Mně stůně mládí... (1900)

Jaroslav Hendrych

Diplomatická verze Ediční verze
JAROSLAV HENDRYCH (Z. HARDEN)
MNĚ STŮNĚ MLÁDÍ...
V PRAZE NÁKLADEM E. WEINFURTRA – TISKEM F. ŠIMÁČKA 1900
[1] PŘEDMLUVA.
Chváliti autora v předmluvě knihy náleží jistě mezi spůsoby, které nemohou býti příjemny ani básníku, ani tomu, kdo předmluvu píše.
Nezavírám oči nad nedostatky této sbírky, ale také neznám nic horšího, co bych autoru přál, než bezvadnou lineárnosť díla hned na počátku literární karriery.
Za to pevně věřím v cenné stránky knihy a v těch vidím zárodky silného, svobodného rozvoje.
S těmito nadějemi (a víc nechce říci žádná první kniha) s důvěrou se chápu básníkovy ruky a jdu do budoucnosti s ním.
3 Pro uvarování všech zbytečných hádanek, proč předmluvu píšu právě já, podotýkám, že sbírkou těchto písní byl jsem získán dříve ještě, než jsem autora poznal. – Už tenkrát jsem se rozhodnul, že knihu doprovodím svými slovy.
DIVÁKY, 18. září 1899. V. Mrštík.
4
Už víš? – Mně stůně Mládí! – Už víš? – Mně stůně Mládí! –
 My měli se tak rádi, – já denně vždy je zulíbal a pohladil a pochoval; – však ono – chřadlo kradí... Mé Mládí chřadlo kradí... Tu přišli kamarádi, – ač slzelo, – já přec se smál, je do areny žití vzal... My měli se tak rádi. My měli se tak rádi – a láska k hříchu svádí... Já plnou hrstí rozdával a Osud zatím chytře bral – – a teď mi béře Mládí. 5
JARNÍ MELODIE.
1.
Ze země z rána Jaro vypučelo, Ze země z rána Jaro vypučelo,
 zrak ponenáhlu otvíralo v dáli, buclatou rukou přetřelo si čelo a mělo zlost, že ptáci se mu smáli. Pak ale vesele, jak pravé dítě si poskočilo, šaty odhodilo, v nahotě bílé lehlo na pažitě a vzduchem kolébáno tiše snilo. A přišel On se svojí hrubou silou, to dítě líbal, vyssával mu rety, – a ono vděčně s duší blahem spilou mu v černé vlasy vpletlo bílé květy. 6
2.
Modravý večer lehce usmívavý Modravý večer lehce usmívavý
 při svitu lamp se valí v ulicích, ve vůni vypučelé v parku trávy a zvlhlém dechu stezek rozmoklých. V něm vášeň dusící mne lidmi zdraví, již z venku jdou z výletů nedělních, – jich hovor plyne líným tokem lávy, z nějž občas jiskrou šlehne horký smích. Kéž byla byste zde, koketko moje, jež nevěříte v divých vášní roje a v hnusný příval sladkých, lidských běd, a dobře vím – a ví to celý svět, že odevzdaně, beze všeho boje by k líbání jste dala mi svůj ret. 7
3.
Ó jaro těžké s vůní mámivou! Ó jaro těžké s vůní mámivou!
 Ty nejsi ženou hezounkou a mladou, na retech rudých s písní zářivou a s klidně bílou poodkrytou vnadou! Ty nejsi děckem, které těší svět, jež dovádí a směje se a skáče, jež maní utrhne si bílý květ a nad zvadlým pak lítostivě pláče. A nejsi hochem, jemuž ideál mihotnou září ze clon mlhy svítí, jenž s ohněm v oku běží v šedou dál a se smíchem se v propasť bídy řítí! – – – – – – – – – – – – – Jsi vilnou maitressou, jež tělem svým, lehounkou vůní, růžovou svou šijí a linií oválem mladistvým nás slabochy až do extase spíjí. 8 Jsi chorým děckem s hlavou zduřelou, jež v horečce tak divná křičí slova, tu stichne – oči s září vymřelou pne do dálky – a blábolí hned znova. Jsi hejskem, – hýřením jenž zkazil krev, pod oltář vášně složil svoje tělo, – a žije přec poslední vzpruhou cév, – ač chvástá se, že žít jej omrzelo! – – – – – – – – – – – – Jsi maitressou, jež kupčí tělem svým a vůní svou nás do extase spíjí; – jsi dítětem horečně nemocným, jež děsí nás svou blbou apatií; jsi světákem, jenž prolét’ mládím svým, vtip o němž řeknem’ s krutou ironií. 9
4.
