Básně 2, 2 (1865)

2. sbírka, 2. sešit, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
Adolfa Heyduka.
II. SBÍRKA.
II. SEŠIT.
V PRAZE. Tiskem Dr. Ed. Grégra. – Nákladem vlastním. 1865.
[1] MILOSTNÉ.
[3] Ovoce než stromek nese, v plný květ se odívá( srdce, v kterém čin má zráti, nechť svou lásku vyzpívá.
[5]
Milostným písním na cestu.
Ten, který lásku svého srdce zpívá, věřte, že též svou ramen sílu cítí, že také čin krev bujnou mu rozchvívá, že v statnou pěsť též meč dovede vzíti. Toť pravý básník, svou když lásku pěje, zem rodnou věrně svěží sílou brání, ba že tu lásku v pohár skutků leje a pro svůj rod že rád se k hrobu sklání. I láska má též drahé vlasti patří, já dal bych cit svůj každé její hrudě, a vlastní krví psal bych pro ni, bratří, nejlepší báseň na posvátné půdě. – Nuž přijměte ty písně z hloubky citů, nechť malé jen, vždyť předce nejsou plané, jsou mnohé city v srdce mého skrytu, nezpívané, však bohdá dokázané. [7]
O kráse tvé....tvé...
O kráse tvé, tvé dobrotě má píseň spěchá v šírý svět, leč tebe nelze dostihnout a marný její let. Ach nelze, nelze, píseň má jest tobě němé dítko jen, jež zádumčivost zrodila a jemuž otcem jarní sen. Jsou tiché, tiché písně mé, jen po vlastech je přítel zná, leč co tak tiše v nich jsem pěl, je vřelá láska má. Ta pučí, květe v srdci mém, ty nad ní jako cherub dlíš, a slyšíš zvuk a slzu zříš, leč slova její neslyšíš. 8
Tvůj krásný tmavý vlas.
Tvůj krásný tmavý vlas, jak doba pravěká, jak stará lásky báj, jak srdce člověka, a na tvé hlavě když mé oko spočívá, vždy mne ta stará báj v svou dálku vábívá, jakby mne volala, bych lásku vyhledal, tu lásku nejvěčší, jíž bych tě miloval. A když tvé oko zřím, jak jasně plápolá, když slovo lásky tvé v svou blíž mne zavolá( jakby mne očí tvých hvězdička vodila, jenž v duši nejkrašší mou píseň zrodila, tak šťasten, pospíchám, bych lásku vyhledal, tu lásku nejvěčší, jíž bych tě miloval. 9
Mou jsi!
Mou jsi, mou, to srdce bujné zakrylo tě v hloubce svojí, a má prsa rozohněná ustala v svém nepokoji( tys mým snem, když slunce zlaté žhavou hlavu smáčí v moři, tys mou vírou, jenž si z lásky skvělý zázrak žití tvoří. Mou jsi, mou, má ústa zpěvná věčně by to volat chtěla, až by se tím zpěvem lásky růže skutků pozachvěla( tvoje oči spoutaly mne, tvoje ústa přinutila, aby se tvá bytost celá v sdílné srdce moje skryla. Mou jsi, mou, tvá mysl krásná na velebném trůníc čele, pro mou lásku k odpočinku na tvých svatých ňádrech stele, tebou vzejde hvězda moje zase v lesku vyšší krásy( mou jsi, mou, ty duše drahá, mou jsi, mou na věčné časy! 10
Už povždy.
O dej mi ruku svou, tu milou ruku, abych ji zlíbal v jasném srdce tluku, abych ji tiše na svá ňádra vložil a zase dílek nebe s tebou prožil. Tvé jemné líčko polož na mé žhoucí a za kolébku vem mé srdce vroucí, pak na mých prsou hlava tvá si zhoví, jak mladé ptáče v bujně skvětlém křoví. Už mnohá bolesť v srdce to se vryla a mnohá vášeň v něm též zabouřila, leč přestálo ty mnohé kruté boje a Krœsus jsem – vždyť na věky je tvoje. Slyš, ono pučí, květe, rozmáhá se a kypřit tvého oka září zdá se, a tisíc zlatokadeřavých písní svěžesti výská v srdce mého tísni. Sni jemně, sni, mé srdce poduškou ti, už půjdem povždy společnou svou poutí( a až mně bude světu s bohem dáti, pak, pak tě bude duch můj oblétati. – 11
Jsi mi hvězdou.
V noci přerozkošné, v loubí jasmínovém vyznal jsem ti lásku utajeným slovem, nazval jsem tě sluncem svého živobytí, před nímž každá hvězda musí lesk svůj skrýti. Teď však, v máji lásky obapolné, svaté, když mé srdce opět novou touhou jaté, teď už jsi mi hvězdou, která jasnou mocí ozářuje světlem myšlének mých noci. 12
Tobě.
Tobě mé první myšlení, když bujné slunce ranní v své všeživoucí milosti se k choré zemi sklání. Tobě mé první myšlení, když srdce mé se modlí, a v modlitbě té celý čas mé srdce s tebou prodlí. Tobě mé první myšlení, když večer k oknu sednu, a na tom nebi dalekém tu první hvězdu zhlédnu. Tak jednou denně na tebe mně srdce myslit velí, leč myšlení to potrvá den celý, celý, celý! – 13
Předce!
A kdybys byla znectěná, jak naše drahá, svatá zem, já bych tě předce miloval jak ji, buď si to v odpor všem( jak ji tak vřele, horoucně, jak sta ji bratrů miluje, a krví svou bych odehnal tu chátru, jež tě bičuje. Leč kdybys byla znectěná, jak chuda zrádce bídný čin, já prvním bych byl knězem pak, jenž proklel by tvůj mrzký klín, a hrob bych tobě vykopal až k středu pekla hluboký, tak velký, jaký přichystán pro bídné zrady otroky. 14
Tys mi vše!
Tys moje tiché přání, tys svatá píseň má, již pět’ chci do skonání, až bůh mne zavolá( má naděje se sklání a tebou všecko ždá, tys květný strůmek v pláni, v němž skryta láska má. 15
Chceš být zas mou!
Chceš býti mou, ty dívko drahá, ty roso bouřných mládí chvil, tvé jaré přání k srdci sahá, které jsem tebou vyplnil( mně nelze pojmout ono štěstí a onu chvíli blaženou, já chci je celým žitím nésti, vždyť chceš být mou, vždyť chceš být mou. Chceš být zas mou – a ze svých skvostů ten nejdražší mi podáváš, své srdce, s kterým úžej srostu, vždyť pro mne všecko vykonáš, vždyť červánkem chce pro mne býti a myšlénkou mně spřízněnou, mé srdce bude štěstím zníti, vždyť chceš být mou, vždyť chceš být mou. Chceš být zas mou, a ústa tvoje ta chvějí se a hovoří, že zajdou naše nepokoje a věčný mír se utvoří. Za tvou tak posvátnou mi lásku chci tobě dáti duši mou, a v drahé vlasti růžném svazku chci zpívat, že jsi věčně mou. 16
Neopustím.
Na mou hlavu vřelou, těžkou svoji ruku pokládáš a, zda-li tě neopustím, chvějícím se retem ptáš. Neopustím, neopustím, leč bych sebe zapomněl, leč bych místo vřela srdce ledný kámen v prsou měl. Neopustím, neopustím, a až umru sám a sám, novou touhou, novou láskou na nebi tě vyhledám. 17
Když na tě tiše myslím.
Když na tě tiše myslím, tu překypí můj všaký cit, tu zachvěje se srdce mé, a rychle, prudce počne bít, tu oko mé se zarosí a moje ústa zaprosí o tvoje blaho, štěstí tvé, můj cherube, můj cherube! Když na tě tiše myslím, tu radost hned, tu žel v těch prsou mých se střídají, vždyť tebou vše jsem měl. Mé duše pokoj zanikal, čím dál jsi šla, i on šel dál( zda spatříme zas štěstí své, můj cherube, můj cherube!? 18
Tvých očí svit.
Tak čárovně vždy vábívá mne tvého oka vzhled, mne tvého oka vzhled, že v slzách vždy se zakalí mé jaré touhy vzlet, mé jaré touhy vzlet. Myšlénka má vždy zalétá, kde nepřáno jí dlít, kde nepřáno jí dlít, a odevšad mi přináší tvých krásných očí svit, tvých krásných očí svit. 19
Tys mou!
Tys mou, tys mou a tobě vstříc chci plný lásky pospíchat, a jisker blaha na tisíc nám bude v žhavých srdcích plát. Tys mou, tys mou a žádný svět nesmí tě vyrvat z duše mé, my řadu krásných, krásných dnů v náš život štěstím vpíšeme. Tys mou, tys mou a žádný klam nezkalí krásnou duši tvou, v které svůj život pochovám, jenž zval tě tichou písní svou. 20
K nebesům – neb konec světa.
Bez vln zhoubných, bez vší bouře láska moje srdcem pluje, a tvůj pohled jeho hloubku svatým mírem pozdravuje. Tvoje oči, oči krásné, hvězdy z noci v středu leta, k nebesům mne mohou nésti, k nebesům – neb konec světa. 21
Když ti v krásné oko zřím.
Když ti v krásné oko zřím, tenkrát duše v svatém chvění nořívá se v tiché pění, a přec nelze vysloviti, jakou radost srdce cítí, oko tvé mi boží zvěst, láska též že nebe jest! Všecko cítím, všecko vím, když ti v krásné oko zřím. Když ti v krásné oko zřím, tenkrát nelze srdci mému propůjčit se slovu mdlému, abych písní opěval, co jsem cítil, co jsem znal. Ty jsi hodna více, více nežli písní na tisíce, všeho, než co znám a vím, když ti v krásné oko zřím. 22
Jaký div.
KrásnéKrásné, modré, tiché nebe, krásný, tichý, milý den, a já knížku vedle sebe, v srdci vlast, mír a tebe, pod jabloní v lehkém stínu v květech ležím pohroben. Každý strůmek plný květu, jeden zpěv je celý sad, každý oul je plný roje, což divu, že srdce moje jak ty keře, jak ty stromy pučí, kvete odevšad. 23
Saronská růže.
Tvůj krásný klenot – oči obě, jež vidím leskem hvězdy plát, ty mohou srdce vzkřísit v hrobě a v krásný svět je znovu zvát. Přál bych si věčně sloužit tobě, za podušku ti písně dát, přál bych si tebe v tiché době jak rosa kvítek milovat. Tvé srdce saronská je růže, jež nese všemu vůni vstříc, a vánek dech si od ní dluže, jím plní květů na tisíc. Jak slastné bude štěstí muže, jenž zrumění tvůj krásný líc, tvou něžnost krása nepřemůže, tys hodna sebe nanejvíc. 24
Bůh tě žehnej.
Ty jsi tak upřímná, tak dobrá, ženo, jak zpěvné ptáče světem letící, co v ráji zničeno, to tebou nahraženo, ty zrozená jsi byla světicí, tvůj pohled oka, záře je posvátná těm srdcím, jež tě v středu skrývají, vždyť slovem tvým jim síla pučí zdatná, a pohledem tvým šťastni bývají. – Tys byla nebem mým a vlahou mojí, když práhla duše jarmem stížená, a stichlo vše, když v takém nepokoji k tvým ňádrům hlava moje snížena. Bůh tebe žehnej, dobrá, drahá ženo, ty zpěvné ptáče, světem letící, co v ráji zrušeno, to tebou nahraženo, tys anděl můj, tys mojí světicí. 25
Zázračný květ.
Na tebe jsem myslil, drahá, a když k noci spěchal den, snil jsem, že mi z mého srdce lípový vyrůstal kmen. Jeho větve plné květu zmáhaly se šíř a výš, zmáhaly se v ony dálky, v kterých pro mne skryta dlíš. Ty jsi sedla v jeho stínu, umírniti líčka pal, a on všecky svoje květy na tvou hlavu sesypal. Ty jsi ale nevěděla, že ten květ má mladá krev, že to tiché větru vání posvěcený tobě zpěv. 26
Spojení.
Jako hvězda v mírných vlnách obrazí se za večera a svým tichým, milým světlem sesýlá jim skvostů šera: tak tvůj obraz v toužném srdci mocným čárným leskem svítí, v každé kapce bouřné krve díl je tvého živobytí. 27
Tak navždy!?
Tak máme navždy rozjíti se spolu a na vždycky se máme zapomenout, ty luzné krásy setřít máme dolů, jimiž jsem mínil štěstí chrám ti sklenout? Má mysl jako mladý sokol krouží nad dobou lásky naší čaroskvoucí, a přec už marně, věčně marně touží v tvé srdce sletět druhdy ach tak vroucí. Nuž popřej, než se rozejdeme věčně, bych tvoji ruku ještě pojmul jednou a řekl ti, že vděčným nekonečně jsem za vše tobě, i tu lásku lednou. Bůh dej, bys na mne nezpomněla více, bys v dlouhých nocech nikdy nepoznala, co po prchlém je štěstí zrosit líce, co po lásce, jež v srdci zhyne, pálá. Buď s bohem, praví srdce moje v bolu, a pak svou lásku tajně v ňadrech skryjem, vždyť máme věčně rozjíti se spolu, a žádnou chvílku spolu neprožijem. 28
Odměna.
Když se spánek nočním tichem na má víčka klonívá, tenkrát ještě tobě s bohem v věrném srdci zaznívá. Zní a vzdech můj ony zvuky pryč unáší k tobě v dál, k tobě, z jížto rtíků svatých nový život jsem byl ssál. Za to ke mně ve snu, drahá, každé noci přicházíš a svým zrakem modrojasným v hloubku mojí duše zříš. 29
Různé žití.
Chceš, abych ti velké přání tvoje krví svého srdce obohatil, chceš snad, abych slzí stálé zdroje smrtí svou – svou nečinností splatil? chceš snad, abych bujné svoje žití musil ve tvém prázdném nitru krýti, abych zradil srdci ztrápenému věčnou, stálou lásku k rodu svému? Zapomeň mne, duše rozohněná, zapomeň tu první lásku naši, budiž ona tiše od nás ctěna, budiž ona láska nebe dražší( poznali jsme oba různé snahy, v středu pouti rozešly se dráhy, kráčej s bohem, nech mě s bohem jíti, naše láska dvé je různých žití. 30
Čarovné oko.
