JIŽNÍ ZVUKY.
[7]
Chceš-li vlasť svou plně znáti,
rychle na cestu se dej,
skoumej všecko, kraj i lidi,
a pak v písni porovnej.
[9]
Touha po jihu.
Ven a dál v ty širé kraje duše má zas vzhlédnout touží,
vlašťovka kde křídla svoje v modrých vlnách moře hrouží.
V síni mé tak dusno, těžko – a v mém srdci touha hoří,
rozmáhá se, v dálku šlehá, v dálku, v dálku, k moři, k moři.
K moři, na němž bílé lodě k novým dálným světům plynou,
kde v lagunách rybky zlaté přítulně se k veslu vinou.
Tam, kde víla v štihlou loďku tisíc krásných perlí hází,
a rusálky mysl žhavou zpěvem tichým doprovází.
Tam, kde nebe v stálou něhu jasné oko svoje halí,
tam, kde bouř svou rukou chvatnou lagun modrých nepokalí.
Palmový kde hájek svěží sterý půvab v sobě chová,
citrony kde v poli kvetou a jablka granátová.
Lid kde v chrámech vykouzlených tvůrce o svobodu prosí
a svých pěvců slova skvostná věrně v středu srdce nosí.
Tam má touha a ten oheň nitra mého mocně blýská,
a má mysl mocně plane, a mé srdce mocně výská.
[11]
Moře – srdce.
To přenesmírné, čáruplné moře,
jak v širé mlze daleko se ztrácí,
to pravý obraz jestiť mého hoře,
jež vždy a stále v srdce se mi vrací,
o moře, moře, čáruplné moře!
Ta skrovná loď, jež na tvých vlnách pluje,
ta zdá se mi mou dumnou písní býti,
jež širé dálky věrně pozdravuje,
kde tichým mírem hvězda moje svítí;
o srdce, srdce, čáruplné srdce!
12
Kde ten zdroj?
Rychle mořem uhánějí
Neptunovi bujní koně,
bujní koně – divé vlny,
zhouby plny, vášně plny,
z nozder pěna se jim prýští,
o břeh pak své hlavy tříští,
a jen bouře pláče pro ně.
A za těmi koni letí
jiný komoň – mysl žhavá
vznáší se a pozvedá se,
létne, touží, světa ptá se
na zdroj, jímž se také písně prýští
plné, žhavé pro potomstvo příští,
jimiž zas by vstala naše sláva.
13
Příchod.
Na horách se svitá, svitá,
zlaté slunce šlehá výše,
a ta skvělá záře vítá
moře v celé jeho pýše;
a jak vlna pozvedá se,
pozvedá a níží zase;
tak se leskne, zmírá, kmitá
modrá voda v stálé kráse.
Krásné jitro – na kanále,
vzhůru, dolů loďky plynou,
a z kanálu dál a dále,
až se oku ztrácí, hynou
a kdo v loďkách dumá, sedí,
zázrak vidí, kamo hledí, –
u břehu však prosí stále
o kus chleba lidé bledí. –
14
Most lagunový.1)
Věčně novou, věčně mladou jsi ty, krásná Venecie,
pokud Adria, ta krásná, bílé tvoje nohy myje,
pokud ono nebe jasné přátelsky se s mořem snoubí,
pokud lesklá voda lagun paláce a chrámy vroubí.
Palác, chrám, ba každý kámen, díl je slavné historie,
a při vzhledu tvojí krásy přepodivně srdce bije,
jak jsem tebe vykouzlil si žhavou myslí, celý, celý
přede mnou tu čarodějný sen můj skvostně skamenělý.
Venecie, Venecie! Věčně krásná Afrodito,
v nitru srdce mne to bolí, líto mně tě, líto, líto.
Bohyně, ty věčně krásná, drahou volnosť tobě vzali,
velkým mostem lagunovým k zemi tebe připoutali.
Dřív jsi byla kroužkem zlatým, s věrným mořem spojována,
nyní jsi však železnými pruhy k zemi upoutána,
a po nich ten komoň jezdí, který z nozder oheň hází,
a s ním lidé, kteří čísly nesčetnou tvou krásu kazí.
15
U Rivy.
V lodích, jež se zakotvily
u Rivy dei Schiavoni,2)
v slovanskou se píseň slily
cituplné dumné tóny.
Z Ilyrska a Dalmacie
plyne loď a zpět se vrací,
a co v lodi cítí, žije,
zrozeno jest k tuhé práci.
V lodi bujný zpěv tu žije,
třeba mrtvo bylo v poli;
Slovan to, jenž bídu kryje
zpěvem v plné Trabaccoli.3)
16
Večerní ticho.
Jižní nebe, jižní kraje,
stále dál, vždy dál a dále,
krásné to, v benátské loďce
večer jezdit po kanále –
Vidím všecko – jedu v loďce,
k lagunám se noc přikrádá,
na vodu a na paláce
měsíc stříbro svoje skládá.
Od náměstí v dálce ticho,
jenom veslo šplouchá z dola,
a jen někdy táhlým tonem
zní a zmírá barkarola.4)
Jen kameny z budov v pádu
vzdechnou, jak by živy byly,
jím pak odzvoňují rány
čas měřící z kampanily.5)
17
U hrobu malé Cornelie,
dcerušky přítele mého G. z L.
Ta jarní kvítka, jemná, svěží, drahá
mráz časný krutý potírá a drtí,
po teplých srdcích chvatnou rukou sahá
tak ráda mrazná, nelítostná smrti. –
I Ty jsi zvadla, něžná Cornelie,
zem Tobě byla krásná předsíň nebe,
pak si šla na pouť, žel a rov už kryje –
větvičku skvělouzkvětlou, z mlada kmene – Tebe.
Což bylo Tobě těžko žíti v světě
a milá pouť Ti do krásné té vlasti,
kde klesá smutek, jenž nám srdce hněte,
a za sta želů sto se prýští slastí? –
Teď cipřiš roste na Tvém hrobě malém,
a bujný břečťan zakrývá Tvé jméno,
leč v mnohých srdcích v lesku neustálém
jest Tobě první místo posvěceno.
18
I růže květou na Tvém nízkém hrobě
a fialy a mnohé pestré kvítí,
jak památka, jež povždy pučí Tobě
a v plných srdcích jasnou hvězdou svítí.
Dnes cizinec se svěřil vlnám moře
a přináší Ti pozdrav drahé matky,
jíž zhasla Tebou radosť, – vzešlo hoře,
jíž Tebou všecky, všecky zmizly statky.
Viz, cizinec tu na Tvém rově stojí,
chudičký básník, – k jihu tažné ptáče –
on tebe neznal v světa nepokoji,
a přišel sem a na Tvém hrobě pláče. – –
Tam slunce tiše v moři zapadává
a bílou desku – „Cornelie“ – zlatí,
nuž, vřelé s bohem pěvec Tobě dává,
noc spěchá už, a trud mu mysl chvátí.
Do černé loďky nazpět noha vstoupá,
a v srdci cit a mysl k nebes báni,
kde v étru Tvoje postava se koupá,
již strážný anděl zlatou palmou chrání.
Ach, vidím Tebe, jak Tvá noha svatá
od hvězdy k hvězdě v božském míru kráčí,
a na červánky stoupá Tvoje pata
a krásou Tvou se růže chvějí k pláči.
19
Ty růže sype anděl na západu
k zemi, kde nyje drahá Tvoje máti,
a souzvuk ptactva v utěšeném ladu
pospíchá Tobě slední pozdrav dáti. –
Ach, ručkou malou žehnej místu tomu,
kde otec, matka, bratříček Tvůj žije,
až v rozkaz boží půjdou také domů,
pak ať je s Tebou jedna hvězda kryje.
20
Hleď a jásej!
Srdce, srdce, hleď a jásej, zde tvá touha celá, celá,
všecko, po čem zatoužila krev tvá bujná, teplá, vřelá.
Nesmírné tě moře vábí, skvostné město skvěle vítá,
a tvou chtivosť ukonejší ještě mnohá perla skrytá! –
Vidíš, nyní po kanále v lehké loďce jedem spolu,
nevíš, kam máš zrak obrátit, k palácům neb k vodě dolů.
Vidíš, jaká rozmanitosť v sloupech, v obloucích a slohu,
románský zde, tamo pyšný gothický svou staví nohu.
Maurického zde počátky, tam se renaissance vypíná,
a zde přímá čára věrně na Řecko tě upomíná.
Pesara zde mocné oudy, kolosální, přenádherné,
zde na perli Vendramínské korintycké sloupy černé.
Hleď, zde Foskarů je palác – onoho to doge panství,
který, třikrát plně zákon, syna poslal do vyhnanství. –
Zde palazzo Schiavoni, – slávské jmeno vlašském v plenu
onoho, jenž štětcem kouzlil světoznámou Magdalenu.
Zde v tom domě, jehož okna záclonami teď se kryjí,
slavný Bembo nudné verše čítával své Lukrecii.6)
21
Leč, kdož všechny ony krásy skvostných staveb sčísti může? –
čítalo jsi, srdce moje, v bujném jaře svěží růže? –
Jistě ne, kde tolik krásy, tam jen srdce zraduje se
pokaždé, když věrné oko nový obraz jemu snese;
s tím pak chvíli zahrává si, zajásá, a zas se dívá
a pak bujnou svoji radosť v malých svěžích písních zpívá.
22
Před palácem Mocenigo,
obydlím lorda Byrona.
Tak zde jsi žil, ty britský velikáne,
zde tvoje srdce novým ohněm splálo,
zde vzešly touhy doma pochované,
a v každé, v každé tvoje božství stálo.
Tam z rodných krajin záští vyštvali tě
a zprznili tvou lásku neskonalou,
když rozvíjet se počla na úsvitě
tvým zlatým dítkem, tvojí Adou malou.
Ty, který srdce lidské znal jsi více
než chladný rozum všakých anatomů,
jenž miloval jsi jiných nad tisíce
a knězem byl jsi v světa velkém dómu;
Ty’s hnusným jedem záští otrávený,
jak bujný jelen v tyto spěchal kraje,
a vřelou krví srdce skrvácený,
ozářil’s slávou této bídné láje.
To nebe zde zas útěchu ti dalo,
zde mocný duch zas strmé hledal výše,
a don Juanem, který zde se zrodil,
stal jsi se králem olympické výše.
23
Zde Sardanapal vykouzlen tvou mocí
a Faliera odvážlivé dílo,
zde srdce tvé za milých jasných nocí
na tisíc nových světů vykouzlilo.
A zdá se mi, že tady nad tím mořem
tvůj duch se vznáší posud v síle svojí,
a srdce tvoje plné láskou, hořem
že s osudem a časem stále v boji.
Vždyť nemohli tvé srdce pochovati
v té vestminsterské hrobce nízké, mělké;
ten skrovný chrám, jak mohl místa dáti
pro také srdce zázračné a velké.
Byrone velký, jemuž svět byl malým,
posvátně kloním tady svoji hlavu
a bojácně své bledé tváře halím,
vždyť sluncem věčným tvou zřím vstávat slávu.
24
Na piazettě.
K západu se slunce kloní
a u sloupu na náměstí
chudý žebrák slzu roní
a svou lebku bije pěstí.
Svatý, mocný Theodoře,
hleď, zde níže žebrák chudý,
viz to naše kruté hoře
aj jak roste všudy, všudy! –
Svatý Marku, kde tvá sláva –
lev tvůj? Mrtev – všecko kleslo;
co nekleslo, – opadává;
dlouhá smrť – toť naše heslo.
Paláce jsou zbytky rumu,
laguny – toť slzy naše,
umění – hrst nerozumu,
kdy nám pošleš Mesiáše?
Zda-li prokleta ta půda? –
Brat můj žebrák býti zdá se,
palác dogů – mrtvá hroudahruda –
nám jen v posměch vypíná se.
25
V posměch je tvůj lev, tvé sloupy
hrdé chátře na náměstí.
Svatý Marku, národ oupí
a svou lebku bije pěstí.
K západu se slunce kloní,
a v mém srdci těžko – palno,
podivná v něm píseň zvoní,
trudno, teskno, smutno, žalno.
Zvoní, zvoní, blíže Prahy
pocítil jsem také chvění,
kde můj národ drahý, drahý
cedil krev svou pro spasení.
K západu se slunce kloní,
a u sloupu na náměstí
chudý žebrák slzu roní
a svou lebku bije pěstí.
