3. Ó jaro těžké s vůní mámivou!

3.
Ó jaro těžké s vůní mámivou! Ó jaro těžké s vůní mámivou!
Ty nejsi ženou hezounkou a mladou, na retech rudých s písní zářivou a s klidně bílou poodkrytou vnadou! Ty nejsi děckem, které těší svět, jež dovádí a směje se a skáče, jež maní utrhne si bílý květ a nad zvadlým pak lítostivě pláče. A nejsi hochem, jemuž ideál mihotnou září ze clon mlhy svítí, jenž s ohněm v oku běží v šedou dál a se smíchem se v propasť bídy řítí! – – – – – – – – – – – – – Jsi vilnou maitressou, jež tělem svým, lehounkou vůní, růžovou svou šijí a linií oválem mladistvým nás slabochy až do extase spíjí. 8 Jsi chorým děckem s hlavou zduřelou, jež v horečce tak divná křičí slova, tu stichne – oči s září vymřelou pne do dálky – a blábolí hned znova. Jsi hejskem, – hýřením jenž zkazil krev, pod oltář vášně složil svoje tělo, – a žije přec poslední vzpruhou cév, – ač chvástá se, že žít jej omrzelo! – – – – – – – – – – – – Jsi maitressou, jež kupčí tělem svým a vůní svou nás do extase spíjí; – jsi dítětem horečně nemocným, jež děsí nás svou blbou apatií; jsi světákem, jenž prolét’ mládím svým, vtip o němž řeknem’ s krutou ironií. 9