Když okem svým jsi na mne pohleděla, tu srdci mému zavítal zas den, ba každá píseň má se v srdci chvěla, vždyť novou, svěží, bujnou sílu měla a poupětem se dobývala ven. I vstouplo jaro do mé duše středu a pozdravilo spánkem jatý sad, a rozvilo všech růží ku posledu, v jichž střed, má drahá, postavu tvou svedu co svatý úděl zázračných těch vnad. 31
Trpké štěstí.
Když k rozchodu jsi byla připravena a obrátila na mne krásné oko, když v duši tvé mým srdcem slova čtena, že miluješ mne, ach, tak přehluboko – tu zplakat chtěl jsem, že v tvém srdci leží, co jinde duch můj nikdy nevytěží. Když na mém klíně, přivinuta k retu, svou hlavu horkou k prsoum jsi mně kladla a pučíc vším jen pro mne, všemu světu jak v podzim růže lhostejně jsi vadla: tu zplakat chtěl jsem, že v tvé duši dřímá, co pro mne marně celé nebe třímá. A když pak navždy s bohem jsme si dali, an bídní lidé stavěli se k zmaru, když z rtů jsme dlouhé políbení ssáli, tu duši tvou jsem přijal k svatodaru, a plakat chtěl jsem, že tvé nové štěstí ne lidem těm – leč tobě hrobem jesti. 32
Zas!
Měl bych ti říci: nechci tě víc znáti, tak jako tys mne znáti nechtěla, měl bych snad nechat prápor záští vláti, leč přec tě ctím co svého anděla. I měl bych říci: miloval jsem dosti, a k plné haně budiž nyní čas, leč zavrhnul jsem pomsty chtivých hostí, a novou láskou miluju tě zas. – 33
Jindy.
Jak tebe jindy srdce milovalo, když večer tichý do kraje se vkrádal a bílým květem bujný pučel sad, jenž svěží lístky na tvou cestu skládal, a mírnou vůní dýchal na sta vnad, když ty jsi, drahá, po mém dlela boku, s tou plnou láskou v nejmírnějším oku, jež k nahlednutí v čistou duši zvalo, – o jak tě jindy – žel těch drahých časů – o jak tě jindy srdce milovalo! Tak tebe jindy srdce milovalo! – Tou plnou vášní nejjařejší přání, a celou duší, celým životem, kde obraznost v čarovném kolotání největší účel vidí v žití svém( největší láskou, nejprvnější v žití, na kterou naděje svým světlem svítí, by srdce onu svatou cestu znalo – tak tebe jindy – žel těch drahých časů – tak tebe jindy srdce milovalo. – 34
Svadlé růže.
Ach svadly už ty krásné jarní chvíle, jež v plných růžích nesly lásku mou, a nechť bych žil snad příštích věků dýle, už pro mne nikdy rosu nesnesou. Už marné vše, čas nevrátí se více, a nevrátí se srdce mého druž, a písně mé, v svém bouřném stánku sníce, ty znějí jen, že svadly růže už. 35
Co jest to.
Snad je to kletba, co mne tíží, snad je to zšílenělý sen, že nemohu být v tiché blíži horoucí lásky spokojen. Tu první láska v středu dráhy slzíc se před mne postaví, a dává srdci nové vláhy, leč tou podá i otravy. 36
Útěcha.
To věčně bude útěchou mé duši, nechť jakýkoli potírá ji žal, nechť jakékoli divé boje tuší, že jsem tě nad vše, nad vše miloval. Ach bez tebe mi srdce zachvěje se, a v tvoji bude spěchat svatou dál, pak pozdravení ode mne ti snese, že jsem tě nad vše, nad vše miloval. 37
Liché zdání.
Zdaž-li pak tebe chvíle zvou v ten rozbořený hrad, v němž jsem ti těžkou hlavu svou na lehká ňádra klad, kde jsem tvou malou ručku vznes svým ke rtům, rozkoš cítě, a líbal na ní všecken ples, jímž matka líbá dítě. Ó proč jsem tě tak miloval, bych nyní za to nyl, ó proč jsem z duše duši vzal, a v oku tvém ji skryl! Žel toho, žel těch krásných chvil, vše bylo liché snění, jen v spánku trudném vše jsem žil, já snil co není – není! 38
Navzdor.
V mém srdci přece, přece laskaláska tróní, nech ať mu láli, že je bez lásky, a v středu jeho posud písně zvoní, jež hovoří a staví otázky. Já miluji tak, jako jindy stále, ba miluji tak z plné duše své, a šťastným v lásce chci být ještě dále, a zpomínám si krásné lásky tvé. Nás zradili – my orůzněni žijem, an chtěli poznat veškerý náš sen, my v dálce přece jednu lásku kryjem, vzdor lidí těch – o bůh je potěš jen! 39
Stance.
1. 1.
 Ty budeš se mnou až na konec žití, vždyť srdce mého posvátný jsi díl, jenž nad mým hrobem v písních bude bdíti a věštit zápal milostných mých chvil( a nechť i v času bouřném vlnobití můj zpěv i míjel určený svůj cíl, mé srdce navždy obejme tu dobu, v níž jsem tě ctil a miloval až k hrobu. 2. 2.
 Tys byla mou, a moje srdce celé tvým líbáním zas pohledělo v svět, a kdyby žilo věčných světů déle, jen k tobě v tluku vzalo by svůj let( vždyť lásku tvou, co svého spasitele opěval tiše horoucí můj ret, a z mého srdce čarovného zvěstu má píseň našla nejkrásnější cestu. 3. 3.
 Vše umírá, zda láska trvá věčně, i lásku s sebou proudný beře čas, 40 a uletá a uletá bezděčně zas novým dobám nový strojit kvas( leč pokud žijem pravé lásce vděčně, neztratí srdce oněch bujných krás, tak často nám vše milé připomíná a zašlé chvíle s budoucími spíná. 4. 4.
 A každým rokem zpomínka se blíží, a každým rokem o krok spěchá dál, tak jako hvězda, když se v soumrak níží, jakby se k smrti chýlil zištný král, jenž na své skvosty kol kolem pohlíží, jakby se o tu velkou ztrátu bál, a všecko, všecko, všecko zpět si přeje, a ještě hlouběj v srdce své to kreje. 5. 5.
 Ach každý v duši časem zachvěje se, a oko jeho zkalí slzí proud, a milý sen mu nazpět lásku nese, a rozum jeho nový počne soud( pak jako strom, když omlad z jara v lese, zas k nebes báni svěží zvedá oud, tak v zamyšlení rámě k nebi zvedá, a štěstí své a mládí svoje hledá. A přeje si zas opravdově, vřele, tak z plné duše ještě milovat, 41 a nésti lásce zase srdce celé, a všech těch citů porozkvětlý sad, by než mu lůžko blízká smrt ustele, co v světě cítil, mohl lásce dát, v jíž objetí by tiše odpočinul, a milován a poznán byl a zhynul. 6. 6.
 Jak toužebně jsem volal jmeno tvoje, když smutkem těžkým jařmen byl můj duch, a z těžka spánku palčivého znoje vybouřil mysl srdce mého ruch( tu k ukojení všeho nepokoje tvůj obraz předved zraku mému bůh, i viděl jsem, že srdce tvého plání mně nese vstříc své svaté milování. 7. 7.
 Mně souzeno, že nesmím tebe míti, leč budeš žíti povždy v srdci mém, nechť velí osud různou cestou jíti, vždy ponesu tě v toužném srdci svém( tam tvoje láska rubínem se třpytí, a až mne v lůno vezme matka zem, pak osvítí mi tesknost mého rovu až k době té, kde spatříme se znovu. 8. 8.
 Už nikdy tebe nezabudu, ty vždy mne budeš provázet, 42 buď v radosti to, buď si v trudu, až k ukončení všech mých let( tys byla jiskrou svatých pudů, tebou má píseň našla vzlet, já tebe rád mám nekonečně, a bůh ti bude žehnat věčně. 9. 9.
 Tys na úskalí mého přání mně dala ruku vodící, tys byla jiskrou milování, a srdci mému světicí, tys jako mladé slunce jarní z jasného oka slzící, – mám tebe rád a chci tě ctíti po celé, celé živobytí. 10. 10.
 Můj duch tě bude sprovázeti, a ostříhati kroků tvých, vždyť city mé jsou tvoje děti, jež z hloubky duše tvé jsem zdvih( má ústa tobě musí pěti z všech útrob srdce horoucích, a zvěstovat to šíru světu, že tebou láska má je v květu. 43
Žel, o žel.
Stalo se už, stalo, stalo, žel, a musilo se státi, že jsem musil svoji lásku oplakati, oplakati, sotvy jsem ji pučet zřel, žel, o žel, o žel, o žel! Dlouho jsem snad štěstí drahé požíval, ach škoda štěstí, ono zřídka chudu pěvci pravou růži ohně pěstí, a když pěstí, zmizí pel, žel, o žel, o žel, o žel! Zase jiný, jiný zase na chvilku se šťastným stává, ach neví, že mu už doba plných poupat opadává, že je čas, by též se chvěl, žel, o žel, o žel, o žel! 44
Poklad.
Kde velké leží poklady a půda pod nohou se boří, tam zlato, stříbro, drahokam čarovným, modrým ohněm hoří. Má duše drahá, v srdci tvém jest zlato, stříbro, drahý kámen, vždyť čarný, jasný, nebeský zřím plát tvých modrých oček plamen. A oči tvoje nebeské tak cudným, jasným světlem hoří, leč, chci-li poklad vyzvednout, tu půda naděje se boří. 45
Já žiju zas.
Já žiju zas – tvá duše krásná sílu mi zas dala, a okem tvým se rozproudila krev, má mladá síla pučet započala, a srdce mé zas nový pěje zpěv, a proudu času velký na dotaz zní hrdá odpověď: „já žiju zas!“ Já žiju zas – ty srdce mé jsi zcela ve svém skryla, a šťasten jsem, že skryto v srdci tvém, tys těkavost svým citem ukotvila, jenž vypučel v tvém srdci mladistvém, on nese pro mne nejněžnější kvas, jen tebou, duše má, „já žiju zas!“ – 46
Už je pozdě!
Ach, já jsem tě tak miloval, tak horoucně jsem miloval, že posud onu lásku ctím, kterou jsem tobě v oběť dal( a nyní – srdce zůstaň stát, tvá víra s láskou šly už spat. A naděje a tužby mé( – já neměl nikdy naděje, a slze moje poslední tvá radost z očí zavěje, nuž tedy, srdce, zůstaň stát, co tvého bylo, šlo už spat. 47
Buď mi blíž.
Ach buď mi blíž! mé srdce tebou svatyní se stává, a ty vždy něhou světice se stkvíš, a každý sen můj bytosti dostává a divnou mocí znímá žárnou tíž. Ach buď mi blíž! mohutné proudy ňádrem se mi valí, jež v sdílném srdci jasný mají zdroj, a oko tvé, jež pokoj dává stálý, to divých přání utišilo roj. Ach, buď mi blíž! Jen milostí tvou, duše moje drahá, zas vykvete mých písní letorost, přej, ať se k zdaru drahé vlasti zmáhá a květen krášlí toužně ždaný skvost. 48
Nikdy víc.
Tichá byla noc a jasná, z hebkých mráčků měsíc vstával, když jsem tobě v ústa krásná němé dlouhé „s bohem“ dával. Žel té noci, kterou láska k odchodu nám vytvořila, byla svadla sedmikráska, jitrem věčné noci byla. Nade mnou ta hvězda malá čelo tvoje ozářila, zbledla jsi a od té doby navždy nešťastnou jsi byla. Marné snění, marná touha, nikdy víc se nenavrátí, v rozchodu co také noci ubohá dvě srdce ztratí. 49
Tvá láska – bledá růže.
Což byla tvá láska jenom růže planá, v chladný pozdní večer jara odchovaná, a já žádal plnou, plnou růži, svěží, ne však plané poupě, v kterém červ už leží. Pěstíť růže plná listů na tisíce a když jeden klesnul, není plnou více( plané růži není dlouho odkvétávat, list-li klesne jeden, musí opadávat. – Naše slze více růži neovlaží, vždyť uvadla v jaru, a smrt v jaře blaží, snad na místě jejím jiná skvésti může, plná ale bledá, plná, bílá růže. 50
Lásko, duše má!
Přál bych si s tebou umříti, ty lásko má, ty duše má, přál bych si s tebou umříti, tvé srdce v svoje zavříti, tak skonejšil bych přání svá, ty lásko má, ty duše má. Pak vzal bych let svůj k nebesům, ty lásko má, ty duše má, pak vzal bych let svůj k nebesům, svůj ret k tvým připoutal bych rtům, můj zrak by zřel, kde tvůj zrak plá, ty duše má, ty duše má! 51
S bohem.
Tak zhynout máte, krásné city lásky, jež jste se zňaly dobrým krásným okem, a nedbajíce srdce na otázky, vždy proudily jste krátkých písní tokem? Já našel píseň svou v tak oku mnohém, – buďte s bohem! Už nikdy nesmí duše v duši čítat, zda zdárnou láskou přímě k mé zas cílí, tu hvězdu zhaslou nesmím v nebi vítat, jen cítit mám, jak píseň v srdci kvílí, již našel jsem v tak krásném oku mnohém, – buďte s bohem! Můj lásky háj, on rychle opadával, on listem svadlým všecka pokryl místa, mně chladný soucit dávno s bohem dával, a soucit nový ráj mně neuchystá, který jsem opěval v tak oku mnohém. – Písně, s bohem! – 52
Vzpomeň si!
Drahá! zda v dálce pomyslíš, že duch můj vždy ti bude blíž, že k tobě láskou připoután, že bez tebe jen ve snách žiju a bez objetí tvého nyju, že v duši mé tvůj věčný stán. Zda pomyslíš si na ten den, kdy v čarokrásný, milý sen mne úsměv tvůj byl konejšil( kde ve tvůj klín jsem sklonil skráně, a ret tvůj jako úsměv Páně mé žhavé čelo ochladil. S bohem! až uzříš stromů květ, až bude ptáče písně pět, ty písně, jež jsem tobě dal, pomysli: jedno srdce bylo, co andělem mne v nitru krylo, a nyní kleslo v smutek, žal. Nech k tobě mluví les a hrad, a každý kámen, potok, sad, i větřík, zlatá v poli žeň, nechť každé kvítko tobě poví, jež v hebounké si trávě hoví: O rozpomeň se! – rozpomeň!! 53
Poučení.
