Satyryk

Satyryk aneb srdečné rozebrání všelikých smutných i veselých pravd. K prospěchu a jistému zpomožení všech, nynějšího vzdělaného věku skutečně a bolestně, vesele a smutně, volně a bezděky, sudou i lichou prostředně trpících, drobných i hrubých, jakéhokoli stavu a povolání, přece však vzácně a mnoho vážených – salva venia – bláznů. ———— Non hoc ista sibi tempus spectacula poscit! – Virgil. L. VI. v. 37. Moudrost moudře se má, když zbaví se zardění nevčas. nebo: Blázen blázněním svým jen včas se tu pánovi líbí! – Ten když pomine, pán však čerstvého najde si blázna. a tak dále. ————
Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu písnička zdaří: k písničce pravidlo má, aby nejprvé pro sebe zpíval. Hana s pochvalou vždyť se tu potažně na sejtě točí. Sitko nástrojem jest, jak k rozumu stačejí ruce. Někde je rozumu dost, však k účinku ruce se krátí: častěji dlouhoruká moc krátkého rozumu bývá. Svět vždy troudí se tak, jak jiskra mu připadne k troudu; 101 často je příčina troud a druhdy i příčinou jiskra, ohně proč se tu křes ani nemohl dopídit stvůrný. Troud jest dnešního dne věc účinku nevyhnutelná: marnýť bez troudu křes a bez křesu nejisté světlo; bez světla cokoli jest, však na slepou hraje si bábu! – Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu podaří hříčka. Příčina v účinku svém, ač někdy se nevidí, vězí. Soják hezký je pták – však světu jest v potahu hezkost; škůdlivec od škody jest nazván – tak smejšlejí mnozí; škodí-li osobně však, kde ví se, že mohl by škodit? Vlastnost účinkem svým jen vlastně si vybude jméno. Hejl v svůj vede se cvrk, když potravy zásobu vidí: všickni způsobem svým vždyť do světa cvrčeti chceme. „Hejl tedy obrazem jest, jak do světa sluší se míti; barvou dvoří se svou, a že bez zpěvu, dvoří se také.“ Vznešenou povahu má, když z cizí se vydrží špíže. Ptáka kdokoli máš, o to dbej, aby, může-li s to být, písničku švitořil tvou; když nic, tedy švitoř ty jeho: písnička písničkou jest, když zdárně se prohodí světu; mnohý důstojný pták, jenž sice by za grešli nestál, za sto se postaví hned, když zná vhod zazpívat času. Pakli se v svém nezná, nechť najme si někoho z pánův: v hodnosti dá se mu krm a v kleci se vysedí švarné; štěstí dovrší své, když dovede ptáčata loudit, kteráž cvrčením svým jsou pánovi k dobrému zisku. Jediný volavý pták jest nad sto letících lepší. V tom kdo nechce se znát, hlas ten svůj nejlepší zmaří: 102 povrchní váží se Proč, a Co veliké pod sejtem léží!!! – Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu podaří píseň. Mnohý ztřeštěný pták chce v novém zpívati rouše, kteréž z hříbu si sám, jak rozuměl, postavil na líc, nadějí posílen tou, že zvyklost novotou potře. Novota v počinku svém ač druhdy se výborně mívá, přece v následku svém, když k dobrému nevede konci, počte se v zlé a sotva že kdy v svém nalezne místa. Novota bez potřeby jest svárů v škodlivých tvůrcem. V nové převleč se jen, když ve starém nemůžeš dále! – Věčně-li masopust jest, tedy blázněním ustav si chřtán svůj. „Blázen v čemkoli jest, v svém bláznění zůstane vždycky,“ protože povahou svou dle zvyklosti vodí se lichou: lichou, protože rád by se nějakým dětinstvím blyštil. Děti způsobem svým jen dětinskou hledají hříčku. „Takový neškodí, leč že by náhle se vytrhl ze sna.“ Zdání a radostný sen i moudrého častěji těší. „Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu podaří píseň.