ZAVÁTÉ CESTY
[1]
Knihtiskárna Binko a Zika v Praze, Vodičkova ul. čís. 22.
[2]
Déšť do večera padal,
a v duši mrazilo.
Ve vsích už rozsvítili –
a srdce toužilo.
Písně tuláka
Zapadlé vísky, městečka malá,
Zapadlé vísky, městečka malá,
domky se krčí pod strání,
v starosti denní ubíhá život,
v neděli zvony vyzvání.
Doškové střechy, okénka nízká,
na večer klekání zvoní;
za lesy zapadá slunce,
po cestě děti se honí.
Tulák šel cestou, písničky smutné,
písničky tesklivé zpíval,
návsí šel, zvědavě
do oken nízkých se díval.
Kol bílé kapličky s obrazem svatým,
mládež tam ze vsi se smála,
na bílou zeď ruka čís v šťastné chvíli
o lásce, o štěstí, řádky tam psala.
3
Životem tulák šel, písničky teskné,
písničky smutné si zpíval,
žitím šel, zvědavě
do očí šťastných se díval.
NA STAROU PÍSEŇ.
Já píseň slyšel jsem zase,
tu píseň z mladých svých let,
a bylo mi jakoby mládí
mé zase se vrátilo zpět.
Jak ručky dvě malé a bílé
zas v rukou držel bych svých,
jak do očí hleděl bych zase
těch jasných, zářivých.
A slova slyšel jsem zase,
jak v dávno minulý čas,
teď srdce mé roztoužila,
roztesknil drahý kdys’ hlas.
Já píseň slyšel jsem zase,
tu píseň z mladých svých let,
a teskno, smutno mi bylo,
oh nelze zapomnět!
A bylo mi jakoby někdo
už na vždy odcházel,
jak zlomený hlas by se jeho
bolestí, pláčem chvěl.
4
Jak někdo by drahý se loučil,
stisk ruku naposled –
já píseň slyšel jsem zase,
tu píseň z mladých svých let.
TAK BYLO VČERA...
Tak za dnem šine se zas nový den,
a jeden druhému je podoben.
Už všecko všednosti jsi hodil s resignací,
jen stesk, jenž zbyl, jen ten se stále vrací.
A někde daleko, devátým za mořem,
tam dětství tvé, jak pohádková zem.
Hovory všední, nuda promenád,
lhostejné tváře – úsměv nad vším snad.
Pak někdy pro změnu snad tebe vzruší žena,
neb stará bolesť se zas ozve probuzena.
Tak bylo včera, tak bude i dnes.
A všednost je jak hladovící pes.
KOMEDIANTI ŽIVOTA.
Je život jenom komedie,
a lidé v této herci jen,
svou roliroli, jak ji naučil se,
hrá lépe jeden, hůře ten.
5
Však někdy špatně rozděleny
jsou úlohy a prázdný dům;
a někdy také, stane se to,
nevděčné bývá publikum.
A neskončí to vždycky dobře;
kdo úlohu svou špatně hrál,
ten před posledním padá aktem,
ať chuďas je, anebo král!
KLID VEČERA.
Zvony se modlí do kraje
večerem Anděl Páně;
k modlitbě tiché zbožné jsou
mozolné spjaty dlaně.
A zvonů milý známý hlas
je sladce konejšivý,
pln lásky, míru, útěchy,
jak víry pramen živý.
Zvony se modlí do kraje
večerem Anděl Páně,
– tak moci k tiché modlitbě
sepjati zbožně dlaně!
6
NOC SVATOJANSKÁ.
Noc svatojanská...
Světlušek jiskry svítí v tmách.
Dnes kapradí prý kvete
v tajemných lesa hlubinách.
Noc kouzel plná...
Kraj celý jakby tonul v snách.
Tajemně tmí se lesy
a ohně planou na horách.
Noc svatojanská...
Zázračné noci kráčím tmou.
Pohádkou mládí dávnou
dnes vábí tesknou duši mou.
NECH V DROBNÉ DLANĚ...
Nech v drobné dlaně své mi sklonit čelo,
útěchou jejich chvíli nech mě žít,
tu celou dnů svých tíži složím na ně,
dny bezútěšné kolem nechám jít.
Nech v drobné dlaně své mi sklonit čelo,
jich požehnání vlij na hlavu mou,
jich lásku velkou, jejich zkonejšení –
neb k smrti smutno mi, a dny mé pusté jsou.
Laskavé tvojich dlaní usmívání
mě zkonejší jak dítě matky hlas,
když usíná, a všecko odpuštěno,
čím zhřešilo, a vše je dobře zas!
7
V TOVÁRNĚ.
Do oken řady hledí slunce jarní.
– Já nechci ještě umřít, hochu bledý.
Jen teskno je mi.
Mé prsty točí, točí list ten hnědý.
Alejí zkvetlou půjdem ještě spolu.
Proč smutný tak jsi, ty můj hochu bledý?
Tvůj pohled bolí.
Mé prsty točí, točí list ten hnědý –
Do oken řady hledí slunce jarní.
– Co počneš si tu bez mne, hochu bledý?
Znavené prsty
mé točí, točí list ten hnědý...
POSLEDNÍ CESTA.
Spí neklidně dnes vodní hladina
a bázlivě se rozechvělo sítí.
Noc neklidná je. V těžké lesa sny
zsinalé světlo svítí měsíční.
A stromy vzdychají těžkého ze sna,
a tráva vzbuzena se chvěje zlekána
u smutné cesty té, u cesty poslední,
a slabě sténajíc je bázní zrosena.