Hleď, tichá noc v svém rouše temnošedém po svadlém kvítí svět zas prochází, už vánek spí, jen v jasmínu tam bledém slavík svou písní pouť mou provází. – Je ticho tak, – jen ve mém srdci dumném posud je den tak přepodivný, kalný, a v letu divném, v letu orla šumném mne opouští a sen svůj hledá dálný. A jak ten jasmín dnem i nocí pučí, tak stále pučí zpomínání zdroje, a z dávných snů mne dnem i nocí učí, že ani ono není více moje. 54
Mysli na vše.
Mysli na vše, na všecky ty okamžiky, v nichž jsme žili krásný, svatý čas, v nichž mně tvoje přehoroucí rtíky pravé lásky vystrojily kvas. – Celý život, celý život dlouhý mysli na vše, na všecky ty okamžiky, mysli na mou lásku, na mé vřelé díky, když jsem měl tvé srdce a ty moje zas. Vzpomínání – ono světlo svatých zjevů – útěchy nám podá drahý pel, a když jednoho z nás pochovají v zpěvu, láskou svou, kdo žije, hrob mu stel. – Celý život, celý život dlouhý zpomínej naň jemným světlem svatých zjevů, svému srdci tichou na úlevu, zpomínej naň lásky naší dél. – 55
Ty’s pro mne plakala.
Ty’s pro mne plakala! Pro mne jich v světě málo zaplakalo, a ještě míň jich znalo duši mou, jen srdce tvé, to nejblíže mi stálo, a z mého bralo žárnou vláhu svou. A proto také první jsi mne znala, a jiskra v citu přátelství se zňala, a když nás potom oklamali oba, a k nohoum strhli naší lásky nebe, tu černý smutek jako bídná roba své těžké rámě vinul kolem tebe, ty’s pro mne plakala. – Tys pro mne plakala! – – Jen lásku, kterou ve srdci jsme měli, již jsme co leknín v srdci nosili, tu nevzali, tu vyrvat zapomněli, tu nevyrvali, jenom zkosili, a ona zase mocně vzhůru žene, a z nových citů nové loubí klene, a než se ono přioděje květem, a loubím nové zachvějou se zvuky: pak oni budou celým vzdychat světem, že lásky žezlo dřív nám vzali z ruky, a ty’s proň plakala. 56
V mladém věku!
Jak vášnivě se miluje v tom vášní plném mladém věku, když srdce v písních hoduje, a krev když hoří ve člověku. Tu z pestra krásných myšlének zvedá se jiskra plamenitá, a dává srdci nový lék, jímž nové jaro duši zkvítá. Leč chladne krev, o žel, o žel, a vzdušné hrady bouře kácí, a život setře lásky pel, a srdce? – srdce dokrvácí. 57
Klenot.
Tichých nocí utajené zvěsty nesly ke mně drahý obraz tvůj, k srdci mému najdouce jim cesty, zřely na mne: – Zde jej opatruj! Zde v tom srdci, ano posud cítí, zde v těch ňádrech, jež se posud chví, nes jej světem celé živobytí, ať se v koruně tvé lásky skví. 58
U lesa.
U lesíka v jemném mechu seděli jsme vedle sebe, bez pláče a bez vzdychání žili jsme svůj kousek nebe. U lesa, v tom jemném mechu na všecko jsem zapomenul, vždyť tvůj pohled duhu jasnou v ubohém mém srdci sklenul. U lesa, v tom jemném mechu oči moje zaplakaly, když jsme spolu, ruku v ruce, do svých srdcí nahlédali. 59
Z lásky.
Ty jsi svoji ruku drahou na mou vřelou hlavu kladla, a z tvých očí slza svatá požehnáním dolů padla. Klonila jsi hlavu k líci, líbala’s můj ret a čelo, a tvé oko celým nebem v hloubku mého srdce zřelo. A mé srdce zachvělo se, zaklepalo na vše strany, z lásky k tobě, ženo milá, zvonilo si samo hrany. 60
Na jaře.
Na jaře to bylo, děvče, v jaru se z nás staly děti, ach to jaro, ach to jaro, nemohu je zapomněti. V háji ptáče i mé srdce muselo se rozepěti, vždyť to bylo v jaru, děvče, jež mně nelze zapomněti. 61
Což plakat mám – –
Což plakat mám, že z tvého srdce šera mně vyšla láska hvězdou za večera, že tvoje srdce čaroskvoucí, svěží, co zlaté písmo před mým zrakem leží? Zda plakat mám, že v úzkém lásky kruhu tebou jsem míru spatřil vstávat duhu, že v temném proudu tvého živobytí tvé oko perlou posvátnou se třpytí? Zda plakat mám, že naše láska vřelá nám cit pokojných srdcí odepřela, že nesmíme, co naše touhy vlastní tak želejí, říct, že jsme šťastní, šťastní. Či plakat mám, že v nejbližší snad době musíme věčně s bohem dáti sobě, by v nesmírném a krutém orůznění nám zvadla láska co květ jednodenní? Ach ano, ano – v životě to psáno, že přijde noc, kam jednou přišlo ráno, že bezvolně ten večer všecko dusí, žel rána, žel – a večer přijít musí! 62
Láska naše.
Víš, jak se mi naše láska, naše divná láska býti zdála, pokud v našich srdcí středu jako růže zasazená stála? Jako noc, v níž časem zableskne se, orel jak, jenž v křídle ránu nese, velebné jak moře, které bouři skrývá, jako proud, jenž tajně kyprou zem podrývá, a já cítě bolest, jež mne v náruč pojmout chtěla, mužně jsem se vyrval, nechť i duše má se chvěla. Proč bych živil ten svůj smutek vlastní krví, sílou svěží, která z nitra srdce mého marně žhavým proudem běží( kdo nemožné co přeje si a žádá, ten vlastní rozum k nohoum si pokládá, aby patou hlupce vlastní cit zašlapal, ten se marně blahobytu svého chápal( kdo však po kalichu žití mocnou rukou sáhnul, ten byl v činu pevným – ten žil, ten po žití práhnul. 63
To bolestný a předce sladký cit.
To bolestný a předce sladký cit, když bujnou radost svět nám nese v číši, a ruka chvatná po ní nepřispíší, by žhavé srdce pokoj mohlo pít. Když oko krásné v oko hledí zpět, a my v to oko nechcem hledět déle, když drahá hlava na ňádrech si stele a horoucí přec nechcem líbat ret. A zhrdat tím, čím mnohý chce se skvít, a nedotknutý nechat pohár zlatý, z něhož by jiný hltal nápoj svatý: to bolestný a předc jen sladký cit. 64
Pak šťastným jsem.
Což mi na tom, zdali moje štěstí na výsluní jen se rozvit může, nechejte mne jenom v jemném stínu, v milém stínu mojí bílé růže – pak šťastným jsem. Šťasten jsem, když srdce moje vřelé oceněno ve své lásce bude, a když z zpěvné činnosti své celé jedna jenom píseň vlasti zbude – pak šťastným jsem. – 65
Když mladým ptáčkům matku zastřelili.
Když mladým ptáčkům matku zastřelili, tu zapíská ta ptáčků chasa mladá, a křídelkoma potřepává chvíli a dohromady hlavičky své skládá. A čeká chvíli, matka nepřichází a otec smutně nad hnízdečkem krouží, pak potravu jim v hnízdečko to hází a hledá matku, po níž děti touží. A nenachází, nenachází druži, a s dětmi žaluje to v trudném zpěvu, a marně k letu svoje křídla tuží, a zpívá-li, je pláč to na úlevu. Hle tak též toužejí i moje city po matce své, po lásce tvojí čisté, v níž písně mé i naděje jsou skryty, ty větve mladé, skvětlé, plnolisté. A dlouho čekají ty moje děti, které co věrný otec jejich hájím, kdy se jim matka – tvoje láska vrátí? snad mrtva už – ach jak jim smrt tu stajím? 66 A mrtva-li, pak řekne otec dětem: „nuž tiše, děti, do srdce se skrejte a rozlučte se s krásným tímto světem, dřív však své matce ještě „s bohem“ dejte.“ 67
ROZPRAVNÉ.
[69]
Stínům dal jsem děj a slova, slovům postavu jsem dal, dílek z srdce, dílek z vlasti upřímně jsem zazpíval. –
[71]
Samoten.
Holou plání rychlý vítr spěchá, na perutích nesa hvězdy bílé, drátaru je nese v chladné líce, on už navždy opustil své milé. Holá pláň, – – jen závěj hrob mu nese, žádného, ba žádného zde není, aby bratru, než jej ledy pohřbí, upřímné dal ještě políbení. – Chladná líce, hlava nakloněná, po čele se vinou černé vlasy, jak by tiše na svou matku myslil, na Nitru a dětské svoje časy. 73
Kněžna vražednice.
U večer kněžna na koni vyjela v cestu křížovou, a vzala kněžna churavá s sebou jen jednu služku svou. A když přijely do pole, tu bělouš bujně skáče, dí kněžna: „Vidíš pachole, jež tamo v křoví pláče? Vidíš-li, jak se halí v plášť, na němž ten kříž tak jasný, vidíš, jak řasný je ten plášť, kříž červený jak krásný? Můj kůň je vidí, děsí se a jiskří zrakem, skáče, – vidíš to malé pachole, jež v bujném křoví pláče? To bylo dítko křižáka, a já jsem máti byla, a dítko bylo tajný plod, a já je tajně skryla tam pod tu olši – kdož to ví? – Můj kůň to ví a skáče, vidíš to malé pachole, jež v bujném křoví pláče? 74 Řetízkem, jejž má na krku, tím život jsem mu vzala, on svatým mečem kopal hrob, já s křížem plášť mu dala. Pak s svatým mečem odešel ten rytíř na rouhače, mne a své dítko nechal zde, – vidíš, jak v křoví pláče? Tam pohanku vzal svatý muž, a láskou jí zas platí, vidíš to dítko zabité? on otec, já jsem máti. – A dítko kývá prstíčkem, a hrozí matce, pláče, a běloň dupnul, zařehtal, sepíná se a skáče.“ A služka, celá zděšena, zpět vybízí svou paní, ta, obrácené oči sloup, hledí jen bez ustání, kde na keř svítí měsíček a po větvičkách skáče, a jedno jenom mluvit zná: „Slyšíš, jak dítko pláče?“ 75
Markrabí Karel před Potštejnem 1339.
Před Potštejnem Karel Čtvrtý táborem se položil: „Mikuláši, pane krutý, čas, bys poslušen nás byl. Pán chceš být a dílo tvoje vražda, lupičství a pych, v kraj jsi rozlil nepokoje, z vůle mé si tropíš smích. Pláč jsi poslal na dědiny, blahobyt jsi vyhnal z měst, zhanobil jsi svými činy panny cudnost, ženy čest. Mikuláši, mysli hrdá, slyš a dej se na milost, jinak padne hlava tvrdá, jinak života jsi prost!“ „„Slyš králíku, chlubný, hladký, s takovou jsi přišel sem? my ti ale cestu zpátky ukážeme palcátem. 76 Krákoráš mi jako sova, pěkná řeč to, pěkný plat, u tebe jsou hrdá slova, u nás skutek, čin a mlat! Nejsme ve Vlaších, můj zlatý, my umíme bojovat, pojď, chceš-li se, boubelatý, jako v Pise v outěk dát. Naše zdě jsou pevné, tuhé, pevná pěst, v ní pevný mlat, pojď a můžeš ráno druhé svoje trupy spočítat! Vypadáš jak žebrák chudý, který tluče na dvéře, prosím tě, kdes sebral všudy strakaté své žoldnéře? Chceš-li chytnout Mikuláše, musíš lepších „Mikšů“ mít, mým železným tvoji z kaše musí, brachu, ustoupit! Jdi radš čítat v písmě svatém, meč, ten není pro děti, nechť je třeba v pouzdře zlatém, černá smrt mu v zápětí. Slyšíš, hochu, obrať vrance, vrať se Karloušku můj, vrať, 77 piš radš verše svojí Blance, loutkami si chvíli krať! Brňkej raděj na varito, jako jiný francký troup, bylo by mně věru líto, kdybys na věčnost se zhoup! Chceš-li ale, vytas z boku, zkus to, prosím, zkus to, zkus, jen se, Karle, při útoku na můj hrádek neudus!“neudus!““ „Zkusíme to, Mikuláši, zda zůstane právo tvým, pozdě poznáš sílu naši, věř, však tebe neživím! Nuž můj lide, z vůle boží, vykonej zde přísný soud, zteč ty valy, vyhub hloží, obrať hnízdo v rum a troud!“ Hnáno, bito v zbrani třesku, zas a zas, až po dvakrát plný měsíc v čárném lesku dal se nový na návrat. Hnáno, bito s dorážením, – pevné hradby, – dobrý meč, – až Mikuláš otevřením brány Karlu schystal leč. 78 Vstoupli voje, zrádně ale Mikuláš je porubal, za těmi však dál a dále Karel s novým šikem stál. Třeno, bito, neživeno, z loupeže co skrýval hrad, Potštejn stal se ohně věno, z vůle Karla v rumy spad. Potštejnský však ukryl v věži zlost svou vztekem kypící, v věži, která příkře leží nad Divokou Orlicí. „„Vidíš, zotavím se chvíli v dobrovolném zajetí, z hnízda svého, Karle milý, orel tak hned nesletí.““ „Sletí, sletí, sletět musí, musí slétnout, při sám bůh! zbojníku, tvůj rozum kusý zaplatí poslední dluh! Nuže chaso, tuž své plece, rychle do práce se dej, v základech mi dravčí klece bez meškání podkopej. Podkopej a podkopání v základech mi podestav, 79 zítra ale v době ranní ohněm podpor věže zbav!“ – Podkopáno, podpíráno, v ohni stála dennice, Mikulášův hrad a hnáty vzala Divá Orlice. 80
Harfenice.
