Na Molo.7)

Na Molo.7)
Venecie, krásná jsi i v hoři! – Bůh tu zvláštní píli vynaložil, aby všemu, vzduchu, kraji, moři, diadém své moci na skráň vložil. Čarokrásné, divuplné kraje, plné krásy, života i zpěvu, každý pohled novou rozkoš ssaje ubohému srdci pro úlevu. Tvoje nebe – dítko v stálém jaře, v stálém jaře, v stálém usmívání jako dívky jasná oček záře v první touze, přání, rozkochání. Tvoje voda – lazur rozpuštěný, gracie jejž mírně vlní dechem, demanty a perly jsou ty pěny, v rubíny jež slunce mění spěchem. V lazuru pak stavby přenádherné pyšně od paty se k hlavě zhlíží, po kanálech štíhlé loďky černé hravě nesou dívek lehkou tíži. – 27 San Salute8) stříbrolesklé báně nižící se slunce v závoj halí – – Venecie, proč-že kreješ skráně, snad že dumná píseň vlny kalí?! Znám tu píseň, – píseň zašlé slávy – o zlámaném žezlu, ohni skrytém, o trůnu, jejž lid v svém středu staví, koruně, jež plála blahobytem. O purpuru, pod nímž skrýván býval bohatec i žebrák láskou stejnou; znám ten čas, jenž děsivý co příval budoucnosť ti odnes’ přenadějnou. Činu orel mladý – ujařměný – myšlénkou se jenom lítat učí, sláva tvoje – velmož zavražděný, z jehož rány růže krásy pučí. Trpěla jsi dosti v krutém čase; – mním-li všeho, v srdci krev se pění, podivno – leč v bolesti i kráse domov můj to předce, předce není. 28