Zrádce.

Zrádce.
Za bídný peníz prodal vlasť, svou matku, on po bohatství toužil – lačný chrt, když pak on i srdce zbyli statku, tu zděsil se a učinil si smrt. A tak jej našli s zpotvořenou tváří, pak na hřbitově vykopali zem, a tajně, skrytě při měsíčné záři byl drobný kámen jemu příkrovem. Leč podivno, – už na ráno den druhý vyvrhla země zase jeho trup, a o to tělo souboj vedli tuhý lakotný vlk a krvelačný sup. Ten první chutě v srdce zaťal zuby, a druhý kloval vyvalený zrak, ten první čítal všaké zrady vruby, a zkamenělé slzy hledal pták. Vlk našel vše – leč nevzal srdce zrádce, pták pátral dlouho, nenašel však nic, a vztekem, že se nezdařila práce, svým pevným zobem kloval v hnusný líc. 110 Tak zohyzděné našli lidé tělo, a novou naň zas nasypali zem( kat silným mečem rozpoltil mu čelo a drobný kámen byl mu příkrovem. A ráno zase, podivno to sluchu, kde nový hrob, tam ležel na znak trup, a vedle toho trupa na povrchu při tuhé práci vlk a bratr sup. A zase oba vzdálili se spolu, a lid zas tělo zohavené skryl, leč dříve než je zahrabali dolů, kat jasanový kůl mu v prsa vryl. Tak ležel zase do půlnoci tiše, leč dvanáctou když zvon byl oznámil, tu z středu povstal strážce mrtvých říše, jenž naposled dnes v rakev vložen byl. A v bílém hávu po hrobech se plouží, a na hrob každý tluče pěstí svou, „nuž vstaň, kdo svého vraha zhlednout touží, ty bratře vstaň(“ – ti vstávají a jdou. A jdou až k hrobu, zrádce kde spočívá, a každý zvedá k kletbě suchý oud, a celý sbor, on holou hlavou kývá, když mluvčí zrádci ten přednáší soud. „Ne, tady není místo tvé, ty hanbo zlotřilá, 111 ne, tady není místo tvé, to věz! tys zradil matku vlasť, svou zem, my trpět tě zde nebudem, ty’s úpír jen a běs! Hle, máti pláče ubohá a oupí v okovech! hle, máti pláče ubohá a mře! Kat vkročil do měst, do dědin, nám zvražděn otec, bratr, syn, jich krev k nám pomstou vře! A což je oné země hřích, že taký trpí trest, a což byl oné země hřích? nuž mluv: – že dříve tebe zrodila, než jarmo svoje shodila, a nevyhnala sův! Nám v hrobu nový byl tím žal, my sníme hrozný sen, nám v hrobu nový byl tím žal i smrt, a celý národ, žel, ach žel, on žhavou krví zaslzel, že květ mu urval chrt. Tvé tělo nikde nespočiň, kde člověk má svůj stan, 112 tvé tělo nikde nespočiň, ty bluď: bluď jako nejbídnější vrah, všem lidem, tvorstvu na postrach a věčně živým buď! Buď živým, ale bez srdce, jen děsným větrem spěj, buď živým, ale bez srdce, buď prach, jenž v divé bouři rozptýlen, uhánět musí noc i den, a věčný buď tvůj strach! Buď jako sámum ohnivý, buď moře divá bouř, buď jako sámum ohnivý, buď klet! tvé království buď větrů říš, ni zrnkem k zemi nespadniž a věčný buď tvůj let!“ Pak mrtví rychle do práce se dali, a každý zvedl uvadlý svůj hnát, a sotvy z půdy zrádce vyhrabali, bil jednu zvon a mrtví šli zas spát. Tak našli lidé muže na hřbitově a na cestu jej nesli křížovou, by pod kamenem ulehčil si v rově a v tichu čekal příště na mzdu svou. 113 Leč sotvy hrob byl hlínou pokryt znova a velký kámen na hrob přivalen, strhla se bouře, divá mluvíc slova: ten hrob je můj, co v něm je, beru v plen. A o ten velký kámen opřela se, a velký kámen zpět se převalil, pak vzala hlínu z nové jámy zase a trup jen u dna této jámy zbyl. „Tys hlíny prost, – hleď žhavý sprovázeči, zde odkaz můj – nuž proměň mi jej v troud!“ I zahřmí hrom a divě vítr ječí: „Nuž, bratře blesku, vykonej svůj soud.“ Hle žhavý blesk, on v mračnech zachvěje se, tak, jak by hledal nejvěčších svých sil, a šlehna mečem, země níž se nese a v rachocení v trup ten udeřil. A zas, a opět – po třikráte v zlosti namířil pomstou rozohněný meč, že v jámě v prach se rozpadnuly kosti. „Nuž, sestro bouře, prach ten dál si vleč!“ I blízká řeka vlnami se zdmula a k hrobu sáhla chvatnou rukou svou, by znesvěcenou hlínu opláchnula, a kal ten stal se mračen potravou. A s divým chechtem bouře prach si vzala, a v černém mračnu sprovází ji hrom. 114 Tak kletba duchů těch se vykonala, tak bloudí zrádce světem v prachu tom. Kdy lodník zří jej v mraku, křižuje se, i pouště syn, i divá její zvěř. on skalám strach a lesům zhoubu nese, onOn v mraku v před a za ním zrádců zběř. Kam přijde on, tam slunce skryto bývá, a strachem chví se starověký dub, i noční sova v skaliskách se skrývá, a vyděšena nestíhá svůj lup. 115