UTONULÁ.
I.
HLASY NOCI.
(Rybník za vsí. Měsíčná, letní noc.)
Trávy.
Cesta tu k vodě ušlapaná,
šla tudy celá uplakaná.
Kdo po té cestě chodili,
hoře v svém srdci nosili.
Hoře své těžké, teď i dřív,
Pánbůh sám buď jim milostiv.
Lesy.
Teskné nás vzbudilo žalování,
konec že, konec je milování.
Tam, mezi lidmi, že nelze už žít,
mrtvých že tichý sen lépe je snít.
Že už teď zapomněl,
kdo dříve v lásce měl.
Hlas na břehu.
Daleko, daleko od lidí,
bolest mou nikdo nevidí,
měsíc jen bledý, tichá noc.
9
Měsíc.
Na lidské jsem hoře
tolikrát se díval,
smutné oči, tváře
ubledlé jsem líbal.
Hladím tvoje čelo,
v oči se ti dívám,
o večerech lásky
píseň tobě zpívám.
Bledou tebe líbá,
snivá moje záře –
tichým bolem lidským
zbledly moje tváře.
Tulák na cestě. Vždycky jsem ti říkal,
láska je jak květ,
uvadne a nikdy
nevrátí se zpět.
Nevzkřísí už slzy,
co Bůh jednou vzal –
zapomeň, že jednou
jsem tě miloval.
Zapomeň, že jednou
měl jsem tebe rád,
škoda naší lásky,
škoda nastokrát!
Sítí.
Za nocí tichých, těžkého jak ze sna,
tesklivé vzdechy vystupují ze dna.
Stesk, bláhový že, lásce kdo dnes věří,
hladinu vodní lehce ještě čeří,
když hvězdy uhasly už poslední,
a dlouho ještě, když se rozední.
10
Utonulí.
Žalem, bez útěchy, my jsme umírali,
hoře své jen nebi, noci žalovali.
Sami, bez útěchy – když nebylo síly,
bolest naši vody chladné utišily.
Nad námi se chladné vody uzavřely –
Pod topoly někdo ještě vzpomene-li?
Vzpomene-li, koho rádi dřív jsme měli,
komu na světě tom jednou žít jsme chtěli?
Vodník.
Vodní má říš mír ti vrátí,
na všecko zapomeneš,
na vše, čím trpělas’ tady,
na všecku žití tu lež.
Měkké ti připravím lože
z vodních trav, zelených řas,
v tichý sen uspí tě vlny,
těžký ti rozpletou vlas.
Hlas na břehu.
Ve vsi pod topoly zhasili už světla,
sama, opuštěna, na vás vzpomínám.
Odpustiž vám nebe, čím jste ublížili
ubohé mně, odpusť vám to Pánbůh sám.
A mně, dobrý Bože, nešťastné a hříšné
odpusť, čím jsem smutná snad se prohřešila.
Sestupujíc(Sestupujíc do vody.)
Sama opuštěná, v nejtěžší své chvíli,
klid a zapomnění hledám na dně vod.
11
II.
(Tmavá, podzimní noc.)
Hlas na břehu.
Milým opuštěna, lidmi zavržena,
za tmavých jen nocí na břeh usedám.
Bledou svojí tváří, vodníkova žena,
teskným naříkáním, chodce ulekám.
Ke vsi, pod topoly, hledím v tmavou noc...
Moje mladá léta,léta neužila světa,
nevrátí je nikdy žádná mně už moc.
Moje bledé dítě s rybkami si hraje,
v hebký vlas se jeho řasy vplétají.
Z drahých doma ve vsi nikdo nepozná je,
kolébavé vody lásky nedají.
Lesy.
Studené, tmavé noci jdou,
smutku a stesku plny jsou.
Do cest už listí napadá,
tesklivá, těžká nálada.
Nemělo být tak, nemělo,
co chtělo žítižíti, zemřelo!
Hlas na břehu.
Teskno mi, smutno, teskno je,
nemám tam dole pokoje.
Tam, mezi lidi toužím jen,
za nocí, i když svítí den.
Po teplých toužím večerech,
jak o nich snívám ve svých snech.
Večerech lásky ztracených,
jak o nich snívám ve snech svých.
12
Světla, jež svítí ve vsi tmou,
lákají smutnou duši mou
vrátit se do vsi k lidem zpět,
do oken jedněch pohledět.
Jednou jen – slyšet jeden hlas,
a pak se k mrtvým vrátit zas!
Kdosi cestou.
Nikdy ach, nikdy, nikdy již,
lásku svou mrtvou neuzříš.
Napadly mlhy do polí,
srdce už, srdce nebolí!
Daleký, širý, širý svět,
co na tom, uvad jeden květ?
Květ jeden cestou utržen.
Uvad! Ach? Jeden, jeden jen!
Hlas na břehu.
Milým opuštěna, lidmi zavržena,
za tmavých tu nocí na břeh usedám,
teskno je a smutno vodníkově ženě –
ke vsi pod topoly hledím, vzpomínám.
Vody rybníku.
Bledé tvoje dítě
zveme k svojim hrám,
zveme, kolébáme,
sem a tam, sem, tam.
Odleskem když vody,
vzplanou třpytných hvězd,
po nich vztahuje se
drobná jeho pěst.
13
Tichým šepotáním
konejšíme pláč,
dumné pějem písně,
nevzbudí se spáč.
Pějem, kolébáme,
houpy, houpy, hou,
bledé tvoje dítě
dříme pod vodou.
Hlas na břehu.
Jednou jen – slyšet jeden hlas,
a pak se k mrtvým vrátit zas. –
Vodník.
V lidských staveních tam,
zlobný jakýs lid,
slitování nezná –
zde jen najdeš klid.
Čas se dolů vrátit,
dítě čeká tam.
Vrať se, zapomeneš,
na lež, lidský klam.
Z vodních trav tam lože,
z řas je pod vodou,
vrať se, v náruč vezmu,vezmu
bílou ženu svou.
Hlas na břehu.
Čas je se vrátit dolů již –
jeho už, jeho neuzříš.
Dítě tvé dříme v hlubině,
studených vod tam, ve klíně.
Co platna touha všeliká?
Ubledlou ženu vodníka
objetí čeká mrazivé,
zelené oči děsivé.
14
Do vod se chladných vracím zas,
slábne můj, zmírá, teskný hlas.
Vzpomene někdo v dědině,
vzpomene v této hodině?