Dobré připomenutí.

Dobré připomenutí. (Závěsek Vlastenských novin 1819, list 41., str. 165 n.)
Již drahně let neviděl otec svého milého syna; nemocí a protivenstvím zlých pošetilcův sevřen, již na to nepomejšlel, aby ho kdy více spatřil. I matka hořem nad nevinně trpícím manželem svým dílem zmořená, dílem i zradou ošemetnou svého milého bratra a jediné své sestry náramně usoužená, z nemoci do nemoci padajíc, snažností vší Boha jen za to prosila, aby prvé nežli svět – ten jí nevděčný – opustí, se synem svým jediným, jen maličko ještě promluviti mohla. Bůh spravedlivé žádosti člověka, který se v potřebách svých jemu věrně na jeho otcovské lokty klade, uslyší. Nové soužení a protivenství to nejhanebnější se opět na tuto nešťastnou čeleď uvalilo. Otec, aby svou již dosti trpící manželku ušetřil, po straně vzdychá a tajně rukama lomí; matka se žádnou rozmluvou z hoře velikého ani vyrážeti nedá; dcery nad otcem i matkou přehořce pláčí, Boha důvěrným srdcem prosíce, aby zlost nepřátelskou ze zaslepení v dobré obrátiti ráčil.
114 I nastane bouřlivá noc; prudkostí zuřícího větru stromy se kácí, střechy se trhají, hřmotem a hrůzou dolu padajíce; nato lijavec hustý se spustí; oheň metoucí blesk vzdáleným hromem v sousedstvu až teskno bouří a lid ze sna vytrhuje. Poctivá čeleď jsouc u všem svém při Bohu a za protivníky své srdečně se modlíc, nepoměla při takové bouři tolik strachu a hrůzy, jako někteří zlého svědomí lidé. V tom zatluče někdo na dvéře; starší dcera, Vlasta, otevře, a aj – přichozího bratra svého radostně obejme. Otec i matka okřeje, radost traplivých starostí mračna protrhne, jasné nebe po celém se rozestře domě a nešťastná čeleď uprostřed venku vztěkající se bouře blaženým potěšením oplývá. Vždyť laskavý Bůh, když s věrným jeho dítětem nevěrný svět co nejhůře hraje, jemu nejblíže ku pomoci stojí a otcovskou rukou mocně ho chrání. Avšak sotva se rozednilo a lapavé bezbožníkův ucho sitku svou nešlechetnou nastrojilo, již se byla pověst o synovém příchodu v sousedstvu roznesla. A co z toho medle jiného pošlo, nežli aby ta krátká nešťastné čeledi sladkost v hořkost jedovatou se obrátila. I na syna hanebně vložena léč, aby se soužení všelijak dovršilo. Tomu však, aby ubohý syn bez úrazu se uhnul, musil rodičů svých radou bez odkladu a v největší tajnosti 115 zase po svých odejíti. Odešel tedy od rodičův požehnán a pod ochranou Boží, kteráž spravedlivého na všech cestách jeho bezpečně provází, zdráv na své místo uveden. Při loučení požádal svých rodičův a sester, aby jemu něco na památku do tobolky napsali. I stalo se tak. Otec napsal toto Dobré připomenutí.
Člověk v čemkoli jest, jest ve všem na rukou Božích. Cokoli svět i obloha živí i bezedné moře, všecko, co žije, tu má vždy lásky plného otce, kterýž k sobě se pnoucího rád svou oblaží láskou. Člověk dítětem jest a Bůh všech milostným Otcem: kdo Boha bez otce má, jest ubohé ztracené dítě. Heslo: Utíkání z Egypta z moci Faraona zlého. Bohabojnému synovi upřímný otec Vladislav.
Potom matka přiložila:
Myšlení matky při odchodu svého syna.
Kdo po cestě svaté ctnosti pout vezdejšího života věrně koná, putuje s Bohem a má otce i matku vždy při ruce. Marie.
Heslo: Bůh zmaří žádost hříšníkův. 116
Starší sestra toto do tobolky vložila:
V každý čas srdce hlas od srdce do srdce zní. Vzdálení pomnění v lásce i sjednocuje. Bratru svému milému upřímná sestra Vlasta. Mladší pak sestra připsala:
Od nás do světa jdeš? – buď tvé si tu zajmeme srdce, nebo naše ti dám v bratrské sjednocení.
Lidmila.
Heslo: Není na světě takového neštěstí, aby Bůh člověku z něho pomoci nemohl.