Rozjímání na den prvního ledna.

Rozjímání na den prvního ledna. (Vlastenské noviny 1815, str. 1 n.)
Tento den jest první každého roku; kyž mi lze jeho moudré i směšné povahy vlastně ohledati! – ne, jak sám v sobě, nýbrž jaký v potahu na lidi bývá. Nechť mne nyní tento péru mému důležitý den – jako se v podobném pádu přihází – duchem básnířským opojí, aby z péra mého každodenní rozjímání přes celý rok panujícím lehkostem vezdejšího jednání, jako k výstraze, věrným plynulo proudem, abych povždy šprýmovnými připadnostmi hladil svraskalé tváře a zpíval ne co nějaký veselý žák, jenž se na vysokých školách dříve s ochotným seznámí hospodským, nežli s představeným sobě umění mistrem, ale jako náš Miloslav, jenž anakreonským měrem srdce lidská vůkol a všudy zajímá.
47 Avšak již náhle sílu tvou, dne mocný! v sobě cítím! – ne jako někteří veršovci, ježto chtíce do svatyně Mudřeniny se vedrati, průchodu tam lahvicí páleného hledali, majíce to, ubožátka, za božský nápoj, ač potom častěji s nejedním čtyrnohým tvorem z jednoho čerpali pramene. Všecko mne mocně do kněh žene a pudí, jako někdy strastného, ač nestejným následkem Konyáše!* – Hlava mi vře! duchopárné částky se mi od plíc mocně odtrhují, do mozku vstupujíce; mozek mi jde kolem; vyšší nějaké hnutí ve mne působí!!! – Již na pravici učené půvaby cítím, což neoklamným předchůdcem psavosti bývá – ha! již mne napadla, již je tu, ta světu známá nemoc, jenž časem mnoho dobrých a užitečných kněh, častěji však hokyním mnoho zkaženého papíru na kornoutky přinesla. Nemohu se jí vykleci, jak mne mocně k psacímu pudí stolku. – Sem tedy péro, ať chutně píši! – Ale co? – „Rozjímání na den prvního ledna.“ Here, here! –
———— * Konyáš byl nejouhlavnější českých kněh nepřítel; jeho horlivostí se v jediné koleji – nazpamět nevím v které, zdá se mi však, že to v Krahulčí bylo, ostatně nechť bylo kde bylo, jen když přece bylo – přes celou zimu samými českými kněhami topilo!! – uspořil dříví a mohl si za to se svými chutně zavdati. Tedy stálé zdraví!!
48 Kdo jest onen kmotr leden a jak se k nám dostal? – V Čechách ho prostý lid od ledu a jeho studené povahy jmenuje; však lidé, jenž se z podstatných příčin od obecné dělí smotlachy, od latiníků jej Januarius nazývají. A mají, věru! dobře: nebo přísluší, aby se důstojnější osoba od ostatních v něčem – s vejslovnou vyhradou žaludka – rozeznávala. Proč se pak latině Januarius nazývá? – Nebožtík kantor Ježátko – Bůh mu dej lehké odpočinutí – maje z toho dne, jako všickni kantoři, pro hojnou koledu radost, často říkával, že tento měsíc od římského boha Jana, jenž bohem pokoje jmín byl, jméno dostal. Tento však bůh, jak se mi zdá, měl dvojí tvář: jednu napřed, druhou pozadu. Rozmilý bůh! – však díky vzdejme našim vlasti milovným předkům, že se tak moudře o to snažili, aby tento dvojtvárný návyk až do našich se nedostal časů. Člověk má s krk co dělati, aby nynějšího osvíceného času jen s jedinou tváří poctivě vyšel, ač netajím, že by mnohý cukrový holobrádek, neb některá čiperná dívčice nemalé v tom nalezla vyražení. Nejeden marcipánový stroužek, jenž nyní na jeden oblíčej dvě i více hodin vynaloží, měl by celé čtyry hodiny čím se chutně obírati; což lidem, jenž z nedostatku moudrého zaměstknání, z dlouhochvilnosti a podobných příčin hvízdají, zívají, nehty si kouší, rukama, nohama křepčí, a před zrcadlem 49 stojíce, pohled i všecku povrchnost své prázdné hlavy ostře posuzují, velikou jistě kratochvíli působí. Některé švárné děvče, jenž se prve u zrcadla nezdravým