26
Na Molo.7)
Venecie, krásná jsi i v hoři! –
Bůh tu zvláštní píli vynaložil,
aby všemu, vzduchu, kraji, moři,
diadém své moci na skráň vložil.
Čarokrásné, divuplné kraje,
plné krásy, života i zpěvu,
každý pohled novou rozkoš ssaje
ubohému srdci pro úlevu.
Tvoje nebe – dítko v stálém jaře,
v stálém jaře, v stálém usmívání
jako dívky jasná oček záře
v první touze, přání, rozkochání.
Tvoje voda – lazur rozpuštěný,
gracie jejž mírně vlní dechem,
demanty a perly jsou ty pěny,
v rubíny jež slunce mění spěchem.
V lazuru pak stavby přenádherné
pyšně od paty se k hlavě zhlíží,
po kanálech štíhlé loďky černé
hravě nesou dívek lehkou tíži. –
27
San Salute8) stříbrolesklé báně
nižící se slunce v závoj halí – –
Venecie, proč-že kreješ skráně,
snad že dumná píseň vlny kalí?!
Znám tu píseň, – píseň zašlé slávy –
o zlámaném žezlu, ohni skrytém,
o trůnu, jejž lid v svém středu staví,
koruně, jež plála blahobytem.
O purpuru, pod nímž skrýván býval
bohatec i žebrák láskou stejnou;
znám ten čas, jenž děsivý co příval
budoucnosť ti odnes’ přenadějnou.
Činu orel mladý – ujařměný –
myšlénkou se jenom lítat učí,
sláva tvoje – velmož zavražděný,
z jehož rány růže krásy pučí.
Trpěla jsi dosti v krutém čase; –
mním-li všeho, v srdci krev se pění,
podivno – leč v bolesti i kráse
domov můj to předce, předce není.
28
V paláci dožů.
Na stropě nádherné síně veliká se hvězda skvěje,
obraz je to Venecie, vítěze jak věnci kreje,
čarokrásná, vážná paní, ana v rukou lavřín nese,
a té krásné hvězdy tvůrcem jest Paolo Veronese.9)
Umění a vědy sídlem jestiť krásné její čelo,
koruna jí hlavu zdobí a šat zlatý zdobí tělo.
Venecie, Venecie! Kde jsi, mocná, krásná paní?
hrdý vojín hlavu pyšnou před tebou už neuklání.
Koruna ti s hlavy vzata, purpur nekreje tě více,
oko pláčem skalilo se, želem vybledly ti líce.
Pod podloubím hradu toho, který tvoji slávu skrývá,
buben víří aneb cizí na strážnici zpěv zaznívá.
Tam, kde dříve senatoři procházet se jenom směli,
vojenské teď stráže stojí s ostře nabitými děly.
29
Klíče světa jsou ti vzaty, prsten, žezlo tobě vzato,
ale tisíc, tisíc srdcí vřelých, zpěvných poutáš za to.
A kdyby už jinou ženu citný pěvec v srdci choval,
do tebe by, krásná paní, vším ohněm se zamiloval.
30
V zamyšlení.
V zamyšlení stál jsem blíže Basiliky,
různé upomínky srdce rozháraly,
na vrcholu brány k skvostné Mercerii10)
kovoví ti obři dvanáct odtloukali.
Z nitra srdce mého, v myšlenkách mých skryté
postavy vystouply z dávné, z dávné chvíle
kolem hemžejí se, kryty zlatohlavem,
a kam oko hledí, slavnostní je píle. –
A na štíhlých stěžních vidím prapor trojí,
trojí stkvělý prapor volně větrem vláti,
na každém tré znaků – království tří kleslých
Morei a Kypru a Kandie státi.11)
V chrámě milé zpěvy, varhan zvučné tony
libou vůni myrhy k nebi sprovázely
a benátské zvony v souzvuk spojily se,
kterým po Adrii družně v dálku spělispěly.
Z nádherných a skvostných budov, okrášlených
čarokrásné něžné pohlédaly paní,
do paláce dožů spěli senátoři
v purpuru a v drahém zlatém krumplování.
31
Žebrák, lodník, šlechtic ku břehu pospíchal
tam, kde loď ta zlatá, Bucentoro stála,12)
která zlatým leskem předčiti chtíc slunce
dvě stě silných ramen k plavbě ukrývala.
Dože v předu lidstva na palub vystoupil,
roh pak Benediatův pokrýval mu hlavu13)
a benátský národ svobodě a lidstvu
po třikráte hlučnou provolával slávu.
Plynula loď zlatá k břehům krásnákrásna LidaLida,
pyšného by dože s mořem zasnoubila,
aby ruka jeho prsten posvěcený
v onyxovém pouzdře v mořské hloubce skryla.
Množství přenádherných loděk s dožem ploulo,
který přioděn byl slávou vyšší krále,
Adrie pak krásná v modrojasných vlnách
ženicha a pána tiše nesla dále.14)
Zamyšlený stál jsem blíže Basiliky,
zvony mřely, tichly, lid se ztrácel, ztrácel,
já jen ranním sluncem k břehům jsem pozíral,
žel, o žel! a zpět se nikdo nenavracel. – –
32
Elegie na moři.
Divokrásné moře, jehož ňadro
čerstvý přítok zvedá, odliv niží,
v srdce mé jsi žalu dalo jádro,
jenž se smutkem ve tvých vodách zhlíží
zmáhajíc se v uplakanou robu,
která na dně dávných věnčí hrobů.
Na tisíce pohřbeno Vás tady
bez památky velkém na hřbitovu
srdcí čistých, – srdcí plných zrády,
nikde kříže tady, nikde rovu,
jenom vlna, jež se časem zvedá,
jako sirá vdova na hrob sedá.
Žádný kámen hrob váš tu netíží,
hle, a předce mysli mojí zdá se,
když se v nitro modrých vod těch hříží,
že též pomník z vod těch pozvedá se,
pozvedá, když bouře blesky tráví
a na hroby vaše vlny staví.
Želím vás, jenž tady spočíváte,
vás, jenž nikdo nesměl obejmouti,
na rakev by plakal slze svaté,
nesměl sprovodit vás v slední pouti,
nemohl vám dáti na hrob kvítí,
ni se na pažitu pomodliti.
33
Želím vás, jenž vlastní krví vřelou,
modré tyto vlny barvili jste,
když jste v hluku války silou celou
zaprodali bratry smrti jisté;
Pro vás – pro ně – zda jste nevěděli,
že snad mnohé oči zaslzely.
Vás však nejvíc, nejvíc želím, drazí,
kteří v lagunách tam spočíváte,
vás, jichž kosti na břeh bouře hází,15)
kosti bílé, zneuctěné svaté,
vás, kteří jste jako hrdé skaly
pro svobodu drahých bratrů stáli. –
Bertuccio, muži z nízka rodu,
pyšným chlapem z šlechty pohaněný,
první umíral jsi pro svobodu,
krví musil’s barvit bílé pěny,
protože jsi hedbávnou tu chátru
na stupeň chtěl sourodných vést bratrů.16)
Bertrand bídný také pohřben tady,
potravou snad mořské stal se zmije,
která tímto trupem hnusné zrády
otrávená při dně vod se kryje,
aby míst těch znesvětila vodu,
kde jsou ti, co padli pro svobodu.
Bertuccio, čtyry sta vás setbou, –
pro volnosť jste umírali tiše,
vaše smrť však hroznou byla kletbou
signorie světovládné říše,
leč vašimi dětmi vlasti dáno
to, co vámi bylo pochováno. –
34
Nehynoucí pomník v lidstvu máte,
jako bratří tam na Bílé hoře,
snad se tajně v noci pozvedáte
uvidět, zda posud rudne moře! – ? – –
Nerudne, to slunce z mraků vstává,
pozdrav vám i nám i světu dává!
35
Na Campanile.
Ach tak divný, divný dojem ubohé mé srdce chvátí,
zřím-li k břehům zelenavým, kde se v modru Alpy tratí,
a myšlének hejno v mysli a mé srdce v čárném květě,
obrátím-li oko svoje z Campanily k Piazzettě.
Na laguny zřím-li dolů, loď kde křídlem ptáka pluje,
odkud na břeh zlostná bouře posud lebky vyhazuje.
Na komory olověné, vězen kde svůj prs rozrýval,
když mu větřík polomrtvé písně volnosti nosíval.
Zde na palác hrdých dožů, na nějž měsíc skvěle svítí,
jehož pohled srdce moje povždy novým ohněm znítí.
Hle, jak pohledem tím velkým k písni jarý duch se ladí,
hle ty nízké, silné, vkusné oblouky a sloupořadí;
hle, jak ony oblouky se mistrně a jistě víží,
jak ty sloupy plny vzdoru na příkoř jsou mocné tíži,
jak své hlavy hrdě nesou, jak se podporují spolu,
Calendaria však hlava, tvůrce toho, spadla dolů,
36
spadla, že chtěl signorii ku věčnému poslat klidu,
a z té panské vlády míti upřímnější vládu lidu.
Vládu lidu – slova tato Falier měl v srdci psána,
za to památka však jeho násilím je vymazána.
A jen černá rouška kreje místa, kde měl obraz býti
toho, který lid a šlechtu síle v zdar chtěl pobratřiti? –
37
Venecie za jitra.
Jak jsi krásná, když se jitrem
v novou něhu odíváš
a kol pasu lesklý lazur
věčně věrných lagun máš,
když tvou hlavu diademem
zlaté slunce pokrylo,
a v tvé srdce nové žáry
bujna žití vylilo!
Žel však, žel ten pohled v slunci
radosť v trud mi obrací,
zdá se mi, když zřím tu radosť,
že tvé srdce krvácí,
slední krev že ještě cedíš,
zavražděna bez viny,
abys silou napojila
hynoucí své rodiny.
Zem má ale v kráse v bolu
tebe výše stojí – žel,
tiše nesla, tiše nese
útržků a hanných střel;
přijď a hleď v ty proudy slzí,
přijď a poslyš žalný ton:
tak umíral, zbaven všeho,
zpěvu král – král Amphion! –
38
Noční plavba.
Laguny se temnem zahalily,
a u břehu krásné Venecie
stavěly se lodičky i lodě,
aby na čas odpočaly sobě,
s Adriou než zasnoubí se tiše
záře měsíce. –
Já jen pluju jedin v mírných vlnách,
v šumných vlnách nepřehledných lagun. –
Nazpět k městu oko vrátilo se,
s palácem kde žalář spojen mostem,
Ponte sospiri kde vypíná se,
z něhož vězenvězeň sledně viděl moře,
sledně viděl ozářené hory,
sledně viděl zelenavé střechy,
sledně svoje naděje a touhy,
ponejprv pak hrob svůj – modré moře. –
Jedu v místech, červená kde loďka
často trupy v Adrii tu modrou
v nitraz nitra svého v hloubku pouštívala,
vzdech kde přehlušen byl taktem vesla,
odkud výkřik k břehu nezabloudil. –
Ticho je, – tak ticho – jenom veslař
proti přílivu svou loďku řídě,
mírným šustem vesel ticho ruší.
39
Ticho zas, což ještě žiju, žiju?
nejsem dávno aspoň srdcem mrtev?
Není loďky černý, nízký příkrov,
nízký, černý příkrov mojí rakví?
Není světlo z věže tamo v moři
svíce pohřební? A zvonů souzvuk
mojí rakve družné sprovázení? –
Loďka plave, měsíc z mraků vstoupá,
na malých se vlnách světlem chvěje,
chvilkou na můj obličej si sedá.
Je to pravda, srdce, srdce moje,
jsi-li mrtvo na počátku žití;
a co k smrti přivedlo tě, srdce?
Oloupili tebe o skvost drahý,
stalo jsi se hříčkou krásné ženy,
zplenil někdo kraj tvých ideálů,
vysušil tvé slze – písně tvoje
ohnivým snad někdo mečem hany?
Vyčerpal kdos vzpomínek tvých studnu,
temný závoj tvé že pokryl touhy?
Proč jsi odumřelo, srdce moje?
Srdce mlčí, mlčí bez zachvění.
Leč ký div – hle, teď se pozachvělo,
zachvělo se teskně, naplnilo
podivnou se touhou – –
Z dálky zněly jemné táhlé tóny,
jemné táhlé tóny hlasu dívky,
čekající v touze na miláčka
na ostrově, v cipřišovém hájku.