Zdaž ráda jaro máš, Ty moje drahá ženo, Zdaž ráda jaro máš, Ty moje drahá ženo,
 jež blátem špinavým je celé potřísněno, ve zraku jehož mdlém zoufalství slza plá, – jež leží před Tebou v své pýše pokořeno, před Tebou, jež jsi bílá, rozkvetlá, – ó ženo zlá? Ty měj je ráda, měj a v náruč svou je zvedni a zachyť sílu mu, jež mizí ze dne ke dni, ať vzpruhou šílenou nám krásnější zas vzplá, – a – marno-li vše již, nuž, slaď mu chvíle slední, než klesne na vždy hlava uhnětlá, – ó ženo zlá. 10
5.
Dnes opět Jaro ze sna svého vstává, Dnes opět Jaro ze sna svého vstává,
 obtloustlé údy v pestré šaty halí, schumlané vlasy chvatně urovnává, pak ruce skládá v klín a hledí v dáli. A vidí prchlé již své teplé mládí; chvil blahých řada, jak se mlhy honí, tak kráčí před zrakem, z nich každá kradí se na ně zadívá a hlavu kloní. – – – – – – – – – – – – Ta slasť vždy s sebou tolik kalu nosí, a kapka špíny jen – tak v duši studí... teď vzduchem hvízdlo zasvištění kosy....kosy... Slyšíte Jaro vzlykat v mojí hrudi? 11
6.
Dnes přistih’ jsem se náhodou, Dnes přistih’ jsem se náhodou,
 jak stíral jsem si rukou svou jakousi mlhu s očí svých, palčivou vlahou zarudlých. Pak do ruky jsem péro vzal, co v duši znělo, to jsem psal, jen ob čas v dál svůj zrak jsem přel, kde Vás jsem, moje drahá, zřel, – jak dala jste mi ruku svou a pak,pak jak chůzí pomalou jste do schodů šla – a Váš hled jak rozbolnil mne naposled.
12
LETNÍ NOC.
Noc táhne šedivá do polí mlčících, do rolí spících v tiché resignaci, kol hlavy gloriola šedin vlajících se v dáli rozbíhá a v dáli ztrácí. Tak tiše, příšerně své ruce rozpíná a lidi chytá v horkou náruč svoji, ku ňadrům bohatým je mocí připíná a sladkým přívalem je mléka skojí. Pak ostrým pohledem je všechny opije, dá ženu k muži, muže hodí k ženě, svým vlasem šedivým vše vhodně přikryje a s klidem v tváři dál jde utajeně. A stlumí výkřiky špinavých orgií, pláč tichý té, jež podala se právě, šumění polibků pršících na šíji i prvních na rty daných ostýchavě. 13 Noc táhne šedivá do polí mlčících, se spokojeným smíchem nad svou prací, kol hlavy gloriola šedin vlajících se v dáli rozbíhá a v dál se ztrácí. 14
SKON LÉTA.
Ve zlatých strunách chvějících se jemně, kterými slunce spjalo šedou zem, sestárlé Léto zpívá píseň temně svou rukou bloudíc zlata pletivem. A zpívá o ptácích, již v dálku létli, o bílých květech sešlapaných v prach, o rudém máku, jak mu líce kvetly, o jitrech vonných, nočních tišinách, – tak bolně zpívá, ruku v struny noří, – však zlatých strun znenáhla ubývá, kraj tmí se zvolna, západ rudě hoří, zvon na věži se tklivě rozkývá – a Léto marně rukou struny hledá, zem celou s pláčem béře v náruč svou, – ach, viďte, studí tak ta mlha šedá, jak smrť když sáhne rukou ledovou! 15
* * *
Má duše ubohá je jako bídný pes, Má duše ubohá je jako bídný pes,
 jenž s hlavou schlíplou bloudí ulicemi, za rány, kopnutí má pohled němý a místo hledá jen, kde už by znaven kles’. Má duše ubohá se potácí jak vrak, jenž zbaven plachet, stěžňů pluje v moři, v něj bije blesk, jej vichr zvedá, noří a slz svých přívalem jej smáčí těžký mrak. Má duše ptáče jest se křídlem zlomeným, jež marně touží nad zem vzlétnout výše, všech sil svých napjetím už sotva dýše a v blátě studeném se plazí tělem svým. 16
* * *
Tak zvláštní smutek jako páska šedá Tak zvláštní smutek jako páska šedá
 mou duši dosud jasnou obepíná, – a stará vlna špinavá se zvedá, svým kalem stříká, do výše se vzpíná. Vše je tak smutné: déšť, jenž zvolna padá, i zvuky hvízdající meluziny, zamlklá, pustá, sšedivělá lada a v dáli mizící již stromů stíny. A člověk jde – a mimoděk tu cítí k té šedé zemi vřelou sympatii, tak že by v úplat dal své celé žití, by nechala ho k těm, kdož v ní už hnijí. 17
VIS-À-VIS. Psáno při zvuku písně „Zahučely hory, zahučely lesy“, jež zvolna se nesla z protějšího okna.
