Řídí-li se svět novým rokem?

Řídí-li se svět novým rokem? Mudroch, Durák a Sulcius.
M. Cokoli na světě jest, vždy k něčemu dobrému slouží. D. Náš svět, cožkoli má, jest marné a chatrné zboží. M. Dobrou nazveme věc, když k dobrému chýlí se konci. D. Však co tu viděti, jest jen klam a nástraha smyslům: na oko krásy je dost, však zhrozíš sezhrozíš se, barvu-li setřeš. M. Všecko je příčinou svou a k svému se záměru táhne; svět v tom spojení má, když příčina příčinu plodí. Předvrh jak by tu stál, kdyby nebylo podvrhu jeho? Záměrem řídí se čin, a bez činu všudy je mrtev. D. Já jsem bez spojení, nebo vlastní se spravuji vůlí. Byť svět z oplatku byl, co mi jest, když oplatku nechci? 73 Vlastní příčinou chut, a bez chuti všecko je blátem. Kdo hned od kolébky ani cukru, ni pamlsku nezná, dej jemu, co se ti zdá, však nechutně povrhne se vším: příčina příčiny jest, že žaludek nezvykl tomu: dlouhou navyklostí se příčina urodí skutkům. Nechť svět cokoli má, jest marné a nestačí nikam. M. Proměny světa se dály, a svět v své drží se kouli; vše, co se přihodilo, jest následkem účinků předních. Kdyby se Evina chut byla zmařila, věř mi, že nikdy nám ani Kain, ani hrdostí svou ten Babylon slavný nebyl by znám; ani pnoucí se do nebe věž ani solná socha; i padající vší hrůzou z oblaku síra, Levioson, Šor Habbor, Barjucher s Sabathyonem (ª) byli by nevědomost svou podivnou sadili jestost. Kdyby se Ebreů rod tak velikou nepojal láskou, bratra by Ejipčanům byl za grešli neprodal bernou, Jozef zdali by vladařem byl? – a bez něho čeled byla-li před hladovou se tu hájiti dovedla smrtí? – S vymřením rodiny však by tu lid, jenž vyvoleností nad jiné pyšní a vře – čeho věčně by škoda a žel byl – zůstal nestvořeným. D. (doskočně) Tedy Ebreů bylo tu třeba? – Méně kde podvodů, tam se i svárové rodějí zřídka. M. Následek uloží muže i ctnost dle způsobu svého: buďto je na světě ctnost nebo protivnou tváří se mocí! – D. Ctnostných nebožat jest, jako vznešených titěrek všudy. 74 M. K svému všecko tu jde. D. Proč ctnost se tu trápí a moří? Zlostník dobře se má, a poctivý všelijak hyne?? – M. Je-li co bez příčiny? – Ctnost včas včas odplatu bére. Krom času ctnost se i v obecnou smotlachu bezděky klade. Lidské věci jdou jako v kole a v kolo se plichtí; chasa obecní dá zvuk mistrovi moudrému často. Jeden druhému lže, však míní, by za pravé přijal. Nedvěda přijatého rád přepustí bližnímu svému. Všecko tak musí se stát, sice svět by se přetvořit musil. D. Věc těžká být zklamánu, však přetíží všecko, jestliže od přítele se tu věrný oklame přítel!! M. Za hříchem pokuta jde, nebo hřích trest v spojení nosí. Hřích však hříchem jest, když hříšně se navalí potah. Mistr, cokoli má, jen věc když mistrně spojí. Mistrovi učenec snad by tu chtěl se mu v řemesle rovnat? – Za pluhem pujdeme svým a každý si odpoví z svého. D. Cesta jest blízká, jako vidíme, k nešlechetnosti, k ctnosti předaleká, a lid má ztrpení krátké!!! – Mládež rozmařilou a starečka v dětinství máme; krása tu záměrů svých, ani odměny nevidí láska; mládenec bez milosti a stareček přátelství prázen! Blázen na místě svém, ba i pochlebník vysoce vážen!! – M. Za živa ztropějí smích, však napotom v paměti zhasnou. 