Žižka před Rábím.

Žižka před Rábím. 1421.
Na zdech hradu Rábí jasné slunce dlilo, kol něho se vojsko Žižky rozložilo( Žižky, který slovem vybojoval více než křižácké chátry šípů na tisíce. Jako silné větve dubu rozlehlého jsou Táboři jaří, hodni vůdce svého, který jako skála, bouří nepohnutý přežil boje světa a boj srdce krutý. Jedno oko zhaslo, snad je smutkem ztratil, když mu rudý plamen bratra Husa schvátil. – Pod rozlehlým dubem Žižka mysle kráčí: „Hoj já pýchu tvoji skrotím, hnízdo dračí! Při sám bůh, že klesne tato peleš hadí, než snad zmije její Tabority zradí! Vždyť když na to hledím, oko mně to kalí( nuže chutě, bratři, rozbíte ty valy!“ Hle tu na cimbuří hradu střelec s lukem míří tam, kde Žižka polou kryt je bukem. Aniž spozorován výstřel ptákem letí, než se uhnul Žižka, váznul šíp už v sněti. 87 Ale tříska sněti dravcem dál se brala, aby oko vůdce zrádně vyklovala. A ze strážní věže hradu slyšet slova: „„Žižko, což jsi nyní? slepá noční sova!““ „Sokolem jsem posud, který vzlétnout touží, ale nad tvým hradem rudý kohout krouží. Děti, otec hyne, otec slepý, starý, nuž, což ještě zbývá? Příkrov jen a máry. Máry ať jsou vaše zvítězící zbraně, příkrov ať mi Rábí, chutě tedy na ně. Mstěte vůdce svého, a k slávě kalichu rozmlaťte to zdivo a tu panskou pýchu!“ A když Žižka velel, tu jak bouře v mraku zasvítila pomsta z každinkého zraku. Novou svěží silou zvedá každý páže, vždyť jim bratr Žižka, – milý otec káže. Pevné jsou ty hradby Rábské, zbojné tvrze, z Táborů však každý tvrz je skrz a skrze. – Doráženo, bito, Rábí v rumy klesá a kouř žertvy této vstoupal na nebesa. Pomstěno je, Jene, tvoje poranění, už nezůstal z Rábí kámen na kameni. Vyhlazeno z vrchu, vymýtěno z pláně, v paměť tvoji, Husa a k oslavě Páně! – 88