Nuž jako každý básník pravý mám též já svoje vis-à-vis, odkud mne časně z rána zdraví piana jásot hřímavý, odkud též na mne často zírá pár drobných očí zářivých, pak – žel jen, že tak záhy zmírá – je slyšet kdys i lehký smích. Jest škoda, moje milostpaní, že svého muže máte již, – jste vždy tak krásná po vyspání, a temné kruhy sluší spíš té Vaší hebké, bledé tváři, již krášlí časem jemný nach; – a Vaše vnady teplem září – zvlášť v rozkošných těch nedbalkách. 18 A já jen mohu, paní drahá, si hráti s Vaším hošíkem, jenž na mne ručku tlustou vzpřahá, po okně jezdí prstíkem, a kterého Vy líbáváte vždy vášnivě a dlouze tak a při tom ruměn v líci máte, a radostí Vám září zrak. Což teprve, když muž je doma a přikrade se za Vámi, když vlas Vám líbá lehce rtoma a naklání se nad Vámi, – tu obrazem jste mého štěstí – a proto vždy mne rozruší ta píseň Vaše, jež bol věští a v níž se slzy vytuší. 19
VE VÍDNI.
Byl večer letní – tak, jak často bývá, kdy paprsků směs ve vzduchu se slívá té zemi sprahlé v slední polibek, – kdy vánek unaveným lístkem kývá a vůně šíří se tak opojivá s tím rojem klidných, světlých vzpomínek. My Pratrem šli. – Byl polopustý právě, jen rodin pár ve žluté, svadlé trávě s pobledlých dětí hloučkem sedělo, však nebylo ni zmínky po té vřavě, jež u dětí vždy rozpoutá se hravě, vše jak by starostmi už zněmělo. A pojednou se všechno oživilo – tam odkud’s za městem se vyrojilo dělníků hejno v šatě zedraném – a stromořadí, jež dřív němé bylo, teď směsí hlasů, kroků hovořilo a bujelo až chvatným životem. 20 A řečí zlomky chytám, tak jak letí, – ty cizí jsou, jim těžko rozuměti, – však náhle u mne česky ozve se: „Teď vyhnal mne, kdo bude živit děti?“ – a duch můj rozkochán tam, domů, letí, vždyť cizí bol tak těžko chápe se. 21
REMINISCENCE PODZIMNÍ.
A pořád jen ta mlha šedá se nade Prahou zvolna zvedá a houstne v těžký, dusný mrak, – teď hyne vše a zvolna zvadá a listí tiše k zemi padá, lpí na všem, na všem smrti znak. – A je to vždycky k pláči tak!... Já měl jsem také svoje léto, kde plno květů rozeseto, vše jasem, vůní protkáno; – však květy byly papírové, a po bouři pak opravdové vše bylo v cáry zedráno... Vám je to k smíchu, že ano? 22
SMRT.
Za noci měsíčné, kdy modrý příval ve vlnách drobných ve vzduchu se chvěl, kdy vzdechy snů klid v němé písni zpíval a lehký van jej v tercích provázel, – já Tebe zřel v zahradě duše svojí jít stezkou známou, jíž šla’s tolikrát, kol záhonů, kde holé pruty stojí, kde bujný květ Tvým dechem dávno zvad’. A zpříma kráčela jsi k mému skrytu, – kde slední květ jsem tělem zakrýval, – Tys pro něj šla, Ty, věčná, bez soucitu – a já Ti přec již tolik, tolik dal. Přede mnou stanula’s, tvář Tvoje bledá zářila z modra, vůně šatů Tvých kol tančila... – „Nač ruka Tvá tu hledá, zde vezmi – poslední – hleď – z rukou mých.“ 23
REQUIESCAT.