To tě, srdce, pobouřilo, srdce?! –
Vzpomínka to na svět nejkrásnější,
40
vzpomínka to na ty sladké žaly,
na hanu též, v které milujeme,
na veselou bujnosť, na pláč žalný,
na zářící oko, na pal lící,
vzpomínka to na hru mladou v žití,
na hru lásky, v níž je život sázkou!
41
Bledá paní.
Semo tamo vlna proudí
po těch stupních mramorových,
a kam oko tvoje hledí,
všude krás a lepot nových
na těch malbách plné krásy,
stavbách v věčně milé záři,
na lodičkách, na rybácích,
na děvčatech snědých tváří.
Ač už zvadly plné skvosty,
předce krása všude pučí,
rozhled kolem tvoje srdce
novým písním povyučí,
kolem a pak v hloubku moře,
odkud bledá paní kývá,
a pod pláštěm purpurovým
čapku, meč a žezlo skrývá.
42
Stejný žal.
Pojď, veslaři, odpočiň si, divně moje srdce hoří,
když má duše v proudy slzí tvého národa se noří.
Divno mysli, divno srdci, palno, želno, ba až k pláči,
zří-li, kterak sláva lidstva vzejde, stoupá – k hrobu kráčí.
K půlnoci hleď, vidíš tamo, kde ty černé mraky plynou,
tamo upřímní a dobří, drazí bratří moji hynou.
Ano, ano, vlasť má tamo také někdy volnosť měla,
z hoře našehovašeho jsou proudy, naše bolesť zkameněla.
Pojď a sedni, milý hochu, sdílejme své stezky stesky spolu,
pro modré-li moře pláčeš – pro Bílou já pláču horu. –
43
Růže jsi –
Růže jsi, žel ale, růže zvadlá,
sopka krás jsi, oheň tvůj však zplanul,
hvězda jsi, leč hvězda s nebe spadlá.
Vše mne upoutalo, kde jsem stanul,
velebně mne dojal pohled chrámů,
z vnitřku jejich mrtvý chlad však vanul.
Opustila’s nyní sebe samu
a jen osud stále tobě volá:
nejsilnější slávy kmen já zlámu.
V síni dožů, když jsem hleděl z dola
na ty tváře volenců tvých dávných,
kývala mně jejich hlava holá.
Každý mluvil: „Hochu, z dob těch slavných
zbylo vlasti naší slávy málo,
nic, leda pár loděk mořeplavných.“
„Nám ty loďky, vám pak nebe dalo
místo žezla zákolníček k pluhu;
avšak lidstvo ještě neskonalo.“
„Po potopě zklenul tvůrce duhu!“ –
44
Venecie za večera.
Jak dítě tiše spočíváš,
jež nezná svět ten strastiplný,
pod hlavou ranní vánek máš
a kolébkou ti modré vlny,
jež tichounce tě, drahá, kolébají,
a pěnné perly tobě podávají.
A víly hejčkají tě v snách
a pějí noční píseň svoji
a lehce tančí po vodách
krejíce v závoj hlavu svoji,
a matka tvá a otec, vzduch a moře –
ty rouškou halí se, a svoje hoře! –
V ten čas chci ven v ten vnadný ráj,
už veslo vede moje pěsť
a z hůry hvězdy pohlédaj’
a z dola obraz těchto hvězd
a po vodách už noc tichounce kráčí,
jen já tu ještě – pro vlasť – lidstvo – v pláči.
45
Pohled z Galerie.
Večer byl tak tichý, krásný večer,
večer, v němž se láska v srdce loudí;
krásný, milý, v jasném světle stála
na obloze lesknoucí se luna,
sesýlajíc paprsky své skvostné
na laguny, břehy, mosty, chrámy. –
Do paláce pospíchal jsem dožů,
abych pohled čarovného města
z galerie v nitro duše vložil.
Po velikých schodech tiše stoupám,
obrovské jež sochy vkusně krášlí,
zastavím se na nejnižším stupni,
abych spatřil památná ta místa,
na nichž dože, z vůle signorie,
v plné slávě zlatou kryt byl čapkou. –
Zázračný to pohled z galerie,
na náměstí veliké i malé,
na nichž tisíc plamenů se blýští.
U břehu zde volnosti jsou strážci,
volnosti té dávno utracené,
utracené, šlapané a zhaslé.
Theodor zde s štítem v pravé ruce,
levá ruka tupé drží kopí,
46
na znamení, že se bez útoku
republika prvé štítem chrání,
útok teprv zbraň že vyvolává. –
Vedle něho lev svatého Marka,
Evangelium jenž v drápu drží,
na němž veliké „Pax tibi“ psáno.
Pokoj, pokoj v širé světy hlásá,
pokoj moři, zemi, lidstvu všemu.
Mladé slunce z rána písmo zlatí,
zlatí štít a mramorové sloupy,
avšak zašlosť s sebou nepřináší.
Ona, která mír volala světu,
přepadnuta, rvána, zneuctěna,
její skvosty vzaty, rozcuchány,
její sláva pláče nad vodami.
A mé srdce pláče vnitru žhavém,
pro svobodu její, lidstva – vlasti! –
47
Torcello.
Torcello, ty místo milé, k němuž toužení mne sneslo,
v hájku tvém chci spočinouti – hej, mladíku, odhoď veslo.
Tak; a zde chci spočinouti v utěšeném chladu stromů,
moje mysl zatoužila k drahé vlasti svojí – domů. – –
Spočinul jsem; mladé stromky vrhaly mně listí dolů,
a ty kvítky v bujné trávě kývaly mně z hebkých stvolů.
Odtud k moři v nepřehledné, širé dálky jsem se díval,
jehož nitro krásy, zhouby žádný ještě nevyzpíval.
Když tak hledím, myslím, toužím – prsa má se pozachvěla,
ptáčata to byla – písně – která domů létnout chtěla.
48
Lido.17)
Čarokrásná, jasná, milá noc to byla,
Adria když moji loďku pohostila;
večernice plným mírným světlem plála,
když se loďka moje k Lidu kolébala.
Vzdálí už mi ostrov stromovím svým kýval,
jehož milé břehy příval vln umýval,
kde scirocco mírný uhostil se v sítí,
kde v pobřežním písku mořská hvězda svítí.
Kde jak já snad mnohý v mysli zadumal se
a, kde štěstí bydlí mořských ptáků, ptal se;
kde snad mnohá duše opuštěná nyla,
a ty květy srdce v pestrý vínek svila. –
Tato nazpět město hořem, smutkem jato
do tmy zahalilo kopulí svých zlato,
pohádka to velká, která v plné kráse
z hloubky toho moře k nebi vstoupat zdá se.
Chrámy jeho skvostné a paláce schudlé,
z pamětní to kníhy listy, dávno zrudlé,
jak ta hrdá slova, když byl ještě den tu,
jimiž hlásán býval zákon orientu.18)
49
Vítej mi, ty místo drahé, tiché, milé,
veliký kde Byron bouřné trávil chvíle
a kde kolem náspů komoně proháněl,
když mu oheň vášně v prsou růže skláněl.
Vítej mi, ty místo, tu, kde mrtev v poli
vzkříšen byl zas retem krásné Guiccioli,19)
v chladnoucí kde srdce, v srdce věčných svárů
vléval démon Shelley nových lásky žárů. –
Vítej mi, ty místo, tu, kde pod moruší
vyzpívat chtěl celou velikou svou duší,
kde si přál, by někdy unylé to tělo
v zlatém Lida písku jednou pokoj mělo. –
Kdo, ach! najde stopu jezdce velikána!?
mořem opláknuta, vichrem jest zavána,
a jen v mysli vidím na pobřežné hrázi,
kterak komoň jeho z nozder oheň hází.
Let komoně toho – bez meze a dráhy
s jezdcem velikánem zahynul tak záhy,
komoň k nebi létnul – v oblacích se ztrácel,
ach! a v Misolungách jezdec dokrvácel.
50
Paralella.
Básni, plná něžných palů,
plná krásné divokosti,
plná vášně, smutku, žalu,
ty’s již utrpěla dosti.
A však v mojí rodné zemi
nebetyčná bolesť kráčí,
přeubohá mezi všemi,
ulevit si můž’ jen – v pláči.
Po staletích ještě žije,
ještě cítí, koná, staví,
syn tvůj chví se, lká a nyje –
u nás pláč je usedavý. –
A tak osud jasnosť duhy
mocným žezlem v soumrak mění
a čím krašší zemské luhy,
tím větší jsou utrpení. –
51
Verona.
K tobě zatoužil jsem také, ne, bych hradby, mosty zřel,
ne – bych památky tvé zhlédnul, jimiž se dřív Říman skvěl,
abych arenu tvou spatřil, pýchu synů tvých i dcer,
bestiím v níž člověk dáván k slávě olympických her,
kam sprovodil gotské zbraně a výbojných orlů svých,
a kde sídlo svoje rozbil veliký Theodorich,
Romea a Julii kde k nebi nesl lásky let,
na jichž hrobě usmířil se veronské zas šlechty květ,
kolébka kde druhdy stála Nepota a Catulla,
jejichž jména k pýše tvojí po staletích splanula,
odkud vznes’ se onen heros, který králem barev byl,20)
k nedostižné výšce s oním, Asuntu jenž vykouzlil.
52
Padua.
Staroslavné jsi ty město, Padovo, kam Čech se bral,21)
v proud by mocný doma zčeřil, kapkami co v tobě ssál;
veliký kde Galilei k nebi zvedal svoji tvář,
celý svět by osvítila mocné pravdy svatá zář.
Zář, kterážto věčným sluncem ozářila jeho smrt,
v kterou štval ho licoměrný temnosti a blbství chrt. –
Umění ty’s plno, plno, nádherou tvou opojen
vykouzlil zde slabý člověk Apolina božský sen,
sochami v Prato di Valle myšlénku tak krásnou skryl,
všakých národů zde hvězdy kras a vědy pobratřil;22)
to když vidím, bezvolně se z prsou vine tajný vzdech,
kdy as v národů kruh velký vstoupí bratr, vstoupí Čech. –
53
Při jezeře Garda.23)
Jako safír velkolepý, zasazený v horském kruhu
poutáš srdce, krásné Garda, v mysli novou kleneš duhu;
krásná vodo, o jíž panství Janov válčil s Benátkami,
pohled tvůj, on choré srdce krásou svojí poutá, mámí.
V údolí tvém věčné jaro, věčná rozkoš, věčná krása,
a jen ora prudkým dechem tvojí vodě válku hlásá,
na sklonkách kde horských věnců svěží lavřín zelená se,
cipřiš pučí, granát květe, mandle v růžové své kráse,
a v tvých hájích olivových rozkošné jak spočívání,
nebo v loubích, kde se réva na palčivé čelo sklání.
Z rumu Rocci níž jsem hleděl, Garda, k jasné tvojí vodě,
v zátoce kde krásné Rivy kotvily se plné lodě.
Z Monte Balda příkrých vršků oko v širých dálkách tone,
tam kde Catullus své písně toužně pěl na Sermione,
a z lesíků oranžových, v nichž se libě domky tratí,
libá vůně větrem vane a čarovně mysl chvátí.
Vodopád kde z Val di Ledro, Ponale ten stříbropěnný
v perlový se prášek tříští, miliony nesečteny –
slunečním kde světlem skví se paprslek ten jeho hravý
a že navždy zahynout má, žel svůj pláče usedavý.
A když trudno bylo srdci, když v mé mysli palno bylo,
tu jsi ty mne, tiché ArgoArco, v kroužku přátel pohostilo.
Garda, krásné, milé Garda, šťasten byl jsem s tebou chvíli,
tak že ani city moje nazpět domů netoužily.
Kolikkrát jsem za večera vedl tebou, zmítán vlnou,
54
loďku malou s plnou myslí, s plným srdcem, s duší plnou.
Kolikkráte mužnou silou ploul jsem tebou bez zachvění
a po ptácích na pouť jdoucích vlasti vzkázal pozdravení.
Jak bych mohl zapomenout Hesperidek božské sady,
jichžto vzhledem oko srdci rajské vykouzlilo vnady.
Garda, Garda, krásné Garda, až mé srdce svadnout musí,
na ráj lidstvu nazpět daný – údolí tvé – vzpomenu si. –
55
Žebračka.
Žebračka krásná u Rialta stojí
a malou ruku natahuje svoji.
