Noční plavba.

Noční plavba.
Laguny se temnem zahalily, a u břehu krásné Venecie stavěly se lodičky i lodě, aby na čas odpočaly sobě, s Adriou než zasnoubí se tiše záře měsíce. – Já jen pluju jedin v mírných vlnách, v šumných vlnách nepřehledných lagun. – Nazpět k městu oko vrátilo se, s palácem kde žalář spojen mostem, Ponte sospiri kde vypíná se, z něhož vězenvězeň sledně viděl moře, sledně viděl ozářené hory, sledně viděl zelenavé střechy, sledně svoje naděje a touhy, ponejprv pak hrob svůj – modré moře. – Jedu v místech, červená kde loďka často trupy v Adrii tu modrou v nitraz nitra svého v hloubku pouštívala, vzdech kde přehlušen byl taktem vesla, odkud výkřik k břehu nezabloudil. – Ticho je, – tak ticho – jenom veslař proti přílivu svou loďku řídě, mírným šustem vesel ticho ruší. 39 Ticho zas, což ještě žiju, žiju? nejsem dávno aspoň srdcem mrtev? Není loďky černý, nízký příkrov, nízký, černý příkrov mojí rakví? Není světlo z věže tamo v moři svíce pohřební? A zvonů souzvuk mojí rakve družné sprovázení? – Loďka plave, měsíc z mraků vstoupá, na malých se vlnách světlem chvěje, chvilkou na můj obličej si sedá. Je to pravda, srdce, srdce moje, jsi-li mrtvo na počátku žití; a co k smrti přivedlo tě, srdce? Oloupili tebe o skvost drahý, stalo jsi se hříčkou krásné ženy, zplenil někdo kraj tvých ideálů, vysušil tvé slze – písně tvoje ohnivým snad někdo mečem hany? Vyčerpal kdos vzpomínek tvých studnu, temný závoj tvé že pokryl touhy? Proč jsi odumřelo, srdce moje? Srdce mlčí, mlčí bez zachvění. Leč ký div – hle, teď se pozachvělo, zachvělo se teskně, naplnilo podivnou se touhou – – Z dálky zněly jemné táhlé tóny, jemné táhlé tóny hlasu dívky, čekající v touze na miláčka na ostrově, v cipřišovém hájku. To tě, srdce, pobouřilo, srdce?! – Vzpomínka to na svět nejkrásnější, 40 vzpomínka to na ty sladké žaly, na hanu též, v které milujeme, na veselou bujnosť, na pláč žalný, na zářící oko, na pal lící, vzpomínka to na hru mladou v žití, na hru lásky, v níž je život sázkou! 41