Lakomec a marnotrátce.

Lakomec a marnotrátce. (Prvotiny 1815, list 6., str. 45 n.)
Stejskal sobě lakomec na zlé časy, klel až hrůza na daně, špatné příjmy, dnem i nocí rozjímal, bdě i spě jest všeho se děsil. Měl-li trojník vydati, – jak se zpouzel! Jestli ourok přijímal, – strachy mřel, neb nechtě o nic přijíti, bál se srážky každého času. Kdo jen koli pohledí, snadno pozná, že se nemá lakomec čeho báti; co mu strachy působí, v jeho pouze rodí se mozku; která sobě strašidla smyslí, těch že nikde není; bázlivá mysl že si prázdná tvoříc trápení, sama sebou nešťastná bývá. Kdo má všeho zásobu, proč se bojí nouze? Statku neužívá, a jmění jako hosta zrádného těžkou všudy zamyká vazbou? 69 Zdali jemu tolik je jmění dáno, aby bídník, maje ho dost, – až přes dost – ním se moře, sužoval, nikdý při něm pokoje neměl? Dím-li něco nového, že se mnohý boháč smyslem pomina, pro dost malou ztrátu hnedle zoufaje, bohoprázdně ze světa sklidil? Ten jest obraz lakomce. Nyní patřme, jaký bude veselý marnotrátce! Statek jeho skrovničký jest, a přece veselá mysl. – Ni se nouze strachuje, statku svého se vší mocí užívá; má-li trojník – kdyby byl i dvojitý – již se stará, jak by ho odbyl. Plnou rukou peníze trousí, všudy chce být známý, s radostí s každým dělí, co má, na to nemysle, zle či dobře bude-li dále. Tento člověk s veselím statek zmaří. „Co dál?“ – Bude na úvěr snažně myslit. „Když mu žádný nebude věřit?“ – Tak se podvodu chytí. 70 „Když si lidé na něho pozor dají ?“ Počne krásti maličko, potom více, když pak míru doplní, vedlé práva provazem sejde. Tuť jsou oba bídníci! Jeden dychtí, maje všeho důstatek, by měl více; druhý, maje maličko, stále touží, jak by to pozbyl. Hospodine nebeský, jaké živíš pošetilce na světě! – My pak – každý vlastní hříčku majíce – sotva přejem bližnímu zahrát!