Do krčmy přišla harfenice: „Nuž tiše, chaso, pozor dej, šenkýři, oko na sklenici, a ty, ty hrej a zazpívej! Nu, nezakrývej jen své líce a zpívej, bledá harfenice!“ „„Vypučelo kvítko záhy, sluníčko je spálilo( krásné mládí, krásné mládí, brzy se mně skalilo, a červánky jitra mého černá mračna zakryla, matky smrt mně v pohár žití první smutek nalila!““ „Neznala jsem otce dříve, těžký, krutý byl to čas, chodila jsem dům od domu: dejte práce, prosím vás! Zželelo se lidem dobrým, drahý podali mně lík, – chleba dali sirotině, dík buď lidem – sterý dík!“ 81 „Synu jich však budiž kletba, on mé žití podkopal, lstivým hadem s plné růže vnad mých a mé lásky ssál: „„Kde jsi ty, tam vlast i moje, nebem mi tvé srdce je!““ „mluvil – lhal – kde’s štěstí moje?! kde jsi smrt, má naděje?! – Víte co to, slibům věřit, milovat a srdce mít, doufat, želet, oplakávat, modliti se, hanět, klít? víte co to, zoufat sobě, umírat a nésti žal, ptát se boha, proč as pánům jiné, tvrdší srdce dal? – Vyhnali mne z domu, z kraje, krutý, těžký byl to čas, na harfu jsem vyžebrala, harfou žebrám dítku zas( víte, co jest takto žebrat, více, co je nouze, hlad, znáte, co to, poběhlicí volánu být odevšad? A tak byla moje láska bludná hvězda v nebesích? hleďte, toto dítko malé, to mé štěstí a můj hřích( toto dítko má jen matku, 82 s tou se hladem, žízní chví( ta-li umře, bude žebrat, – v hadrech? v atlasu? bůh ví! – Snad i někdy otce jeho zajme svěží ztepilost, oko dívky okouzlí jej – – věčný bože, dost, ach dost! Tak přebídně nemá žíti, hřích dám ještě k hříchům svým, kámen – srdce své přivážu k dítku, pak je – utopím!“ On nechť dál jen v zlatě chodí, lesklé kříže na prsou, velký kříž, ten v prsou nosí, těžší než ty zlaté jsou. – Toť má píseň, kratičká jen, nekvětnatá, prostý cit, chtěla jsem si odpočinout, nyní chci však dále jít.“ – – Tak dozpívala harfenice, a zamyšlen byl šenkýř, host, a šel-li sluha pro sklenici, děl každý: „Dost mám dnes, už dost!“ Pak dárek dal, šel ze světnice, a s bohem šla i harfenice! – 83
Radhosť.
Nad Retrou je nebe černé, velký Perun mocně bouří, moře víří, pláče, sténá, vzhůru šlehá bílá pěna, a jen v háji Radhosťově tajně a předc pohotově věčný svatý oheň kouří. Starý mečíř meče ková, ne však pro své bratry více, Karel jejich slávu zmazal, zrádně zavraždit jich kázal, zem vyhubil, zplenil, zničil, dřív než slávy strom byl klíčil, na sta vraždil, na tisíce. Pro koho as meče kovám? – – „Pro koho? nuž pro mne, starý,“ dí muž statný, vstoupiv k muži, v zlaté přilbě a v oruží( „v dálce odtud bude klání, na pomoc jdu, na kování čeká ještě kůň můj jarý.“ „Kolik mečů kováš?“ – „„Osm.““ „Tolik Rujevít jich třímá, 84 osm? v jeden mi je skovej, málo, starý, strachu chovej, velká jestiť zrady měra, kolik mečů, tolikerá pomsta v žhavém srdci dřímá.“ Ková mečíř, vojín čeká( „žehnej Perune je bleskem, proti Karlu bude veden, zase kmen má umřít jeden, pomstím jej a Karla schvátím, mečem tím mu zradu splatím, vstane Slovan novým leskem.“ Stařec kuje, „„hoj vy rány, zněte chutě mocně, pádně, steré blesky se v něm krejte, Karla vraha porubejte, aby nekles’ bratr Slovan huben, ničen, kaceřován, do poroby Karlem zrádně.““ – „„Meč je hotov!““ – „Nuže, koně okovej mi ještě, muži, pospíchati musí letem k Vltavě k svým milým dětem( přítomnost má jaré syny prosté klamu, hněvu, viny stužit musí a též stuží.“ „„Dokonáno.““ – „Co si žádáš, za meč, vrance okování?“ 85 „„Za meč, vrance? – nic nežádám, já též pomstu v srdci skládám, přeju jen, by otců vrahy meč ten skolil pádný, nahý( ať je stíhá, hubí, sklání!““ „Děkuju ti!“ – Vsednul na kůň, oko mocným ohněm září, chytl meč a hlavy kolem zablýskal jím třikrát polem, třikrát dolem, třikrát stranou, tak že stráně ohněm planou, a komoň se pyšně tváří. A nad hlavou vojínovou královský hle sokol krouží. „Víš, komu jsi koval meče? božská krev v mých údech teče( Radhosť jsem – kůň bleskem letí – vysvobodit Čecha děti( – po pomstě má mysl touží!“ Pozachvěl se mečíř boží, padnul na tvář, sklonil čelo, a když povstal, v dálku zírá, svatá zář kde boha svírá, která v cestě zžehá všeho( pod nohou pak koně jeho veškeré se tvorstvo chvělo. – 86
Žižka před Rábím. 1421.
Na zdech hradu Rábí jasné slunce dlilo, kol něho se vojsko Žižky rozložilo( Žižky, který slovem vybojoval více než křižácké chátry šípů na tisíce. Jako silné větve dubu rozlehlého jsou Táboři jaří, hodni vůdce svého, který jako skála, bouří nepohnutý přežil boje světa a boj srdce krutý. Jedno oko zhaslo, snad je smutkem ztratil, když mu rudý plamen bratra Husa schvátil. – Pod rozlehlým dubem Žižka mysle kráčí: „Hoj já pýchu tvoji skrotím, hnízdo dračí! Při sám bůh, že klesne tato peleš hadí, než snad zmije její Tabority zradí! Vždyť když na to hledím, oko mně to kalí( nuže chutě, bratři, rozbíte ty valy!“ Hle tu na cimbuří hradu střelec s lukem míří tam, kde Žižka polou kryt je bukem. Aniž spozorován výstřel ptákem letí, než se uhnul Žižka, váznul šíp už v sněti. 87 Ale tříska sněti dravcem dál se brala, aby oko vůdce zrádně vyklovala. A ze strážní věže hradu slyšet slova: „„Žižko, což jsi nyní? slepá noční sova!““ „Sokolem jsem posud, který vzlétnout touží, ale nad tvým hradem rudý kohout krouží. Děti, otec hyne, otec slepý, starý, nuž, což ještě zbývá? Příkrov jen a máry. Máry ať jsou vaše zvítězící zbraně, příkrov ať mi Rábí, chutě tedy na ně. Mstěte vůdce svého, a k slávě kalichu rozmlaťte to zdivo a tu panskou pýchu!“ A když Žižka velel, tu jak bouře v mraku zasvítila pomsta z každinkého zraku. Novou svěží silou zvedá každý páže, vždyť jim bratr Žižka, – milý otec káže. Pevné jsou ty hradby Rábské, zbojné tvrze, z Táborů však každý tvrz je skrz a skrze. – Doráženo, bito, Rábí v rumy klesá a kouř žertvy této vstoupal na nebesa. Pomstěno je, Jene, tvoje poranění, už nezůstal z Rábí kámen na kameni. Vyhlazeno z vrchu, vymýtěno z pláně, v paměť tvoji, Husa a k oslavě Páně! – 88
V borech.
Malé, neveliké podzámecké bory, zastřelil v nich pytlák myslivečka z hory v borech, v borech malých, zelených. Kopal, zakopal ho pod zelenou jedlí, a jen ptáci lesní žal pro něho vedli v borech, v borech malých, zelených. Dlouhá, převysoká rostla na něm tráva, jako na junáckém hrobě vyrůstává v borech, v borech malých, zelených. Časy, mladé časy skokem utíkaly, ale po myslivci nadarmo se ptali v borech, v borech malých, zelených. 89 Přišla krutá zima, přišla v panské bory, dlouhým lesem kráčel pytlák cestou z hory v borech, v borech malých, zelených. Noc byla nesvětlá, vítr les uspával, a než přišel k jedli, měsíc z lůžka vstával v borech, v borech malých, zelených. Kročil, nepostoupil, v ústech mrtvé slovo, před ním v hrůze stojí tělo myslivcovo v borech, v borech malých, zelených. Ústa zesinalá, oči potrhány, jenom krev se kypí ze hluboké rány v borech, v borech malých, zelených. Ruka, hnát a kůže výš se pohybuje, zbojníkovi hrob svůj mělký ukazuje v borech, v borech malých, zelených. Zesinalá ústa mluví smutně, temně: „Proč jsi mne pochoval 90 do nesvaté země v borech, v borech malých, zelených?“ „Že jsi mne utratil, za to bůh ti splatí, zde na této jedli právo tě zachvátí v borech, v borech malých, zelených!“ A zase mu hrozí ruka, hnát a kůže: „I k pokoji mému bůh mně dopomůže v borech, v borech malých, zelených!“ Půlnoc – zmizlo všecko – muže šíleného našli z rána v lese poloumrzlého v borech, v borech malých, zelených. Vzali, vzkřísili ho, vzhůru hlavu nese: „Já zabil myslivce v podzámeckém lese v borech, v borech malých, zelených.“ „Kopal, zakopal jsem pod zelenou jedlí, a jen ptáci lesní žal pro něho vedli v borech, v borech malých, zelených.“ 91 Hledali a dali hnáty v svatou hlínu, zbujnickou na jedli zaplatili vinu v borech, v borech malých, zelených. 92
Mladá paní.
Mladá paní svého muže prosí: Vezmi s sebou svoji mladou ženu, nech ať tobě v boji zbraně nosí, vždyť máme svá srdce za výměnu, umru strachem, nepřežiju chvíli, zůstaň, – zůstaň! – – Půjdu s tebou, milý, vezmi s sebou svoji mladou ženu. – Nevzal paní. – „Nechtěj, paní milá, čekej na mne za bílého rána.“ – Pryč ujížděl, paní v slzách byla. Pozdě komoň přiklusal bez pána, zkrvácenou hřívou nazpět hází. – „Kde je paní, vstříc že nepřichází?“ „„Spadla s věže – po pánu zříc z rána.““ 93
Pancéř Smanický na Žampachu. 1355.
Kol Žampachu kupci jedou tvrdě, těžce, těžké látky vezou, plné vezou měšce( těžce, tak že noha sotvy nohu stíhá, ale v houští Pancéř zradně s chasou číhá. „Hoj ty chaso, rychle spusť se na kupčíky, a kde odpor najdeš, uchop třeba dýky, seber skvostné látky, zlaté krumplování, podle lovu, peněz, bude hodování. Chutě udeř na ně, chutě beze strachu, věz, že tobě velí Pancéř ze Žampachu, pán a rytíř statný v pokoji i v sváře, který zlatý řetěz dostal od císaře. Pancéř, který život mečem v ruce prožil, který ani v spánku krunýř neodložil, Pancéř, jemužto se země mír už hnusí, jenž chce zlato míti a zlato mít musí.“ Hoj pane Smanický, zle jsi se potázal, kupčíky dnes Karel doprovodit kázal, doprovodit kázal a sám přišel taky, vysvobodit kupce, sjímat dravé ptáky. 94 Slyšíš, starý, teď mu lid tvůj neuteče, chytne on tě, Jene, a tvůj Žampach zteče. – Pancéř jímal kupce, leč než přišlo ráno, bylo také jeho chlapstvo zajímáno. A uprostřed chlapů kráčí Pancéř starý, jestřáb černošedý s krvavými spáry, na krunýři černém zlatý řetěz nese, obvyklý on lítce, teď se chví a třese. – „Pancéři!“ dí Karel, „dnes mně lov se zdařil, přízeň beru tobě, již jsi lupem zmařil, co ti slávou bylo, hanbou se má státi, řetěz máš, tu chci ti ještě hřebík dáti.“ Katovi pak velí: „Slyšíš, bez meškání ať vykonáš plně moje přikázání, na žampašské bráně dle rozkazu mého pověsíš Pancéře, lotra Smanického. Pověsíš jej za ten řetěz darovaný na pokutu přísnou pro chlapy i pány( on, jenž pýchou býval, výstrahou má býti, že chce Karel v zemi spravedlnost míti. Jak jsem Žampach rozbil, tak chci pro výstrahu rozbít každé hnízdo zbojníků a vrahů.“ A co Karel velel, vykonáno katem, už tam Pancéř visí na řetězu zlatém. 95
Ano!
Nejkrásnější byla na vesnici, nejradš se s ní každý v kole točil, každý hoch se do ní zamiloval, když ji jenom jedenkráte zočil. Damaškovou měla šněrovačku, krásný statek, pole mnoho lánů( on byl ale jenom bídný chudák, za pár grošů sloužil v městě pánu. Miloval ji – nechtěla ho znáti, převysoko nesla hlavu svoji( on? – on mlčel, opustil svou službu, bydlel v lese pod zelenou chvojí. Nejdřív plakal – potom utich zcela, potom přepodivné písně zpíval. Při měsíčku ale v plné kapsy cestujících boháčů se díval. Chytili ho, a když se ho ptali, proč to činíš – vzdechna nechtěl říci: „Nevím proč – leč vím, že vinu nese nejkrásnější děvče na vesnici.“ 96
Bratrova odplata.
Leží jonák zrubán tuze, brat mu přidán ku obsluze. Pozved se a posedává, bratříčkovi dotaz dává: Kde to děvče, co jsem žádal? „Sám jsem já je u hrob skládal!“ Kdo oblékal rubáš bílý? „Já to činil, bratře milý!“ Na co, bratře, churavěla? „Dvojí lásku v srdci měla, jednu v srdci, na rtech druhou, ty jsi byl té druhé sluhou! Přišla matka, chtěla radu, šel jsem pro lék na zahradu. Srdce, co ti lásku vzalo, lékem tím se rozpukalo.“ Běda, bratře, sílu tratím, nevím, zda ti čin tvůj splatím. Za ženu však utracenou dám památku drahocenou. 97 Podej šavli otcem danou, zlatem, stříbrem vykládanou. Travič bratru podal zbrani a brat jeho plakal na ni. Plakal, zkoušel, vášni hoví, zrubnul hlavu bratříčkovi. Zde máš, bratře, vlastní hlavu milenky mé za otravu. Než se skácel, dokrvácel, brat též smrtí pomstu splácel. 98
Zrádný šíp.