„Carita!“ volá s slzou v modrém oku
a cizích pánů zastavuje v kroku.
Hebounký vlas, jenž snědou tvář jí kreje,
ten damaškem se temně hnědým skvěje,
a čarodějně z uplakaných tváří
to oko ohněm divých tužeb září.
Ti plní, krásní, rubínoví rtové
tyti políbení povždy kryjí nové,
a postava ta stepilá se sklání
jak k vášnivému muže objímání.
Ach děvče, děvče, žel mi tebe, drahá,
i tebe v síť snad pojme hanba nahá,
a divý žár, jenž nezná žádné hráze,
i tebe, žel, i tebe svede k zkáze.
Znám život, znám – to poklad srdce mého,
že z toho žití všeho vjímá, všeho
zaže život lidstva věrně se v ně stele,
a píseň z toho jest mé žití celé.
56
Tvůj celý zjev – on věští mně to, věští,
že v kalu lidstva bude tvoje štěstí,
a pak – a pak že budeš opuštěna
co znesvěcená perla, lidstva žena.
Pak čas a život krásu tvoji schvátí,
ty zanikneš a svět ti bude láti,
a jestli někdo pomní na tě znova,
pak jest to dumná píseň poetova.
57
Květinářka.
I.
Ty děvče černooké,
mladinké, outloboké,
mluv, mluv předc, kde jsi bylo,
že tě mé oko v arkádách
kytičky nosit nespatřilo?
Ty děvče jižní krve,
veselé, černobrvé,
mluv předc, kde jsi se kryla?
Má duše pro tě, drahoušku,
horoucně, vřele zatoužila.
Ty moje děvče zlaté,
veselé, boubelaté,
mluv, kam jsi se mi děla?
Cizinců přišlo množství sem,
ty’s na kytičky zapomněla.
58
„Aj, přišli cizinci
kupovat kvítky
a vzali všecky věnečky
i všecky zbytky,
a vzali všecko dočista – –(
Snad předce pro mě kvítek máš?!
„Jen jeden ještě věneček,
leč ten je váš!“
59
II.
Dnes tak záhy, boubelatá,
dnes tak záhy? vida, vida,
vždyť ti spánek v očku sedí
a tvá bledá líčka hlídá;
jsi jak spánek prostovlasý,
dnes tak záhy – proč pak asi?
Přišlo dnes snad nové panstvo,
kavalír, jenž rád má růže,
slavnosť, svatba? Ne – i šlaka,
což pak tedy? nuže, nuže,
odpověď ti na rtu pálá,
nuže, ven s ní, lhářko malá.
„Nelhu, ale chci vám říci,
koráb odploul záhy z rána
a s korábem mladý lodník,
jejž jsem měla za milána,
kormidlo on statně vede,
dnes však – myslím – těžko jede.“
„V rozloučenou jsem mu tedy
pěkných kvítků přichystala,
na kormidlo, aby vzpomněl,
pěkný věnec jsem mu dala,
pěkný věnec – růže svěží,
vždyť mně nejhloub srdce leží.“
60
„A pak ještě políbení.
Jedno jenom? to je málo.
Více ovšem, a mé oko
usedavě zaplakalo,
plakalo i srdce tklivé,
moře – to je nevrátivé.“
Aj, aj, děvče, ještě pláčeš?
mlč, holenku, on se vrátí,
pros za něho v San Giacomo,
tam jsou velmi hodní svatí,
jistě že jej mine zlota,
jak lodníka CordiottaCondiotta.24)
„Jistě, jistě, udělám to,
San Giacomo mnoho zmůže,
za to mu chci každodenně
nejkrásnější nosit růže,
snad ho pán bůh vésti ráčí.
S bohem, pane, – mně je k pláči.“ –
61
III.
Dítě, tvoje líčko vadne
jako vaše stará sláva,
z vínku tvého, boubelatá,
list po lístku opadává.
Proč to? nechci vyzvídat,
škoda, škoda nastokrát!
Vaše nebe povždy krásné,
celý rok v něm pučí růže,
pamatuj však, mráz že krutý
mžikem kvítko potřít může;
kdo mu život můž’ zas dát? –
škoda – škoda nastokrát!
A když zvadne takým chladem,
nestane se nikdy svěží;
drahoušku, v tvém srdci snad už
také zvadlá růže leží.
Mlčíš? – Já se nechci ptát,
škoda – škoda nastokrát!
62
Insulánka.25)
Klobouček pěkně na stranu
a copy zapletené,
mladinká insulánka se
na prodej s vodou žene.
Klobouček pěkně na stranu
a radosť v svěžích lících,
a čistou, čerstvou vodu má
v skvoucích se mědenicích.
Jak lesknou se ty vrkoče
a havranní ty vlasy,
pobožna je – nuž, uvidím,
zda milosrdnou asi? –
Ach žízním, žízním, panenko,
leč vody se mi nechce,
chtěl bych to snědé čílko tvé
jen políbiti lehce.
Ach žízním, žízním, panenko,
leč vodu můžeš schovat,
já chtěl bych rač ty rtíky tvé
upřímně pocelovat.
63
Ach žízním, žízním, panenko,
což nezříš ret můj pláti?
ze studnic něhy, z očí tvých
chtěl bych svůj nápoj ssáti. –
Ach žízním, žízním, panenko,
a s tisícerou chutí
skonejšil bych tu žízeň svou
v cudném tě obejmutí.
Ach žízním, žízním, panenko,
občerstvi mě, já v díku
zlatem své lásky zplatím vše
na rubínech tvých rtíků.
Ach žízním, žízním, panenko,
nuž, odlož tíž svou z plece,
ach skloň se ke mně, skloň se, skloň.skloň,
buď milosrdnou předce!
Ach neslyší, ach neslyší,
a tiše kráčí dále,
tak štíhlá, hezká, mladinká
a lásky – žel – tak v mále!
64
Co kdo chce!
Divná, přepodivná chasa
dětí, dívek, stařen, chlapů,
jeden pláče, druhý jásá;
množství různých darmošlapů,
prohnaných a hloupých zase,
hezkých, tu zas kostrbatých,
tak je spatříš v každém čase
prosit v chrámích všechněch svatých.
Všude živo, před kavárnou,
v krčmě, venku na kanále;
zde zříš dívku lepotvárnou
se šedivcem, a tak dále.
Žebráka, jenž stále pláče,
šumaře, jenž uši trýzní,
cicerone, prodavače,
při tom všem však zmíráš žízní.
Za pár soldů Goldoni-ho
slyšíš v boudě všelijaké,
Verdi-ho a Spontini-ho,
Tasona a Dante také;
za sold spatříš Tiziana,
Leonarda, Tintoretta,
zdarma moře, stavby skvostné
a díl nejkrásnější světa.
65
Facchin.26)
Předsíň svatého Marka
je z mramoru a zlata,
že radosť míti může
družina její svatá.
Zde velmi rád se facchin
pobožně na vše dívá
a v skvostném tomto místě
nejráděj odpočívá.
Jej každý den to táhne,
leč není to snad věra –
jen aby v milém chládku
tu spal až do večera. –
66
Zamyšlená.
Z paláce se z okna kloní
dolů mladá signorina,
o ruku se podepírá
hlavinka ta černá, líná.
A ten oheň černých očí
po lagunách krouží v letu,
a plnýma rtoma svýma
lehce kouří cigarettu.
Signorino sličná, mladá,
proč hledíte na laguny,
rozzvučely srdce vaše
mandoliny zlaté struny?
Signorino, signorino,
pohlédněte s okna dolů,
strun těch hlas a srdce vaše
utíkají k moři spolu.
Utíkají za lodníkem,
škoda, v krátce po něm veta,
zapomeňte – kuřte, prosím,
uhasne vám cigareta.
67
Co jsem zač?
Co jsem zač, se, signorino, ptáte? –
Čech jsem, pravý Čech, a mřít chci za to,
leč už dřív než krásný jih sem shlednul,
bylo srdce vlašským ohněm zňato.
Co jsem zač? Nuž vězte: Krev jsem bujná,
letnu časem, světem všecko zírám,
z vrchů, z dolů, z strání, z řek a hájů
z rosných kapek, z růží písně sbírám.
Co jsem zač? Nuž vězte: Jelen mladý,
stíny srdce přiodívám nachem, –
víte, co je věrnosť? – V té jsem Čechem,
a co láska, víte? – V té jsem Vlachem.
68
Nebezpečný pohled.
Rozkošné jest při tisíců světel
v teplé noci chodit arkadami,
sladší ale o srdci a lásce,
o písních a růžích mluvit s vámi.
Rozkošné jest slyšet v podvečeru
před kavárnou hudbu při sorbetu,
krásnější však, sladší, moje drahá,
jedno políbení z vašich retů.
Rozkošné jest patření, když měsíc
na vodu a chrámy čárně svítí,
vaším vzhledem ale, moje drahá,
moje srdce v plamen chce se vzníti.
69
Magnet.
Málo her zde, málo hudby, zpěvu,
málo zábav, signorino, věru;
třikráte jen do špinavé boudy,
do divadla – šel jsem na operu.
V Malibraně viděl jsem vás v lóži,27)
neustále na vás jsem se díval;
hejčkal jsem ubohé svoje srdce,
které zpěvák nelidsky rozrýval.
V Malibraně viděl jsem vás v lóži,
seděla jste zamyšleně sama,
jen když na jevišti umírali,
tleskala jste pěkně ručičkama.
Kolikkráte vrátit jsem se mínil,
zpěv i hra mně divně k srdci sáhly,
ale oči, vaše žhoucí oči
magnetem mne vždycky nazpět táhly.
70
Nuže!
Mrzí mne to, signorino,
procházkou když chodíváte,
závojem a vějířem že
líčko svoje zakrýváte. –
Mrzí mne to, signorino,
že když po náměstí jdete,
na okamžik ani závoj
do polovic nezvednete.
Myslíte snad, že by srdce
v očinku se vašem skrylo,
a že by si motýlová
křídla svoje popálilo?
Nebojte se, signorino,
každý boj mne vábí, vězte:
čím víc ohně, tím víc písní,
jen mně válku vypovězte.
71
Uhodl jsem?
Jezdíte prý ráda po lodičce,
slyšíte prý ráda barkarolu?
Ach já také, signorino zlatá,
vyjeďme si, prosím, jednou spolu.
Vyjeďme si jednou k hájům Lida,
k Murazzim anebo do JorcellaTorcella,
do Murana bych vás doprovodil,
kdybyste, má signorino, chtěla.
Zdá se mi však, signorino zlatá,
že by vás to všady omrzelo,
kdyby jedno láskou žhoucí srdce
při Rivě snad v loďce zůstat mělo.
Zdá se mi však, signorino zlatá,
že by vás to omrzelo všady,
kdyby nejel s vámi onen loďkář
černovlasý, táhlý, pěkný, mladý. –
72
Pomozte mi!
Bohu dík, má signorino,
že vás zase nalezám,
celý den jsem pátral, chodil
uličkami sem a tam.
Bohu dík, má signorino,
že jsem vás zas uhlídal,
od rána až do poledne,
všude jsem se po vás ptal.
Všude hledal, všude ptal se,
mnoho jsem vám říci chtěl,
vše, co v krásném vašem oku
zářiti jsem uviděl.
A však žel, má signorino,
divný pojímá mne cit
a mně nelze, srdce svoje
nikterak vám stlumočit.
Nikterak, a oheň srdce
divně tak se rozmáhá,
že si každá píseň svěží
v letu spálí křídla svá.
73
Pomozte mi, moje drahá!
pomozte těm slovům mým,
nežli žízní, nežli láskou
nezvadnu, ba neshořím! –
74
Bujné srdéčko.
Mladinká jste, v čtrnáctém snad jaře,
a už se vám láska v očka slila,
srdéčko se třepá, vzlétnout touží,
dejte si naň pozor, moje milá.
Vaše ňadro ouzké je a těsné,
mocně pozvedá je jeho síla,
a ty ručky, ty je neukrotí,
ty jsou příliš malé, moje milá.
Nespomůže, že jste řetěz zlatý
kolem ňader sobě otočila,
čím víc zlata na srdéčku vašem,
tím dřív vám je chytnou, moje milá.
75
Sen.
Signorino, s tíží uvěříte,
s tíží uvěříte moje zdání:
zřel jsem moře, nebylo však mořem,
od Lagun až k Řecku bylo plání. –
Večer byl, a smutno na náměstí,
jenom měsíc hleděl matně dolů,
a my jsme se tiše procházeli,
já a vy, má signorino, spolu.