75 D. Proto-li ctnost, aby protivným následkem tříbila darmo? Povaha světa-li jest, aby zlým se tu řídilo dobré?? M. Zákonodárce je věc, aby zákon zákonně vydal. Proto je zapotřebí, aby k tobolce vlastní se zřelo: svou kdo příčinou jest, nechť účinkem řídí se vlastním; blažení, protivenství jen v potahu člověkem vládne; čas však oblevu dá, když jemu se vyhoví zdárně. Což se tu přihodilo, bylo vždy svých účinkem příčin; jinák kdyby se věc v svém účinku zjevila světu, svět by podobu svou i spojenost změniti musil. Věř tedy: všecko, co jest, že tu k dobrému záměru slouží. D. Vždyť tomu neodpírám, že mohlo na světě někdy dobře i být; však nyní se všecko naopak děje. Někdejší přívětivost lidská svou laskavost zvrhla, šalba a důvtipný klam jsou vůdcové v rozcestí světa; kdo jinou rukovět má, ten zbloudí a nepřijde k místu. M. Zbloudění jednotlivé, když k obecné výstraze bývá, dobrou příčinou jest: nebo účinek vyvodí dobrý. D. Od toho dne, co se bratrský svár zlou vyjednal vraždou; co se tu před hezkými ctná stařena mládenci smála; dcery co utěšeným jsou nápojem schopnily otce; sirnatý dešť co tu lid, ba i městečko uvedl v popel; oslové hovořejí; a co slovo tu rozhodem bylo, pro který krev lidská nevážně se cedila často; světlo co opony má a ohlavem dvoří se rozum; pravda a spravedlivost co je hříčkou obmyslnosti; 76 každý co na svůj krám tak vtipně a mistrně bije; co sme tu čtyrmecítmých tak bolestně poznali koulí, hromových děl, bodáků a jiných k pohromě lidské nástrojů na tisíce; co vražda rekovstvím slove; vtipný co nešlechetník všem poctivým osídla lící; právo co násilím jest a právníka vyborně krmí: od toho všecko se dnes v tak zlou obrátilo stranu. M. Nevyhnutedlně tak se tu všecko musilo státi: pohroma jednotlivá jest ziskem všeobecnosti; víc-li se jednotlivost svírá, tím obecné dobré více se šíří a vzrůst svůj, jako to vidíme, bére. Nic není bez příčiny, nebo všecko je nevyhnutelné; klínem žene se klín, ale k dobrému kole se všecko. S. (k sobě): Tady je hádka a pře i chutně se mezi ně zplichtím! – Kdo v čas vyloží krám, se naděje velkého zisku. (k nim): S dovolením; kdo pravdu by rád, nechť poslyší řeč mou. Ku pravdě postaven jsem a pravda mi výborně sluší. Protož cokoli máte, mi hned jako vyložte k světlu. D. (k Mudroch.): K světlu? mužíčka znám: svůj lov má v zakalenosti. Sobě si rozumí, však i lid svůj pojme si v rozum; světlým světlosti má, ale kalným přepustí kal svůj; svého hledí si rád a do své tobolky shání; s moudrými mudruje, však i k prostnému sprostě se mívá. M. Jak tomu příčina chce; vždyť včelička z rozličných květin 77 obratnou schopností svou med přesladký vyvodí ročně. D. Co asi Sulcius jí a pije? – M. Jedem se živí! – D. (k Sulc.): O světě řeč tady jest, on chválí, a já ho tu haním. S. Nechť má cokoli svět, nám všecko se vyborně hodí. Žijeme, tyjeme, však za to z nás čas užitek bére. Mějte si, vám co se zdá, nám svět musí za něco státi. Tak jest úsudek můj, tak přemilé Popelky vůle. D. (k Mudrochovi): Sulcius vybírat zná, co mu na světě k pohodlí slouží! – Za plevu je-li mu svět čili za koudel Popelce jeho? M. (k němu): Řídí se záměrem svým nebo k čemu se uhodí podvrh. D. (nahlas): Světem vždy bude svět. M. (důvtipně): Však slušno-li pejřit se bláznům? S. Blázen v potahu jest: jeho smejšlení vyloží leckdos, jak se mu dá; jeho pán i sluha i vyslechne sprosták; učiní však, jak chce. A co učiní, komu je po tom?! – M. Je-li mu následek vhod? D. Když dobře se má, je mu dobře. S. Cestou přímou jdeš: nebo žijeme, abychom žili. Lidské živobytí v tom útěchu má, že je chutné. Na čas žijeme, čas nás z rozkoše přeplaví v trpkost času si vážiti, vždyť svět vlnou se protivnou zmítá; ovoce česati máš, když dobře ti uzraje vždycky! Pádel a nedorůstek svou kazí se nedospělostí. M. Jaký to Sulcius muž!! – D. I k řemeslu hodí se mému. 78 S. (uraženě): „K řemeslu tvému že já? – snad, povrchní člověče, blázníš?