U smutné cesty té, po které jdou,
kdo těžké hoře své už nésti nemohou.
Jich vzdechy, výčitky a slova prokletí
ze stínů vstávají a ze sna vyděsí.
8
Vydechly lesy, zašumělo sítí,
jak utonulých teskné žalování.
Je neklidná noc, zsinalý je měsíc –
Kdo těžké hoře dnes tou cestou ponese?
UTONULÁ.
I.
HLASY NOCI.
(Rybník za vsí. Měsíčná, letní noc.)
Trávy.
Cesta tu k vodě ušlapaná,
šla tudy celá uplakaná.
Kdo po té cestě chodili,
hoře v svém srdci nosili.
Hoře své těžké, teď i dřív,
Pánbůh sám buď jim milostiv.
Lesy.
Teskné nás vzbudilo žalování,
konec že, konec je milování.
Tam, mezi lidmi, že nelze už žít,
mrtvých že tichý sen lépe je snít.
Že už teď zapomněl,
kdo dříve v lásce měl.
Hlas na břehu.
Daleko, daleko od lidí,
bolest mou nikdo nevidí,
měsíc jen bledý, tichá noc.
9
Měsíc.
Na lidské jsem hoře
tolikrát se díval,
smutné oči, tváře
ubledlé jsem líbal.
Hladím tvoje čelo,
v oči se ti dívám,
o večerech lásky
píseň tobě zpívám.
Bledou tebe líbá,
snivá moje záře –
tichým bolem lidským
zbledly moje tváře.
Tulák na cestě. Vždycky jsem ti říkal,
láska je jak květ,
uvadne a nikdy
nevrátí se zpět.
Nevzkřísí už slzy,
co Bůh jednou vzal –
zapomeň, že jednou
jsem tě miloval.
Zapomeň, že jednou
měl jsem tebe rád,
škoda naší lásky,
škoda nastokrát!
Sítí.
Za nocí tichých, těžkého jak ze sna,
tesklivé vzdechy vystupují ze dna.
Stesk, bláhový že, lásce kdo dnes věří,
hladinu vodní lehce ještě čeří,
když hvězdy uhasly už poslední,
a dlouho ještě, když se rozední.
10
Utonulí.
Žalem, bez útěchy, my jsme umírali,
hoře své jen nebi, noci žalovali.
Sami, bez útěchy – když nebylo síly,
bolest naši vody chladné utišily.
Nad námi se chladné vody uzavřely –
Pod topoly někdo ještě vzpomene-li?
Vzpomene-li, koho rádi dřív jsme měli,
komu na světě tom jednou žít jsme chtěli?
Vodník.
Vodní má říš mír ti vrátí,
na všecko zapomeneš,
na vše, čím trpělas’ tady,
na všecku žití tu lež.
Měkké ti připravím lože
z vodních trav, zelených řas,
v tichý sen uspí tě vlny,
těžký ti rozpletou vlas.
Hlas na břehu.
Ve vsi pod topoly zhasili už světla,
sama, opuštěna, na vás vzpomínám.
Odpustiž vám nebe, čím jste ublížili
ubohé mně, odpusť vám to Pánbůh sám.
A mně, dobrý Bože, nešťastné a hříšné
odpusť, čím jsem smutná snad se prohřešila.
Sestupujíc(Sestupujíc do vody.)
Sama opuštěná, v nejtěžší své chvíli,
klid a zapomnění hledám na dně vod.
11
II.
(Tmavá, podzimní noc.)
Hlas na břehu.
Milým opuštěna, lidmi zavržena,
za tmavých jen nocí na břeh usedám.
Bledou svojí tváří, vodníkova žena,
teskným naříkáním, chodce ulekám.
Ke vsi, pod topoly, hledím v tmavou noc...
Moje mladá léta,léta neužila světa,
nevrátí je nikdy žádná mně už moc.
Moje bledé dítě s rybkami si hraje,
v hebký vlas se jeho řasy vplétají.
Z drahých doma ve vsi nikdo nepozná je,
kolébavé vody lásky nedají.
Lesy.
Studené, tmavé noci jdou,
smutku a stesku plny jsou.
Do cest už listí napadá,
tesklivá, těžká nálada.
Nemělo být tak, nemělo,
co chtělo žítižíti, zemřelo!
Hlas na břehu.
Teskno mi, smutno, teskno je,
nemám tam dole pokoje.
Tam, mezi lidi toužím jen,
za nocí, i když svítí den.
Po teplých toužím večerech,
jak o nich snívám ve svých snech.
Večerech lásky ztracených,
jak o nich snívám ve snech svých.
12
Světla, jež svítí ve vsi tmou,
lákají smutnou duši mou
vrátit se do vsi k lidem zpět,
do oken jedněch pohledět.
Jednou jen – slyšet jeden hlas,
a pak se k mrtvým vrátit zas!
Kdosi cestou.
Nikdy ach, nikdy, nikdy již,
lásku svou mrtvou neuzříš.
Napadly mlhy do polí,
srdce už, srdce nebolí!
Daleký, širý, širý svět,
co na tom, uvad jeden květ?
Květ jeden cestou utržen.
Uvad! Ach? Jeden, jeden jen!
Hlas na břehu.
Milým opuštěna, lidmi zavržena,
za tmavých tu nocí na břeh usedám,
teskno je a smutno vodníkově ženě –
ke vsi pod topoly hledím, vzpomínám.
Vody rybníku.