barvilo líčidlem, zuby hladilo, život vražedlně stahovalo, svá ještě nedorostlá ňádra, šatem je podkládajíc, na odiv vykládalo a kadeřením hlavy obyčejně sotva dopoledne hotovo bývalo, již by nyní na celý den rozkošnou párku dostalo. Co by mohla některá Mihulka, jenž jediné tváře tak vyborně užiti zná, s dvojí poziskati? – Blaze však nám, že není jako bývalo někdy! Ale navraťme se zase k svému lednu! Každý, že ho ve zdraví dočkal, se raduje; i nemocný, že se mu polehčí, radostně doufá; zajatému a vězni uběhl rok trápení; lichvář ho sotva dočekal, aby složené úroky přijal a zasedělé vedle práva vymáhal; ježto hladem a nouzí potřený dlužník rukama lomě, k nebi o pomoc volá. Tamhle sedí utrápený manžel, Bohu děkuje, že jest o rok blíže hrobu, ježto ve svých tejných mukách, jež se komu svěřiti stydí, na světě více šťastným býti netroufá; tamto lká a upí mladá ženka vedle studeného starce, kterýž jinák jí nemyslí lásku a srdečnost svou prokázati, leč ji celý den s očí nespustí; tady plesá radostí docházející dívčice, že jí čas dospělosti dokvétá; onde škaredí a co mumlavý nedvěd stará bručí děvka, že jí zase rok bez naděje proběhl; onde 50 ctižádostivý se troudí, že po tu dobu výše v důstojenství nepřišel; tu schne ustrašený lakomec, že za minulý rok při skrovném přijmu mnoho vydal; tam všelijaké šalbě obvyklý světák – muž lehkého svědomí jako planá hruška – již ani neví, jak na nový rok, aby se mezi poctivé lidi hodil, má svou tvář zmustrovati. A tak všudy se radost s mrzením potkává; to však obecně přijato: aby, čeho kdo v proběhlém nedosáhl roku, od nastávajícího žádal. Tudy povstalo obyčejné – často poctivým lidem dosti obtížné – vinšování k novému roku. A když se to skutky málo kdy dosíci dalo, musilo se na pouhém marných, jen ze studeného slováře vábně sebraných slov říkání přestati. Kolik košů bych tu sebral žádostí, o nichž upřímné srdce neví! – ani pod pavuz bych nepřivedl všecky ty nemoudré, prázdné, pošetilé a přetvářené vinše, jimiž se na tento vejroční den lidé, zištným ohledem puzení, tak hojně zanášejí. Nejedni touží: aby ctihodný muž do návy se odebral, ježto mu jiní dlouhého živobytí srdečně žádají; jedním zisk válku věčnou žádati velí; druzí úpěnlivou žádostí Boha o brzký pokoj prosí; žid hojnost obilí lacino nakoupiv, drahoty žádá, ježto pilný řemeslník po laciném touží čase; horák prosí o suché a slunečné vremě, když kraják v týž den o déšť volá; přítel práv vedle žaludka si jen samé sváry a roztržitosti obecné 51 líbuje, když věrný duchovní otec o snášelivosti a společné bratrské lásce úsilně káže; ten chce míti mnoho nemocných, onen však z všeobecného zdraví se raduje; tomuto se z břicha vydírá žádost: aby pohřeb pohřebu stíhal, tento pak hojnost svadeb a křtin si vinšuje. Každý má za to, že nestihlý otec nebeský žádosti jeho povolí. Tak daleko se zpozdilost lidská povrhla, že i Hospodina samého za nástroj svých nepříslušných žádostí užívati se opovažuje. Však i já mnoho žádám – ale mám-li to ubohý, říci? – Srdečná žádost zřídka svého dochází cíle; zjednaná sotva se zaplatí; neohledná, jen opravdového, všeobecnosti dobrého za cíl mající, nynějšího času někde si zlosti, jinde i posměchu utrží. Co je dělati? – Nevděčnost odplatou světa! Mé však české svědomí bez ohledu na stav, osobu a čas toto k novému roku ve vší upřímnosti žádá:
