starověk;175: za starý čas – v staré době, za starých časů; Červené moře – Rudé m.; červené moře – velké možství vína (červeného).Adam Olearius, vl. Ohlenschläger, německý spisovatel (1599 až 1671); uvedený epigram přeložil Havlíček v Brixenu 26. VI. 1853.Gotthold Ephraim Lessing, vynikající německý spisovatel (1729–81); jeho epigram přeložil Havlíček 20. VI. 1853. – Argumentace – zdůvodnění.228176: Gottlieb Konrad Pfeffel, německý básník (1736–1809); jeho epigram přeložil Havlíček v Brixenu 26. VI. 1853. Mil. Novotný (KnV 159) otiskl s titulem „Memento mori“ (lat.; = pamatuj na smrt).Johann André, německý básník a hudební skladatel (1741 až 1799); jeho epigram přeložil Havlíček 26. VI. 1853. – Hrobní – náhrobní.Demokrit, Demokritos, řecký filosof z pátého století před Kristem; jeho epigram přeložil Havlíček 26. VI. 1853.177: Adam Mickiewicz, vynikající polský básník (1798–1855) .Jeho „Zdania i uwagi...“ překládal Havlíček v Brixenu od 5. IX. do 9. IX. 1852. Epigram 3. a 34. je dvojí překlad téhož „zdania“. – Zdania i uwagi... (pol.) – názory a poznámky z děl... A. Mickiewicz, Spisy, sv. IV, str. 131 atd.; Jakub Bem –Jakob Böhme, německý filosofa mystik (1575–1624); Angelus Silesius – vl. Jan Scheffer, náboženský básník německý (1624–77); Sę-Marten – vl. Louis Claude de Saint-Martin, francouzský filosof a mystik (1743–1803).3. – Šidba – šizení, podvod.5. – Nesstoupí – nesestoupí.178: 10. – Průby – zkoušky, zkoušení něčeho.180: 20. – Chór – pěvecký sbor; harmonie – souzvuk.23. – Praktika – způsob, jak se něco dělá; tříroh – trojúhelník; čtverouhel (čtveroúhel) – čtyrúhelník; kolo – kruh, kružnice; parabola – druh křivky.181: 27. – Soběctví – sobectví.30. – Přešlost, přišlost – minulost, budoucnost (podle pol.); minulost zrozumí – porozumí minulosti (podle pol.).182: 33. – V jednom pádu – v jednom případě.34. – Šidba – viz č. 3.36. – Vyveden – proveden.183: 39. – Dobyt – dobýti.185: Některé jiné překlady. Zde otiskuji pouze převedení ukrajinské písně „Sirotek“ jako doklad Havlíčkova zájmu o slovanskou lidovou poesii, dále překlad Lermontovovy „Kozácké ukolébavky“, jejíž strofické podoby užil Havlíček ve svých „Tyrolských elegiích“, chvatný překlad polské básně K. Malisze „Naše barvy a náš prápor“, propagující česko-polskou vzájemnost, a konečně převedení dvou rozmarných „balad“ Mickiewiczových, „Tří Budrysovců“ a „Paní Twardowské“. Vypustil jsem mladistvý překlad „Zbyhoně“ z rkp. Králové-229dvorského do němčiny, dále neumělé převedení německé písně Julia Mosena „Přísahá tisíc u Varšavy kleče“, překlad lidového popěvku „Lístek padl na palouček“, z neznámého, asi ruského originálu, báseň „Astronomie polského žida“, přeloženou z polštiny (originál rovněž není znám), obšírný úryvek z Mickiewiczových „Dziadů“ (Smotr; v orig. Przegląd wojska) a konečné náčrtkovité překlady „badiotských“ písní „Pan Flink“ a „Když měsíc zapadá...“ (všechny tyto překlady jsou v KnV 257n.).Sirotek: přeloženo v Moskvě r. 1843, rkp. v lit. archivu Nár. musea je bez názvu. – Maloruský – ukrajinský; Michal Alex. Maximovič (1804–73) – literární historik a přírodovědec, sběratel a vydavatel ukrajinských lid. písní. Naše píseň je ze sbírky „Malorossijskija pěsni“, která vyšla v Moskvě r. 1827, nikoli 1824, jak uvádí Havlíček. – Plout – v rkp. je plút.186: Kozácká ukolébavka: přeložena 3.