“ D. Lépe je bláznem slout, než Sulciem skutečně býti. Každý je tím, kým jest, byť štěstí mu poněkud přálo; šťastným nazve se však, kdo ctností si vydobyl štěstí; kouřem ostatní jest vyjasněným od slunce z rána. Kuř si tu, jak se ti zdá, však slunečko nezdržíš v běhu. M. (napomínavě): Pánem Sulcius jest a s pány se po pansku jedná. Řeč tady o světu jest. D. Vždyť znám, co jest a co umí. S. Proto i potřeba jest, aby světem se řídilo všecko. D. Světem? – Kde bude ctnost, ona váží a vycení skutky? – S. Ctnost jen k prospěchu jest. M. Já sám za to mám, že si nikdo na sebe nevezme hůl, ani řevnímu soku ji podá. S. Kdo věc vyvedl svou, ten život si znejblaženějšil. Ctnost již vymřela, však dala výstrahu na světě lidem: „Střezte se mne, kdo nemůže tak, jako přísluší býti“. Čas kdo pod mocí má, jest ctnostným za času svého; přejde-li ten, má chvíli, by nové si ohledal ctnosti. Ve světě panuje čas a pohodlí vine se k času. Komu se nahodí med, zdali chutně si k peluni sáhne, když jemu na vůli jest, aby pohodlí užíval svého? – Hořkost sladkostí jest, když nuznému pomůže s místa. Sladkost hořkostí však, když člověku vyniknout nedá. Blaze je těm, jenž v pochybnostech se prospěšně znají, ptáka v povětří když vidí i dovedou lapit. 79 D. Ctnost tedy v potahu jest? S. Jak čas nebo připustí místo. Slavným hrdinou jest, kdo mocné se uchytil strany; slaboučký prut je-li s to, aby ctnost mohl udržet vážnou? – Světa opravitel, když věc svou postaví na vrch, slavně se ctí; však jestli smekne, tu potupy dojde. D. K smíchu mi ledacos jest, však tomu se nemohu smáti: svět kdo opravit chce, nechť nejprvé opraví sebe: bez sebe opravitel tak jest, jako bez knotu svíčka. Svět má pohodlí své, a ctnosti se nepřeje koutek! Má Sulcius krám i příbytek s Popelkou švarný!! M. Sulcius způsobem svým jedná. D. Rci, ošemetností. S. Svět čeho chce, to mu dám, a co má rád chutného, béru. Času a osoby kdo se tu zmocniti zná, bude pánem. Ctnost buď čímkoli buď, když mně jen proklestí cestu. D. Za karban o trhu ctnost tedy vyložil Sulcius zištný!! M. Vyložil krám; vždyť krám kramářovi vydrží břicho. S. Tak jest. Však mezi námi ať dím, co je po světě komu, aby se traplivými zanášel pro něho věcmi? –!– Všecko, co vidíme zde, jen nám jest stvořeno k vůli; jiného smejšlení muž sice radosti nedojde nikdy. Svět má určení své, však sebou se stvoření víže; máme-li všeho tu včas, tak přejeme i každému zbytky. D. Kdo jest na zbytky živ, ten snadno se umoří hladem. 80 M. Kdo má rozumu dost, ten lehce si pomůže z bláta. S. Třeba-li v bláto se hnát, když k pohodlí volno je všudy? D. Volno co Sulciovi, není, věřte mi, každému volno. Svět sice jediný jest, však lid v něm rozdílný živ jest. Statkem a důstojností kdo mdlejšího přemohl soka, byť by i bez ctnosti byl, tak mocně je u světa ctnostným. M. Ctnost jemu podkovou jest. S. Jak k prospěchu třeba je komu: na ledu kovaný kůň snáz běží a – nesvrhne jezdce. Jezdcovi vše jedno jest, aby jel, jen projde-li zdárně: skutkem úmysl jest a úmyslem barví se skutek. Blázen úmysl svůj jen bláznění tvoří si švarně. Rozdíl toliko jest, čili sobě či jinému blázní. M. (ulekne se): Kde bude záměr a kam se tu poděje předvrh a podvrh? S. Záměrem žaludek jest, nebo bez něho s člověkem veta. Příčina živobytí nechť v přední se položí místo; žaludek natuží čin a činové člověka krásí. Co je tu bez prospěchu, nechť plevou a chamradím slove. Krásný svět by to byl, aby nás chtěl peluní krmit!! Plavec vlnobitím zmítán jsa, po zemi touží, do vody uvržený rád k suchému žene se břehu; rek se i obarví ctně, když vlastní mu nesvědčí barva, pakli že nástrojům svým moc dá a kreje se nimi. Jistě že v protivné bouři, ba v strašlivém rozbití lodě zůstane bez pohromy a k svému se doplaví břehu. 