Soužení.
(Prvotiny 1813, list XXXIII., str. 135.)
Vidíme každého dne, že zlostník bližnímu skutky
přivlastňuje, k nimž sám toliko způsoben jest.
Vlastní míra nám tak slouží častěji k tomu,
bratra že našeho ní měříme nepříslušně.
Zloděj sedícího jen na humně vida, již křičí:
„Krade!“ – protože sám na jeho místě by krad;
39
spatří-li veselý pták, že mládenec hovoří s dívkou,
na srdce vstupuje mu nečisté myšlení hned;
bídník srdce lakomého, ten bohatý žebrák,
čeho si nepřeje sám, bližnímu nepřeje též.
Ubohý! myslí si snad, že všudy je lakomost doma.
„Lakomost? – Aj! vždyť jest pravé to hospodářství!“
Hospodaři, jak bys mohl! však nesužuj bratra,
nemysli o něm hůř, nežli si mysliti máš;
nevynášej soud, leč poznáš příčiny skutku.
Hlavní pravidlo jest: Všeliké křivdy se střež!! –
Kvapný v rozsouzení lid křivý a nepravý často
nad bližním vynáší soud bez všeho přesvědčení.