Na Molo.7)
Venecie, krásná jsi i v hoři! –
Bůh tu zvláštní píli vynaložil,
aby všemu, vzduchu, kraji, moři,
diadém své moci na skráň vložil.
Čarokrásné, divuplné kraje,
plné krásy, života i zpěvu,
každý pohled novou rozkoš ssaje
ubohému srdci pro úlevu.
Tvoje nebe – dítko v stálém jaře,
v stálém jaře, v stálém usmívání
jako dívky jasná oček záře
v první touze, přání, rozkochání.
Tvoje voda – lazur rozpuštěný,
gracie jejž mírně vlní dechem,
demanty a perly jsou ty pěny,
v rubíny jež slunce mění spěchem.
V lazuru pak stavby přenádherné
pyšně od paty se k hlavě zhlíží,
po kanálech štíhlé loďky černé
hravě nesou dívek lehkou tíži. –
27
San Salute8) stříbrolesklé báně
nižící se slunce v závoj halí – –
Venecie, proč-že kreješ skráně,
snad že dumná píseň vlny kalí?!
Znám tu píseň, – píseň zašlé slávy –
o zlámaném žezlu, ohni skrytém,
o trůnu, jejž lid v svém středu staví,
koruně, jež plála blahobytem.
O purpuru, pod nímž skrýván býval
bohatec i žebrák láskou stejnou;
znám ten čas, jenž děsivý co příval
budoucnosť ti odnes’ přenadějnou.
Činu orel mladý – ujařměný –
myšlénkou se jenom lítat učí,
sláva tvoje – velmož zavražděný,
z jehož rány růže krásy pučí.
Trpěla jsi dosti v krutém čase; –
mním-li všeho, v srdci krev se pění,
podivno – leč v bolesti i kráse
domov můj to předce, předce není.
28