Bledé tvoje dítě
zveme k svojim hrám,
zveme, kolébáme,
sem a tam, sem, tam.
Odleskem když vody,
vzplanou třpytných hvězd,
po nich vztahuje se
drobná jeho pěst.
13
Tichým šepotáním
konejšíme pláč,
dumné pějem písně,
nevzbudí se spáč.
Pějem, kolébáme,
houpy, houpy, hou,
bledé tvoje dítě
dříme pod vodou.
Hlas na břehu.
Jednou jen – slyšet jeden hlas,
a pak se k mrtvým vrátit zas. –
Vodník.
V lidských staveních tam,
zlobný jakýs lid,
slitování nezná –
zde jen najdeš klid.
Čas se dolů vrátit,
dítě čeká tam.
Vrať se, zapomeneš,
na lež, lidský klam.
Z vodních trav tam lože,
z řas je pod vodou,
vrať se, v náruč vezmu,vezmu
bílou ženu svou.
Hlas na břehu.
Čas je se vrátit dolů již –
jeho už, jeho neuzříš.
Dítě tvé dříme v hlubině,
studených vod tam, ve klíně.
Co platna touha všeliká?
Ubledlou ženu vodníka
objetí čeká mrazivé,
zelené oči děsivé.
14
Do vod se chladných vracím zas,
slábne můj, zmírá, teskný hlas.
Vzpomene někdo v dědině,
vzpomene v této hodině?
STESK PO DOMOVU.
V Praze na Újezdě
stojí šerý dům,
tam se sloužit musí
vojanským pánům.
U hrubého stolu
vojín zasmušen,
hlavu v tvrdých dlaních,
sedí každý den.
– Matička se o mě
doma starala,
poslouchat teď musím
pana kaprála.
A ten náš pan kaprál
to je velký pán,
kdo ho neposlechneneposlechne,
do želez je dán. –
Hlavu v tvrdých dlaních,
vojín zadumán,
na matičku myslí,
na svůj rodný lán.
15
Na doškové střechy,
skryté v stromoví:
oh, kdo stesk ten jeho
všechen vypoví!...
Přišli páni z Prahy,
přišli do města –
Každý přijít musil,
cesta necesta.
Muzika jim hrála,
chasa výskala,
sestra, matka, milá,milá
doma plakala.
Vrátili se z města –
mnohý v srdci žal,
vojenskou si píseň
smutně zazpíval:
Oh, kdyby věděla
moje matička,
jiná teď má milá,
k boku šavlička –
Vrátili se do vsi,
čapku na stranu,
to že budou sloužit
císaři pánu...
Bez duše jak chodil,
a čas ubíhal,
jak by někdo doma
dlouho umíral.
Nikdy dřív tak skřivan
v modru nezpíval,
16
pod okny strom květů
tolik nemíval.
Na nebi hvězd bylo,bylo
jako nikdy dřív,
a s tím jeho srdcem
jaký stal se div.
Tolik lásky v srdci
nikdy nenašel,
celý kraj svůj rodný
v náruč vzít by chtěl.
A pak přišel podzim,
chvíle nastala,
matka, sestra, milá,milá
hořce plakala.
*
U hrubého stolu
vojín zasmušen,
domů píše psaní
v smutný tento den.
Psaní domů píše,
smáčí slzami,
– Pánbůh odpustí mi,
jenž je nad námi.
Matičko má drahá,
jinak nemohu,
modlete se za mne
ku Pánubohu!
Touha po domovu
trápí srdce mé,
na zemi už tady
se nesejdeme.
17
A ten náš pan kaprál
týrá tělo zas,
z rána do večera
vzteká se jak ďas.
Matičko má dobrá,
s vámi se loučím,
Pánubohu všecky
já vás poroučím.
Pozdravuju, líbám
vás na tisíckrát,
za vše dobré musím
též vám děkovat.
Pozdravuju milou,
líbám na stokrát,
do poslední chvíle,
že jsem ji měl rád!...
*
V Praze na náměstí
stojí smutný dům,
těžce se umírá,
tam, ach, vojákům.
Na loži tam vojín
leží postřelen,
bolest tělo týrá,
v noci míjí sen.
Když byl malým hochem,
přišla matička,
na čelo mu sáhla:
bolí hlavička?
A teď tady leží,
smrt, ta nečeká.
18
Do Prahy je cesta,
cesta daleká!
Vidí kraj svůj rodný,
vísku v stromoví,
jak ji rád má, nikdo
jí už nepoví.
Kaplička tam bílá
stojí na stráni,
stromy větve svoje
nad ní naklání.
Tam se rozloučili,
milá plakala,
bílým šátkem oči
si utírala.
Slova lásky říkal
tam jí naposled:
„Neplač, vždyť se vrátím
k tobě do tří let!“
Oči utírala:
„Na mě pamatuj,
a tam v cizině tě
Pánbůh opatruj.,.opatruj...!“
Vidí kraj svůj rodný
tam za horama,
milá pláče, matka
lomí rukama. –
– Moji kamarádi,
ti domů půjdou,
otec, matka, milá,milá
čekat je budou.
19
Ale hrob můj, ten už
travou zaroste,
na tom mojím hrobě
kvítí poroste.
*
Přišlo poručení,
hrob vykopali,
– spi tam, ty vojáku
zem nasypali.
A teď tady leží –
tam za horama,
milá pláče, matka
lomí rukama...
Komu se o veselce zdá,
ten jistou smrt na blízku má.
Lid. píseň.
Letní noc, nebe plné hvězd,
Letní noc, nebe plné hvězd,
ulehlo ticho do všech cest.