–4. II. 1845. – M. J. Lermontov – vynikající ruský básník (1811–41); Těrek – Terek, kavkazská řeka; Čečenci – národ na středním Kavkaze; kinžal – kindžal, dlouhý zakřivený nůž, jaké nosí Turci a jiné východní národy za pasem; čabráček – čabraka, pokrývka na koně;187: patron – zde: ochraňující světec; úžasný – strašný (podle ruštiny).188: Naše barvy a náš prápor: otištěno v Národních novinách 10. IV. 1848. K překladu Havlíček připojil poznámku: „Tato báseň vyšla ve Vídni v polském jazyku a zaslána jest nám včerá večer. Snažili jsme se nakvap přeložiti ji a žádáme za odpuštění všelikých bludů ve formě našeho překladu. Jednalo se nám především o smysl. – Známo, že mají Poláci bílého orla v červeném poli jako my bílého lva v červeném poli.“ Ohlas básně se později projevil v Havlíčkově „Mé písni“ (viz str. 163) a v Nerudově havlíčkovském „zpěvu pátečním“ „Moje barva červená a bílá“. – Karol Malisz – polský vlastenec a čechofil, účastník slovanského sjezdu v Praze r. 1848.189: Tři Budrysovci: přeloženo v Brixenu 8. IX. 1852. – A. Mickiewicz – viz pozn. na str. 229; Budrysovci – Budrysové (litevské příjmení); Olgierd, Skirgiel, Kejstut – litevští válečníci ve 14. století; Lech, Leška – Polák, Polka; Teutonec – Němec;190: Ilm – Ilmeňské jezero v Rusku; Novohrad – míněn asi Novohrad Volyňský; sobolina – sobolí kožišina; křižáci – řád německých rytířů, který měl od 13. století ve své moci značné území v Pobaltí; peský – psí, bídný; burštýn – jantar; Němen – řeka, která230tvořila hranici mezi Litvou a Polskem; nenaleze – nenalezne (starý tvar);191: zámeť – závěj; branný – ozbrojený; halina – halena, hrubý kabát; rublík – rubl, ruský peníz.Paní Twardowská: přeloženo v Brixenu 8. IX. 1852. – Twardowski – faustovská postava polská, podle lidové pověsti čaroděj, který žil na Podhoří na Krakovsku v 16. století; švinda – kořalka; probošt – církevní hodnostář; uďál – udělal;192: dráb – vrchnostenský služebník, dozorce; filosofus – filosof, mudřec; spiritus (čti asi špi-) – líh; plechák – plecháč, plechová nádoba; koňázdra – koňadra, sýkora (zde asi míněno: hubený jako koňadra); udělati šamstra – hluboce se ukloniti (z něm. gehorsamster Diener – nejposlušnější služebník); pazour – zde: noha; kontrakt – smlouva; Mefistofeles – jméno ďábla; hora Lysí – Lysá hora; cyrograf – vlastnoruční úpis, revers, zápis duše čertu;193: šulit – šiditi, klamati; hypotéka – zde: zástava; pakt – smlouva;194: Krempak – Krępak, polský název Lomnického štítu (a vůbec Karpat); šindelák – hřebík, jímž se přibíjely šindele (dřevěné tašky) na střechu; coul – stará míra; bzíká – bzučí, pobzukuje;195: nerázně – nehorázně, velmi; Belzebub – vrchní ďábel. 231DOSLOV Karel Havlíček Borovský (1821–56) žil v době neobyčejně významné pro český národ. Zrušení nevolnictví už v poslední čtvrtině osmnáctého století, jež bylo výsledkem předcházejícího vývoje hospodářského i osvícenské sociální theorie, umožnilo pohyb přebytků početně rychle vzrůstajícího obyvatelstva z českého venkova do měst, v kterých se takto, zvláště od počátku století devatenáctého, zároveň se zrodem nové společenské třídy, průmyslového dělnictva, obnovuje i nově vzniká česká třída buržoasní. Je česká svým jazykem na rozdíl od poněmčené buržoasie starší a je v ní stavovský odpor proti sociálnímu zřízení přežívajícího se řádu feudálního. Není pochyby o tom, že právě tento příliv obyvatelstva z jednojazyčného českého prostředí do dvojjazyčných a zněmčených měst vytvořil materiální předpoklady pro úspěch českých snah obrozenských v první polovině devatenáctého století. Z velké části je přímo i vyvolal a mladé české měšťanstvo stává se jejich podporovatelem a