81 Kdo můž bez oček být, zdali pujde si kupovat brejle? M. Všecko se na světě svou žene příčinou postačitelnou: kdo svět bez světa má, ten světu se nehodí nikdy; na světě cožkoli jest, vždy ke všemu dobrému slouží. D. Svět náš cožkoli má, jest marné a chatrné zboží. S. Nechť má cokoli svět, mně alespoň všecko se hodí. D. Tím-li se na nový rok tak lehce mu odbyti dáme? S. Rok ten před rokem byl a napřesrok zůstane – ještě. ———— (ª) Levioson nebo Leviathan. Tak slove jistá ryba předivné velikosti. Na počátku světa bylo, prý, dvé takových ryb stvořeno: jedna samec, druhá samice. Že se však bylo co obávat, aby svět, kdyby se tato rybní potvornost rozmnožila, na zmar nepřišel, tedy světa opatrný tvůrce, jako dí povídka, rybu pohlaví mužského, jak rychle se urodila, vyřezal; tu pak ženskou, – čili za živa, čili teprv po smrti, co se jistotně neví, – nasolil a k slavné hostině uložil, kterou příští Ebreů vyprostitel po úplném vyhlazení všech Orlů a Gojů a shromáždění všechněch zemřelých nábožných Ebreů za všecka prodloužilá leta, pak sjednocení všech po celém oboru světa na různo rozptýlených, ještě žijících pravověrných údů lidu svému dáti umínil. U té příležitosti se i ten veliký vůl Šor Habbor i onen nesmírné velikosti pták Barjuchne zabije. 82 Abychom si však velikost obětí těchto poněkud představili, jest zapotřebí i toto věděti:z Leviosonovy kůže se rozbije stan pro množství milionů lidí – rozuměj pouhých Ebreů –, kteříž k vyprostitelovým hodům pozváni budou. Tím, co tu drahně přebude, přikreje se zed města Jeruzaléma, které u příští vyprostitelova tak veliké a prostranné bude, jako někdy všecka zem kananejská; domy na tři pražské míle zvejší, a kdo z nábožných nebude s to, aby tam došel, nadpřirozená peruť ho tam vynese. Považme nyní, co tu kůže na tolik stanů padne, co na obestření tak ku podivu prostraného města třeba, a když to všecko sečteme, ať mi někdo řekne, jak veliká kůže a jaké teprv to hovado býti musí? Veleslavný vůl Šor Habbor (bojím se velice, abych nestatečným tytulem jeho důstojnost nepohoršil: nebo čím větší vůl, tím většího tytule žádá) jest velmi živný a čiperný. Každodenně z tisíc uvedených kopců všecku požere trávu, ana pod jeho hladovým zubem se zase vučihledě zelená, a na jedno srknutí všecku vypije vodu, která za půl leta v Jordáně se ushromáždí. Jak blaze je okolí našemu, že ač dost jiných, přece však takového vola nemáme!! – Pták Borjuchne shodil jednou vejce z hnízda a to tří sta dvouobětních cedrů na třísky nejen podrtilo, nýbrž i okolních šedesát vesnic přene- 83 šťastně zatopilo. Vysoce vážený Rabbi Jehudo nazývá ho Bar Schimon Sis a dokládá: že ho jistý plavec na moři viděl, an pod kolena ve vodě stál. Maje pak za to, že by tu mělčina byla, napadla ho chut, aby se koupal. I zaslechne najednou v povětří hlas (bas kol), který ho od tak záhubného úmysla s tím doložením zvrací: aby si rozvážil, jaká tu hlubina jest, ježto před sedmi lety tady beroucí se plavec sekeru, dvamecitma kamenů dobré váhy těžkou, do moře upustil a ještě dosavád ke dnu nedopadla. Z toho se poučíme, jaký to pták a jaké nohy má. Sabbathion, i také Sambathion, jest kdesi velmi široká řeka, jenž přes celý týden s vyjmutím dne sobotního, převeliké skály vyhazuje. Poněvadž pak Ebreové toho dne na cestu přes dva tisíce loktů vzdálí se vydati nesmějí a tato řeka, krom ten den, za celý rok pokojná nebývá, tedy jim nelze na druhý břeh se dostati. Proto však dobře vědí, že tam bezčíslné množství jejich bratrů obývá, mnoho vlastních a slavných království má i všecky okolní národy v odvislé drží poplatnosti. Nemohou se však v tom shodnouti, kde ta řeka a to mocné jejich carství leží. Jedni tomu chtí, že v Azii, jiní v Afryce. V tom se pak srovnávají a úplnou o tom vydávají světlost, jaká tam zemská správa, kolik mocných králů a jak slavné komonstvo těm přeblaženým po- 84 sluhuje. Tito podivní obyvatelé se u nich vůbec: rudí Ebreové nazývají. Útrpnost s těmi, jenž více obecných povídaček, nežli zdravého rozumu mají!! – Fr. Vladislav Hek.