Tichá noc letní, hluboká,
jakých je málo do roka.
Komíny šachet trčí tmou,
milenci ruku v ruce jdou.
V oči se sobě dívají,
jámy u cesty dýmají.
Letní noc tichá, hluboká,
měsíček svití s vysoka.
„Poslyš má milá, poslyš jen,
jaký jsem měl dnes krásný sen.
20
Krásný, má milá, měl jsem sen,
jak jsem tě vyved’ z domu ven.
Na cestu kvítí sypali,
překrásní ptáci zpívali.
Od domu cesta samý květ,
se mnou se točil celý svět.
Muzika hrála vesele,
až jsme se octli v kostele.
Krásná’s byla jak růže květ,
že jsem se bál až pohledět.
Samá zář, hudba v kostele,
jakby zpívali andělé – –“.andělé – –.“
Tichá noc letní, noci tmou
milenci ruku v ruce jdou.
Rozesmutnil se její zrak.
„Má milá, proč jsi smutná tak?“
„„Jak bych já smutná nebyla,
když jsem vší radost pozbyla.
Co mě ubohou utěší,
kdo mě, ach, smutnou, potěší?
Trápí mou duši, trápí sen;
znamení zlé to, milý, jen.
Komu se o veselce zdá,
ten jistou smrt na blízku má.““
*
Nahoře jasný svítí den,
pod zemí věčná noc je jen.
Kahance světlo po stěnách
bledé se kmitá v šachty tmách.
21
Nahoře milá v světničce
modlí se k Boží rodičce.
Svatým se křížem znamená,
modlí se, vzpíná ramena.
„Maria panno, ulituj,
milého mého ochraňuj
od všeho zlého pod zemí,
i s těmi dole, se všemi!“
Noc věčná v země hlubinách,
světlo se skrádá po stěnách.
Ve světle bledém bledá tvář,
nahoře jasná slunce zář.
K Panně zrak milá upíná,
milý tam dole vzpomíná,
na černé oči, sladký hlas,
na schůzek jich večerní čas.
V hluboké šachty věčných tmách
na kvítí myslí na lukách,
na modré nebe nahoře,
zvlněných klasů na moře – – –
V hlubinách země hlásá změť
zlekaných v dáli roste teď:
šíří se dál, šílený spěch,
jakoby zavál smrti dech.
Kmitají světla po stěnách,
zděšené zraky zbystřil strach.
Všichni tam dole zahynou –
Smrť šla tam černou hlubinou.
22
Nahoře jasná slunce zář,
mrtvého dole bledá tvář –
Nahoře milá v světničce
modlí se k Boží rodičce...
BALLADA JARNÍ NOCI.
Hospoda u cesty, veselá chasa
do noci dlouho tam pila,
písničky zpívala,
ticho jarní noci rozbouřila,rozbouřila.
K půlnoci blízko když bylo,
nálada teskná ke stolům sedla,
divným steskem zraky rozzářila,
srdce rozbolestnila.
Do jarní noci
piják rozsmutnělý píseň notoval:
„Když jsem vandroval – –“
„Když jsem vandroval, muzika hrála –
písnička všecky vlnou uchvátila,
pod nízkým stropem rostla, mohutněla,
do jarní se noci vylila.
Do tiché noci, přes cestu na stráň,
na stráni přes nízkou hřbitovní zeď,
tesklivě písnička zněla.
Tesklivě volala (půlnoc už byla),
mrtvého probudila.
Mrtvý vstal, z hrobu se zved’,
přes nízkou díval se hřbitovní zeď.
23
U zdi stál hřbitovní, do zahrad rozkvetlých zřel,
stavení utichlá v dáli se tměla,
z hospody písnička tesknila nocí,
mrtvého roztoužila.
Slyšel ji, životem dávným mu zněla,
také tak steskem se opíjel jejím,
v minulém žití (v hrobě by jistě ho probudila)
také tak zmládla a rozkvetla země –
Vzpomínka jakás tkvěla v něm temně
na život minulý, na modré nebe,
na druhy veselé – sen vše už pouhý.
Jenom ta písnička podivnou mocí
jakby ho k životu zvala,
z hrobu ho vyvolala.
Životem minulým zněla,
touhou a steskem se chvěla,
ozvěnou veselých nocí,
pohádkou mládí.
A jak jí naslouchá, v život se vrátit,
za těmi okny tam zabouřit chvíli,
láká a svádí.
Do noci píseň vyznívá,
vlnou se zdvihá, klesá a tichne,
jásavá, toužná, tesknivá!...
Přes nízkou dívá se hřbitovní zeď –
ozvěnou zašlého žití cosi v něm zpívá,
tiše a nesměle, jakby se rozproudit měla
krev zase v mrtvém už těle.
Touha se vášnivá v mrtvém rozhořela.
Do zahrad rozkvetlých přes zeď se dívá –
jarní vzduch noci opojivý
zmámil jej cele,
tajemný noci té na zemi vzruch.
24
A jakby podivných tisíce klíčilo tuch,
jarní noc v mrtvém probudila,
těžká co hlína udusila.
Písnička z hospody do noci zní,
jásavá, toužná a tesklivá,
a jak jí mrtvý naslouchá,
touha ho svádí vášnivá
přeskočit nizoučkou hřbitovní zeď,
zabouřit dole tam, za těmi okny
divoce, jak to on ve zvyku míval.
Nízkou chce přeskočit hřbitovní zeď,
ale zem hřbitovní poutá ho k sobě,
a ve všech údech teď, jaká to tíž,
jakoby hlína ho tížila v hrobě.