Do hrobky snů svých duše moje vešla, na rakev malou kytku aster dala, shrbená pláčem, těžkým smutkem sešlá ku modlitbě své tenké ruce spjala. A smích Váš bujný za ní se tam vedral, o stěny hrobky zdivočile tloukl, do rakve kop’, s mrtvoly rubáš sedral a naduv tváře plamen svíce sfoukl. Pak vyběhl a zpíval na výsluní,... má duše smutně všechny cáry snesla – rubáše cáry plné zašlých vůní – a v měkké lůžko jich ve mdlobách klesla. 24
V MÉM SRDCI ZEMŘELÉ.
Což špatně jsem Vás pochoval? – Vždyť na hrob jsem Vám kámen dal – a pod zlacený napsal kříž, že žila jste, že nejste již a že jsem Vás měl jednou rád. – A vše to – je Vám málo snad? Proč jenom vždy, když chci mít klid, Vy přijdete mne navštívit; – stojíte v koutku bez hnutí v své říze barvy labutí a nemluvíte nikdy nic. – A když Vám vyjdu potom vstříc, pokorně začnu dál Vás zvát a za ruku též chci Vás brát, tu zmizíte mi pojednou a vzpomínku jen bolestnou 25 v churavá ňadra vetknete! – – – – – – – – – – – – Proč, Mrtvá, ležet nechcete! – Proč chcete hlásat světu dál, že špatně jsem Vás pochoval? 26
NECHOĎTE DÁL!
Vy naivní, jež ruku jste mi tiskla, jíž bázní měkkou vlhký hlas se třás’, jíž v oku velkém mladá vášeň blýskla, – Vy zapomeňte na mne, prosím Vás. – – – – – – – – – – – – Vy přišla jste ke dveřím mojí duseduše, teď klepáte a posloucháte as se rtíkem stisklým v třesoucí se tuše, co říká ten, jenž tolik lákal Vás. Zůstaňte tam! – Vy byste rukou měkkou s oltáře květ mně vzala s vůní mdlou, dar vzpomínek, jež duší mou se vlekou za nocí žhavých s lící pobledlou. Nechoďte dál! Vy byste zaplakala v těch pustých síních, kde se tříští hlas, kde vůně jara právě dovzlykala ve síti pavučin, již setkal čas. 27 Že cestu zpět v svém nenajdete lkání? Nuž, soucitu Vám lampu rozsvítím, dám sledním svitem z ní Vám požehnání, až z kroků Vašich klid vát’ ucítím. – – – – – – – – – – – – Vy naivní, jež ruku jste mi tiskla, jíž bázní měkkou vlhký hlas se třás’, jíž v oku velkém mladá vášeň blýskla, – Vy zapomeňte na mne, prosím Vás. 28
VZDOR.
Chrám duše mé kdys nádherou se stkvěl, na oltáři chor světel němě stál, dav pobožných skroušené písně pěl, k nimž doprovod já na varhany hrál. A oblak kadidla se vzduchem nes’, v svůj bílý závoj věčné světlo skryl, z něj těžký odor ponenáhlu kles’ a proudem mdlým se v temné kouty lil. – – – – – – – – – – – – Však přišel’s Ty, Ty anarchista Zmar, – ve chrámu mém jsi bombou o zem třísk’ – a slyším dosud, z mraků dusných par jak výsměch Tvůj tak vítězně si výsk’. – – – – – – – – – – – – – A Ty se’s domníval, že budu lkát? ostrými nehty rváti prsa svá? – snad spílat Ti? – ó ne, jsem tomu rád, je dobrodiním velká krádež Tvá! – 29 Nač Tobě k vůli jevit ženský rmut? Já prohrál jsem, – však po boji je klid, – dám oltář v kout, jenž zůstal nedotknut, tam chci zas věčné světlo rozsvítit. 30
* * *
Nežalujte po horách, Nežalujte po horách,
 nežalujte v lesy, nebluďte ve skalních tmách, samota kde děsí, – jděte dolů v údolí, vonné jsou tam květy, duše když Vás zabolí, postesknou si rety, – vánek v líc Vás pohladí, rmut odnese v dáli, – přiznáte pak v úkradí, že jste marně lkali. 31
CONFITEOR.