Blíže Lipan bitka je, Češi Čechy bijou( čí se tužby, naděje asi v krvi skryjou? Menhard mluví s zbrojnošem, šíp mu vsadit velí. „Pane, mám už v toulu svém šíp jen zrezavělý. Dlouho jsem jej ukrýval, tisíc jiných předčí, Prušáku jej praděd vzal v Samlandské prý seči. Kletba na tom šípu lpí kněze pohanského, v českém srdci otupí hrotu prý jen svého. V českém srdci největším, toť prý kletba nebe( – babská treta, pane, dím, kdož zde větší tebe?! – 99 Lichá věc to, pouhý sen, mnou ta kletba zajde, vystřelím jej, – války den ať proň místa najde.“ Vsadil šíp, – leč Menhart sám výstřel mít si žádá: „„Táborům ho posýlám, tam ať kletbu skládá.““ Mluvil, šíp pak vypustil, kam si přálo slovo, a ten šíp se v srdce vryl, v srdce Prokopovo! – 100
Zdárný syn.
Pán zbil sluhu, a ten sluha starý snesl těžké ono pohanění( zřel tu hanbu sluhy synek jarý, čistil zbraň a mlčel v pozachvění. Pán bil zase, – starý hlavu sklopil, do šedivých vousů slze plakal, divoký však pocit syna chopil, divoce jej k pomstě otce lákal. Pán chtěl vyjet s souložnicí svojí, vstoupit chtěli na bujného oře, v podnož měl dát sluha rámě dvojí, stařec šel a nes’ i toto hoře. Polo v stáří, polo zmíral v haně( – pán už nohu k hlavě starce vznesl, viděl syn to, napnul bystře zbraně, – nevstoupil pán, – mlčky k zemi sklesl. – 101
Po roce.
Pod skalou v dole v pláči děva stojí, miláček v dálku pospíchá, vzhůru naň hledí, žehná rukou svojí, vždyť štěstí proud jí vysychá. Kdy přijdeš, milý, miláčku drahý, přijdeš co boháč či žebrák nahý, obejmout děvu a děva tebe, přivítat pole, lučiny, háje, kdy přijdeš zase v rozkvětlé kraje pod skalou v dole? Pod skalou v dole budem šťastni, milá, v roku se k tobě navrátím, přijď potom v místo, kde jsi dříve byla, a věčně potom budu tvým. – Když za rok přišla ke dni na ráno, podivným písmem na skále psáno, podivným písmem, krví to rudou – mrtvý a živá zda šťastni budou pod skalou dole?! – 102
Zrádný vůdce.
Starý vůdce jedné strany přišel žádat o příměří, druhý vůdce leb mu srazil, trup pak poslal v tábor k dceři. Kázal z lebky pohár robit, dal svou hanbu v pohár vrýti, meč pak starce vedle lože na stěně dal upevniti. Vítězství pak připíjeno, v kruhu divém radost žije, hrdý vůdce z bílé lebky jasnorudé víno pije. Dopito a domluveno, a když vše se v stany bralo, nové zrady slabým vojům bez vůdce se uchystalo. Ve svém loži spitý vůdce s obnaženým tělem ležel, těžce vzdechl, jakby strašný těžký sen mu srdcem běžel. 103 Těžce vzdechl, ret se hýbe, ale meč mu zdusil slova, spadl meč ten s bílé stěny v černá prsa ve vůdcova. 104
Dva vlci.
Nad lesem leží noční mrak, jen vlků dvou roznícen zrak, a jeden dí: „Nuž, dnes je čas, dnes jede hrabě kolem zas.“ – „„Tak rychle, kam?““ – „Nuž k myslivci, leč v skutku zabránit mu chci, dnes děvče samo v domovu a otec v lese na lovu.“ „Klukovský kousek chce dnes svést, leč pomsta číhá z lesních cest, a zdaří se( pojď, se dvou stran schvátíme panský chlapa chřtán.“ „Ten kluk je krásný, špatný však, já dávno chtěl mu skočit v znak, leč líto koně mi, bůh ví, že sprznil bych jej krví psí.“ „Však dnes se třeba odhodlat, mám na panáčka právě hlad, vše chci, jen srdce nechám být, jím moh’ by se vlk otrávit. –“ 105 I rozešli se. – V ranní čas, když myslivec šel domů zas, teplou byl zbrocen krví sníh, a v lese vlčí křik a smích. – 106
Pospolu.
Jeden stan vždy obývali Otakar a Palceřík, král měl šaty ze železa, zlaté dívka – panošík. – Na Moravské jeli pole, panoš králi po boku, král měl perle v lesklém jílci, dívka lesklém ve oku. Byla válka, byla zrada, v oběť boji král byl dán, král, jenž v srdci panošíka skryt byl, láskou pochován. – Zmatek, pláč a naříkání, – a v královském stanu křik, – v prostřed ohně plameného dokonal i Palceřík. – 107
Márinka. Pověst z okolí Zbírovského.
U Radče studna maličká, a když v ní zář dlí měsíčka, stojí u studně pradlena a pere, pere umdlená. Panenko, kdy pak vypereš! – Márinka není panenkou, Márinka pyká vinu svou, a hořem zblednul její líc, pradlena nemá vínek víc. Márinko, kdy pak vypereš! Za živa překrásně jí stál, až jí jej bídný svůdník vzal, svět posud nic by nevěděl, leč měsíček to pověděl. Márinko, kdy pak vypereš! Ach, než ty plénky vypere, do krve ruce rozdere, a než ty plénky usuší, pláčem snad srdce umučí. – Márinko, kdy pak vypereš! Márinka měla jehňátko, jehňátko, malé děťátko, ach měla, měla ovečku, 108 tam tajně leží v hrobečku. Márinko, kdy pak vypereš! Jehňátko mělo mamičku, ta uřízla mu hlavičku, krev tekla v plénky, – v noční čas vyprala matka plénky zas. Márinko, kdy pak vypereš! Krev nedala se z plénky smýt, a chtěla stát tam, rudnout, být, a děvče pralo dál a dál, až milý bůh je zavolal. – Márinko, kdy pak vypereš! Tož pere posud plénku jen, a nemá pokoj, spánek, sen, a pere ještě po smrti, div jí to srdce nezdrtí. Márinko, kdy pak vypereš! A pere sobě na úlev, a vidí krev jen, krev a krev, a pere stále noc co noc a nikdo nejde na pomoc, Márinko, kdy pak vypereš! Kdy vypere, kdy usuší na plénce skvrnu, na duši? Ta skvrna z plénky nechce ven, Márinka pere den co den, Márinko, kdy pak vypereš! – 109
Zrádce.
Za bídný peníz prodal vlasť, svou matku, on po bohatství toužil – lačný chrt, když pak on i srdce zbyli statku, tu zděsil se a učinil si smrt. A tak jej našli s zpotvořenou tváří, pak na hřbitově vykopali zem, a tajně, skrytě při měsíčné záři byl drobný kámen jemu příkrovem. Leč podivno, – už na ráno den druhý vyvrhla země zase jeho trup, a o to tělo souboj vedli tuhý lakotný vlk a krvelačný sup. Ten první chutě v srdce zaťal zuby, a druhý kloval vyvalený zrak, ten první čítal všaké zrady vruby, a zkamenělé slzy hledal pták. Vlk našel vše – leč nevzal srdce zrádce, pták pátral dlouho, nenašel však nic, a vztekem, že se nezdařila práce, svým pevným zobem kloval v hnusný líc. 110 Tak zohyzděné našli lidé tělo, a novou naň zas nasypali zem( kat silným mečem rozpoltil mu čelo a drobný kámen byl mu příkrovem. A ráno zase, podivno to sluchu, kde nový hrob, tam ležel na znak trup, a vedle toho trupa na povrchu při tuhé práci vlk a bratr sup. A zase oba vzdálili se spolu, a lid zas tělo zohavené skryl, leč dříve než je zahrabali dolů, kat jasanový kůl mu v prsa vryl. Tak ležel zase do půlnoci tiše, leč dvanáctou když zvon byl oznámil, tu z středu povstal strážce mrtvých říše, jenž naposled dnes v rakev vložen byl. A v bílém hávu po hrobech se plouží, a na hrob každý tluče pěstí svou, „nuž vstaň, kdo svého vraha zhlednout touží, ty bratře vstaň(“ – ti vstávají a jdou. A jdou až k hrobu, zrádce kde spočívá, a každý zvedá k kletbě suchý oud, a celý sbor, on holou hlavou kývá, když mluvčí zrádci ten přednáší soud. „Ne, tady není místo tvé, ty hanbo zlotřilá, 111 ne, tady není místo tvé, to věz! tys zradil matku vlasť, svou zem, my trpět tě zde nebudem, ty’s úpír jen a běs! Hle, máti pláče ubohá a oupí v okovech! hle, máti pláče ubohá a mře! Kat vkročil do měst, do dědin, nám zvražděn otec, bratr, syn, jich krev k nám pomstou vře! A což je oné země hřích, že taký trpí trest, a což byl oné země hřích? nuž mluv: – že dříve tebe zrodila, než jarmo svoje shodila, a nevyhnala sův! Nám v hrobu nový byl tím žal, my sníme hrozný sen, nám v hrobu nový byl tím žal i smrt, a celý národ, žel, ach žel, on žhavou krví zaslzel, že květ mu urval chrt. Tvé tělo nikde nespočiň, kde člověk má svůj stan, 112 tvé tělo nikde nespočiň, ty bluď: bluď jako nejbídnější vrah, všem lidem, tvorstvu na postrach a věčně živým buď! Buď živým, ale bez srdce, jen děsným větrem spěj, buď živým, ale bez srdce, buď prach, jenž v divé bouři rozptýlen, uhánět musí noc i den, a věčný buď tvůj strach! Buď jako sámum ohnivý, buď moře divá bouř, buď jako sámum ohnivý, buď klet! tvé království buď větrů říš, ni zrnkem k zemi nespadniž a věčný buď tvůj let!“ Pak mrtví rychle do práce se dali, a každý zvedl uvadlý svůj hnát, a sotvy z půdy zrádce vyhrabali, bil jednu zvon a mrtví šli zas spát. Tak našli lidé muže na hřbitově a na cestu jej nesli křížovou, by pod kamenem ulehčil si v rově a v tichu čekal příště na mzdu svou. 113 Leč sotvy hrob byl hlínou pokryt znova a velký kámen na hrob přivalen, strhla se bouře, divá mluvíc slova: ten hrob je můj, co v něm je, beru v plen. A o ten velký kámen opřela se, a velký kámen zpět se převalil, pak vzala hlínu z nové jámy zase a trup jen u dna této jámy zbyl. „Tys hlíny prost, – hleď žhavý sprovázeči, zde odkaz můj – nuž proměň mi jej v troud!“ I zahřmí hrom a divě vítr ječí: „Nuž, bratře blesku, vykonej svůj soud.“ Hle žhavý blesk, on v mračnech zachvěje se, tak, jak by hledal nejvěčších svých sil, a šlehna mečem, země níž se nese a v rachocení v trup ten udeřil. A zas, a opět – po třikráte v zlosti namířil pomstou rozohněný meč, že v jámě v prach se rozpadnuly kosti. „Nuž, sestro bouře, prach ten dál si vleč!“ I blízká řeka vlnami se zdmula a k hrobu sáhla chvatnou rukou svou, by znesvěcenou hlínu opláchnula, a kal ten stal se mračen potravou. A s divým chechtem bouře prach si vzala, a v černém mračnu sprovází ji hrom. 114 Tak kletba duchů těch se vykonala, tak bloudí zrádce světem v prachu tom. Kdy lodník zří jej v mraku, křižuje se, i pouště syn, i divá její zvěř. on skalám strach a lesům zhoubu nese, onOn v mraku v před a za ním zrádců zběř. Kam přijde on, tam slunce skryto bývá, a strachem chví se starověký dub, i noční sova v skaliskách se skrývá, a vyděšena nestíhá svůj lup. 115
U věčném orůznění.
Pod skalou v dolci suchý strom a stromem chladný vítr třese, ach smutno, bouř zde stená, hrom, a z dálky ohlas války nese, jen dívka dlí zde v nářeku, zříc skrvácenou na řeku, a plačíc volá v černý les, ach kde jsi miláčku můj, kde’s, ach kde jsi, kde’s?! – Podál je bitvy hrozný děj a křik a řinkot zbraně, vždy blíž a blíž jde děsný rej, že zachvěla se pláně, v níž leží vojín mrtvý v pol a smutným hlasem volá v dol, že zachvívá se černý les: ach, kde jsi milá, drahá, kde’s, ach kde jsi, kde’s?! A nenašli se nikdy víc, a víc se nespatřili, a na sta přání, na tisíc zaniklo jednou chvílí, 116 jen měsíc svou když změní líc, dvé mrtvých kráčí sobě vstříc, leč než se dojdou, svitne den a každý z nich zas samoten, ach samoten! 117
Hrobař čaroděj.
Dneska jej našli na stromě, a já mám z toho zmatek, dnes musím první kopat hrob, na nešťastný den – v pátek. A ještě v půdě nesvaté, to věru dílo proklaté! A zejtra? – To je svátek. Leč starý uměl čarovat a já se od něj učil, kdož ví? – nu snad to pomůže, zač životem mně ručil. Vždyť mrtvola je v kostnici, tož utneme jí pravici – proč bych se v světě mučil!“ Šel, utnul ji a z večera vzal na rozcestí k dílu, a při měsíčku natrhal si květu z černobýlu. Pak z prken rakví zpuchřelých a z kostí lebek necelých chystal si čarnou sílu. Na kostech dřevo uchystal, a posypal to květem, 118 pak ruku na střed postavil a babím pálil letem. Pak mluvil slova podivná: „Buď ruko pracovnice má, ať lehce žiju světem!“ Tu div, hle ohník zplápolá a modrojasně kmitne, a ruka v kobce uťatá – jak živá – špičák chytne, a kope, kope rychle hrob, že než se probral hrobař z mdlob, už stojí dílo hbitné. Vzal ruku zas, i kosti vzal a ukryl v mrtvých kobě, pak ulehnul, až noční čas mu stížil oči obě. Však nespal dlouho – snad to sen, že množství lidí u oken a kosti žádaj’ sobě. V jich středu muž je z kostnice, co večer ztratil ruku, on žádá, oč byl oloupen, ve stálém dveří tluku. A jiní křičí: „Zda-li, zdaž, zda-li nám kosti nevydáš, pak věčnou trpíš muku!“ Hrobník se křížem posvětil, a, jak by v ohni leže, 119 modlil se hlasem lítosti, až dvanáct bilo s věže, a modlil se a modlil zas, až přišel mladý jitra čas, svou hrůzu z činu těže. Hned z rána spěchal ku knězi, ten posvětil zas kosti a do kostnice ruku dal a čarné spálil chvostí. Leč hrobník stále churavěl, aniž by sen a spánek měl, až smrt mu řekla: dosti! 120
Panošík.