Hřbitovem jarní vítr táh’
přes hroby, kříže zašuměl
smutečních ve vrbách,
– to jak by mrtví vyčítali...
Do noci písnička zní
touhou a steskem, pohádkou mládí,
láká a svádí.
Mrtvý ji slyší za hřbitovní zdí,
do zahrad rozkvetlých tesklivě zří.
A v údech ve všech, ach, jaká to tíž,
koho zem přijala, nevydá již.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Do zahrad rozkvetlých dlouho se dívá –
do hrobu mrtvý se položil,
v dědině kohout až poprvé zpíval.
25
PODZIM.
Úsměvem, mladičká, svěží,
s městečkem tichým se rozloučila,
všecko, co draho doma jí bylo,
starosti rodičů poručila.
Loučením rozechvělá
v smutný den podzimní
do Prahy odjížděla.
Nerovným dlážděním hrčela kolakola,
smutné ji zraky provázely.
Poslední pozdravy – v ulici kroky
koní tam ještě nedozněly.
Ještě se šáteček míhá,
šáteček bílý,
silnicí prach už se zdvihá.
Podzimním krajem roztesknělým
bez žalu, bolesti, odjížděla.
Všechen ten smutek a lásku všecku
městečka tichého neviděla,
dychtíc po životě novém,
životě velkého města,
doma jak snívala o něm.
*
Bez světla, radosti, podzimní den,
po nebi smutném mraky se honí.
Odjela. Smutný den podzimní –
zdá se, že všecko teskní tu po ní.
Po jejích pohledech čtveračivých,
po ní tak koketní,
úsměvech dovádivých.
Smutno na náměstí, smutno je v parku,
v podvečer studentům kde mátla hlavy.
26
Všechno to kouzlo tichého města
jakoby uprchlo kams’ do dálavy.
V smutnou tu hodinu ranní
kouzlo to a radost všecka
jako by odešla za ní.
Na cestách v parku, ve spadlém listí,
v aleji šelestí podzimní deště –
Vzpomínat zachce se v podvečer tady,
vzpomenout tolikrát ještě:
šla tudy, veselá, štíhlá,
tázavé zraky
zvědavě, s úměvem zdvihla.
*
Mladičkou, veselou, velkého města
šumné ji vlny pohltí cele.
Městečka tichého pozdravy její
ještě snad vzpomenou vřelé!
A v ruchu hlučných promenad
domova ještě
s večerem vzpomene snad.
Šumné ji vlny pohltí cele –
blednou už vzpomínky, blednou a mizí,
městečka jejího radosti, strasti,
a touha jeho, už budou jí cizí.
Vrátí se jemu –? Onoho rána
smutného odjela,
všemi milována.
A tady ubíhat den za dnem bude
všecky tak zšeřené, všecky tak nudné,
v hovorech všedních a starostech denních,
stejné tak, a srdce chudne.
27
Den za dnem, studený, chudý –
Odjela. Váhavé
provází kroky, stesk, všudy.
Slečinka z Prahy! Zas domů se vrátí.
Zvědavé zraky ji uvítají.
– V očích stesk, mysl zpět touží...
Zvědavé zraky vyčítají.
Vrátí se zase. Vzpomínky zbudou.
V městečku tichém
zmírati bude steskem a nudou.
A život tady nesplní nikdy
mladého srdce touhy a přání.
Den za dnem zase, jako dřív, půjde
bez vzruchu, tiše a bez ustání.
Jako by sama, stranou tu stála,
a vlna života
kypící v dáli tam ubíhala.
Ale dne jednoho, a den ten přijde,
náhlý stesk, smutek těžký ji schvátí,
dívčí sny nesmělé, dívčí sny čisté,
nikdy, že nikdy se nenavrátí.
Vzpomene onoho smutného rána,
kterého odjela,
všemi milována...
A ROKY JDOU...
Světnička nevelká,
do okna podvečer dýchá,
podvečer léta pozdního,
nálada tichá.
28
Nad listem zažloutlým,
mdlá už se hlava naklání,
bílý vlas prořidlý
uvadlou stočen nad skrání.
Světnička malá,
pro duši jednu jí dost –
vzpomínky vzruší, utěší,
milý jak, když přijde host.
Milý host přijde a vypráví
o drahých z minulých dob,
s kterými život nás rozved,
i o těch, jež kryje hrob.
Ve svadlých rukách chvěje se list,
a mysl vrací se zpět,
ráda a s tichým teď steskem,
do zašlých dávno už let.
Do kraje rodného – městečko tiché
v kraji tom, rodný je dům,
dětství tam uběhla léta,
dívčím tam žila svým snům. –
Bože; to pohádka dávná,
mladičké lásky minulý čas –
život, jak zřela jej v snění,
co tajil nadějí, krás!
Roky šly, a jak to bývá,
jiný ji k oltáři ved,
tehdy co slz vyplakala
pro lásku dívčích svých let.
Roky šly, v radostech drobných,
v starostech denních ubíhal čas – –
29
zemřeli všichni, sama tu zbyla,
prořid a zbělel už vlas.
Podvečer letní – do okna padá
poslední blednoucí zář,
v světničku, na list ten zažloutlý,
v zasněnou tvář – – –
HLASY MĚSTA.
ČTYRY ŠERÉ STĚNY:
Ó, snílku, život jejž v ty stěny zavřel šeré,
svou hlavu znavenou schyl nad stůl trpělivě,
ty, který vstupuješ, své sny a touhy steré
hluboko v srdci skryj, byť žalem zemřít mělo.