Za noci studené, kdy mlhy příval z neznáma rozlil se tajemným tichem, kdy píseň šílenou nerv v těle zpíval, kdy druhé „já“ mé se dusilo smíchem, – Vášeň má zrodila v smrtelném snění netvora – dítě – se zjizvenou tváří, netvora, který ku matčinu mření přihlížel v zraku svém pošklebnou září. A já tak bezděky ruku jsem vztáhl, za tenký krček jsem uchvátil dítě, prachem ku hladině v letu je táhl, do vody ponořil, v leknínu sítě zapletl pevně, by nevyšlo z dola, na břehu sedl jsem, zrak upřev před se, čekal, až uběhla zvědavá kola, – slední list leknínu ohnutý zved’ se... 32 Hladina duše mé klidně se směje, vlny se všedně hned smějí, hned kvílí leknínu kolem, jenž lehce se chvěje nevinně čistý tak, nevinně bílý. 33
* * *
Kdys fantom ženy spitý vítězstvím Kdys fantom ženy spitý vítězstvím
 mne spoutaného vlekl ulicí, dav tupě smál se kolem hlučící mé šíji skloněné, mým poutům rezavým, – a já to neslyšel, já hany neviděl, za fantomem jen zřel jsem prchavým, na těla linie pod rouchem mlhavým a něžných ňader sametovou běl. – – – – – – – – – – – Já střásl přec ta pouta tísnící, však vzpomínka mne k pláči opíjí, na ňader běl, na měkkost linií – a jak jsem Jí byl vlečen ulicíulicí. 34
A BOLEST PŘIŠLA...
Ah slyšíte to? – ťuk, ťuk, ťuk – už klepá zas, – a já, jenž čekáním se dlouhým tolik třás’, teď bojácně na bílé dvéře zírám. Zas ticho mrtvé je – a znova ťuky, ťuk a dvéře proraziv příšerný onen zvuk jak ostrý hrot se do mé duše vrývá. Proč váhám nemužně? proč nejdu uvítat,uvítat tu, o níž řek’ jsem kdys, že mám ji tolik rád, k návštěvě jejíž vše mám přichystáno? Proč s pietou své lože odestýlal jsem, proč růže natrhal a jimi postlal zem, proč lampu rudým stinítkem jsem přikryl? Oh – proč to vše jen, proč? – A ona klepá zas; – zardousiv váhání, – ať konec jest už v ráz, – jdu ke dveřím spit vůní zvadlých růží. 35 Již dvéře rozrážím s prudkostí dokořán... Je tichá venku noc a vonný, čerstvý van lká píseň sladkou sílícího klidu! Však sametovou ruku cítím na šíji, polibky měkkých rtů mne znáhla opíjí... a v náručí s Ní prudce skočím k loži... Diskretně lampa tlumí záři zraků svých – a v ticho strnulé sbor růží uvadlých tak jemně dýchá smutné „Miserere“. 36
VZPOMÍNKA NA JARO NA HŘBITOVĚ.
My po křížích svou mladou lásku rozvěsili, my nad hroby se těsně přitiskli v své touze, my jeden z druhého jsme svoji zkázu pili, teď umíráme oba těžce tak a dlouze. Zas jara vzpomínám, kdy stromů drobné květy do bledých vlasů Tvých tak lehce napadaly, kdy vášní rozžhaveny byly Tvoje rety, a ve vlasech si mých Tvé bílé ruce hrály. Ó usmívej se zas nad citlivými trudy, – však neruš, prosím Tě, jen mého roztesknění, jdu zpátky rád, jak k políčku jde člověk chudý, jež včera ještě měl, – a dnes už jeho není. 37
* * *
Má Ninon bledá, kde as prodléváte? Má Ninon bledá, kde as prodléváte?