Měl krásnou dceru Jiřík král, tak upřímnou a krásnou jak hvězdičku, co svítává, když všecky už pohasnou, tak krásnou, jak on dobrý byl, jenž v každém srdci stokrát žil, tak upřímnou a krásnou. Měl panošíka Jiřík král, měl mladinkého hoška, on držíval vždy třemeny, když stoupala v ně nožka té čarovnice tichých vnad, jíž lid si vážil nad poklad, – měl mladinkého hoška. A jela jednou jako pták, a jela v černé háje, a za ní panoš jako stín, s nímž v soumrak slunce hraje, a hleděl na ni, hleděl zas tu jasnou rosu něžných krás, jež jela v černé háje. A v prostřed lesa, poděšen, tu spial se komoň mocí, 121 a klesla s koně královna, jak hvězda s nebe v noci( leč nežli klenot k zemi kles’, mladý se panoš s koně snes’, a byl jí ku pomoci. A jako záře sluneční naň usmála se paní, a za dík, dík svůj nejvěčší, ke rtům se hocha sklání. A když se dotknul retu ret, tu poznal panoš nový svět, vždyť usmála se paní. A jela dále jako pták, a létla jako střela, a za ní panoš jako stín, leč smutný, smutný zcela. Dnes nejkrásněji chuďas žil, to vrchol jeho slasti byl, jenž mizí jako střela. Tu z Uher přišel statný pán, a s sebou vzal mu paní( tu chodil lesem zamyšlen a těkal v mysli za ní. On nesměl chuďas žádat víc, než to, že políbil ji v líc, a plakal pro svou paní. Pak vzal si koně, silný meč, a voje počal kláti, 122 co Jiříkovu korunu jinému chtěli dáti. A poslední když ranou kles’, ret jeho požehnání vznes’ jí – jí, a přestal pláti. – 123
Slib.
Pohnáno jest před Mojmíra junáků dvé mladých, statných, jimiž rolník půtkou v poli smrt byl dostal z rukou chvatných. Dostihli jich, ani mrtvé zahrabati chtěli tělo, které jenom jednou ranou čelo zkrvácené mělo. Jeden tehdy ránu vedl, jednoho to vinou bylo, ale srdce milující bratra vraha nezradilo. „Kdo to spáchal?“ „Já, mé kníže!“ „„Není pravda, já to činil, neprávě můj bratr, pane, z vraždy rolníka se vinil.““ „Ne, mé kníže, já co zpáchalspáchal, na sebe chce bratr vzíti, nevinen on, staršího mne k přísné pokutě rač míti!“ – „Aj to divno! pravíte však, starou máť že ještě máte, nuže dobře, staré matky na rychlo sem zavoláte!“ Přišla matka. „Mluviž ženo, který mírnější z tvých synů, nejlíp znáš ty srdce jejich, mluv, kdo spíš by nesl vinu! – Zdali tento syn tvůj starší, který hrdě tak tu stojí, nebo onen útlý mladík, hebkou tvář jenž kryje svoji?“ „„Mocný kníže, těžko, těžko ptát se srdce mateřského, kněží ptej se, kmetů ptej se, – srdce, umu ptej se svého. Mocný kníže, těžko, těžko říci matce ortel smrti, bezživotí jednoho z nich ubohé mé srdce zdrtí!““ – 124 „Mluv jen!“ „„Nuže slyš, mé kníže, jestli jeden pykat musí, propusť staršího, ať mladší trest a pokutu zaň zkusí! – Popřej ale, ať se dříve na věky v svou chatrč skryju, jednoho mřít z dětí obou nepřečkám a nepřežiju!““ – „Pro staršího, ženo, tedy stavíš právu pevných hrází, mladší mřít má, proč as, ženo, odvolej se na důkazy.“ – „„Nemám důkazů, leč slyšte, můj když muž se loučil s světem, otcovské dal požehnání oboum těmto drahým dětem. Mladší můj byl, ale starší dítětem byl první matky. Opatruj, děl, syna mého nade všecky světa statky. Tak zahoříš ještě v hrobě pravou láskou k muži svému, když zachováš rod i jméno synu z cizé zrozenému. Opatruj jej jako oko, jako svoji zřetelnici, a já slib svůj políbila do ssinalých jeho lící. – Věrně stát chci ve svém slibu, jejž jsem svému muži dala, chci, bych prvního též syna kmenu jeho zachovala. Bolest chci radš, jíž bych dítě vlastní svoje oželela, než abych se muži svému věrolomnou státi měla.““ – Zamyšlen tu kníže stojí, – zamyšleni stojí kmeti, Výrok zní pak: „Dobrá ženo, vezmi nazpět obě děti!“ 125
Kovář.
Náš zeman se dnes raduje, náš zeman má dnes hody, dvůr drobným pískem vysypán a pokryty jsou schody. Pan zeman víno podává a hudba k tomu hraje, a kovář ve vsi naříká a proklíná a laje. Pán zajal krávy kováři, že spásly jeho pole, a prodal je a prohrál je, a zapíjí to v kole. Jen u kováře pláč a křik, i malé dítě vříská, a starý buše u ohně, svou pěsť na srdce stíská. Pak klna chytne kladivo a zpříma letí k hradu, a do síně, kde v hýření zří zběsilou tu řadu. I zarazí se, skloní se – a prosí mocným hlasem: 126 „Ach, dejte zpět mi výživu, já dluh vám splatím časem!“ V tom hluk a smích a smích a hluk a šlechtic, chopiv číše, vrhne ji muži v obličej, jenž žalem sotva dýše. „Ty luzo, že mi splatit chceš? Snad věcmi kradenými? ty vetřelče, ty padouchu, ty pse i s dětmi svými! Teď klekni, chlape, pak se kliď, sic vymrskat tě kážu, a v boudě se svým silným psem, s tím pospolu tě svážu!“ V tom kovář divě vyskočí, a cítě zlost svou růsti, své kladivo, hle, napřahne a na šlechtice spustí. A jistá rána, jistá smrt, – – i zvednul rámě zase, a utíkal a utíkal vzdor honící jej chase. A utíkal až lesa kraj, kde kaple s vršku hledí, a bujný skok – kam se as děl? jen boží soudy vědí. 127
Veliká noc Rusálek.
Uháněl jezdec z dědiny a minul lesy, mýtiny, a minul bahna, potoku, a koník má se do skoku. Pustil mu uzdu, pohladil, jak by mu rodným bratrem byl – a proutkem, který v ruce měl, tím vzduch, ne koně poháněl. Nejel o dráhou, – ouvozem, na rychlo tepal koník zem, a spěchal, pádil co jen moh’, zařehtal koník, výskal hoch. Za koněm jiskry ráz co ráz, už minul strašný, skalný sráz, tu nad hlavou mu pospolu tré slítlo mladých sokolů. A mluví první: Jezdče slyš, slyš – nespěchej a zastaviž, já upřímnou ti radou jsem, obrať se, nejeď ouvozem! 128 Hoch nevidí, hoch neslyší, což pak krev mladou utiší( a nad hlavou vždy pospolu tré letí mladých sokolů. A druhý mluví: Hochu slyš, ať bolest srdce necítíš, nejeď těch mladých vrbic kol, a obrať radši koně v dol! Leč hocha jízda – ptačí let, a každým skokem nový svět( jen nad hlavou vždy pospolu tré mladých krouží sokolů. A třetí: Hoj, ty’s mladá krev, nuž, koni tvému poulev a výstrah náš vem na pomoc, dnes rusálek je velká noc! „Poslyšte, bratří sokoli, váš strach mé srdce nebolí, já nezřel děvče celý rok, nuž koni, rychlý buď tvůj skok!“ Hoch neslyšel, co sokol děl, a dál a dále uháněl, – strach v mladém srdci uniká, když láska vede koníka. Hochu, je škoda mladých let, ty zanikneš co nevidět, 129 havran ti mladou sklove hruď, obrať a poslušen nás buď! „Však nebudu, však pospíším, však pospíším si s koněm svým, ač nenesu své milé nic, než políbení na tisíc.tisíc.“ A dál uhání ouvozem, že koník sotvy stíhá zem, a blíže vrbic, blíže luk pojednou zpěvu slyší zvuk. A jasně svítí měsíček, kol sebe plno hvězdiček, které se v rose kmýtají, že kapky ohněm svítají. Jaký to přepodivný zpěv! a hle! a hle! zas nový zjev, a nový zjev a nový ruch – mladinkých dívek plný luh. Hřebínkem zlatým češou vlas, a oči jejich plny kras, jich jemné líčko jemně plá jak růže, když se zardívá. Ten plný rtík jak písní zní, ta nožka jak se prohání, a měsíček svůj jasný třpyt tančícím hází na pažit. 130 Košilky bílé bez pasu, pletou si kvítka do vlasů, v maličké ručky tleskají, a na vrbách se houpají. Ty vlas zas češí do boku a koupají se v potoku, a jiné držíce se v pol, po lukách tančí kolem kol. A plno je jich na cestě, již hoch pospíchal k nevěstě, a v zpěvu, v smíchu, v pokřiku zatáhly cestu koníku. Hoch pohání jej, váhá zas, a rychle dále běží čas, hoch kolo chce už přetrhnout, leč koník nechce se mu hnout. Královna v kole uprostřed, – ach, divný je ten její vzhled, ach divný vzhled a divná zář krášlí tu jemnou krásnou tvář! A kolem tílka zlatý pas: „Proč pak as, hochu, stojíš zas, ty kloníš se, na panny hledíš, což pak tak jistě v sedle sedíš?“ Už málo jezdec jízdy dbá, toť milé jeho podoba, 131 a sčarován a omámen stojí a na ni hledí jen. Ta z vlasů hází růžičky a házejí i družičky, a tančejíce v zpěvu svém malým kývají prstíčkem: Měsíček vyšel, nuž, pospěšte ven, vždyť naše je noc a lidí je den, když královna velí, nuž pospěšte blíž a čile se do tance dejte, trhejte kvítka a kloňte se níž, a pleťte a svažte a krejte! Dnes naše je chvíle, nuž točte se čile kolem mne stále, dále a dále, lidí je den a vaše je noc, Rusálek noc, v ní čarná jich moc. Tančíme samy veselý rej, pojď, skoč si s námi, ruku nám dej! Jaká to rozkoš a jaký to ples! Řeka i luhy, vše živo je dnes, je hebounká tráva a hebounký mech a hebké jsou nožičky naše( hochu, chceš tančit, tož koníka nech, pospíchej, čas běží plaše. 132 Dnes naše je chvíle, nuž točte se čile kolem mne stále dále a dále( lidí je den a naše je noc, Rusálek noc, v ní čarná jich moc! Tančíme samy veselý rej, pojď, skoč si s námi, ruku nám dej! Není to radost, vesele žít? není to radost, milenku mít? chci být tvou milou, tu v dolci tam nech, a nekaz jí růžové žití( měla dnes svatbu a velký má spěch, jí také radost dnes svítí. Dnes naše je chvíle, nuž točte se čile kolem mne stále dále a dále, lidí je den a vaše je noc, Rusálek noc, v ní čárná jich moc! Tančíme samy veselý rej, pojď hochu s námi, ruku nám dej! I já tě mám ráda, jak ona, snad víc, jak její, je k líbání stvořen můj líc( 133 na mém radš klíně prospi svůj sen, bílé mé ruce obejmou tebe, radostí novou den jako den( vzala ti lásku, já ti dám nebe! Dnes naše je chvíle, nuž, točte se čile kolem mne stále dále a dále( lidí je den a naše je noc, Rusálek noc, v ní čarná jich moc! Tančíme samy veselý rej, pojď, hochu, s námi, ruku nám dej! Blíž pojď, hleď v oko, jasná to zář, denně ti slíbám snědou tvou tvář, vždy novou něhou podám ti ret, kam budeš hledět, tvé budou kraje, a u tvých nohou žít budu, pět, budem jak kvítka u prostřed máje. Dnes naše je chvíle, nuž točte se čile kolem mne stále dále a dále( lidí je den a naše je noc, Rusálek noc, v ní čárná jich moc! Tančíme samy veselý rej, 134 pojď, skoč si s námi, ruku nám dej! Nepůjdu, nechci, znám vás, znám a posud sílu v prsou mám, bych přetrhl těch kouzel tíž a pospíchal své milé blíž. Pobídnul koně, koník však nechtěl se hnouti nikterak, a s koně skočiv uzdu vzal a zlostí okem zablýskal. „Hoj koni, věrný koni můj, nuž, seber všechen oheň svůj, jen kroků sto a dojdem cíl, a dojdem cíl a drahých chvil! Aj koni milý, proč se chvíš? tam od jízdy se zotavíš, tam čistou vodičku ti dám a ovsem tebe podsypám, a mladou uhladím ti srst, jen přeskoč skouzlenou tu prsť, a přeskoč, rychle tepni zem, a přízrak zhyne poskokem. A lichotí mu, koník však nechtěl se hnouti nikterak, tu sednul naň a bod jej v bok, leč kůň se nehnul ani krok. 135 Hoj tupé zvíře, necítíš, že pána svého neseš tíž? nuž ostruhy ti musím dát! A bodnul koně po dvakrát. – A bodal ho a prutem šleh’, a koník stál a neposlech’, a šlehal zase dál a dál a kůň jen smutně zařehtal. Zařehtal smutně, pak se spjal, skokem se spjal a zase stál, pak nazpátek se obrátil a smuten sklonil věrný týl. Tak jakby pána vyzýval: o pane, vrať se, vrať se v dál! leč oko hocha jiskřící zřelo jen k dívky chýžici. „Bůh tebe zatrať, příšerný, příšerný koni, nevěrný( přetrhni kolo ráz co ráz, a pošlapej rusálek vaz.“ A třikrát v bok jej udeřil, že koník smutně zavýřil a třikráte se sepial v skok a spěchal v střed jak proudu tok. A když byl přijel do pola, svrh’ pána, spjav se, do kola, 136 a pryč uháněl svrhna tíž, až k dolci mladé dívky blíž. A kolem hocha tanec, ples, Rusálek velká noc je dnes, a měsíček svůj jasný třpyt tančícím hází na pažit. Královna níž se shýbala a hocha v ústa líbala: „Pojď, hochu, kůň tvůj zmizel už tam, kde je nevěrná tvá druž. Dala mu věnec na hlavu: pojď, ozdob naši oslavu, pojď, jednou se mnou zatancuj, pak můžeš jít kde ráj je tvůj! Jen jednou, nuže, jednou jen, než zasvitne nám blízký den, než hvězdy v nebi zahynou, až slunkem v den se rozplynou. Hoch cítí její líčko plát, a nechtě musí tancovat, a kolo ouží se, jde v šíř, a hoch chce jíti z kola již. Ach není možno dál a dál, on musí tančit – v srdci pal, a povždy rychlejší je spěch, že hoch potrácí sil a dech. 137 Dál Rusalka se prohání, a kol ní družky v zpívání: „Hoch mladý dal se na cestu, a v cestě našel nevěstu.“ Společný nyní vedou rej, jen tanči hochu, dále spěj, za chvilku v loži svatebním spočine paní s hochem svým. Na lůžku plno lilijí, jež v slunku jen se rozvíjí, jich velký list tě přikreje, jak hrob ty lidské naděje. Poduškou zlatý písek nám, ten pod hlavu ti uchystám, a rybky budou s tebou hrát, pojď, už chce slunce na návrat. Nuž tancuj, tancuj vodě blíž, v které svou lásku ochladíš, tam budeš tiše, tiše spát, my kolem tebe tancovat. Sluncem ti bude měsíček, dnem noc plničká hvězdiček, a vlnek šumot, vlnek zpěv po světě toužnou schladí krev. Slunce se chce už navrátit, viz východní tam zář a třpyt, 138 nuž hochu, tancuj, tancuj jen, naše je noc a lidí den. Hoch slyší všechno jako v snách, a mysl rozbouřil mu strach: „Přispěj mně, bože, k pomoci, než sluncem bude po noci! Matičko v hrobě, matko má, má tak zaniknout radost tvá? ach matko, matko, pojď, o pojď, pojď a své dítě vysvoboď! A polo živ a mrtev půl z náručí se jí vytrhnul, a proutkem, který v ruce měl, žínku od sebe odháněl Ten malý proutek z ostružin, ký div, jaký to kouzlí čin, jakby to blesk a oheň byl, tak žínku v plesu ustrašil. I šlehl proutkem sebe kol a žínky ztrácely se v dol, a kterou zasáh’, v bolesti v proudné se řece uhostí. Ach ustaň hochu, nech nás nech, čarovný proutek tvůj i šleh, šleh ostružin on horoucí, my proti němu bez moci. 139 A pokřik všude, pláč a křik tím zčarovaným proutkem vznik’. Rusálky v ruce tleskaly a v proudy vodné skákaly. „Ach hochu, hochu, nech nás nech, ze zlata listí dám i mech, a všecko, vše ti chceme dát, že jsem tě chtěla oklamat.“ Hoch ulevil, hoch litoval, a mech ten zlatý uschoval( a kytku vz vlasů rusálky vzal a pospíchal do dálky. A přišel k dívce za rána dřív, nežli koník bez pána, kytka se v zlato změnila a pak se svatba slavila. 140
OHLAS.