Hle, z našich oken tam jen kousek uzříš nebe,
sem slunce s úsměvem se nikdy nezahledí,
svou písní pták, květ nepotěší tebe,
jen péra skřípění, zde, píseň jednotvárná!
Skloň hlavu, zapomeň na snění svoje marná!
Když ranní slunce zlatem s křídel ptáků kane,
pod nebem jarním, volný, zkvetlým chtěl’s jít krajem,
žár letní voní, v polích rudý mák, hle, plane,
a podzim nyvý jde, a listí tiše padá – – –
Tvůj marně, básníku, duch křídly v stěny bije,
30
svá tvrdá neúprosný osud řekl slova,
svou šiji níže skloň, i tady též se žije!
Tak nad svým stolkem ty jsa skloněn každodenně,
den za dnem prchat zříš, ve stále stejné změně!
ULICE:
Jak žilami krev, život námi proudí,
a hlučí, spěchá dál; se řítí bez únavy,
za cílem vzdáleným se ženou tlivé davy.
Ve shonu, vzrušení, a věčném zápolení,
den za dnem ubíhá, a není uklidnění.
Ty, snílek bláhový, jenž námi bloudí,
své srdce chvějící otvíráš, srdce teskné,
co zatím davů zrak se vznícen chtivě leskne,
vzrušených davů těch, jež dychtí a se tísní.
Ty s tesknou na rtech, snílek bláhový, jdeš písní.
Teď jinou píseň slyš, to kterou zpívá
síť elektrických drátů, v které vítr hraje,
ta píseň tvrdá je, ji srdce neroztaje,
jak život tvrdá je, přehluší její znění,
básníku, písně tvé, ty písně marných snění!
Den celý hlučíme, vol cestu jinou,
rachotem hřmíme kol, jak v žilách neustále
vře život, proudí v nás, se valí dál a dále,
a krátký jenom čas, my unaveny zdřímnem,
když přijde vlídná noc a zahalí nás stínem.
Ty, který zamyšlen jdeš nevšímavý,
na chvíli zapomnít zde můžeš žaly svoje,
ve hluku lidí a ve zmatku žití boje.
31
Se zrakem snivým dál a s hlavou nachýlenou,
ty prcháš za sněním, unylou dívkou bledou.
TOVÁRNÍ ČTVRŤ:
Slyšíš tu píseň zníti,
tu píseň, kterou prozpěvují stroje,
jí země zdá se chvíti,
hluk temný, hřmící dál a bez úkoje,
v němž zlekány umlkly písně tvoje?
Slyšíš tu píseň hřmíti?
O potu, horkých slzách vypravuje,
jež smutné oči nítí,
a krvavý, slyš, příběh dále snuje,
jenž drsné hlasy k bouři rozněcuje.
Bláhový snílku, zraky,
jenž snivě upíráš kams’ do dálavy,
zda zříš ty černé mraky,
jež hlučí vznícené a hrdé hlavy, –
to píseň zmaru prozpěvují davy!
I píseň strojů tesknou
slyš, v které chví se údy zmrzačené,
a slzy těch se lesknou,
kdo zřeli oči děsem vytřeštěné,
a rety němé, navždy uzamčené!
Slyš píseň strojů divou,
jí srdce zlekané se tvoje svírá,
přehluší píseň snivou,
jež jako květ se v sebe uzavírá,
a umlká, na retech tvojích zmírá...
32
DVŮR:
Zdí hradbou obehnán, položen v stínu,
se čtvercem nad sebou modrého nebe,
já starostí sta chovám ve svém klínu,
v myšlénkách těžkých pohřížený v sebe.
Těch, kteří za chlebem spěchali denním,
já chovám stopu, řada nekonečná,
já přežil je, a aniž sebe měním,
zřím jiné, jiné zas, tvář jejich vděčná
se zjasní, vítám je, jak starý známý,
když vrací se večera hodinami.
Znám jejich radosti i jejich žaly,
jsem mlčelivý však, tajemství mnohá
zdi moje šeré na vždy pochovaly.
Když odvrátila s hněvem tvář se Boha,
a výkřik děsu ticho moje zrýval,
já v náruč přijal zkrvácené tělo,
a před zvědavým zrakem jsem je skrýval,
a slzy vpíjel, horké chladil čelo –
Zdí hradbou obehnán, položen v stínu,
já bídy mnoho chovám ve svém klínu!
Mně cizí ulic shon je, hluk a vřava –
Ten sladký hlas a nevinné hry děcka,
jež v ulici zří, v tajemné jak světy,
má radost jediná je, radost všecka.
l v stínu mém, básníku, pučí květy!
KOLOVRÁTEK:
Ať ulic popěvkem, ať písní,
já denně tebe volám v tento časčas,
můj neúprosný je a tvrdý hlashlas,
jenž v snění tebe tísní,
33
a tónů stupnicí se v duši vtírá.
Jak prsty železné on tebe svírá.
Slyš moje lkání,
měj slitování!
Slyš hlasy moje zpívající,
v nich v hadrech bída zoufale si stýská,
i krčmy poslední změť hlasů vříská,
v ulice ztichlé v město spící.
A žebrák od domu jde k domu dál,
by ruku štědrou sobě vyhledal.
Slyš moje lkání,
měj slitování!
Já hlasem svým klid ruším dvoru.
O dlažbu jeho drobný peníz zvoní;
při zvucích mých se malé děti honí,
a ve plesném, hle, hlučí sboru.