představitelem.Sociálně nacionální ráz boje vznikající a rostoucí české třídy městské zapojuje české obrození do mezinárodního procesu nástupu buržoasie, z něhož si bere naše hnutí také svou liberálně demokratickou ideovou náplň. Zvláštního charakteru dodávají však tomuto boji národnostní poměry v českých zemích, projevující se také v napětí, které se vytvářelo uvnitř buržoasní třídy mezi táborem německým a českým. To má za následek, že hnutí českého měšťanstva zápasí od počátku na dvou frontách. Snad právě proto ve svém zaměření sociálně reformním nikdy pak nenabývá – alespoň co se týče jeho vedoucí linie – toho revolučního ostří jako v jiných zemích, ba dokonce je naplněno nedůvěrou k revolučnímu hnutí buržoasie německé a se zřetelem na Slováky také k hnutí maďarskému, že by mohlo směřovati – a někdy tomu tak opravdu i bylo – proti českým232nebo slovenským zájmům národním. A ve svém úsilí nacionálním hledá naše měšťáctvo oporu u jiných Slovanů, zejména v oficiálním carském Rusku, tehdy – jak říká Stalin – „nejnebezpečnějším nepříteli revolučního hnutí v Evropě“, který podporoval snahy ostatních Slovanů jen potud, pokud se to shodovalo s jeho dobyvatelskými záměry. Tak se dostává česká buržoasie hned při svém zrodu do nebezpečí, že se stane služebníkem reakce, a tak také její postup ještě v roce 1848 hodnotí Marx i Engels.Je do značné míry Havlíčkovou zásluhou, že se brzy, ještě před svým pobytem v Rusku (1843–44), počíná dívat na carské samoděržaví v podstatě očima liberálně demokratického hnutí západního a s tohoto hlediska zaujímá k němu postoj negativní; ten pak po přechodném zakolísání na počátku pobytu v Rusku je později tím pevnější, že vyplývá z poznání ruských poměrů z vlastního názoru. Přitom Havlíček zároveň reviduje starší české chápání Slovanstva vůbec a proti kollárovské fikci jednotného národa slovanského reálně staví Slovanstvo jako skupinu národů těsně příbuzných, avšak svébytných a svéprávných.* Slabost jednotlivých slovanských národů v boji o národní práva, zvláště proti Němcům a Maďarům v rámci rakouské monarchie, i jeho slovanské cítění vede jej ovšem i nadále k tomu, že zdůrazňuje potřebu spolupráce Slovanů, a tak se vedle Palackého stává spolutvůrcem t. zv. koncepce austroslovanské. Obavy z oslabení českého národa jsou též příčinou jeho zamítavého postoje k jazykové odluce slovenské, na kterou se, zvláště z počátku, neprávem dívá jako na čin svévolný a přímo vlastizrádný. Program austroslovanské koncepce není sice v ideovém rozporu s evropským procesem nástupu buržoasie, ba naopak Havlíček přímo doufá, že po vítězství v Rakousku může austroslavismus působit na ústup absolutismu dokonce i v Rusku; avšak v spletitých poměrech revolučního roku 1848 brzdí on sám stejně jako Palacký domácí hnutí radikálně demokratické a odsuzuje svatodušní bouře v Praze, vystupuje proti revolučním výbuchům městského lidu německého i proti Košutově revoluci v Uhrách a přímo spojuje osud rakouských Slovanů s osudem habsburské dynastie. Tím ovšem ve skutečnosti pomáhá reakci, která pak po svém vítězství postupně ruší většinu ústupků z roku 1848 a oklešťuje takto znova nejenom politická práva buržoasie jako třídy, nýbrž i práva českého národa jako celku. Tu však Havlíček, který spoléhal pouze na cestu parlamentní a v roce 1848 se stal přímo mluvčím umírně- * O vývoji Havlíčkových názorů na Slovanstvo viz v mé knize K. Havlíček Borovský a Slovanstvo, Praha 1947, zvl. str. 180 až 203. 