“ Měsičník povahu svou své zdání i obyčej mění. „Růže před časem, byť míň voněla, přece je růží!“ Člověk způsobem svým, jak rozumí, světu se vrhne. 103 Rozsudek s účinkem jde, ač velmi strakatě často. Kolo že točí se, znáš, však znáš-li i proč se tu točí?? – Příčina v příčině své jen vládne všelikým kolem; točení rozumí jen, kdo zná, proč točí se věcnost:* věcnost potahem svým, však věcí i účinkem vládne. Vidění v potahu jest, nebo čas má ke všemu brejle; těm, kdo vyhoví, má v svém okršku vidění jasné. Mrak i to zatmění jest jen lidským v potahu očím: dobře vskutku se má, kdo dítětem, třeba i fantou do světa položen jest, když k stavu se osobní svému, sobě i záměrem jest, soud obecní polože za hřbet. „Což tedy obecný soud?“ – Jen třtina se klátící větrem: dnes, ba vždycky je tam, kde vítr ji uložit ráčí; všudy je na místě svém, kde místo si vybude dobré: zná-li se příčinou svou, že pánu se účinek líbí, proč by se na rozum ptal, na to zboží, co potažně platí? – Co se mi líbí tu dnes, bude záměrem dnešního štěstí; zvrátí-li zítra se sen, však naleznu předměty nové, kteréž očerství chut a k novému zaostří zisku. Člověk proto-li jest, aby sotně se koukolem bavil, pšenice hledaje tam, kde vzrůstu ni vzniku jí není? – Černá v okolí svém jen hnízdí a páří se labuť. „Rozum člověku dán, aby ním v svou vedl se cestu: cest pak k blahotě dost, jen očí je potřeba dobrých; těch kdo užive včas, jest pánem všelikých věcí.“ ———— *Věcnost, die Eigenthümlichkeit einer Sache. 104 Se všech sevřený stran má člověk zůstati pánem!! „Zhoubcem je-li si sám, proč, medle, si na zhoubu stejská? Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu písnička zdaří.“ Tvoří-li člověk si zlé čili v zlém již položen bývá? Povaha náruživá je-li ním nebo vládne-li on ní? – Bude-li příčinou věc čili stane se příčina věcí? – Kdo tomu cesty zná, nechť blahosti opraví stezku. Člověkem, člověče, buď, však v ctném hleď zůstati pánem: poctivé snažení tvé ctnost konečně uloží v dobré; Sulcius v nešlechetném i zemdlí konečně panství: medle, co panství jest, než krásného vidění stínem, jestliže ctnost čistá všem skutkům po boku nejde? – Všecko, co marného jest, jen do času marnosti trvá. Té když uběhne čas, i sláva jí uběhne také. * * * Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu písnička zdaří. Arci že spokojenost v své hojnosti nalezne místo, kdo však spokojen tak, aby nějakých žádostí neměl? Častěji věc sladká, když dlouho ji cumleme, zhořkne; dobré, každý to ví, že nejdříve omrzí bydlo; vrtkavost neošitá nás s jednoho na druhé vodí, však by i vodila dál, než konečně nemůže z bláta. 105 Všecko, co na světě jest, jen včas se tu užive hodně; hodnost všelijaká však potažně k věci se mívá; hodným zůstane pán, když v ctnosti si založí hodnost: marnost titěrkou svou jen s námi laškuje chvílkou; neb kdo prohraje čas, i svou v něm prohraje hodnost. Čas vždy řemeslo své jen pravou provodí rukou; moc kdo v pravici má, ten arci že vykove věc svou. „Levice v prospěchu svém vždyť ráda se pravici připne, váhou aby si tou věc k dobrému pohnala konci. Věc bude tak nebo tak, jen nám když k prospěchu slouží: s jara dvoří se strom a zbytečným květem se pyšní; dospělé leto si však květ k ovoci vybére statný; podzimek podaný list dá za hříčku každému větru, aby je přes matku, ba i přes zrak vynesl lidský.