Už píseň moje ke konci se chýlí,
slyš, kterak dole kolovrátek kvílí.
Slyš jeho lkání,
měj slitování.
NOC:
Zmlk ulic hluk, ztich vír a shon,
ze hvězdných výšek splývám;
v života boje zmar a ston
útěchy píseň zpívám.
Jí otevři už duši svoji tesknou!
Na nebi snivé, hle, se hvězdy lesknou!
Své písně dumným nápěvem,
dotekem vlídných dlaní,
zamykám víčka, ret je něm,
stín plaším s bledých skrání.
34
Nad spícími se zrak můj s láskou chýlí,
slyš vzdechy jich, jak ulétají chvílí.
Hle, měsíc jejich do oken
se mlčelivý dívá,
po špičkách k spícím jde teď sen,
jich tvář se pousmívá.
Slyš, rety jejich šeptají cos’ tiše!
Jak dechem jedním celé město dýše.
Prostorem hvězdným měsíc mdlý
jak bledý poutník spěje –
tvé srdce dále nápěv zlý
si pěje beznaděje.
Ó, ty, jenž bdíš, mou vlídnou nechej dlaní
tvých znavených se lehce dotknout skrání!
ZAKLETÝ ŽIVOT.
Ve vazbách tuhých tísní se v řadě,
románů svazky po mnoho let,
roky prach tiše na ně se klade,
dříme v nich život – zakletý svět.
Mrtvé jsou oči, od listů jejich
v snění, jež, vlhké, často se zdvihly,
v myšlénkách teskných, k obrazům dálným,
ztemnělým, které večerem tichly.
Tísní se v řadě, teskní a touží,
zas jako kdysi rozechvět...
Radosti, žaly, dlouho tam dřímou –
celý v nich život – zakletý svět.
35
ZASTŘENÉ OKNO.
Nesmělé kroky děcka zřídka zabloudily,
v ten chladný pokoj s oknem zastřeným,
ve vůni resedy a ve vzpomínkách teskných,
jenž zdál se snít,snít jak s okem přivřeným.
Jak divný stesk by šel pokojem, v jehož okně
sen motýl mrtvý dosnil o květech;
pohádky o divném tajemství v očích dětských,
vždy zvědavých rozesnil očích těch.
Po čemsi minulém, co už se nenavrátí,
stesk jakýs pokoj jakby v sobě skrýval,
v mlčení chladném, v sebe uzavřený –
na skříni číňan smutně hlavou kýval.
STARÝ DŮM.
Omšelý, nízký, v domů tu řadě,
vzpomínka jakby z dávných let,
nahrben stojí, nízkými okny
zasněný hledí v jiný svět.
V schodišti, oknech, pod stropem nízkým,
pavouk své dumy zapřádá –
Na hlavu bílou, na šíj tam slabou,
tíha se roků ukládá.
36
Pro nedosněný z mládí sen jeden,
ještě tam oči teskné jsou –
ve svět jí cizí už se nevrátí,
mrtvou ji z domu vynesou.
POHÁDKA.
To pohádku starou, tak starou,
jsem slyšel vyprávět,
a bylo mi, jak bych se vrátil
do dávno zašlých let.
To pohádka byla stará,
v ní dobře vše skončí se pak,
a dětský, na konec zřel jsem
radostně zablýskl zrak.
Mě ale roztesknila,
já hlavu sklonil jsem,
a v dáli ztracenou dětství
zřel pohádkovou zem.
STESK NOCI.
Mdlou vůní akátů noc je dnes prosycená,
a touhou stonavá tak tesklivou je dnes.
V zahradách za řekou do noci slavík touží.
Svou zádumčivou píseň zpívá jez.
37
Noc řečí tajemnou, slyš, hovoří teď k tobě.
Jak žalující čís’ bych slyšel hlas;
– Kdo jednou setkali se v pustých cestách žití,
že rozejít se musí, musí zas’...
Je steskem vzpomínek noc divně rozechvělá.
Akátů bílý tiše padá květ.
– Ó, poutníče, jenž smuten cestou kráčíš,
kde cíl je tvůj? A marno toužit zpět!
CESTOU.
Ze strnisk studený už,
zažloutlých, vítr vál,
jak šel jsem, ve vsi zvonek
se kdesi rozelkal.
A jeseně jak smutkem
tak teskně žaloval,
já nevýslovný v srdci
jsem cítil náhle žal.
A zjitřilo se všecko,
čím člověk bídný je,
co zvolna, avšak jistě,
na konec ubije.
38
VÁNOCE.
I.
I.
Sníh padá tiše, tak tiše,
a ticho v ulicích,
a podivné tajemné kouzlo
chvil štědrovečerních.
Naproti vánoční stromek
se v okně rozhoří –
hlas milý tak dávnou zas řečí
to ke mně hovoří.
Tou řečí tak drahou a tesknou,
snem zase mámivým –
zadumán sám doma sedím
já v podvečer a sním.
II.
II.
Sníh padá tak tiše, tak tiše,
já v dál se zatoulal,
a pro to, co ztraceno zřel jsem,
mě hořký smutek jal.
Pro tajemné posvátné chvíle,
tam v horách za šera,
pro pohádku jednu tu krásnou
jednoho večera.
Plá světel a chvěje se záře,
a voní jehličí,
co drobných se splnilo přání,
sto jiných vyklíčí – –.
39
Sníh padá, – já zatoulal jsem se
k modravým dálavám,
mé dětství ztracené chodí
v šatečkách pestrých tam.