233ného měšťanstva, poznává svou chybu a vystupuje proti vzmáhající se reakci neohroženě, až konečně přímo heroicky zůstává ve svých Národních novinách a později ve Slovanu jediným oponentem vládní politiky. Reakce se ho posléze, po marných pokusech o jeho odsouzení, koncem roku 1851 zbavuje násilnou deportací do Brixenu. I tu Havlíček nezlomen píše své nejvýznamnější básně, Křest sv. Vladimíra, Tyrolské elegie a Krále Lávru, a svůj vzdor vyjadřuje v hrdých verších nazvaných Moje píseň. Teprve koncem dubna roku 1855 se vrací s otřeseným zdravím do vlasti a umírá o patnáct měsíců později 29. července 1856.Přechodné vítězství reakce a Havlíčkova smrt nezbytný vývoj v Rakousku natrvalo ovšem nezastavily. Prohraná válka se Sardinií a sjednocení Itálie přivodily v roce 1860 znovu pád absolutismu v bývalé monarchii a umožnily pokračování v postupném demokratisačním procesu i nový rozmach národního hnutí; obojího se od počátku, šedesátých let začíná u nás organisovaně účastniti též dělnictvo.Boji za demokratisaci veřejného života a zlepšení situace národního celku věnoval Havlíček nejen své vynikající dílo novinářské, nýbrž i valnou část své básnické produkce. Naprostá většina jeho epigramů, politických popěvků a básní promlouvá k aktuálním otázkám dobovým, satiricky šlehá absolutismus, mocnou církev a s ní souvisící klerikalismus, vystupuje proti ochablosti a sentimentální plytkosti v životě i v literatuře, proti národnímu útlaku i proti povrchnímu vlastenčení a hejslovanění. Jen málo čísel z Havlíčkovy básnické tvorby nemá toto bojové zahrocení: i dílo tak čistě epické a s thematem tak odlehlým, jako je Král Lávra, obsahuje satirické výpady proti absolutismu a narážky na neblahé postavení českého národa. Jen málo čísel také – a to ještě jen z jinošských let – povznáší se do prázdné pathetické pózy nebo upadá do defaitismu, tedy do chyb, proti nimž Havlíček později brojil. Jen málo čísel konečně představuje t. zv. čistou lyriku, zvláště lyriku intimní. Ano, jako celek je Havlíčkovo básnické dílo v pravém smyslu slova poesie politická. Humorně satirické zabarvení většiny výtvorů ovšem způsobuje, že se – třeba pod rouškou minulosti a námětu prostorově vzdáleného – zpravidla jen pranýřují stinné stránky soudobého života. Ale tento negativismus je ve skutečnosti hluboce konstruktivní, je zbraní, která pomáhá klestit cestu novému společenskému řádu i vytvářet předpoklady zdravého národního rozvoje.Ačkoli tedy, jak jsme viděli, politický postoj a taktika Havlíčkova v některých údobích byla pochybná a pochybená, ideové zaměření234jeho básní je v kontextu doby vcelku nesporně pokrokové. Proto nepozbyla většina jeho veršů své životnosti ani dnes, po stu letech, kdy mnohé, proti čemu on vystupoval a oč bojoval, patří už minulosti: zmizeli u nás absolutističtí králové a šlechta, pominul národní útlak, síla klerikalismu opadla, ba sama buržoasie, jejíž nástup Havlíček podporoval, stala se přežitkem. Je to svědectví, že tendenční poesie, i když promlouvá k otázkám aktuálním, nemusí zemřít se změnou poměrů. Neboť zápas pokroku s reakcí, ať má reakce v různých dobách jakoukoli podobu, spojuje pokrokovost minulou s pokrokovostí dneška.Životnost Havlíčkových veršů se však zakládá ještě na něčem jiném. Stojí za to ocitovat si, co on sám ve své Kapitole o kritice napsal o tendenční poesii: „Na každý způsob jest... tendenční poesie lepší než netendenční, protože jest víc: jest totiž předně poesie a pak ještě o něco víc. Rozumí se však, že musí být především opravdu poesie, neboť špatná poesie s nejlepší tendencí přece nebude nikdy tendenční poesie.