A já jsem vám vypravoval mnoho,
a vy jste tak divě na mne zřela,
že ten oheň vašich černých očí
v srdce se mi vedral jako střela.
Divně tak, jak čísti byste chtěla
horoucí a velké moje přání,
žíti s vámi šťastným, šťastným v lásce,
signorino zlatá, do skonání.
Vše jste četla – a pak čárným zrakem
na koně jste ohněm pohleděla,
co tam stojí u svatého Marka,28)
a ti slétli dolů jako střela.
76
Velela jste, na koně jsme sedli,
na jednoho vy, já na druhého,
a každý z nás, signorina zlatá,
ještě podál průvodce měl svého.
Na dvou druhých jechal žel a láska,
a my rychle jeli po té pláni,
letěli jsme letem orla šumným
bez rozmluvy – bez pohledu – stání.
Známé kraje – víte, kam jsme jeli?
spěchali jsme do mé vlasti, drahá,
ach, a co jsem nyní ve snu spatřil,
signoro, mé srdce mluvit váhá.
Nazpět zůstal jezdec nejbujnější,
tři jen s námi jeli ještě tady:
vy a já a žel můj, signorino; –
zmizela nám láska! – O té zrady! –
77
Podivno!
Včera jsem jel po kanále,
na balkon jsem upřel zrak,
co jsem viděl? – ale, ale,
signorino, tak vy tak?!
Balkon, druhdy prázdný z čista,
bujným kvítím obklopen,
za kvítím dvě prázdná místa; –
k čemu asi, k čemu jen?
Holoubky dřív při výletu
vždy jste na něm krmila,
nyní pln je, plný květu,
proč a k čemu, má milá?!
Kde dřív prádlo na sušení
podlé zvyku zvěšené,
samé agáciagávy jsou k zření,
na zdařbůh tak předce ne?!
Mysle na to, často plynu,
často kolem, zas a zas,
a slýchávám mandolinu
doprovázet dvojí hlas
78
Kdys jsem slyšel z Rigoletta
krásný duett, – krásný hlas! –
chvílkou ticho – po všem veta, –
kdo to byl, nuž prosím vás? –
Kdo to zpíval za myrtami
dvojích srdcí stejný sen?
„Družka má a já, – my samy, –
nevěříte? – věřte jen!“
Jak že, to by ona byla?
ona, ona, žádný on?
má snad dívka, moje milá,
tak hluboký bariton?! –
79
Rybář.
To hloupé živobytí,
jen stále ryby chytat,
chci radš na Piazzetě
bohaté pány vítat.
Ti cizí páni věru,
ti mají peněz mnoho,
chtí vidět starou slávu,
a já chci těžit z toho.
Až dosti toho nalhu
za peněz plné hrstě,
koupím si modrý střapec –
a čapku z rudé plstě.
Pak hnědou kamizolu,
a budu dělat pána,
a v kavárnách chci ležet
až do bílého rána.
80
Nevím věru –
Nevím věru, jak bych v noci tmavé
z okna svého ven se mohl dívat,
kdybych Vás, Vás, moje roztomilá,
neslyšel ty krásné písně zpívat.
Nevím, jak by v síni mušek plné
spoutaná má mysl blaze snila,
kdybyste se usmívavou tváří
obrazem k mé líci neklonila.
Nevím, jak bych umíral as žízní
v boji s vaším vínem, s parným letem,
kdybyste mně onen patok kalný
nesladila svojím krásným retem.
Nevím, jak by mnohá píseň moje
jasnou růži, v srdci život měla,
kdybyste v tu hloubku přání mého
sluncem svojí přízně nehleděla. –
81
Samotná oliva.
Oliva bujná na břehu
do tichých vln se dívá
a chvěje listem zeleným
a starou hlavou kývá. –
Dva lidé tady zasedli
za dobu krásnou jarní,
kdy srdce plno zázraků
se svými skvosty marní.
Jich srdce čistá, čistá tak
jak lazur na jezeře,
jich láska jasná nad slunce,
když v ranní pouť se béře.
Přec rozjíti se museli
a žijou různé žití,
jen na strom někdy myslejí
a času vlnobití.
Jen oliva jich lásku zná,
až ona žití zbude,
kdo o lásce těch lidí dvou,
kdo potom vědět bude?
82
Rozdíl.
Tvé líbání tak vášnivé,
tak divoké, tak palné,
jak žhavé dechy scirocca,
jenž v poušti zrozen dálné.
Tvé oko plápol prerií,
a bílá ňadra tvoje
jsou vlny věčně zmítané
na moři nepokoje.
Tvá touha jako mořský vír,
jenž k prsoum loďku táhne;
tvé srdce jako věčný blesk,
jenž po shoření práhne.
To není jiskra milosti
a lásky tiché loubí,
to zšílenělý vášně stesk
a zřídlo kruté zhouby.
Ach, nech mne jít, ach, nech mne jít,
ty nejsi z oné země,
kde dívka k prsoum skloněná
zří v oko toužně, jemně.
83
Tvá láska – orla k loupeži
je křídel rozepnutí,
a láska Češky – v růžovém
je loubí spočinutí.
84
Srovnání.
Jste jak Venuše, má zlatá,
mním vás na Olympu stát,
oči, rty a líčka vaše
milostný je souzvuk vnad.
Jste jak Venuše, má zlatá,
ambrosia jest váš chléb,
jen že Medicejská měla
větší cit a menší šlep.
85
Snad!
Jak překrásná je láska zas
v překrásné milé této zemi
půl v žertech, smíchu prožiješ
a půl ji prodlíš se slzemi.
Mladinkou Vlašku ponejprv
spatřil jsem v sadech na procházce
a učil jsem se bojácně,
já, starý kozák, nové lásce.
Bůh ví, já tenkrát vyloudil
té staré lásce vděky nové,
leč cestou vše jsem vyvzdychal,
a láska tvá snad mořem plove.
Časem snad také v toužení
v ty sady má cestana cestu se dává,
by věděla, jak rychle as
sad, srdce, láska opadává. –
86
S bohem!
Buď s bohem, s bohem, krásná paní má,
chci vidět zas svou drahou máť, svou zem,
má píseň rozpjala už křídla svá,
a srdce chce být zase v ráji svém.
Mé oko matné nádherou už tvou,
nechť sotaví je zase rodný luh,
já ukonejšil palnou touhu svou
a létnu tam, kam postavil mne bůh.
Zřel jsem už dost, a srdce mne už bolí.
Ty všude, všude věrných bratří máš,
ty’s paní předc, leč s námi cizí stolí
a provolává: „Hleďte, pán jsem váš!“
Já viděl tě a okřál jsem a bledl,
leč nechci všecky slze tobě dávat,
já bolest tvou a matky v jedno svedl
a vím, že doma víc mám oplakávat.
Nuž, s bohem tedy, krásná paní má,
chci vidět zas svou drahou máť, svou zem,
má píseň rozpjala už křídla svá,
a srdce chce být zase v ráji svém! –
87
Doma.
Jih báchorkou se zjevil, pak mi zhas’
a šlehnul, vzňal se rudým ohněm zas –
ba vyšlehnul tak jako slunce ranní
a změnil v zpěv mé toužné vzpomínání –
Buď pochválenpožehnán ten milý krásný jih! –
Zas po čas mne vítá drahá zem,
zas doma, doma, v drahé vlasti jsem;
zas háj i les mně tichým mírem šumí
a o čem snil jsem, milostně mně tlumí –
buď požehnán ten milý, krásný les!
Zde svrhlo srdce dumnou svoji tíž
a břečtánem v něm kypří radosť již,
a mysl znovu zrozená se vznáší
zas k nebesům a křídlem mraky plaší –
buď požehnán ten milý, krásný kraj! –
Zde zas má vlasť, ten krásný světa díl,
perla, jež v Europu bůh zasadil
a krásu sypala v ni jeho dlaň;
o bože věčný, chraň ji, chraň ji, chraň;
buď požehnána drahá moje vlasť!
88
Poznámky.
1) Most lagunový je 3602 metrů (as půl geografické míle) dlouhý, 9 metrů široký, spojuje Benátky se severozápadní pevninou a je sestrojen na 222 obloucích.
2) Riva dei Schiavoni, tolik co břeh Slavonců, jest místo, kde takřka veškeré lodě se zakotvují. Břeh tento čili lépe Kais, počíná u paláce dožů a táhne se v jemně vydutém povrchu jihovýchodně délkou as 3600 střevíců. Na Rivě této jest množství elegantních kaváren, v kterých jsem časopisy veškerých slovanských nářečí vyloženy nalezl, z časopisů českých na p. mimo naši Politiku, Hlas, Národní a Humoristické listy. Rivu okrášluje mnoho překrásných staveb, které počínají palácem dožů, jehožto postranní fronta k břehu obrácena jest a končí kostelem sv. Blasia (San Biaggio).
3) Trabaccoli jsou lodě dvoustěžnové, štíhlé a jakousi elegancí zevnějšku se vyznačující. Jsou to lodě kupecké přicházející z Terstu, Rjeky, z Neapole a Sicílie, ano i z Řecka.Dělníci jejich jsou takřka všichni Slované.
4) Lehký popěvek lodníků buď vážný, buď žertovný.
5) Campanile di San Marko jest 335 střevíců vysoká zvonice na Piazettě, totiž malém náměstí, stojící jižně naproti chrámu sv. Marka a přímo proti paláci dožů a poskytuje překrásnou výhlídku na Benátky a okolí; stavěna byla přes 600 let a praví se, že nestojí ani na pilotech. U paty této věže vystavěl slavný Sansovin okolo roku 1540 tak zvanou logiettu, která byla překrásnými statuemi Venecie (co Justitie), Venuše co symbol Cypru, Jupitra co symbol Candie, panství to Benátčanů, okrášlena. V logiettě této shromážděni byli vždy prokurátorové Sv. Marka, jak republiku benátskou prostě jmenovali, kteří veleli strážím. Neměl totiž nikdo v čas zasedání veliké rady ozbrojen jíti přes malé náměstí, a kdož byli dostiženi, pověšeni jsou okamžitě.
[89]
6) Slavný kardinál Bembo žil v milostném poměru kLukrecii Borgii, jakž dosti známo.
7) Molo nazývají se stupně vedoucí z velkého kanálu (Canal grande) na piazettu. Molo jest ale vlastně hráz do vody sáhající, která prý dříve od stupňů těchto v kanál vycházela; o té však není více památky.
8) Chrám Santa Marie della Salute stojí na jižní straně velkého kanálu, skvostná to stavba z příkazu vlády roku 1631 od Baltasara Longhera vystavěna co dík bohu za odvrácení moru, jen žel, že v slohu Blondellovu (v copu). Jest překrásnými kopulemi ozdobena a plna soch. Strop a chor krášlí malby Salviati-ho a Tiziana.
9) Obraz tento jest jedna z největších okras paláce dožů.
10) V ulici, kde nejnádhernější kupecké krámy se nalézají, vede brána skrz věž, již stavěl Pietro Lombardo; na plochém vrcholu jejím stojí kovové sochy, jichž kladiva na zvon tlukoucí Benátčanům hodiny oznamují. –
11) V nevelké vzdálenosti před chrámem sv. Marka stojí tři stěžně, na kterých dříve prapory tří království, nad nimiž panství vedla republika, vytýčeny byly, při slavnostech vějí z nich nyní prapory císařské.
12) Bucentoro byla skvostná loď, která při slavnostech mocného nesla dože; z té však nalézá se v arsenale pouze jen zob přední. Model vedle vystavěný svědčí o bývalé nádheře její.
13) Korůna, vlastně diadem v podobě rohů, dar to abatyše kláštera S. Zaccharia dožovi Pietrovi Gradenigovi. Roh tento pocházel ale od papeže Benedikta III., jejž tento na důkaz obdivy své nad pobožností jeptišek klášteru daroval. Při menších slavnostech nosil doze podobnou ozdobu z látky zlatem krumplované. Ozdoba sama upomíná valně na fridickou čapku.
14) Dože zasnuboval se na den vstoupení páně symbolicky s mořem a to na věčnou památku boje, v kterém v ten den dože Ziani nad nesmírnou převahou moci námořní Bedřicha Rudovousa, jíž velel Bedřichův syn Otto u Salvory v zátoce pisanské s nejskvělejším výsledkem svítězil. Ziani zajal Ottu a papež Alexander III. smířiv Ziani-ho i Bedřicha daroval prvnějšímu prsten pravě, že jako žena muži poddaná jest, i Adria dožovi poddanou býti má.