III.
III.
V ten večer se vzpomínat zachce –
jak pohádka dávných by let:
je městečko zapadlé v horách,
kdes daleko, ztracený svět.
Tam pod sněhem domečky malé
se tulí ke stráni,
a v tmu svítí nízkými okny,
na věži vyzvání.
Jdou havířů řady a písně
vánoční zpívají,
kahanců v mrazivém vzduchu
se světla mihají.
Je půlnoc. Na vysokém nebi
tisíce jiskří hvězd,
svit měsíce modravý padá
do zasněžených cest. –
V ten večer se vzpomínat zachce,
bolestně toužit zpět.
Je městečko v horách. Tam radosť
zůstala mladých let...
IV.
IV.
Mladou ji podťali, štíhlou,
smutného kteréhos’ dne
40
do města odvezli potom
– s bohem buď, krásný můj sne!
Smutna na náměstí stojí,
jedle, a bolestně sní,
světel zář plane, a život
hlučí kol podvečerní.
O nebi nezměrném sní teď,
o pláních zasněžených,
o horách rodných a lese,
bílém, jak mráz na něj dých.
V.
V.
Mráz venku do oken dýchá,
čas štědrovečerní,
světnička nevelká, nízkánízká,
útulná, teplo v ní.
Tam děti na vodu pouští
loďky ze skořepin,
čí nejdříve potopí se,
ten smrti klesne v klín.
Tam bledých děvčátko tváří
sleduje loďku svou,
a pomněnkové dvě oči
otázek plny jsou.
Oh, její, jistě ta nejdál
popluje – kam, kdo ví?
– zvlní se voda a loďka
se její potopí.
41
VI.
VI.
V světničce stařenka suchá,
tam sedí za stolem,
na stromku světýlka hoří
tichoučkým plápolem.
Žilnaté spjaty má ruce,
a hlavu schýlenou,
obrazy zašlých dob dávno,dávno
před zrakem tiše jdou.
Vánoční třpytí se stromek,
ve světel záplavě –
dosud zří šťastnou tu chvíli
zapadlou v dálavě.
Jakoby včera to bylo,
zří všecko živě tak –
dětské se vztahují ručky,
radostně plane zrak.
Slavnostní zvonů, slyš, hlasy
teď z věže splývají,
dvě oči zavlhlé štěstím
zrak její hledají – – –
Na stromku světýlka hasnou
posledním plápolem
– drazí ti všichni jí dávno
už dřímou pod drnem.
42
HODINY.
I.
I.
Měsíc se v okna dívá –
mdlá víčka míjí sen,
tišinou noční hodin
krok spěšný slyšet jen.
Noc tichá. Dávno v oknech
zhasili světla již –
hodiny spěšným krokem
čas měří hrobu blíž.
Už všecko odpočívá,
hodiny dále však
čas měří kvapným krokem,
tik, tak, a tik a tak.
II.
II.
Tak spěšným tím jdou krokem,
výsměšným, včera, dnes –
den k večeru je dlouhý,
a radost nepřines.
A násilný jich volá
v tesklivé snění hlas,
že už se připozdívá,
a změřen že je čas.
Že marno vše, tak marno,
jich dále spěchá krok,
hlas v teskné volá chvíli
tak den co den, co rok.
43
III.
III.
Tikotu naslouchám zase
hodin těch starobylých,
a jakoby vyprávěly
o dobách dobrých i zlých.
Do ticha večera splývá
jich melodický hlas,
– dvě hlavy se chýlily k sobě
a bílý měly vlas...
A pohádku vypráví starou
z dob dávno minulých,
pohádku sentimentální,
o dobách dobrých i zlých.
IV.
IV.
Do noci hodiny hlásí
čas temným úderem,
zadřímly ulice v stínech –
buď pokoj lidem všem.
Ty ozvěnou provázen kroků,
dál půjdeš nocí však,
neklidné maje srdce,
a zasmušilý zrak.
TESKNO MI...
Teskno mi, smutno k smrti je,
jako když v podzim se šeří –
Také šlo štěstí, tušil’s je,
tiše kdys kol tvojích dveří!
44
Tušils’ je, čekal, marně však,
do dlaní tiskl jsi čelo,
a potom cosi v duši tvé
zoufale zavzlykat chtělo.
Teskno a smutno, v podzim jak
drobný déšť z nebe když padá,
jako když smutným pod nebem
teskní květ poslední, svadá.
NA OPUŠTĚNÉ CESTĚ.
Po opuštěné cestě chodím,
ve bledém slunci podzimním,
jak mohlo být a není, myslím,
a vzpomínám a jdu a sním.
Pod nohou suché sténá listí,
a slunce zatím zapadá,
nálada teskná v hebká vlákna
mou duši zvolna zapřádá.
A v chladu tiše, v mlhách mléčných
den uhasíná podzimní –
skřek na větvi kdes náhlý ptáka
jak jizlivý smích tichem zní.
[45]
OBSAH:
Úvodní3
Na starou píseň4
Tak bylo včera5
Komedianti života5
Klid večera6
Noc svatojanská7
Nech v drobné dlaně7
V továrně8
Poslední cesta8
Utonulá9
Stesk po domovu15
Letní noc20
Ballada jarní noci23
Podzim26
A roky jdou28
Hlasy města30
Zakletý život35
Zastřené okno36
Starý dům36
Pohádka37
[46]
Stesk noci37
Cestou38
Vánoce39
Hodiny43
Teskno mi44
Na opuštěné cestě45
E: až; 2004
[47]