“ Nuže, Havlíčkovy verše opravdu poesie jsou. A kdo se zamyslil nad tím, proč jsou jeho zralé básnické plody podnes tak svěží, jako by byly napsány včera, zatím co básnická tvorba většiny jeho současníků mimo dvě tři jména upadla v zapomenutí a figuruje pouze v literárněhistorickém archivu, zajisté přišel na to, že příčina je v jadrné a věcné dikci a v zpěvné, na pohled lehké veršové formě, která se zcela jasně opírá o t. zv. poesii lidovou.Lidovou poesii ovšem napodobila řada básníků Havlíčkovy doby; vytvářeli však často jen šroubované naivní rýmovačky, které jsou od nenucenosti prostonárodního básnictví na hony vzdáleny. Z našich poetů první poloviny devatenáctého století vlastně jen Čelakovský a Erben dovedli těžit z tvorby lidu po všech stránkách. Ale Havlíček se odlišuje i od nich. Kdežto Čelakovský jde ve své původní tvorbě směrem k lidové poesii, t. j. usiluje se jí co nejvíce přiblížit a vytváří tak pouhé „ohlasy“, třebas vysoké umělecké ceny, cíl Havlíčkův je opačný: on nechce svou tvorbou vústit do lidového básnictví, nýbrž z něho vychází a v jeho studiu vidí pouze prostředek k zdokonalení své vlastní produkce. A kdežto Erben na rozdíl od Čelakovského umocňuje a přehodnocuje lidové tradice samostatným tvůrčím činem básnickým a vytváří tak uvědoměle tak zvané vysoké umění, opírající se ovšem o prostonárodní slovesnost po stránce obsahové i formální, mladší Havlíček již stojí na čele pozdějšího českého básnického vývoje, v němž – jak naznačil B. Václavek ve svém pojednání „Lidová slovesnost v českém vývoji literárním“ – vlastní funkce lidové písně je toliko v působení formo-235vém. Příznačné je, co Havlíček říká o některých svých epigramech v jednom svém dopise již roku 1844: „Rozumí se ale, že jenom forma může být národní (t. j. lidová; pozn. ed.): věc sama národu ovšem neznáma; a kam bychom přišli, kdybychom nesměli přes meze vědomostí obecného lidu překročiti dále. Tedy jenom pokračovati v duchu národním k předmětům vyšším.“ Tato slova zajisté neznamenají podceňování feudálního venkovského lidu, který byl vlastním tvůrcem lidové poesie, nýbrž říká se jimi jen to, že každé básnictví musí mluvit především k své době a nemůže ulpívat na tradování látek a představ z primitivního života už minulého a mizejícího.Kouzlo zdánlivě prostého lidového tvaru, které obestírá Havlíčkovu básnickou tvorbu a přivádí jí stále nové ctitele, získával ovšem náš básník tuhou prací. Svědčí o tom srovnání jeho prvotin, které jsme otiskli i v našem souboru jen proto, že jsou spojeny s jeho jménem, a pozdějších jeho výtvorů, na kterých se již projevuje blahodárný účinek studia lidové písně. Svědčí o tom také dochované rukopisy básní, z nichž je patrno, jak úmorně Havlíček četné své plody piloval a brousil, aby jim dodal zpěvné lehkosti. A svědčí o tom konečně Havlíčkovy náčrty odborných studií folklorního verše, které teprve před desíti lety vydal Bohuslav Indra.