[141] Tiše vždy jsem pozoroval, co se v srdcích ukrylo, co v nich ptáčkem rozlétlo se, šípem se v ně zarylo.
[143]
Mým písním.
I. I.
 Rozleťte se v dálku, písně malé, písně moje, děti žebrající, leťte k bratřím v rodné luhy, dále, neskrývejte uplakaných lící, na své srdce, láskou rozehřálé, rozleťte se v dálku, písně malé. Žebraly jste za mne, písně malé, když váš otec s berlou smutku chodil, sbíraly jste květy opadalé, které podzim v chladném ráji rodil, na mém srdci kryly jste se stále, rozleťte se v dálku, písně malé. Plané touhy v jaru byly zralé, jestřáb zrády v letě na nich kloval, záští příval odnes’ nenadále všecky skvosty, jichž jsem pro vás choval. Jděte hledat nových dál a dále, rozleťte se v dálku písně malé. 145 II. II.
 Mé písně, písně mé, já ve vás našel svět, a přec bych, písně mé, vás všecky rád dal zpět, kdybyste, písně mé, zas zpět mi daly čas, nežli jsem pablesk zřel všech vašich luzných kras. Já ve vás, písně mé, nenašel ani sen, já byl jsem, písně mé, nohsledem vaším jen, já za to, písně mé, vší viny prostý jsem, že jsem se, písně mé, stal vaším otrokem. 146
Tobě, drahý otče.
Tvá hlava šediví, můj otče drahý, Tvá hlava kloní se a níží týl, my rozešli se záhy, ach tak záhy, jen dětský čas jsem s Tebou otče byl, Tys nespal snad, já lehce den jsem trávil, Tys pracoval, já potem Tvým se bavil. Tvá hlava šediví, můj otče drahý, Tvůj zrak, on krátí se, tys síly prost, a tomu všemu prvé dáti vláhy Tvé dítě chudé nemá síly dost, a život nijak zpět to dáti nechce, co chlípný boháč promrhá tak lehce. Tvá hlava šediví, můj otče drahý, o vem můj život, rád bych Ti jej dal, já nemám víc – jsem jako žebrák nahý, jen o píseň jsem bohatším se stal, pak ještě slze, v kterých se potácím, toť vše co mám a tím Ti věrně splácím. – 147
ToběTobě, drahá matko.
Pod lípou jsme byli s Tebou, s naším světem, zasypala Tvoji hlavu bílým květem. Hovořilo listí, padající dolů, že na světě věčně nebudeme spolu. Ale s květem spadlé listí zašustilo: Jest to dítě, jenž by matku opustilo? Ach to není dítě, dítku srdce velí milovati matku nad svět celý, celý. Vždyť to srdce její svatá jest pohádka. A největší poklad na světě jest matka. 148 Protož nad svět celý miluji tě matko, a kdybych měl pro tě umřít, umru sladko. – 149
Vraťte se mimi, zlaté časy.
Ach vy krásné, zlaté časy, vraťte se mi – vraťte se mi, pohrdnout chci tímtím, co chovám, přáními, touhami všemi, doby mládí, lásky, štěstí vraťte se mi – vraťte se mi! Pojďte hledět v srdce moje, spatřit touhami co těmi vyzpíval jsem, vybojoval( jsem jak kámen v siré zemi. Doby mládí, lásky, touhy, vraťte se mi, vraťte se mi! Moje srdce kvetlo, – vadne, nitro kreje květy všemi, bože, bože, nenech zvadnout písně moje s květy těmi. Štěstí moje, písně moje, vraťte se mi, vraťte se mi! – 150
Vybídnutí.
Spi srdce mé, spi, už je čas, nech želů svých a chvění, nech hvězdnou noc a ptáčků hlas, to pro tě více není. Marné už volat nebe moc, jak v umíráčku znění, láska ti dala dobrou noc( to pro tě více není. Vyber si raděj skutek, čin, a zanech liché snění, nech hvězdnou noc a ptáčků hlas, to pro tě více není. 151
V podzim.
Les purpurový obléká si šat, tak hrdě čekat odhodlal se smrti, až věčný onen chladný světa kat pojednou všecku krásu jeho zdrtí. Už přichází, a veškerou svou silou vydýchá smrt až zachvěje se les, pak polodivý s povětrnou vílou hned lesa kol, hned v lese křepčí ples. A rychle znova vyšvihne se výš, i kloní les svou poloschladlou hlavu, a v zastenání koruny své tíž pokládá smrti největšímu právu. I purpur jeho v divém víru klesá, ač rámě jeho prostírá se šíř, podzim jde dál, a všecko s sebou nesa, svůj bezcit jinde staví na pranýř. 152
Zda osudem.
Má přání bujná, divoká, má bujná, divá přání jak propast smrti hluboká, tak divoká, tak divoká, jak rychlá bouře v pláni, kam spěcháte, kam letíte, proč pokoj můj tak hltíte, proč jiskřícím svým zrakem mně rvete v míru všakém? Či jest to srdce osudem, v němž má se píseň zroditi, že hledá více, než má zem, zda osudem, zda osudem, žel místo lásky voliti, a v dálce jenom pokoj zřít, v neštěstí cítit, v štěstí mřít, a hvězdu všakých přání uzřít jen při skonání. Ó srdce lidské, zázraku největší, co svět stojí, ty blesku, bouře bez mraku, 153 ty zázraku, ty zázraku! rci, co tě vraždí, kojí, tys oheň v prostřed moře vln, tys svět, jenž zázraků je pln, tys nebe, v které teklo řečištěm přání – peklo. – 154
Věčnost touhy.
Projdi lesy, přepluj moře, projdi celý širý svět, pohřbi všecko, lásku, hoře, jedno neseš v srdci zpět. Pokud srdce vlní, proudí, potud mír v ně nevplyne( člověk jenom touhou žije, touhou jenom zahyne. 155
Hvězdy.
Hvězdy boží, hvězdy boží, na tom nebi převysokém, každinkou vás, hvězdy milé, mním být jasným milým okem. Okem jasným oněch lidí, potkavších se v zemské pouti, z kterýchž jeden v rozkaz boží v světě musel zahynouti. A teď dolů hledíváte na to oko uplakané, které dosud samo žije, samo pláče, samo plane. 156
Což musí všecko mříti jen?
Tak těká proud, a každý chvat zazvučí vlnou o kámen, jak by mně mínil s bohem dát. A hledím v proud jak omámen, a zřím, že duch můj přestav plát, v střed uvrhnul můj zlatý sen. Ten nemůže se doplavat, je pustá cesta, zmizel den, – a jinou nelze vyhledat. A přec jej musím synem zvát, jenž zavraždil mne v první den, že nemohl se skutkem stát. – Což musí všecko mříti jen!? – 157
Kdyby.
Podzimní už větry vějou, zlaté listí padá dolů a ta mladá dětská chasa pod stromem si hraje spolu. – Kdyby ještě tichá přání v chudém srdci tajila se, přál bych sobě být jak dříve rusovlasým dítkem zase. Zpomínka ta tichou hudbou do mého se srdce vkrádá, a ztracené drahé štěstí mého mládí nazpět žádá. – 158
Na horách.
Krásná noc jak kříšťal průzračná, nebe jakby povždy bez mračna, jenom teplá rosa k zemi klesá, jako lásky opozděné snění, které vzavši cestu na nebesa neblahého našlo odkojení. Krásná noc, jak mládce sladký žal, když své srdce v jiné pochoval, jenom vítr hebké listy nese uprchlému letu, – těžká píle – vždyť se každý jako srdce třese němou láskou z nevýslovné chvíle. Krásná noc, jen orel mračna blíž, černá křídla svoje spouští níž, – potom strmou nad skalinou krouží, jakby skrýše hledal v starém kmeni, rána zazní – ohlas v dál se plouží, orel v pádu bije o kamení. 159
Černé oči.
Plakaly pro lásku černé oči, černé oči, zrnka na klokoči, plakaly pro lásku dnem a nocí, dnem a nocí, ale bez pomoci. Plakaly pro lásku v noci, z šera, v noci, z šera, z jitra do večera, snad že budou plakat do skonání, do skonání pro mžik milování. Snad že budou plakat v tichém hrobě, nízkém hrobě černé oči obě, leč až nový život k zemi kročí, hvězdou zasvitnou ty černé oči. 160
Píseň dětská.
Malinká je naše růže, maloulinká ještě, budem prosit pána boha o pár kapek deště. Deštík padá, růže pučí, žene, už se zvedá, jedno, druhé, tři poupátka, jedno druhé hledá. Jedno, dvě, už tři poupátka, však jsme jen dvě děti, pros, maminko, pána boha, aby nám dal třetí. 161
Mladé dívce.
I. I.
 V tvém oku ještě čárný svět, tak navždycky jej v srdci skrej, ty neznáš srdce rudý květ( ten svět tvůj bůh ti zachovej. Tvé srdce svatých citů zdroj, bůh tobě věčně nových dej, nepociť hříchu nepokoj, tvé srdce bůh ti zachovej. Tvé nebe plno zázraků, ty neznáš blesků jeho rej, to budiž tobě bez mraků, bůh ti je tichým zachovej,zachovej. 162 II.
Ty miluješ.
Ty miluješ, tvé oko mně to praví, a jasných lící růžový ten pel, a na rtech tvých ten povzdech usedavý, jenž tužbě vstát a mřít zas povelel. Ty miluješ, tvé zulíbané rtíky drahému smělci odpustily již, a nesly vstříc mu mnohé krásné díky, když zčarovaný spěchal k tobě blíž. Ty miluješ a hlavinka tvá zlatá, ta v myšlení se stále kloní jen, a srdečko tvé přepodivně chvátá, snad s ptačátky chce vylítnout si ven. Ty miluješ, nuž bůh tě uveď v štěstí a blaha lásky zachovej ti svit, jejž, žel o žel, jen bujné mládí pěstí, po němž i anděl moh’ by zatoužit. 163
Brzo snad.
Nebe černé, vítr chladný, prsa plná různých přání, těžko, těžko se to kráčí strmnou horou, suchou plání. Divně vítr lesem hvízdá, přepodivně jedle šumí, blázne, nevěř srdci svému, ono všemu nerozumí. Ohledni se kolem sebe, zapomínej vše co v hrobě, vesel buď, vždyť brzo, brzo zamhouříš snad oči obě! 164
Umíráček.