 Já z města ven jsem vyběh’ tolikráte, své ubolené zraky upřel v dáli, – lkal zděšeně, až vrány se mi smály: „Má Ninon, pojďte, síň jest přichystána, je vůně tuberos už zažehnána, bílými růžemi jen voní vásy.“ – – Proč Ninon nepřichází? Oh, ukrutná – neznáte smilování? Jen pohleďte, – stín v údolí se sklání, chlad roste výš a barvy se již ztrácí, zní klekání, už dozpívali ptáci. Zas bude noc, zas slunce pochováno, má duše šeptá: „Nebude už ráno,“ – a ret ji maní vzdechem doprovází: „Má Ninon nepřichází.“ 38
* * *
Ta láska k Tobě nebolí, má Ninon, Ta láska k Tobě nebolí, má Ninon,
 vždyť ona vznikem, bytím svým jest bolestí jen pouhou, ta láska k Tobě neslzí, má Ninon, vždyť nemá ani vzpomínek a jest jen žhavou touhou. Ta láska k Tobě nežárlí, má Ninon, vždyť nitro moje obratně Tě před zrakem všech skrývá, ta láska k Tobě nezvadne, má Ninon, vždyť i to slunce na ni se jen závojem slz dívá. 39
* * *
Po horách jsem bloudil, Po horách jsem bloudil,
 v údolí se skrýval, bílé květy házel v bystřin prudký příval. K šedým obrům skalním o lásce jsem zpíval, vlastní jen má slova vítr zpět mi přivál. Bílé, chladné sněhy v duši svou jsem vrýval, a ty teplem touhy tály v kalný příval. 40
* * *
Na hrobě lásky mé zas kvetou lilie Na hrobě lásky mé zas kvetou lilie
 a drobná rosa v stébla trávy padá, dav motýlů své na nich slaví orgie, a v kalichy se zlatohlávek vkrádá. To nebe modré nade vším se usmívá, dav lidí lhostejných se kolem valí, v jich tváře chvílemi jen zrak se zadívá, po Ninon pátrá, zda snad přišla z dáli. Kdy, Ninon běloučká, kdy půjdem’ spolu, kdy slavit budeme své lásky orgie? což stále sám jen budu zříti v bolu, jak nad tou láskou mojí kvetou lilie? 41
* * *
Nebudem’, má Ninon, povadnem’ jak květy, Nebudem’, má Ninon, povadnem’ jak květy,
 naše sny zas prchnou jako fial vůně, sladké naše písně budou nedopěty, naše city klesnou v zapomnění tůně. Nebudem’, má Ninon, umřem’ jako jiní, na vadnoucích rtech po sobě s žhavou touhou, s díkem Bohu vřelým za to dobrodiní, že jsme sobě byli vidinou jen pouhou. 42
* * *
Vším chtěl bych být – tou chrpou v poli, Vším chtěl bych být – tou chrpou v poli,
 již dá si dítě do vlasů, tou smutnou, horskou, chudou rolí, jež slabě žene do klasů, – topolem starým s holou hlavou v akatů zkvetlých aleji, i pustou skalou sluncem žhavou, již vlny pěnou skrápějí, i pampelišky chmýřím jemným, jež vítr vzduchem roznese, – jen ne tím smutným domem temným, jemuž rád každý vyhne se. 43
* * *
Ty’s velkým smutkem srdce obemknula, Ty’s velkým smutkem srdce obemknula,
 do písní mých jsi vdechla vůni touhy, Ty’s v podvečer se do slunce mi vzpnula a do duše mi padl stín Tvůj dlouhý. Pak v luny klín jsi hlavu položila, Tvé polibky mi na rty vzduchem létly, já běžel k Tobě, moje Ninon bílá, a květy ničil, jež mně cestou kvetly. 44
* * *
Což stále bude jen ta dlouhá silnice, Což stále bude jen ta dlouhá silnice,
 tok jejíž zdlouhavý topolů sloupy řídí, což sny mé slaboučké k sobě se tísníce dál budou uhýbat se puchu cizích lidí? Hleď, – vedle silnice si role ulehly, jich země zoraná nadějí jara dýchá, tam stezky uzounké se rychle rozběhly – a po mezích jde vůně Samoty a Ticha. A kraj ten pro mne přec je rájem zavřeným, po tvrdé silnici mne osud do mlh vede, tu musím jít, s idolem zmařeným vůz černý pohřební mi v patách těžce jede. 45
* * *
Strom můj už nebude as dobrých plodů mít, Strom můj už nebude as dobrých plodů mít,
 květ jeho záhy vichr v řídké bláto střás’, v žloutnoucí zeleni jen listů pláče klid a stonek jalový jak hluchý visí klas. Co mohu světu dát? – jen protrhaný stín, svou duši zvolna nechat hmyzu prožírat, své ostré kontury jen týčit z mlhovin a plodů nadějí snad chodce oklamat. 46