90
15) Když prý se moře zedme, což vlah Boccon nazývá, vyhazují prý vlny lebky a hnáty bílé na břeh Rivy dei Schiavoni. Bylať zajisté místa tato pohřebištěm tajně odpravených.
16) Israelo Bertuccio byl dělníkem v arsenalu a nechtěje býti patriciovi jménem Barbaro po vůli vydati mu některých věcí bez svolení dožova, byl od šlechtice tohoto do krve poličkován. I šel si stěžovat k dožovi Falierovi. Tento ale byv sám dříve na choti své od šlechtice pohaněn, aniž v radě zadostučinění se mu dostalo, oslyšel ho pravě, že sám slab je něčeho konati. I zdál se Bertuccio rozuměti dožovi. Jiskry čtyř očí přeletěly v srdce stejná a pomsta jest umluvena, pomsta hrdé, pyšné signorii. Stavitel paláce dožů, Filip Calendarío, byl brzo získán a umluveno porubání veškeré šlechty. Jistý Bertrand chtěje dobrodince svého patricia Leoni-a ušetřena míti, vyzradil vše tím, že varoval tohoto, aby na zejtří do rady nešel. Bertuccio a Calendario okamžitě byli zatčeni a vyzradivše v mučírně všeho, jsou téže noci před palácem pověšeni. Dože jednohlasně k smrti odsouzen a sťata mu hlava na velkých schodech západního dílu paláce. Kosti všech spočívají v lagunách a památka Falieri-a nezůstala ani v obraze jediném, neboť všecky skupovány prý jsou vyslanectvími republiky až do posledního za cenu.nejvěčší, a místo podobizny jeho v řadě dožů v síních paláců, pokryto jest rouškou černou, na níž psáno:
Hic est locus Marini Falieri
decapitati pro criminibus.
Tak mstila se republika panská. – Nešlechetný Bertrand žádaje ročně věčší sumy peněz mimo 1000 dukátův penze, kterou požíval a chtě konečně vnesen býti i do zlaté knihy šlechty, vyznamenání to, jehož se zřídka králům a papežům dostávalo, zmizel jedné noci, stav se signorii obtížným a hnáty jeho leží snad taktéž v lagunách.
17) O Lidu napsali, jak vůbec známo, Byron, George Sand, Delavigne a jmi mnoho krásného. Jest násep, hráz naplaveniny do moře sáhající, vysazená stromy morušovými, kyprou pokryta jsouc zelení. Lidem tímto ale jmenuje Vlach pevnůstku sv. Mikuláše, v které každý pondělek v podzimku volné zábavy lidu se odbývají. Byron vypravuje sám, že zde pod stromem morušovým sedaje Beppa básnil a chtěl prý i zde pohřben býti. Já navštíviv Lido s generálem W., vzorně česky hovořícím pánem, jehož laskavostí i přístup do arsenalu mně poskytnut, jenž mnoho mne vysvětlil a v loďce své
91
hostinnosti mi popřál v půlnoc měsíční, byl jsem uchvácen pohledem lagun a konturami euganejských vrchů, které v mírném vání scirocca pohledu vznešeně se objevovaly. –
18) I v Orientu měla republika benátská panství svá a množství odtud nanesla soch, ano i posvátné ostatky soch Phidiových v nitro krásné Venecie.
19) V salonech benátské Madame de Staël, jak Byron hraběnku Abrizzi nazýval, poznal, jak známo, Byron i hraběnku Guiccioli, které později k vůli vše vykonati s to byl; byla prý to jeho jediná pravá láska majíci moc nad žitím i duchem jeho. Umřela v minulém desítiletí. –
20) Paolo Gagliari nazván Veronese byl tvůrcem takzvané zlaté a sametové doby, skvělého koloritu a virtuosního popracování draperii. Asuntu pak čili na nebe vstoupení p.Marie maloval Tiziano Verellio prostě, Tizian zvaný. –
21) Známo vůbec, že Čechové do Padovi na studia chodili jako na p. Valdstejn a Kocín z Kocinetů a jiní.
22) Prato di Vale je oválový oddíl v zahradě botanické, okrášlen jest sochami velikánů světových.
23) Jezero Gardské, čarokrásný to klenot horský. Západně vtéká do něho horský potok, který u výtoku v překrásný vodopád Ponale se mění. Na výběžku zemském, který na východu do jezera sahá, stál hrádek římského básníka Catulla. Riva, Torbole a Argo, jsou rozkošná městečka: první dvě právě u břehu leží. –
24) Baronka ďMontanan vypravuje v knížce své o Benátkách, že si loďmistr Entiopo Cordiotto, jeden z prvních osadníků, vystavěl při Rialtu dřevěný dům, v němž mnoho ukrýval bohatství. Když pak v domě tom vypukl oheň, přislíbil prý svatému, jehož vzýval, postaviti kapli, jestli že zachráněn bude. I přišel déšť a Cordiotto dostál slovu, postaviv první kapli v Benátkách.
25) Insuláni čili osadníci ostrovů,' nosí vodu studničnou na prodej do Benátek.
26) Facchin tolik co nosič, nejvíce nádeník lodní.
27) Divadlo Malibranské je ze dřeva, velké sice ale nehezké a nevkusné.
28) Koně tyto pocházejí z času Nerona a byly dříve pozlaceny; každý z těchto čtyř koňů váží 1750 liber. Jest to kořist, již Benátčané po dobytí Carhradu domů přinesli. Připisují se Lissipovi.
92
DOZVUKY VLASKÉ.
[93]
Ze slov, které zpěvem lidu
do srdce se vnořily,
mysl má a pocit vroucí
tyto hříčky stvořily.
[95]
I.
Tak zpívá lid, já mnohou kapku rosy
Tak zpívá lid, já mnohou kapku rosy
a mnohý pel z těch jemných lístků vzal,
leč mnohý květ mou krev co rosu nosí,
já jsem ho z jihu v sever štěpoval.
II.
O jak jsi krásna, budiž požehnána,
O jak jsi krásna, budiž požehnána,
tvůj úsměv rtů, toť srdci sladká mana;
jsi jarním krajem za teplého rána,
jsi rosa byvší v kvítko sesypána,
jsi kapka krve do prstenu dána,
jímž s nebem snouben svět, – o budiž požehnána.
III.
Že miluješ? Vždyť k spatření tě není,
Že miluješ? Vždyť k spatření tě není,
ty přicházíváš jednou za sto let,
a to jen ještě jako z poručení.
97
IV.
A kdyby život vše mi nazpět dával,
A kdyby život vše mi nazpět dával,
co vzal mi v světě osud, pták ten dravý,
já nechtěl koupit bych ten blaha nával
za jeden vlas z tvé drahé, milé hlavy.
V.
Buď rád, buď rád, mne brzo pochovají,
Buď rád, buď rád, mne brzo pochovají,
pak k tobě přijdu, v čase lásky máji,
pak před tebou se objeví můj duch,
a šílen láskou obejmeš jen vzduch.
Tak chci tě trápit, denně přijdu k tobě,
buď rád, buď rád, už brzo ležím v hrobě.
VI.
Že musíme se rozloučit, mi děli,
Že musíme se rozloučit, mi děli,
a moje oči při tom zaslzely,
a slze ty a stesk a srdce žár,
to v památní jsem dal ti svatodar;
až omrzí tě, z prsou jej vytrhni,
a zasměj se a do moře jej vrhni,
a zasměj se, vždyť svět se také směje,
když umírá dvé srdcí bez naděje.
98
VII.
I maloninká věc nás blažit může,
I maloninká věc nás blažit může,
jen s upřímným-li srdcem byla dána,
mám důkaz toho na tobě, má růže.
VIII.
Až někdy drahá přijdeš do nebe,
Až někdy drahá přijdeš do nebe,
chci tam už toužně čekat na tebe,
chci na tebe tam čekat, moje štěstí,
a naproti chci srdce své ti nésti;
a až si klesnem v náruč, v objímání –
sám tvůrce bude míti smilování
a ze dvou našich srdcí jedno stvoří,
jehožto plápol nešlehne víc k hoři,
jehožto plápol k lásce se jen vznítí,
a zář ta bude nad demant se skvíti,
to srdce bude stejně oboum bíti
a na věky se budem rádi míti.
IX.
Láska jest víno, které kypí stále –
Láska jest víno, které kypí stále –
u večer ohnivé a z rána vyvětralé.
99
X.
Ach, kdeže najít léků, pomoci:
Ach, kdeže najít léků, pomoci:
mé srdce utíkává v půlnoci,
mé srdce volí půlnoční ten čas,
by spatřit mohlo, signoro, jen vás:
nuž, suďte sama, jak as tělu bývá,
když bez srdce v čas noční odpočívá.
XI.
Kdybys mne býval vřele miloval,
Kdybys mne býval vřele miloval,
byla bych v rakvi okem k tobě vzhledla,
kdybys mně vřelý polibek byl dal,
byla bych v rakvi rámě svoje zvedla
a tvé bych byla obejmula šije,
leč jinak vše, už rubáš tělo kryje,
já umru už – a ty mne pochovej,
pak do krčmy si zajdi, pij a hrej,
jak jsi to dělal, když jsem prosila tě:
ach, zůstaň u mne – ďábel je v tom zlatě;
a hrej a pij, až všecko prohráš všudy,
pak na hrob jdi a vyhrabej ty trudy,
a udělej si kostky z bílých kostí
a z lebky pohár; – bav se do sytosti.
Jen po moři mi nejezdi, můj zlatý,
neb velkým hříchem duše tvoje prahne,
on těžký tak, že na dno tě as stahne;
buď tobě milostiv ten pán bůh svatý. –
100
XII.
Ty’s ukrutnější nežli bandita,
Ty’s ukrutnější nežli bandita,
an vraždit můžeš ode dne mne ke dnu,
má všecka krev už pro tě vylita,
a divno mi, že ještě v tváři blednu.
Ach nebudiž tak krutě zaryta,
zde vezmi už – já sám ti dýku zvednu,
mám umírání toho do syta,
na místě tisíc smrtí dej mi jednu.
XIII.
Když jsem vás spatřil, uklonil jsem zrak,
Když jsem vás spatřil, uklonil jsem zrak,
když jsem vás spatřil, roztoužen jsem mřel
a pak jsem zpíval jako tažný pták,
když v teplém jihu nové nebe zřel.
XIV.
Já pozvu si dnes lásku k hostině:
Já pozvu si dnes lásku k hostině:
Osvětlím žárlivostí večeřadla
a kobercemi budou srdce zvadlá,
co nápoj podám slz jí jedině;
za potravu ji vzpomínání dám
z pohledu mroucích – okras nadělám
a hodlám vzdechy v livrej veršů schovat,
by mohly paničku tu obsluhovat.
101
XV.
Nechť po boji nás svatý mír zas blaží,
Nechť po boji nás svatý mír zas blaží,
ať nedí svět, že totéž srdce vřela
co mysl králů dvou, když vykypěla,
po válce rukou dáním nedokáží. –
XVI.
Na lůžku leží ubohá má milá.
Na lůžku leží ubohá má milá.
A do Padovi cesta moje byla,
kde svatý Antonín na zlatém stonku
tré bílých drží liliových zvonků,zvonků.
A když jsem v pokoře mu žaloval,
tu útěchu mi hodný svatý dal:
„Musíli tvoje milá ze světa,
pak na památku trápení a bolu
brzyčko, synu, na zlatém mém stvolu
i čtvrtá bílá liljelilie vykvétá.vykvétá.“
Má milá umřela. Já putoval
až do Loreta k milé matce boží,
bych útěchu si z jejích očí vzal.
Tam žaloval jsem velký srdce žal,
by z prsou vzala bujné toto hloží.
A matka boží hlavu ponížila
a tiše, tiše ke mně promluvila:
„Už potěš se, vždyť nemá žádnou vinu;
mám korunu jen jednu, milý synu,
kéž dvě jsou mé, tu jednu bych jí dala,
že tě tak čistě, věrně milovala.“
102
XVII.
Přál bych si brzo přijít do nebenebe,
Přál bych si brzo přijít do nebenebe,
a předce rád bych na tom světě byl
a závisí to jenom od tebe,
by pohár přání mých se naplnil.