Přeji lékařům všem, aby s zdravými dobře se měli, nemocných hrst aby jim jen skrovné podala služby, za celý rok aby kost, ani hnát nezlámal si nikdo; příteli práv, aby svornost a láska se množila, žádám; kazateli: aby pohřební řeč jen málokdy držel, naproti však dost křtil a svadební prsteny žehnal; mladým bojovníkům: aby zproštění krvavé války, vážně si počínali a pak v pokoji hrdiny stopou 52 za vůdce z bubeníka se i dostali, srdečně přeji; židovi řezanému, jenž křesťanům nástrahy lící, kupuje obilí vše, aby draze ho zpeněžit mohl, podvod a klam tak zná, jako předkové Ejiptem slavní – jestliže na drahotu kdy kupuje obilí – žádám: nejprve neúrodu, pak kroupy a povodeň zhoubnou. „Na pole snad?“ – Chraň Bůh! to jen na hlavu zrádcovi přeji. Truhlář za celý rok aby nemohl robiti rakve; do skřínek zamilován, v nichž louští se zrající panna; krátce ať dím, nechť jiného nic, než kolebky samé, lože i manželská, a co živým prospěje, kutí. Nepřeji hrobníkovi, aby mrtvým soustroval sídla: raději kopáčem by svým – což prospěje více – mladým bláznům a těm, jenž před časem moudřeti chtějí, okopal mozků a brad: by s fousy i dorostal rozum. Aby i nešlechetnost ctným nikdy se nekryla pláštěm, ctnost aby ctitelů dost jako následovatelů měla; starému mladomilu, jenž mladičkou dívčici pojal, sílu a trpělivost žádám, aby korunu snesl; ženám zlým, jenž rády se rvou, aby rostly jim dlouhé nehty, by nepřítele braní kočičí přemohly statně; vdově mladičké chci: aby brzyčko dostala muže, jenž by jí ouhorem zmařený čas rád nahradit hleděl; starému jinochovi, an nemůže mladochem slouti – který se manželství pře, maje u sebe holčici valnou: aby si potupu, hněv všech ctnostných uvalil dívek; 53 bez studu děvčeti však, nebo jak se to jmenuje zvíře, kteréž za peníze v tak chutné se zábyvce loudá – by se jí mužská tvář odvrátila na časy věčné; mrzutým lidotrapům, jenž bližního tejrají rádi, na hřích množíce hřích, však jiného kárají z hříchů: aby se mrzutý hřích jim osobně vyjevil v noci, pojma je za svědomí, v něm bouře a hřímaje strašil. Ožralci mám-li co přít? – By mu z pramene chutnala voda; navyklý hráč: aby kartu, ni kosti, ni kuželek neznal; mlsný krahuleček: by se přikoval chrchlavé ženě. Co mám čtenářům a českým přátelům žádat? – Každý by Čech byl ve vlasti své tak pravdivým Čechem, jako je žaludek náš, když dostane pokrmy české; jako je česká krev, jenž české obživí tělo; jako je český groš, když ze strastné pomůže nouze; Čech aby nezapomněl: že se z české narodil matky!! při těle českém svém by český i zachoval jazyk; aby se zpotvořením tak zlým ni nemusil hanbit, aby se neřeklo dnes: že mu žaludek milejší nad VLAST. Tak když bude se mít, tedy upřímným přeji mu srdcem, aby veselých dnů tak skutečně dočekal, jako: dívčice po tajmo dá miláčkovi hubiček na sta; mužové na klouzačce tak rádi se ohřejí často; 54 chutná ženuška vše, co jí vybylo, mužovi přeje na paděrek; co se v vypujčeném dá oděvu pyšnit; jak se tu nabytý zle tak prsten na ruce blýští; židů je milosrdných, anť chudině židami nejsou; lékaři vrahové jsou; lží právomluvcové tuční; mnišstvo řeholu svou přec někdy si připustí k srdci; kněžstva horlivý duch; pak mého i řemesla básníř na místě mistrných noh jen rytmuje smotlachu všecku;
prázdný a nezkušený dub v vejnosný vetře se úřad; ženy se ožírají; pak mladí se ženějí chlapci; děti již matkami jsou, ano nevěstu – věnečkem krásí, ježto by do ryb snáz, než na hlavu svadební patřil; jako každodenní se tu fant – však darmo je mluvit! Řídký je novoroční tedy vinš, aby ze srdce plynul; marná čest nebo zisk nebo šalba tu vinšuje často. Já však zapomínám, co si sám mám vinšovat!! – Inu, pochoutku pro srdce mé: by se slavilo slovanské jméno!