* * *
Co bude za rok, se neví, Co bude za rok, se neví,
 sny jsou jen zbytečné plevy, člověk hned za šťastnou chvilku ochotně tolik sleví. Dvě, tři jsou chvilečky v žití, jdem’ jimi za noci spití, protivná vstanou pak jitra, – cítíme těla tlíti. Postesknem’, zavzdychnem’ v taji, – děti však rády si hrají, do smutku západu slunce vřískavě zajásají. 47
* * *
Vy nejste moje Ninon, Vy nejste moje Ninon,
 ač tělo bílé máte, jež chtěl bych v loktech chovat a zlíbat nastokráte. To Vaše bílé tělo se jako voda vlní a touhou v ně se hroužit blouznivou duši plní. Ve Vašem bílém těle bezuzdně zpívá mládí, a sladce, snivě šeptá a ke hříchu mne svádí. Vašeho těla vlny do hráze nitra buší a bělostnou svou pěnou bledou mou špiní duši. 48
* * *
Chci čistým zase být – jak Ty jsi, Ninon bílá, Chci čistým zase být – jak Ty jsi, Ninon bílá,
 tak lehce mlžinou se vznášet v hvězdném roji, tak silně nenávidět lidská těla shnilá, jen čekat v úkrytu, až osud nás přec spojí. Chci zářit bolestí, jak Ty jsi ozářena, Tvůj úsměv odříkání vrýt chci do svých lící, chci, velká Touha má by věčně neskojena svým nářkem vzbouzela mou duši dřímající. Moc vášně zvířecí pak bude pokořena, jež tolik bílých rouch již blátem potřísnila, pak tělo v opojení řvoucí chtivě: „žena“ – má duše ukrotí, když šeptne: „Ninon bílá.“ 49
* * *
Tak mi to pláče v nitru, Tak mi to pláče v nitru,
 a vše v něm roztříštěno, – jsou slaboučké sny moje, chci aspoň tebe, – ženo! – Mé snění tone v mlze, je krví potřísněno, rty bolestí se tisknou, – chci tebe, tebe, ženo! Tkví žití těžké v prsou svým drápem zabořeno, tíž jeho bolí, bolí, mít musím tebe, ženo! Pojď, ssaj ten zbytek síly, vem, co je ve mně cenno, – jen probůh pojď, já hynu – ať není pozdě, – ženo! 50
* * *
Vy budete mou, chcete-li, Vy budete mou, chcete-li,
 já omámím Vás pocely, je popeleční zítra středa, dnes chceme býti veselí. Jen nestyďte se, prosím, nic, nač rudě kvete bílá líc, vždyť útěchu přec velkou máte, že dnes jich klesne na tisíc. Ty slzy pak to nespraví, je rozum v mládí kulhavý, – a v úterý přec masopustní se barrikády nestaví. 51
* * *
Chansonetty o ctnosti zpívají, Chansonetty o ctnosti zpívají,
 válí se blbci smíchy, luetické symptomy sžírají dědičné naše hříchy. Karnevaly modlí se v kostele; – jdeš se též, duše, modlit? lilie už nikdo ti nestele, můžeš tam dlouho prodlít. Ninon není, růže už nevoní, – hloupé jsou v světě mody, pozůstalí mnoho slz vyroní, – potom jdou do hospody. 52
SEN.
Hřál mladou louku slunce jas, šum jezera už stich’, účastí sladkou list se třás’, – mé Ninon zvonil smích. A ulétl jí klobouček, květ rudý na něm plál, já naivního cosi řek’, a celý svět se smál. Však moje Ninon slzela, hned smutný vítr dul, hlaď jezera se zatměla, květ rudý po ní plul. A Ninon létla, létla výš, ji vítr nesl v dál, – květ rudý topící se již se jedovatě smál. 53
* * *
Jen nevzbuďte mne z mého opojení, Jen nevzbuďte mne z mého opojení,
 jímž víno rudé hlavu zavine, vždyť nad tu chvíli sladšího nic není, a sama sebou záhy pomine. Jen nevzbuďte mne z mého umírání, já lidem tak se rád už vyhýbám, vždyť špinou páchne jejich povídání, a v chvíli vážné člověk rád jde sám. O radost světa obrala mne žena... – Pryč, sladký přízraku, – my chceme spát, – buď, samičko, teď ticha jako pěna, – až spánkem klesnu, můžeš se mi smát! – 54
* * *
Ó moje Ninon bledá, Ó moje Ninon bledá,
 nám sejít se Bůh nedá, Vás v zamlžené dáli postava smutná hledá. Jsou nervy rozjitřeny, již slyším Vaše steny, – jdou v mracích s nimi žaly a v holé bijí stěny. Teď budou zvony zníti Vám, jíž jsem nesměl míti; – já cítím v šedé dáli sny nezrozené mříti. 55
V PŘEDTUŠE JARA.