Ty ale nechceš – vím, co udělám:
já rychle cestou do Říma se dám
a poprosím prvního z apoštolů,
by z oltáře mi klíč svůj hodil dolů.
Tak navzdor tobě splním přání svoje,
otevru nebe své, to srdce tvoje.
XVIII.
Ach, jak to, dívko, možno tobě jen,
Ach, jak to, dívko, možno tobě jen,
že oko tvé je stálý, stálý den,
když bdíž, tu okem pučí v pláni kvítí
a v spánku tvoje oko v srdce svítí.
XIX.
Vy chcete, abych píseň zazpíval?
Vy chcete, abych píseň zazpíval?
Ach těžké, těžké jest to počínání!
půjčte mně k písni vašich oček pal
a rtíků vašich jemné usmívání;
půjčte mi růže s vašich milých lící
103
a hebkosť vašich ramen i váš vlas,
neb musím vám to, roztomilá, říci,
že dobrá píseň těch musí mít kras:
Musí být dítko čtveračivé, hravé,
musí mít vlásky pěkně kadeřavé,
a křídélka jak srdce vaše malé,
a musí smát se, plakat nenadále,
musí být černooká jako vy jste,
musí být přítulná a touhy čisté,
musí být poupě růže plnolisté,
musí mít jemnosť svou a trny jisté,
musí být zkrátka zcela jako vy jste.
XX.
Jsem pobožný, leč když jsem tě zřel v bálu,
Jsem pobožný, leč když jsem tě zřel v bálu,
na bílém krku malý zlatý křížek,
byla’s mně milejší než tisíc kardinálů.
XXI.
Ten oheň, o němž denně pravíváte,
Ten oheň, o němž denně pravíváte,
as sotva že ho v srdci mnoho máte,
ten oheň lásky vaší není skvělý,
a kdo ví, strávil-li by cigar celý.
104
XXII.
Nuž kupte hocha, lacino ho dám,
Nuž kupte hocha, lacino ho dám,
dám vám ho zcela, jak ho sama mám,
já za grešli jsem při něm nezískala,
když o lásce mně mluvil, vždy jsem spala.
XXIII.
Kdyby mé lůžko zlatohlav byl skvělý
Kdyby mé lůžko zlatohlav byl skvělý
a kolem růžičky se rozvíjely,
přec by mně smutek tiše spáti nedal,
kdyby můj milý se mnou nezasedal.
XXIV.
Aj, což se divíte, mé zlaté děti,
Aj, což se divíte, mé zlaté děti,
že tam ta hvězda střelmo dolů letí,
to denně zřím a vysvětlím to vám,
já hvězdou hochu pozdrav posílám.
XXV.
A kdybych do ráje dnes volán byl,
A kdybych do ráje dnes volán byl,
kde čekala by na mne zář už svatá;
bez vás tam být, – radš bych se obrátil,
radš bych se obrátil, má boubelatá.
105
XXVI.
Ba vy jste zázrak, moje přespanilá,
Ba vy jste zázrak, moje přespanilá,
a všemocnosť svůj vrchol ve vás skryla,
vy máte v světě nejkrásnější líce,
vy máte odhodlanosť jaré lvice,
vy máte záletníků na tisíce,
jen žel, že srdcí ještě máte více.
XXVII.
Zde na svých ňadrech hlavince tvé stelu,
Zde na svých ňadrech hlavince tvé stelu,
vždyť očkem, kterým v nitro moje hledíš,
vyrůstá v srdci na sta ritornellů.
XXVIII.
Ach, já jsem do Říma až putoval,
Ach, já jsem do Říma až putoval,
aby mně papež rozhřešení dal,
že líbáním jsem tebe miloval.
Líbání, pravil papež, není hřích,
když hezkým dal jsi oheň ze rtů svých;
leč hřích to velký, věčně žhoucí plamen,
nehezké líbal-li jsi, synu. Amen. –
106
XXIX.
Já na vás musím, zlatá, žalovat,
Já na vás musím, zlatá, žalovat,
že vaše očka umí čarovat,čarovat.
Já na vás musím žalovat, má zlatá,
že vaše očínka jsou jedovatá,
neb kamokoli, moje zlatá, zříte,
tím krásným okem všecko převrátíte.
Kdo mrtev byl, ten vzkříšení své slaví,
a zdráv-li kdo, ten vadna ochuraví.
XXX.
V zpovědi páteru jsem žaloval,
V zpovědi páteru jsem žaloval,
že dívce v cestě hubičku jsem dal,
on zamysliv se „absolvo“ děl zchladna,
buď, hochu, rád – mne nesmí potkat žádná.
XXXI.
A ptá-li se mne, od koho jsem as
A ptá-li se mne, od koho jsem as
v malých se verších mluvit naučil:
ach dobří lidé, to už drahný čas,
já tenkrát ještě ptáčkem v lese žil;
leč oko dívky na mne zasvítilo
a srdce moje plno veršů bylo;
teď když mi dala celou duši svou,
jsem králem – víc, víc! – já jsem poetou.
107
VLASŤ.
[109]
Vlasť je velká zlatá lyra,
v strůny kdo chceš udeřit,
musíš s časem myslit, konat,
musíš s časem žít i mřít.
[111]
Zvučí moje mladé srdce –
Zvučí moje mladé srdce
hlasem zvonu stříbrného,
snad to moje srdce vřelé
hledá cestu štěstí svého.
Snad mně tisíc malých ptáčat
v roztouženém srdci zpívá,
a nebo v něm růže mládí
z bujna keře k žití kývá.
A nebo v něm zvonečkama
rodinná má láska zvoní,
nebo se v něm větev touhy
plnokvětá k vlasti kloní?
Ano k ní a jí pak k všemu,
co v svém lůně drahé měla;
vše chci zlíbat, aby na vše
drahá matka zapomněla.
113
Ty’s drahá vlasti moje poesie –
Tys drahá vlasti moje poesie,
jen tebou žiju celý život svůj
a vše, co pro tě moje srdce kryje,
to sláva tvá mně vřele opatruj. –
Já vím, že přijmeš skrovné, tiché hlasy,
jimiž i já tě věrně opěval,
když jsem se nořil v dávné, zlaté časy,
bych útěchy z nich pro svou duši vzal.
Já vím, že z věnce čarokrásných zpěvů
mé chudobičky s hlavy neshodíš,
pělť jsem je rovněž tobě pro úlevuúlevu,
bys lehčej’ nesla příkoří svých tíž.
Leč v lepších dnech, vím, pomníš toho taky,
jenž na cestu ti házel poupat svých,
že pohledneš naň mateřskými zraky,
vždyť byl tvým synem, jiskrou želů tvých.
114
Vrstevníkům.
Mládi jará, slávy zlaté věno,
slyš mé slovo, upřímně je dím,
není mečem zášti napřaženo,
paprskem je láskou nešeným.
Mládi jará, nejen zpěvná slova,
světlo umu donese nás dál,
světlo nezničí pěsť pochopova,
světlu nezabrání žadný král.
Mládi jará, skřivánka zpěv milý
nepovznáší ještě v slunce říš,
mohutná jen křídla orlí síly,
křídla činu povznesou nás výš.
Mládi jará, umu zlatá brána
ta jen vede v slávy svatý klín,
netrať v snění mladistvého rána,
vstal-li tebou život, vstaň i čiň. –
Mládi jará, pýcho budoucnosti,
hvězdou novým nad Betlémem pláš,
z něhož vzejde z lůna věd a ctností
Čechům nový velký Mesiáš.
115
Mládi jará, tobě pozdravení,
mocnou rukou žehnej tobě bůh,
žádej hrdě z času tetelení
kleslé naší slávy dávný dluh.
Mládi jará, vidíš? už se svítá,
tvůj-li čin byl, tvůj buď zlatohlav;
chop se žezla skutků, čas jež skýtá,
zajásej a vskříšení své slav! –
116
Různých srdcí stejná přání.
Svatyní buď srdce dívky krásné,
pevnou hradbou srdce muže buď,
a když pro vlasť oko dívky jasné
velkou slzou utrpení hasne,
tenkrát silněj muž opásej hruď.
Tak jen různých srdcí našich přání
dojdou cíle, jako ranní zář;
bez záště pak, beze všeho lkání
stejnou láskou k vlasti upoutáni,
věčnosti své pohledneme v tvář.
117
Čas.
Čas už volá, my jej neslyšíme –
hleďte, sluncem žáří jeho skráně,
naše blaho, o němž toužně sníme,
podává nám mocnou rukou Páně –
podává je, hle, vždyť jako příval
jeho člun nás donésti chce dále,
dál a výš, kde otcům palmou kýval,
když v svém středu měli svého krále.
Marná snaha, času letu bránit,
po dobru on dál a dále spěchá,
samorodý bůh on, zná se chránit,
bránícím mu jenom spoustu nechá.
Blbý troup jen božství jeho spílal;
času, který bratry pojí úže,
ještě pranikdo hrob nevystílal,
on jen sám se křtít a pohřbít může.
Ať si mečem ohnivým mu brání
svatý účel neznající láje,
on svou hlavu nikdy neuklání,
jeho prapor povždy právem vlaje;
a když v tichu ukrývá se dusném –
olbřim ten, – tu v oruží se šatí,
za otravy v léku dané hnusném
u vítězství svatou pomstou platí! –
118
Odpočívej.
Umdlena jsi, vlasti drahá,
jako poutník, nebem kletý,
jehož noha skrvácená
prochodila křížem světy.
Sníš snad o té dalné cestě,
příkré cestě stálé slávy,
sníš snad o té trpké době,
v které’s klesla do bezpráví?
Sníš jen – odpočívej sobě,
jako bouř, když odpočívá,
nežli všecky děsné rány,
v blesku všemu světu zpívá.
119
Jak rád!
Letorost jsem bujná, bujná, ač jen malá,
která nejblíž země z nizka kmene pučí,
a když divou bouří odpadává skála,
a mým stromem rodným vítr pláče, skučí,
jeho větve láme, vrch když odpadává,
a v tom pádu vlastním bratřím rány dává:
tu se jedin smuten k drahé zemi shýbám,
a na úkoj vlastní čelo jí zulíbám.
Ach, já bych ji líbal, zem tu uplakanou,
ach, já bych ji líbal z jitra do soumraku,
vždyť jsem rostl z kmene, sílou jí mi danou,
napájel se záhy rosou jejích zraků,
kterými tak toužně hledí na vše kraje,
v kterých drahé dítě vyproštěno ráje. –
O jak rád se v smutku k tobě, matko, shýbám
a na úkoj vlastní čelo tvoje líbám.
120
Kruté časy.
To přišly kruté časy
na naši drahou máti,
a ohnivými klasy
nám bída chce zas zráti.
Už děti její lehce
meč do srdce jí hříží,
a žádný vědět nechce,
co nejvíce ji tíží.
Už záštiplným květem
zas rozkolnictví zkvítá,
a padouch v srdci kletém
zas pro nás hanbu splítá. –
Však my se nepodáme,
my přežijeme vzdoru,
a lásku, kterou máme,
vetkáme do práporu.
A pod ten prápor zveme
všech stejnorodých přání,
my pod ním žíti chceme,
a skvít se do skonání.
121
Tak dlouho!
O bože, bože, krásná noc
vzala mně pokoj, vzala sen –
a tisíckrát, ba tisíckrát
byl jsem jí zase ukojen.
O bože, bože, přál bych si
z těch vyšin hvězdou hleděti
a ptát se srdce každého:
ty, srdce lidské, jak je ti?
A z chýše pospíchal bych v chýš
a zářil v tichém lesku svém
tak dlouho, až bych zaniknul,
má vlasti drahá, v lůně tvém. –
122
Buď volným.
Buď upřímným a věrným buď,
a když tě příkoř ztrudí,
pak přísně konej, přísně suď,
své opásav si hrudí,
leč pánem buď jen nad sebou,
a dle svých zlatých srdce desk
vše vykonej, a volnosť dej,
tak sám si volným jako blesk.
Buď hrdým na svou drahou zem,
a když ji cizák zhaní,
pak na odpor se postav všem,
a umři hrdě za ni; –
přej, ať si každý vypěstí,
ten nejkrásnější slávy strom,
ty pečuj jen, v nejbližší den
být volným jako blesk a hrom.
123
Činem v před!