“ Výše-li vítr je hnal, tím hloub svým upadne časem. Pánem tedy je čas, nebo ziskem všelikým vládne. „Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu vyvedou ptáci.“ Dán však na hlavu taz: když oudové nerovnou spřeží k svému vedou se zvlášť a o hlavu nehrubě dbají, zda v té směsici zná, jak hodně je zůstati hlavou? – V hlavě je zrak i sluch i čich i výmluva také; hlava jakožto pán má pod sebou tělesné oudy, kteříž polohem svým jí sloužejí – v podvrženosti: hlavou tělesný stroj se hýbe, a bez hlavy mrtví. „Hlava pánem jest, když zná v čas hlavně se ozvat“.ozvat.“ Pán však základem svým a údové podkladem jeho! Protož pod brky své shromážďuje, jen co mu vhod jest: 106 pro něho svět trvá a pro něho narostly houby; vším jest u sebe sám, a bez něho všudy je pusto. Vášně i náruživost jsou základem velikých ctností, v nichž by se moc nizká ani nemohla udržet chvílkou: nestatečnost blbá, ač vznešeným pudí se ostnem ke skutkům dokonalým, však bez moci pozadu usne. Svět když k šalbě se má, vší mocí se k záměru tlačí. Pán když uloží věc svou včas, jest skutečně pánem, leč že by příhoda líp své znala si uložit panství. Břích jak pro tělo jest a titěrka jménem se krásí, tak jen dokonalost v svém okršku postaví hodnost: blázen, dej mu i stříbrnou karkuli, učiň ho rádním – ozlať ho po čele, zbarvi mu tvář, však zůstane bláznem. Duše vznešenost svou i v chatrném těle si hájí: tělesné vznešení má, ach, nejednou chatrnou duši. Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu cvrčení zvede. Pán tedy v potahu jest! – „Jak zná sebe sám nebo čas svůj; v svém však dobře se má, když v nejistém slaví se hlučně: obrubou světa je hluk, když s nuznou potřebu stačí.“ Hlučným kdokoli jest, nechť pomyslí, dobře-li hlučí!! – „Každý se způsobem svým, jak rozumí, do světa vrhne.“ Hluku je častěji dost, však při hluku rozumu málo; více-li nádoba jest prázdná, tím zvučněji hlučí; plná povahou svou jen mírně se dotknutím ozve. Nejednou tropí se křik, když rozum mlčeti káže; 107 podruhé mlčí se tam, kde rozum křičeti velí. Náruživost lidská, když měch svůj přeplní, plení. Jako s vysokých hor kde voda se úprkem valí, cokoli zastihne, hubí a v spádu se rozpění krátce: rovně i bouřlivý duch, kde může se opříti, kácí; kde pak sevřený, tam svou vlastní se rozetře bouří. Světská velikost vždyť jen světským měří se loktem; loket všeliký pak i všelijak rukou se bére: neb kdo měřiti chce, aby vyměřil, po loktě táhne. Rozum arci že světlostí svou vede na cestu skutky, však když váží se čin, jak často tu zděraví váha! – S potřebu bělí se ctnost a s potřebu také i černí; „časem dospěje květ a v čas svůj ovoce zraje; moudře-li ten jedná, kdo před časem takové žádá??“ – Rozum návodem hnán svou píšťalou puzeně vřeští: svět svou píšťalu má i dech se mu k píšťale rodí, aby se pískalo tak, jak čas, ano potřeba káže. „Dobře se do světa má, kdo železo za horka kove; neb když vychladne, dá i práci i vejdělek na zmar.“ Ubohý pištěc, když své nevčas vyloží kousky!! – „Všeliký na světě pták – Jest ptákem a švitoří ptáčně.ptáčně.“ * * * Svět dnes podvrhem svým, však zítra se spravuje jiným: „Dnes jen pro dnešek jest, a pro zejtřek nastane zejtra.“ Záměrem všecko je svým, jen prostředky mění se denně. 108 Kosa ke pšenici jen způsobným ostří se brouskem: „Brus tedy pudidlem jest, nebo ke věci působní kosu.“ Zde kdo v rozpaku jest, jak svou si tu vyseče stezku? „Nejprvé mysl si dej, změř nádobu, ohledej brousek; to když na sebe jde, co ti vyrostlo, posečeš chutně. Ve věci roztržité jen mysli je potřeba stálé.