Trpké štěstí.
Když k rozchodu jsi byla připravena
a obrátila na mne krásné oko,
když v duši tvé mým srdcem slova čtena,
že miluješ mne, ach, tak přehluboko –
tu zplakat chtěl jsem, že v tvém srdci leží,
co jinde duch můj nikdy nevytěží.
Když na mém klíně, přivinuta k retu,
svou hlavu horkou k prsoum jsi mně kladla
a pučíc vším jen pro mne, všemu světu
jak v podzim růže lhostejně jsi vadla:
tu zplakat chtěl jsem, že v tvé duši dřímá,
co pro mne marně celé nebe třímá.
A když pak navždy s bohem jsme si dali,
an bídní lidé stavěli se k zmaru,
když z rtů jsme dlouhé políbení ssáli,
tu duši tvou jsem přijal k svatodaru,
a plakat chtěl jsem, že tvé nové štěstí
ne lidem těm – leč tobě hrobem jesti.
32