Což nezavítá naděje nám štěstí,
což máme trpkým žitím věčně mřít,
a v naše čela vlastní bíti pěstí,
a cizou zhoubu nikdy nepotřít? –
Hle, černá jedle sama s hlavy střásá
záhubnou smrti hrozící jí led,
a větve k nebi pozvednuvši jásá,
a v nové roucho obléká se hned.
Proč člověk ne, an těžké jařmo snáší?
Proč vždy a vždy se klade k hrobu níž? –
Hoj činem v před, čin závistníky straší;
jest těžko mřít, leč umírat je tíž.
124
Bolestný čas.
Bolestný čas, v němž za bílého rána
na dlouhé časy slunce zapadá
a jarou sílu, sílu velikána,
v ty mořské proudy nese – sídla svá.
Bolestný čas, když orkán pouště žhavý
svým pískem věje v rodná údolí,
a k srdcím našim tísní sype davy
a cizák sedá rodné za stoly.
Bolestný čas, v němž nezná otec syna,
když bratr bratra lotrem jmenuje,
když chorý žebrák na svém loži hyna,
svým dítkám v odkaz berlu daruje.
Bolestný čas, v němž v národa se čele
skví hrůzyplné slovo „umírám“,
když živoří, by umírat moh’ déle
a pak se jistě pohřbil sám a sám.
Bolestný čas, leč lidstvo z ticha svého
pojednou přerve jařma okovy,
a vyprostí se rázem pouta zlého
a sílu nese na chrám, na nový.
125
A jako lvice práva bratrů hájí,
jichž člověku byl v srdce vsadil bůh;
a v zlatohlavu chvějící se láji,
zas v povinnosti pevný volá kruh.
Pak nové blaho národ v půdu sází,
a slze štěstí svatou kypří zem,
by novou láskou zlaté zkvětlo mlází,
a nové nebe bylo všem, zas všem.
126
Ještě máme lesklé meče písní.
Ještě máme lesklé meče písní,
ještě můžem letem orlů zpívat,
nesmíme však říci, co nás tísní,
jenom v srdce volno se nám dívat.
Ani pomsta ocelovým zobem
nevyklove zraky našich přání,
zářit budou, jednou nade hrobem
osvítějí naše z mrtvých vstání.
Zasvítějí někdy širou zemí –
lesklé meteory nočním časem,
my pak lásku vyšší nade všemi
provoláme jednorodým jasem. –
127
Otec k dítkám.
Milé děti, ještě posud věřím,
že nás pán bůh z všeho vysvobodí,
já to snad už žitím nevyměřím,
než se onen mesiáš nám zrodí,
ale pravím, po celém že světě
lidé najdou lásku v zlatém květě,
která srovná k samovládci sluhu,
od paláce jdoucí na pláň k pluhu.
Neboť rychlej, než-li blesk a bouře,
smýšlení se v lidstvu často mění,
kde stál chrám, tam rozvalin jsou kouře,
a kde noc, tam na rychlo se dení,
krev tu rázem čile vřelá proudí,
mečem pravdy skutek hanby soudí,
aby srdce jednou vykonalo
to, co ujařměno v srdci spalo. –
128
Jen chutě!
Jen bijte, je nás ne mnoho,
my předce odoláme,
jen palte chutě do toho,
vždyť ještě srdce máme!
Jen bijte, aspoň bídu svou,
svou sílu ucítíme,
a svěžestí pak mladistvou
vás v hanbě utopíme.
129
Z plna, zvučně!
Hrejte, hrejte z plna, zvučně,
jak si dneska přeju právě,
srdce ono tepe hlučně,
a hlava jde kolotavě.
Zahrejte mně všecka přání,
rodící se v naší zemi,
a bratrské milování,
vévodící nade všemi.
Zahrejte mně utrpení,
všecka, která padla na zem,
abych mohl v rozjaření
zabít katy její rázem.
130
Pak my zas!
Má pověsť srdce stříbrné,
jímž o zvon zlaté pravdy tluče,
on jindy o nás zazníval,
teď zní, ze množství srdcí puče,
teď zní, že klesla naše sláva,
že šlapána jsou naše práva,
teď celým světem zní a zní
jak teskný zvonek večerní.
Byl čas, o žel, byl dávný čas,
kde u nás kvetl pravý čin,
v němž pravým otcem vlasti byl
i nejslednější její syn.
A teď, teď každý lidský stín
chce šlapat naší slávy klín,
leč navzdor všemu přijde čas,
v němž zašlapem ty stíny zas.
131
Kletba.
Má ruka slabá žehnat by ti chtěla,
i kraji tvému, milý domove,
leč žehnání má ruka zapomněla,
a vůle klesá do tmy hrobové.
I ty jsi dílem milované země,
co nesmí sobě ani zaplakat,
a děsné boje mocně víří ve mně,
chci tobě kletbu – kletbu chci ti dát.
Jen zradou puč, – kam nepřítel náš kročí,
a pod suchý-li strom snad usedne,
ať pučí zas, a vypíchá mu oči,
než jedem svým ti v líce pohlédne.
Tvé místo každé pisčitou buď půdou,
jež zbojníka má, lotra zasypat,
a vody tvé ať krví proudí rudou,
by prostý všeho musel zanikat.
132
O vlasti má!
A když tak na tě pohledím,
o vlasti má, o vlasti má,
nad cizou chátrou tvou se rdím,
mě divně vzhled tvůj dojímá,
o vlasti má, o vlasti má!
A proběhnu-li příští čas,
o vlasti má, o vlasti má,
tu z plna želu blednu zas,
pak krev mi mečem v srdci hrá,
o vlasti má, o vlasti má!
A pomyslím-li dávných chvil,
o vlasti má, o vlasti má,
myslím, jak svatý je tvůj cíl,
a vrah je, který jiný zná,
o vlasti má, o vlasti má!
A na příští-li pomním den,
o vlasti má, o vlasti má,
zřím, že je krví pokropen,
však jím se sláva vypíná,
o vlasti má, o vlasti má!
133
Češi s Moravany!
Za zlatou Prahou Bílá hora stojí
a v mraku skrývá šedou hlavu svoji,
a u paty té hory v malé pláni,
vír v pláči prach a bejlí popohání;
zde zahynuli Češi s Moravany.
Zde válčil národ – junáci i muži,
v oruží zde a tamo bez oruží,
zde křížily se meče, blesky žhavé,
až život vzaly muskety jim dravé;
zde zahynuli Češi s Moravany.
Zde zněly rány – opět ticho bylo
a mnoho k spánku se jich uhostilo,
a mnohý raněn v tuhém tomto boji,
svou slzou horkou vymyl ránu svoji;
zde zahynuli Češi s Moravany.
Jim není třeba pomník na hrob dáti,
jich jména listy historie zlatí,
a ti, jenž po nich bojují, ač tiše,
těch jména Klio k jménům oněch píše;
a vždy tam stojí Češi s Moravany.
134
8. listopad 1620.
Chladný zavál vítr od západní strany,
zavál nejchladnější dobou listopadu,
že na Pražských věžích od bouře a chladu,chladu
zvony zavzdychaly jako temné hrany.
Chladný zavál vítr, a ta mračna černá
prach a písek zhoubně v sobě ukrývala,
na kotoučích prachu černá zráda spala,
jako cizoložka hanby licoměrná.
Chladný zavál vítr, skučel na vše strany,
a uvadlým listím bouřlivě zahrával,
jímž pod Bílou horou kolébku vystlával
pro ubohé Čechy, bratry Moravany.
Chladný zavál vítr, – druhý den na ráno
už si bujná chasa u kolébky hrála,
do očí však zráda prach jim sesypala,
a tak bylo množství dětí pouspáno.
A ty mrtvé děti nezná nikdo více,
ale zráda posud v oblacích přebývá,
dosud ranní hvězdu lásky nám zakrývá,
jedna smí jen svítit, svítí – večernice! –
135
Přijde ale doba, přijde, – snad už tady,
zavoláme bratry, zjiskříme své zraky,
co nám zrádní lidé zradou učinili,
mečem svaté pravdy učiníme taky.
136
Ach ty horo!
Ach, ty horo, horo, horo,
kletbo vlasti zkamenělá,
což jsi smutkem pro své děti
přiodít se zapomněla?
Zapomněla, zapomínáš,
jen svou hlavu k dolu nížíš.nížíš,
snad se v proudech rudé krve
jako nevěstka prohlížíš.
Hanba, horo, hanba tobě,
že jsi ruky odvrátila,
když na místě vlastních dětí,
luza z tvého prsu pila.
Prosil tebe vlastní rod tvůj
o tvé požehnání kleče,
prosil o ně hloubkou srdce,
ty’s je dala hloubkou meče.
Prosili je nahým čelem,
ty’s jim šlápla na temena,
kázala jsi srdce poutat,
srdce plná – pohozená.
137
Divná ženo, divná ženo
v poškvrněném bílém hávu,
vždyť na místě srdce svého
zkamenělou skrýváš slávu.
Na temeně pyšně neseš,
vlastní hanby požehnání,
žiješ, žiješ, budeš žíti
z vlastních dítek porubání.
138
Tvrdé spaní.
Kol Bílé hory ticho je a smutno,
kol Bílé hory, posvátné té půdy,
a každé kvítko z rána místo rosy
krev červenou v tom kalíšku svém nosí
a k nebi zvedá svoje mladé údy.
Kol Bílé hory ticho je a smutno,
vždyť tamo spí ta naše jasná sláva,
a orlové, k nimž naše touhy spějí,
ach kdy, ach kdy – kdy as se probudějí,
kdo zvolá v pravý čas ta slova pravá? –
139
V činu zdar.
Dokonáno, dokonáno,
zněla trudných synů slova,
štěstí, lásce s bohem dáno
a vlasť naše sirá vdova.
Dokonáno, dokonáno,
volal národ drahé máti,
jako by mu v srdci psáno,
na věky jí oplakati.
Hle a vstává v silné záři,
jako slunce druhdy skryté;
naše věrnosť stavbu zdaří,
když se činem oružíte.
140
Čech neupustí!
Naše krev a naše mysl
zase letem orla šustí,
jak když jezdec koni svému
v prostřed pusty úzdu pustí.
Úzdu pustí, a on letí,
jako naše síla malá,
aby studnu rodné slávy
pro svou matku vyhledala.
A pak-li jí nevyhledá,
aspoň pramen z černa ústí
k tuhému nás pokřtí boji,
a kdo Čech, ten neupustí.
141
Osude, chcem hvězdu naši.
Jsouť v národu okamžení,
kde stísněný duch už dřímá,
kde jej slavných časů chvění,
slunce zašlé slávy jímá.
Ale jsou též okamžení,
kde ten snivý duch se vztýčí,
v kterých ona těžká chvění
mečem svaté pravdy líčí.
Nuž i nám snad čas už kyne,
duch se zvedá, duch se vznáší,
ten, kdo věren, nezahyne! –
Osude, chcem hvězdu naši! –
142
Kdy?
Aj čož nikdy nedočkám se
vítězného z mrtvých vstání,
nepovznesu v čarokráse
palmu lidstva, palmu přání?
Bratři! v takém ale ránu
zaklepejte na mém hrobě,
a pro jednu svatou ránu,
pro svůj život přijdu sobě!
143
Nikdy!
Klesalo si víc a více
v času hrozný, zhoubný vír,
jako stíny, když se plouží
v širé dálky pod večír.
Jako slunce, když své nohy
žhavé chladí u moře,
jak, když vojín dokonává
v opuštěném táboře.
Neklesneš však, nikdy, nikdy,
pomstěn bude zlostný čin,
pokud z tvého zdárna rodu
jeden žije věrný syn! –
144
Přípitek vlasti.
Nuž ať žije moje drahá, kterou duše moje skrývá,
a s kterou má bytosť celá povždy, povždy, povždy bývá.
Nuž ať žije, srdce její nejryzejší jestiť zlato,
a že matkou mi ta drahá, žezla králův nechci za to.
Nuž ať žije, žitím vlastním ozářil bych její hlavu,
bujnou krev bych rád vycedil Tobě, vlasti, na oslavu.
Nuž ať žije, – bůh ji zachraň, zachraň city něžné, ladné,
ctít ji budu, pokud srdce v hrobě v prach se nerozpadne.
Nuž ať žije, její život ať se novým štěstím sčeřízčeří,
zčeří, a že stane se to, syn Tvůj, vlasti, doufá, věří.
145