Lakomec a marnotrátce.
(Prvotiny 1815, list 6., str. 45 n.)
Stejskal sobě lakomec na zlé časy,
klel až hrůza na daně, špatné příjmy,
dnem i nocí rozjímal, bdě i spě jest
všeho se děsil.
Měl-li trojník vydati, – jak se zpouzel!
Jestli ourok přijímal, – strachy mřel, neb
nechtě o nic přijíti, bál se srážky
každého času.
Kdo jen koli pohledí, snadno pozná,
že se nemá lakomec čeho báti;
co mu strachy působí, v jeho pouze
rodí se mozku;
která sobě strašidla smyslí, těch že
nikde není; bázlivá mysl že si
prázdná tvoříc trápení, sama sebou
nešťastná bývá.
Kdo má všeho zásobu, proč se bojí
nouze? Statku neužívá, a jmění
jako hosta zrádného těžkou všudy
zamyká vazbou?
69
Zdali jemu tolik je jmění dáno,
aby bídník, maje ho dost, – až přes dost –
ním se moře, sužoval, nikdý při něm
pokoje neměl?
Dím-li něco nového, že se mnohý
boháč smyslem pomina, pro dost malou
ztrátu hnedle zoufaje, bohoprázdně
ze světa sklidil?
Ten jest obraz lakomce. Nyní patřme,
jaký bude veselý marnotrátce!
Statek jeho skrovničký jest, a přece
veselá mysl. –
Ni se nouze strachuje, statku svého
se vší mocí užívá; má-li trojník –
kdyby byl i dvojitý – již se stará,
jak by ho odbyl.
Plnou rukou peníze trousí, všudy
chce být známý, s radostí s každým dělí,
co má, na to nemysle, zle či dobře
bude-li dále.
Tento člověk s veselím statek zmaří.
„Co dál?“ – Bude na úvěr snažně myslit.
„Když mu žádný nebude věřit?“ – Tak se
podvodu chytí.
70
„Když si lidé na něho pozor dají ?“
Počne krásti maličko, potom více,
když pak míru doplní, vedlé práva
provazem sejde.
Tuť jsou oba bídníci! Jeden dychtí,
maje všeho důstatek, by měl více;
druhý, maje maličko, stále touží,
jak by to pozbyl.
Hospodine nebeský, jaké živíš
pošetilce na světě! – My pak – každý
vlastní hříčku majíce – sotva přejem
bližnímu zahrát!