* Nikdo jiný z celé té skupiny napodobitelů lidové písně a epigonů Čelakovského a Erbenových, ani oni sami, také nikdo z jiných sběratelů a badatelů nepovažoval za nutné podrobiti formu lidového básnění tak zevrubnému zkoumání jako Havlíček. A nešlo tu jen o lidovou poesii českou, nýbrž o slovanskou vůbec: i v Havlíčkových vlastních verších se proto objevuje na př. též forma polských krakowiaků a největší jeho báseň, Křest sv. Vladimíra, odívá jihoruské thema v strofickou a veršovou podobu jihoruských, totiž ukrajinských lidových popěvků, t. zv. kolomyjek. Kolomyjkové schema bylo vůbec nejoblíbenější Havlíčkovou strofickou formou. A jak těsné bylo jeho přimknutí k formě lidové písně české, dokazuje B. Indra v uvedené knize metrickým rozborem všech jeho veršů.Havlíčkova lidovost se však neprojevuje toliko v strofické a veršové podobě jeho básní: nemenší měrou se jeví i v jeho jazyce. Je to řeč pružná a živá, zbavená archaismů soudobé literární češtiny i její vznosné rétoričnosti. Tohoto dědictví doby humanistické, které se ozývá ještě v jeho prvotinách a svědčí o vlivu Kollárově, Havlíček se brzy zprostil a přiblížením k řeči lidu předstihl *Havlíčkovy práce o verši české lidové písně, Praha 1939 (Studie Pražského linguistického kroužku, sv. 2). 236své současníky do té míry, že podnes jeho jazyk není zastaralý. Přitom se nevyhýbá výrazům cizím, učeným, ba ani celým latinským nebo jiným frázím, avšak organicky je spojuje s tvarem nebo výrazem lidovým, často nespisovným, ba dokonce, vyžaduje-li toho věc, třeba i se slovem vulgárním. Po vzoru prostonárodní poesie dbá pak pečlivě na to, aby každé jeho slovo významově pevně sedělo, a právě v tomto umném sepětí dominantní stránky věcné s lahodnou přirozeností lidového verše je největší jeho básnické mistrovství. Dobře to postřehl vynikající ukrajinský básník Ivan Franko, když mluví o potížích, které Havlíčkovy verše skýtají při překládání do cizích jazyků: „Nezvyklá prostota Havlíčkovy poesie je toliko vnější maska: skrývá v sobě neobyčejnou hloubku a smělost myšlenky i neobvyklou výstižnost a epigramatickou přesnost výrazu.“*Pro svou tendenci, pro jadrný humor i pro své kvality formální staly se Havlíčkovy verše opravdu dobrým bojovým prostředkem v zápase s útiskem a všelikou reakcí. A když císařsko-královská rakouská censura dlouho znemožňovala, aby většina z nich vyšla tiskem, kolovaly v četných opisech, lidé se jim učili nazpaměť a takto se stávaly již od padesátých let minulého století tím více skutečným majetkem širokých vrstev lidových, moderní poesií znárodnělou, šířící se bez tisku. Jejich působení bylo ještě znásobováno obdivem národa k Havlíčkově statečnosti a láskou k jeho jménu, jež se stalo v starém Rakousko-Uhersku přímo symbolem našeho odporu a boje.Brzy pak pronikaly Havlíčkovy básně i k jiným Slovanům a působily u nich jako zbraň pokroku stejně jako u nás. Tyrolské elegie dokonce vyšly v Rusku po prvé už roku 1860, t. j. o rok dříve, než mohly být uveřejněny v Čechách. Na slovanském jihu byl řetěz překladů rovněž zahájen Tyrolskými elegiemi, a to hned roku 1861 vydáním charvátským. Nejlepší přebásnění Havlíčkových veršů, celý výbor z jeho díla, právě zásluhou citovaného básníka Ivana Franka, mají Ukrajinci; tyto kongeniální překlady vycházejí v souborech Frankových spisů i samostatně ve vydáních stále nových a nových a Křest sv. Vladimíra náleží z překladové literatury k nejoblíbenější četbě ukrajinského čtenářstva. I to je svědectvím, že Havlíčkovo básnické dílo je stále živé a může říci leccos i dnešku v jeho zápase o novou společnost.Jaromír Bělič * Srov. Karel’ Havliček-Borovs’kyj, Vybir poezij. Pereklad Ivana Franka. 