A ROKY JDOU...

A ROKY JDOU...
Světnička nevelká, do okna podvečer dýchá, podvečer léta pozdního, nálada tichá. 28 Nad listem zažloutlým, mdlá už se hlava naklání, bílý vlas prořidlý uvadlou stočen nad skrání. Světnička malá, pro duši jednu jí dost – vzpomínky vzruší, utěší, milý jak, když přijde host. Milý host přijde a vypráví o drahých z minulých dob, s kterými život nás rozved, i o těch, jež kryje hrob. Ve svadlých rukách chvěje se list, a mysl vrací se zpět, ráda a s tichým teď steskem, do zašlých dávno už let. Do kraje rodného – městečko tiché v kraji tom, rodný je dům, dětství tam uběhla léta, dívčím tam žila svým snům. – Bože; to pohádka dávná, mladičké lásky minulý čas – život, jak zřela jej v snění, co tajil nadějí, krás! Roky šly, a jak to bývá, jiný ji k oltáři ved, tehdy co slz vyplakala pro lásku dívčích svých let. Roky šly, v radostech drobných, v starostech denních ubíhal čas – – 29 zemřeli všichni, sama tu zbyla, prořid a zbělel už vlas. Podvečer letní – do okna padá poslední blednoucí zář, v světničku, na list ten zažloutlý, v zasněnou tvář – – –