Byly to jarní mlhy, úsměvy jara hřály, ulice byla pusta, žlutá se třásla světla, hrčely tvrdě vozy, lidé se tupě smáli, lepkavé bláto marně duše má prsty hnětla. V šatech jste jarních byla, zardění plálo v líci. „Je to dnes krásné teplo, – večer jdu do divadla.“ Padala líně slova, mohl jsem tolik říci, smutek se roztáh’ znova, naděje zítřka zvadla. Nechte mne, budu jiný, tehdy až budou květy, nasbírá duše barev, nasbírá duše vůní, zrak bude plný ohně, polibků žhavých rety; – led se již láme, slyšte, výstražné rány duní. 56
Ty’s, Ninon má, jen prostý, bílý květ, Ty’s, Ninon má, jen prostý, bílý květ,
 jenž tiše lká na černém rakve víku, Ty’s kroků ozvěna, jež vábí zpět, Ty’s tichý sten ve pustém luzy křiku. Ty’s Matkou Boží – útočištěm mým, jas velebný z Tvé bledé svítí tváře, po noci zlé vždy k Tobě jíti smím, když v očích mých zas lítosti plá záře. Ty znáš už vše – můj nejtajnější cit, jak myšlenka a jak se rodí touha, já pro Tebe jen mohu tiše žít – a život můj je velká zpověď pouhá. 57
* * *
Mhy šedivé zas tančí nad tůněmi, Mhy šedivé zas tančí nad tůněmi,
 jich vlhkem vášnivým se tichá olše spila, ó dítě ubohé, – jen neklňte mi, vždyť prosil jsem Vás přec, byste mi nevěřila. Vám zkvete ráno, – spleen snad malý zbude, neplačte, prosím Vás, ty Vaše slzy pálí, dnes, věříte, zas slunce bylo rudé, jak lampa u lůžka, jež lásce odestlali. Mne bolí, věřte to, – však z cesty jděte! – má Ninon volá mne, jen pohleďte, jak kývá; – noc bude teď, – Vy tiše hezky spěte, Vy slyšet nesmíte, jak duše žalmy zpívá. 58
KAPITOLA SARKASTICKÁ.
Nebuďme veselí, zanechme radostí, opusťme drahé, nechť v ulicích bloudí, srdce svá naplňme nezměrnou žalostí, v zbobtnalých cévách nechť slzy jen proudí. Zanechme nadějí, zanechme toužení, o štěstí žebrat jdou jenom ti malí, zanechme krotkých žen, – do našich spojení pohřební pochod vždy zavřeštil z dáli. Vzlétnem’ pak prostorem, jako když mráčky jdou, těla – ta odpadnou s pozemským puchem, – osud až zaměří do nás snad ranou svou, pěsť jeho v prázdno jen zasviští vzduchem. 59 OBSAH:
Předmluva3 Jarní melodie6 Letní noc13 Skon léta15 * * *16 * * *17 Vis-à-vis18 Ve Vídni20 Reminiscence podzimní22 Smrt23 Requiescat24 V mém srdci zemřelé25 Nechoďte dál!27 Vzdor29 * * *31 Confiteor32 * * *34 A bolest přišla35 Vzpomínka na jaro na hřbitově37 * * *38 * * *39 * * *40
[61] * * *41 * * *42 * * *43 * * *44 * * *45 * * *46 * * *47 * * *48 * * *49 * * *50 * * *51 * * *52 Sen53 * * *54 * * *55 V předtuše jara56 * * *58 Kapitola sarkastická59
E: av; 2004 [62]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Weinfurter, Eduard; Šimáček, František
(Nákladem E. Weinfurtra - Tiskem F. Šimáčka)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 62