Čas.
Čas už volá, my jej neslyšíme –
hleďte, sluncem žáří jeho skráně,
naše blaho, o němž toužně sníme,
podává nám mocnou rukou Páně –
podává je, hle, vždyť jako příval
jeho člun nás donésti chce dále,
dál a výš, kde otcům palmou kýval,
když v svém středu měli svého krále.
Marná snaha, času letu bránit,
po dobru on dál a dále spěchá,
samorodý bůh on, zná se chránit,
bránícím mu jenom spoustu nechá.
Blbý troup jen božství jeho spílal;
času, který bratry pojí úže,
ještě pranikdo hrob nevystílal,
on jen sám se křtít a pohřbít může.
Ať si mečem ohnivým mu brání
svatý účel neznající láje,
on svou hlavu nikdy neuklání,
jeho prapor povždy právem vlaje;
a když v tichu ukrývá se dusném –
olbřim ten, – tu v oruží se šatí,
za otravy v léku dané hnusném
u vítězství svatou pomstou platí! –
118