Lido.17)

Lido.17)
Čarokrásná, jasná, milá noc to byla, Adria když moji loďku pohostila; večernice plným mírným světlem plála, když se loďka moje k Lidu kolébala. Vzdálí už mi ostrov stromovím svým kýval, jehož milé břehy příval vln umýval, kde scirocco mírný uhostil se v sítí, kde v pobřežním písku mořská hvězda svítí. Kde jak já snad mnohý v mysli zadumal se a, kde štěstí bydlí mořských ptáků, ptal se; kde snad mnohá duše opuštěná nyla, a ty květy srdce v pestrý vínek svila. – Tato nazpět město hořem, smutkem jato do tmy zahalilo kopulí svých zlato, pohádka to velká, která v plné kráse z hloubky toho moře k nebi vstoupat zdá se. Chrámy jeho skvostné a paláce schudlé, z pamětní to kníhy listy, dávno zrudlé, jak ta hrdá slova, když byl ještě den tu, jimiž hlásán býval zákon orientu.18) 49 Vítej mi, ty místo drahé, tiché, milé, veliký kde Byron bouřné trávil chvíle a kde kolem náspů komoně proháněl, když mu oheň vášně v prsou růže skláněl. Vítej mi, ty místo, tu, kde mrtev v poli vzkříšen byl zas retem krásné Guiccioli,19) v chladnoucí kde srdce, v srdce věčných svárů vléval démon Shelley nových lásky žárů. – Vítej mi, ty místo, tu, kde pod moruší vyzpívat chtěl celou velikou svou duší, kde si přál, by někdy unylé to tělo v zlatém Lida písku jednou pokoj mělo. – Kdo, ach! najde stopu jezdce velikána!? mořem opláknuta, vichrem jest zavána, a jen v mysli vidím na pobřežné hrázi, kterak komoň jeho z nozder oheň hází. Let komoně toho – bez meze a dráhy s jezdcem velikánem zahynul tak záhy, komoň k nebi létnul – v oblacích se ztrácel, ach! a v Misolungách jezdec dokrvácel. 50