“ Mysl nestálá se ze skutků vrtkavých jeví: muž když nemužem jest, snad peprným zhojí se lekem? Věz, že peprný lek i každému žaludku zdravý. „Peprný díš?“ – V zlém jest, kdo lečí se v bolestnou chvíli naruživě a pepře si dá víc, nežli mu třeba. Tělo v složení svém jest otrokem, žaludek pánem: všecka od něho moc vychází a životní tělo! Bez něho tělesný stroj, ba i obrový, mžiknutím shrkne.“ Sladká směsice však i silnému žaludku škodí: sladkost pro děti jest, a koření pro muže roste. „Světu se zpomůže tam, kde způsobnost jeho se uzná“.uzná.“ Pročež lékařství ber, jak z zkušení káže ti rozum: nevčas výborný lék jest člověku trávícím jedem. Světská světským chce jen zdárně se lečiti nemoc; tělo k tělu jde, však mravnost k rozumu sáhá. Mravní mor jest vrhem svým vždy nejstrašlivější. „Nemoc i lékařství své jen z času si vybude jméno: Krom času lékař a lék jsou zbytečné potřeby v domě; zdraví neprospějí, a přec vyprazdňují měšce.“ Svět tedy nemoci své jen zvláštního lékaře hledá; není-li moudrého zde, i Černila vezme si z nouze. Dověra častěji víc, než umění lékařské léčí. 109 „Mravnou nemocí však jak duch, tak tělo se hubí.“ Člověka v spojení svém i mravně i tělesně mějme: Mravnost bez těla nic a bez mravu tělo je mrchou. „MravnostMravnost neurčitá však sem tam často se klátí, ježto by pohnutkou svou jen přímou běžela stezkou: proto i pepř a sůl jak tělu, tak prospěje duchu; obojí vlastností svou, kde naleznou neduhy, lečí. Moudře-li ten jedná, kdo pernému léku se příčí? Perníkem bude-li s to, aby zkvašený usadil rozum? – Věčně-li všeliký pták má navyklou písničku zpívat, kteráž přízvukem svým již z dávního uběhla zvyku? – – Již tedy mluviti čas, zrak mdlý nechť zostří se jednou! Důtklivý spis, jejž satyrou nazvali předkové moudří, tresce neslušnost, však tají osobu, povahy křivé uvede v smích, ctnost hájí a ctí; tudy k mravnosti vede. Žeť pak svět všudy má, čemu chutně se zasměje moudrý, co z toho? – Vždyť i moudrému dost se tu vysměje blázen, jenž jako všeliký pták svou původní švitoří píseň, nedbaje na slušnost nic, jen když se mu písnička zvede. Koho se dotekne spis, ten arci že kysele hledí; skladatel bez viny jest; nebo raněné osoby nezná. Lehkosti, jichž všudy dost, si samochtíc vrážejí střely. Bodnutí zahojí hned, kdo mravný vykvasí neduh; mravně kdo zdráv, můž bez strachu hrát si i střelami těmi. 110 Dokud troudí se cit; jest znamení potěšitelné – naděje opravy. Cit když otupí, po mravích veta! – Satyryk důvtipem svým víc mravnému prospěje světu, nežli i ten, jenž zásluhy ctné v svém plemení měšci, chudobu zákonem tře a se bohatí nástrojem tímto, uhne pravidlem však, když musil by zavadit o své. „Zákon proto je dán, aby lidskému dobrému sloužil: moudrý v nynější čas jen výnosným uměním moudří.“ Takovým ohlavem svět, ach nastojte! vodí se dávno. Může-li satyryk tvůj, když tomu je tak, se tu ozvat? – Víc než ten, jenž krásí se tím, co bližnímu pobral; nežli i ten, jenž pro velký nos rád soustruje brejle; pravdu zakalí, leč pak vylíčí tak, že se líbí. „Mistrem v řemesle jest, kdo rozumí řemeslu svému.svému.