Umíráček v tiché doly nese smutnou píseň svou, modli se má duše snivá, ústa má víc nemohou. Až též někdy také hlasy větřík v dálku zažene, zdali někdo zde neb v dálce také na tě zpomene? 165
Kvítí a oči.
Zelená se žito od vrchu až k zemi, ani jedna chrpa mezi klásky všemi. Ani jedna chrpa, to rozmilé kvítí, jež se jako oči mé panenky svítí. Nebo se to kvítí ukrývá v tom žitě, jako ty dvě oči v slzích na úsvitě. Tak jako ty oči v slzičkách se krejí, když se v dlouhých nocích ze sna probouzejí. 166
Zesnulému příteli svému
Fr. Bártovi.
I. I.
 Už tak dávno pod tím rovem samoten a mlčky dřímáš, na své druhy ani slovem, ani dechem nevzpomínáš. Ani slova, ani dechu, ani oka pohlednutí, ani rodnou píseň Čechu druh tvůj prosbou nevynutí. Ani srdce v citu novém nezříš víc a neobjímáš, už tak dávno pod tím rovem samoten a mlčky dřímáš. 167 II. II.
 Dlouhé noci, jasné noci, vídaly nás často spolu, naše srdce v hlučném smíchu byla obě hrstka bolu. A my jeden poklad kryli, poklad jedin v srdcích různých, vždyť se krásy jeho vryly v naše duše v barvách luzných. Čekali jsme, až by v slunci přišel skvostu vykupitel, ale běda, zradili nás, tebe smrt, a mne – mne přítel. 168 III. III.
 V našem kruhu když jsi sedal, bratře, a kdy jiný tvoje písně zpíval, byl jsi smutný – jak když úzkost zastře tichou duši, – v očích slzí příval. Jeden zvuk tvůj na sta zvuků zbudil, tisíc písní v srdcích posluchačů, ale mne jsi přepodivně strudil, že pro každý zvuk tvůj stokrát pláčupláču. 169
Dětské oko.
Vidím-li kdy dětské oko, a ten úsvit dětských lící: nelze ústům ani srdci, co se uvnitř děje, říci. Zní to tam jak krásných písní přerozkošné melodie, jak když v keři bujných růží v jasné noci slavík nyje. 170
Lživá slova.
Ty jsi mně mluvíval množství slov překrásných, více, nežli v nebi hvězdiček je jasných, více, nežli moře malých rybek chová, víc, nežli maj’ květů loubí jasmínová, více, nežli lístků bujném na břečtanu, více, nežli rosy po mladém je ránu, víc, než ostrých jehel mladé na jedlici, víc, než políbení dal jsi mému líci, více, než z hnízd malých ptáčků vyletělo, – ale srdce tvoje při tom zkamenělo. 171
Koník společník.
Koni, koni, milý koni, koníku můj vraný, nedívej se do mých očí, vždyť jsem uplakaný. Uplakaný, uslzený jako z rána tráva, na niž chladná noční rosa mlčky zasedává. Nesneseš mne, nesneseš mne, kamenitou cestou přišel jiný v dvorec bílý mladou za nevěstou. Zadala mu, prodala mu, co můž’ děvče dáti, koníku můj, bílý koni, nech mne vyplakati. 172
V krčmě.
Šenkýřko mladá, víno sem, starosť se blíží, víno sem, starosť jest kalná, čisté víno buď na zdar vlasti připíjíno: ať žije národ, naše zem, šenkýřko mladá, víno sem! Ty’s mladá, staré víno tvé, ba jako slunce víno tvé a oči tvoje jasná záře, a jemné, cudné jsou tvé tváře, a stepilosť je v zrůstu tvém( šenkýřko mladá, víno sem! Neboj se, děvče, sedni blíž, jsem český jonák, sedni blíž a připí, víno už je v mále, pak ještě číš, než půjdu dále – – zde pravice a – dík zde můj, Pán bůh tě, děvče, opatruj! 173
Dejte mně víno!
Dejte mně víno! Já tohle víno časem proto pívám, že při něm člověk na vše zapomene, a že, když někdy zcela smuten bývám, zas v chladné srdce svěží oheň žene. Dejte mně víno! Chci znovu okřít jasným jeho tokem, až se mi srdce písní rozechvěje, až bude radost kalným zářit okem, a až se smutek v hluku rozesměje. Dejte mně víno! My máme ohně zapotřebí mnoho, by proudy krve do srdcí se hnaly, a jasný oheň povstal z proudu toho, a srdce novou láskou pookřály. Dejte mně víno! Chci zase vzkřísit dřímající oudy, má těžká hlava dlouhým spaním chladne, už pusťte mužně zamezené proudy, než srdce naše vedrem tlaku zvadne. 174 Dejte mně víno! Nuž rychle, rychle, víno mi sem dejte, ne po kterém bych dvě stě let měl spáti, jen, prosím vás, nic do něj nemíchejte, mám ještě mnoho, mnoho obstarati. – Dejte mně víno! Ach, jednou praděd, paměti mně svaté, připil si plný zoufalosti vína( tam v bílé krčmě, myslím že ji znáte, a od té doby neuhlídal syna. – – Dejte mně víno! To zdá se dobré, než však budu píti, to hezky zblízka pohlédnu si na tě, pakli též z tebe jasná hvězda svítí, a nový oheň v tekutém zřít zlatě. Dejte mně víno! Ba svítí ohněm, sláva z něho září, tož chutě bratři píte na zdar vlasti, pak s veselou a přímou českou tváří chcem peníz žití za to víno klásti! – 175
Některým přátelům.
Nechte si všecko vaše přátelství a všecku lásku, mému srdci danou, pět čtvrtin všeho bylo soběctví, a slovo upřímnosti bylo hanou. Cit váš byl affektační lovectví, a v posměch tomu, který plakal stranou. A když jste s jiným na přátelství hráli, tu s přímostí jste jeho pohrdali. Nechte si všecken soucit lásky své, já nabažil se v čase toho štěstí, a símě jeho sny jsou traplivé, jež o dlouhém mně, dlouhém spánku věští. Teď srdce mé zná slovo pravdivé, že každý jen svou vlastní lásku pěstí. Leč poupata, co z ní se vyvinou, zas bez ovoce v srdci zahynou. 176
Chci zpívat a chci pít.
Hej pivo sem a hudbu sem, mně kolem srdce divno tak, jak vojínovi před bojem, jak když se k bouři chystá mrak, jak když má moře vystoupit, proto chci zpívat a chci pít! Ba věru, hoši, tak mi je, jak jsem vám právě pověděl, což nejdu taktéž do boje s tou láskou, co jsem v srdci měl? – Bych v pláči nemusel snad klít, proto chci zpívat a chci pít. Ba věru, přichystán je mrak, mrak života chce bouřit snad, a blesky vrhá ten můj zrak, jím bych se zničil rád, tak rád, leč blesk ten nemáte dnes zřít, proto chci zpívat a chci pít. Už vstoupá moře myšlének, a za ním moře stesků mých, já v pláči největší jsem rek, a protože pivo, hudba, smích, 177 to mne zas musí rozjařit, proto chci zpívat a chci pít. Hoši, teď ruku k prsoum svým, není to předce hezký svět? On pučí květem nachovým, a květ ten skrývá v sobě jed. Kdo květ chce, musí jed též vzít, proto chci zpívat a chci pít. Já dost už přestál, to a to, a lidí jsem znal dost a dost, tiť měli srdce nad zlato, však v jistém koutku byla zlost – a přítel musí obé vzít, proto chci zpívat a chci pít. Tak bylo to, a bude zas, my nejdem o píď v světě dál, jen jedno letí – to je čas, já v čase mnoho pochoval, svou lásku, život, ba i cit, proto chci zpívat va chci pít. Vy smějete se? dobře tak, já jsem se smával jindy též, já létal světem jako pták, mně byly slze pouhá lež, leč nyní? – čert by to měl vzít, proto chci zpívat a chci pít. 178
Hornická.
Sotvy že souboj přestál den a ještě noc krvácí, vychází horník z chýše ven a v lůno hor se vrací, a v tvrdé černé skály bije, až pot se z trudna čela lije, leč práce mysl napraví. Buď horník zdráv a vlasti práv! tu číši přátelský náš dav horníkům pije na zdraví. – Když unaven je prací cel, tu večer písně zpívá, pak v kruhu bratří nezná žel a znovu duch okřívá, a když se setkaj’ druhů číše, pak celý svět mu láskou dýše a o vlasti mu vypráví. Buď horník zdráv a vlasti práv! tu číši přátelský náš dav horníkům pije na zdraví. – A když se v pití neskonném jen bídná baví láje, 179 tu zalétává v duchu svém v své drahé rodné kraje, kde lípy ratolestmi vějí a jeho sny si vyprávějí, až v spánku mír se dostaví. Buď horník zdráv a vlasti práv! tu číši přátelský náš dav horníkům pije na zdraví! 180
Ještě jednou.
Zhaslé hvězdy, zašlá přání, žhavé jiskry temných chvil, ve vás jsem své milování, srdce, duši potopil. Ve vás moje žití leží, jarost činů, dítek lvic, jenž se jako mladost svěží nenavrátí nikdy víc. Ještě jednou hvězdy tedy vyjděte mi v lesku svém, ještě jednou naposledy nad mou láskou, – nad hrobem. 181
Jen vy ne, písně mé.
Smutno mně jak v jeseni je stromu, smutno mně jak dítku v cizém domu, v kterém tráví život bez své máti( smutno mně, jak měl bych zaplakati, zaplakati nad svým žitím celým, které nikdy s Tebou, moje duše drahá, nerozdělím. Podivno, mé srdce bujné, žhavé, potratilo všecky city hravé, potratilo svěžest svou a v tichu zadumáno, jakby plno hříchu nesmělo víc vzlétnout nad oblaky, ba mně zdá se, jakby i ty písně jeho mřely taky. Ne, ach ne, jen vy mně neumřete, písně mé, jež v středu jeho vřete, nezhyňte mi písně moje malé, pučte, kvěťte, šiřte se jen dále, neboť kdyby vy jste zvadnout měly, než mne v růvek položí můj chladný, pak nebude cítit na tom božím světě se mnou žádný. 182
Po smrti.
Můj první nocleh po smrti, to bude divné spání, zde bude pláč snad, ticho tam, a jinde litování. Kdo dozví se můj slední sen, čím mysl má se chvěla, kdo as má ústa políbí a smutek zlíbá s čela. Kdo asi tiše hlavu svou na ňádra moje skloní, by znal, jak dávno po lásce, jak dávno už je po ní. Kdo mně as lůžko vystele a pozná bolest růsti, až zpitý hrobník bezcitně mou rakev dolů spustí. Kdo na můj hrob as růže dá a klekne na drn chladný, snad matka, otec, přítel snad, snad žádný, žádný, žádný! – 183
Jenom růží kdyby na hrob zbylo.
Nežádám já na tom světě širém žádný pomník, jenž by světu věstil, kde as leží opásaný mírem ten, jenž nad vše vlasť a lásku pěstil. Jenom kdyby růží na hrob zbylo a dvě ruce skrovný vínek svily, jedno srdce kdyby zatoužilo, oči dvě se v slzách zatopily: pak bych blažen v svého hrobu temně dřímal tiše, mile, blaze, jemně. – 184 OBSAH Milostné Milostným písním na cestu7 O kráse tvé8 Tvůj krásný krásný tmavý vlas9 Mou jsi!10 Už povždy11 Jsi mymi hvězdou12 Tobě13 Předce14 Tys mi vše15 Chceš být zas mou!16 Nepustím17 Když na tě tiše myslím18 Tvých očí svit19 Ty’s mou!20 K nebesům – neb konec světa21 Když ti v krásné oko zřím22 Jaký div23 Saronská růže24 Bůh tě žehnej25 Zázračný květ26 Spojení27 Tak navždy!?28 Odměna29 Různé žití30 Čarovné oko31 Trpké štěstí32 Zas!33 Jindy34
[185] II Svadlé růže35 Co jest to36 Útěcha37 Liché zdání38 Navzdor39 Stance40 Žel, o žel44 Poklad45 Já žiju zas46 Už je pozdě!47 Buď mi blíž48 Nikdy víc49 Tvá láska – bledá růže50 Lásko, duše má!51 S bohem52 Vzpomeň si!53 Poučení54 Mysli na vše55 Ty’s pro mne plakala56 V mladém věku!57 Klenot58 U lesa59 Z lásky60 Na jaře61 Což plakat mám62 Láska naše63 To bolestný a předce sladký cit64 Pak šťastným jsem65 Když mladým ptáčkům matku zastřelili66 Rozpravné. Samoten73 Kněžna vražednice74 Markrabí Karel před Potštejnem 133976 Harfenice81 Radhosť84 Žižka před Rábím 142187
[186] III V borech89 Mladá paní93 Pancéř Smanický na Žampachu 135594 Ano!96 Bratrova odplata97 Zrádný šíp99 Zdárný syn101 Po roce102 Zrádný vůdce103 Dva vlci105 Pospolu107 Márinka. Pověst z okolí Zbirovského108 Zrádce110 U věčném orůznění116 Hrobař čaroděj118 Panošík121 Slib124 Kovář126 Veliká noc Rusálek128 Ohlas. Mým písním145 Tobě, drahý otče147 Tobě, drahá matko148 Vraťte se mimi, zlaté časy150 Vybídnutí151 V podzim152 Zda osudem153 Věčnost touhy155 Hvězdy156 Což musí všecko mříti jen?157 Kdyby158 Na horách159 Černé oči160 Píseň dětská161 Mladé dívce162 Ty miluješ163
[187] IV Brzo snad164 Umíráček165 Kvítí a oči166 Zesnulému příteli svému, Fr. Bártovi167 Dětské oko170 Živá slova171 Koník společník172 V krčmě173 Dejte mně víno!174 Některým přátelům176 Chci zpívat a chci pít177 Hornická179 Ještě jednou181 Jen vy ne, písně mé182 Po smrti183 Jenom růží kdyby na hrob zbylo184
E: až; 2002 [188]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Heyduk, Adolf; Bellmann, Karel
(Tiskem Dr. Ed. Grégra. – Nákladem vlastním. Tisk a papír Karla Bellmanna v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 188