2. vydání (Praha 1929), str. 6. [237]OBSAH I. EPIGRAMY 1. Jehelníček Ludmily Češky9 Strnadu (9) –Jaroslavu K. (9) – Slavomíru (9) – Budislavu (9) – Boleslavu (9) – Františkovi (10) – Koláři (10) – Buchtoslavu Abyvásdraku (10) – Karlu (10) – Všem (10) 2. Epigramy 184511 Jehly, špičky, sochory a kůly (11) – Obrácený svět (11) Církvi Nedůstatečnost (12) – Toast (12) – Definitio disciplinaris (12) – „Ani jediný punktík nepomine z Zákona“ (13) – Крещенiе (13) –Perfectibilitas fidei catholicae (13) – Mystický výklad (14) – Mat. VIII. 28–34 (14) – Nový nápis... (14) – „Aus ihren Werken werdet ihr sie erkennen“ (14) – Z historie literatury české (15) – Selský (15) – Demonstratio miraculorum (15) – Ecclesia militans (15) – Pomněnky (16) – Rožeň-Samson (16) – Důkazy subjektivní (16) – Pročpak mají mnišské cechy... (16) – Evangelium sophisticum (17) – Příčiny pádu jezovitského řádu (17) – Societas Jesu (17) – Kupecká výstraha (17) – Etymologický (18) – Kasuistický (18) – Nápis na budoucí jezovitskou kolej v Praze (18) – Vetus testamentum praefiguravit novum (18) – Talenty (19) Králi Erdengötter (20) – Demokratský (20) – Oberstlandesamtsprojekt (20) –Ruská konstitucí (21) – Ins Stammbuch Sr Hochgeboren (21) – § I. (21) – Politický (21) – Figura[239]inversionis (22) – Sumární výtah... (22) – Ius regale (22) – Purkmistru slavné obce B... (22) Vlasti Velmi mnohým českým básníkům (23) – Etymologický (23) – Obrana „Přítele mládeže“ (23) – Ethnografský (23) – Geografický (24) – Meč a kalich (24) – Oznámení (25) – Ost und West (25) – Česká modlitba (25) – Nápis na jistém domě na Hradčanech (26) – Nápis na sochu Karla IV. (26) – Literární originálnost (26) – Nouze naučila Dalibora housti (26) – Účinky bělohorské bitvy (27) – Nápis na pražském nádraží... (27) Musám Pražské vysoké školy (28) – Verba docent, exempla trahunt (28) – Antigall (28) – Preparanda (28) – Skeptická modlitba (29) – Originálnost (29) – Kvalifikací X., profesora historie (29) – Učený epigram z ruštiny (29) – Nové kacířství (30) – Akademie přírodních věd (30) – Daguerrotyp (30) – Text k harmonii sfér (30) – Allah kebir (31) – Hudci k svátku (31) – Poeta laureatus (31) – Obyčejný český literátor vece (31) – Z nejnovější literatury (32) Světu Misantropský (33) – Patroni Haliče (33) – Krakowiaki (33) – Mládencům a pannám (34) – Triplex immaculatio (34) – Indiferentský (34) – Umgang mit Menschen (35) – Vtip a břich (35) – Satirik před soudnou stolicí (35) – Sympathetické léčení (35) 3. Ostatní epigramy37 Církvi Námitka Dru Strauszovi (37) – Beata Virgo Maria Jesuitis salutem (37) – Apologie táboritů (38) – Co jest Bůh? (38) – Židovský (38) – Rady zvířat (38) – Les Bohémiens et les Caraïbes modernes (39) – Bůh, náš Otec... (39) – Podávání masa s omáčkou... (39) Králi Aristokratický (40) – Výstraha císaři (40) – Nejkratší symbolum (40) – Landtag (40) – Novina z Prahy (41) – Cui simile est... (41) – Dobrotivost V. (41) [240]Vlasti Krleš! Krleš! Krleš! (42) – Comparatio a maiori ad minus (42) – Česká hlava (42) – Modlitba byrokratů (43) – V Jesenicích... (43) – Protichůdci (43) – Zkažený krakowiak (44) – Nejsi-li Slovan, nejsi Čech (44) – Svornost (45) – Alegorie (45) – Pozdní rozum (45) –Jeszcze Polska niezginęła (45) Musám Nová literatura (46) – Každý něco pro vlast (46) – Dobrosrdečnost epigramatisty (46) – Zle, matičko, zle (47) – X... stal se za své... (47) –Jeremiáda o českém divadle (47) – Initium sapientiae (47) – Kterakpak vám nenadati... (48) Světu Logika a pranostika (49) – Ex ungue leonem (49) – Zlé a dobré srdce (49) – Člověk (49) – Výstraha (50) – Versus memoriales (50) – Zloděj (50) – Bájka politická (30) – Půjčka za oplátku (50) – Tomáš II. (51) – Se sedlákem div se stal... (51) – Ekonomický (51)– Rada hloupému Jankovi (52) – Osel a liška (52) – Řádný člověk... (52) – Šlechtická krev (53) – Lenoš a řvi... (53) – Napřed proč... (53) Lístky do památníku Honoratě z Wiszniowských-Zapové (54) – Vlasy na památku (54) – Veselé slečně (54) – Smutné slečně (54) – Panu Vojtěchu Weidenhoffrovi (55) – Petru Miloslavu Veselskému (55) – Do památníku slečně Justině Jeřábkové... (55) II. VRCHOLNÉ SKLADBY 1. Tyrolské elegie592. Král Lávra713. Křest svatého Vladimíra81 III. SMÍŠENÉ BÁSNĚ Náboženství123Urozeným a vysoce učeným pánům... Janu Smutkovi....a Janu Mařanovi123Bratře Čechu, shoď černou hazuku125Krásná dcero českých luhů125[241]Vrahu Rakušane126Dumka na Batelovském vrchu126Do památní knihy v Bukovině v Tatrách127Stará píseň128Zdvihni se, zdvihni129Smutná komůrka130Špaček, básník a osel pod lípou130Tys bratr náš13119. března 1845132Karlíček134Citlivá večerní134Má hvězda135První jenerální schůzka Českého národního museum 1847137Píseň o tom německém parlamentě146Loučení Čechů od německé říše147Poslanec Selinger zpívá148Sedmero vzdechnutí k ministerstvu148Oznámení ohromné a znamenité hudební akademie150Stadion jako chůva152Šotkovy písně I.–V.154Píseň věnovaná ... Šotku156Fiala157Ach, není tu, není158Kytice159Mně se... všecko zdá160My pole ořeme161Píseň Čechů r. 1850162Píseň pro Tomkovu ženu162Moje píseň163Šebestov a potom celou zem164Ó ty Nácku Lojolový164Žádost bývalého českého literátora165 O posledních věcech člověka Život věčný166Hrob167 IV. PŘEKLADY l. Přeložené epigramy171 Friedrich Logau: Synové světa (171) – Výklad koránu (171) – Dobrá rada (171) – Přátelé (172) – Smrt (172)[242]J. Ch. F. Haug: Ženský jazyk (172) – Čeho zapotřebí (172) – Žes nás tupil... (173) – Rada (173) – Rada spisovateli (173) – Pomsta (173) – Pašije (174) – Příteli (174) – Návštěva mocnáře (174) – Mocnářové (174) – Zázraky (174)Adam Olearius: Arabské přísloví (175)G. E. Lessing: Argumentace pijákova (175)G. K. Pfeffel: Kázání (176)Johann André: Hrobní nápis (176)Demokrit: Velké jmění (176)Adam Mickiewiez: Zdania i uwagi: 1. Nic darmo (177) – 2. Kde nebe? (177) – 3. Šidba (177) –4. Nedotknutelnost (177) – 5. Království Boží násilí trpí (177) – 6. Žádost nesmrtelnosti (178) – 7. Rada hloupým (1/8) – 8. Pravdivá velikost (178) – 9. Jednání a trpění (178) – 10. Průby (178) – 11. Rozdíl (178) – 12. Oč je hádka? (178) – 13. Host (179) – 14. Slovo a čin (179) – 15. Stupně pravdy (179) – 16. Pomáhat Bohu (179) – 17. Směr (179) – 18. Úvaha chromého (179) – 19. Mlčení (180) – 20. Shoda (180) – 21. Já (180) – 22. Vědy zlosynů (180) – 23. Praktika (180) – 24. Hloupý pokrok (180) – 25. Známka vyšších (181) – 26. Ohník (181) – 27. Soběctví (181) – 28. Pomluva a pochleba (181) – 29. Pokusy (181) – 30. Historie a proroctví (181) – 31. Vrch a základ (182) – 32. Počet hvězd (182) – 33. Dobrá rada (182) – 34. Šidba (182) – 35. Odkud muka (182) – 36. Jedna vůle (182) – 37. Ostatní pravdy (182) – 38. Boží narození (183) – 39. Moudrost (183) 2. Některé jiné překlady Sirotek185M. J. Letmontov: Kozácká ukolébavka186K. Malicz: Naše barvy a náš prápor188A. Mickiewicz: Tři Budrysovci189Paní Twardowská191 Poznámky vydavatelovy197Vysvětlivky202Doslov232 [243]NÁRODNÍ KNIHOVNA ŘídíAlbert Pražák s ediční radouVydává z podnětu ministerstva informací a osvětynakladatelství Orbis v Praze Svazek 16 KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝBÁSNICKÉ DÍLO K vydání připravil a doslov napsal Jaromír BěličI. vydání v dubnu 1950 v nákladu 20 500 výtiskůupravila a vytiskla písmem Baskervilleknihtiskárna Orbis, Praha XII, Stalinova 46Brož. 24 Kčs E: mk; 2004[245]