“ První ke věci krok, když řídí se opatrností, žádanou užene věc a k zištnému přivede konci: ten, kdo počne si v Ach, věz, druhdy že uvízne v Ouve! – Ne však uměním vždy, i příhodou stane se mistr. Mnohý mudruje dost, však hluchým a mudruje slepým: pakli že drsnatě jde, i zub svůj srazí si někdy. Když tedy všeliký pták svou původní písničku zpívá, kdokoli na uši zdráv, nechť přízvuku rozumí jeho. Proto-li satyryk má, když bez brejlí užívá zraku, mlčeti tam, kde lékaři dobrému mlčeti nelze? Satyryk rozumem svým jest opravcem porušenosti mravů a proto se vážiti má, že k dobrému vede: víc než vznešený pán, jenž v svědomí pokoje nemá, 111 ačkoli švarný ho řád všech veřejných výčitek sprostí; nežli i ten, jenž pána i čeledě směsičně šidí mistrnou chytrostí svou – dle služby a úřadu svého. Nežli i bojovník ten, jenž přeslici na místo meče na pravý zavěsí bok a se k pokojným udatně mívá; kterýž uměním svým ctnost hyzdí a nepravost krásí, obrazy slaví a ctí, však živého sužuje bratra, nečisté svědomí své mní penězi očistit svými, o nichž se ví, že na každém trojníku sirotčí kletba vězí a krvavé Ach! v tom prokletém pokladě straší. Nežli i ten, jenž v úřadě svém, maje mluviti, mlčí – mlčením častěji víc, než mluvením naloví rybář: rovně i ptáčníka, že mluví-li, rozplaší ptáky. Zisk již konečně chce, aby všecko se rovnalo k svému. Cokoli čestného jest, ctnou satyryk obestře chválou; vetchost uzřel-li kde, jen děravé směje se střeše: protože vrabčata tam, jak mohou, se nejvíce hnízdí. Vrabcův na vysokých co tu viděti bez brejlí – střechách! – Jest tedy na místě svém, ba ví, než zákoník mnohý, který bojí se v zákoně číst, aby neviděl zlost svou; jenž oči má, ale jen k sobě a pro sebe hleděl; jenž uši má, však jen aby vyslyšel pochlebování; jenž mluv má, ale cokoli dí, v zlou směřuje stranu; jenž tělo má, však jen aby v rozkoši volně se páslo; nežli i ten, jenž čárku hájí, a smazuje řádky: kopytem, praví se, svým že s Parnasu svrhuje umky, ježto se vůbec ví, že v kopytě rozumu není; nežli i ten, jenž za peníz bůžka si upeče k snědku, 112 štěstí, rozum a ctnost však za ořech děravý dává; hříčky světí a ctí, ale moudrostí povrhne směšně: aby si v svědomí zlém jen povrchně opatřil pokoj, oběti dá tomu, jenž ani zlata, ni mumreje nechce, protože čistá ctnost jemu vzácnou obětí bývá, nečisté svědomí pak, byť dosti se třpytilo, – blátem. Než ten, jemuž svět ani nebesa předmětů tolik obsahují, aby záměrem svým se tu uložil jednou: Bůh sám dobrý mu jest, když dá to, co dobrého žádá; nejde-li všecko mu vhod, všem svatým i udělí výhost. Nežli i ten, jenž obrazem svým jest podoben lidem, vnitř pak cokoli má, jen dravému přísluší vlku; k tomu i užive vtip, aby bližního neslušně tejral; pálí světlo a šeredí brk, aby oklamal bratra; uzlík blysknavý na prsou má, aby okřičel oko, kteréž zdravostí svou, co se skrývá pod uzlem, vidí. Nemocí všelijakou se svět náš přebídně klící: tělesnou přemůže smrt, však svět ani nestačí mravné, aby se opravila a věrně se vrátila k ctnosti. Světu jest v potahu ctnost: nebo chválí, co chváliti sladko! Silný se po slabém tře a chytrý si prostého sedlá: nešlechetnost svou obranu má, když mrakotou vládne, neb tudy způsobnost svou jen k vlastnímu zavede zisku. Rozum položen jest mezi zboží docela cizí, které se vycliti, však ani svobodně prodati nedá. Všeliký na světě pták svou původní písničku zpívá, nedbaje na přízvuk nic, jen když se mu podaří píseň! – Není-li satyryk již tím mocným lékařem mravů? – 113 Navyklou zlost tepe, miluje osobu, povahy směšné uvede v smích, ctnost hájí a ctí i potěší smutné. Dobře-li ten jedná, jenž tomu se protiví muži?? –