* * * Jen nevzbuďte mne z mého opojení,

Jaroslav Hendrych

* * *
Jen nevzbuďte mne z mého opojení,
Jen nevzbuďte mne z mého opojení,
jímž víno rudé hlavu zavine, vždyť nad tu chvíli sladšího nic není, a sama sebou záhy pomine.
Jen nevzbuďte mne z mého umírání, já lidem tak se rád už vyhýbám, vždyť špinou páchne jejich povídání, a v chvíli vážné člověk rád jde sám. O radost světa obrala mne žena... – Pryč, sladký přízraku, – my chceme spát, – buď, samičko, teď ticha jako pěna, – až spánkem klesnu, můžeš se mi smát! – 54