Kovář.

Kovář.
Náš zeman se dnes raduje, náš zeman má dnes hody, dvůr drobným pískem vysypán a pokryty jsou schody. Pan zeman víno podává a hudba k tomu hraje, a kovář ve vsi naříká a proklíná a laje. Pán zajal krávy kováři, že spásly jeho pole, a prodal je a prohrál je, a zapíjí to v kole. Jen u kováře pláč a křik, i malé dítě vříská, a starý buše u ohně, svou pěsť na srdce stíská. Pak klna chytne kladivo a zpříma letí k hradu, a do síně, kde v hýření zří zběsilou tu řadu. I zarazí se, skloní se – a prosí mocným hlasem: 126 „Ach, dejte zpět mi výživu, já dluh vám splatím časem!“ V tom hluk a smích a smích a hluk a šlechtic, chopiv číše, vrhne ji muži v obličej, jenž žalem sotva dýše. „Ty luzo, že mi splatit chceš? Snad věcmi kradenými? ty vetřelče, ty padouchu, ty pse i s dětmi svými! Teď klekni, chlape, pak se kliď, sic vymrskat tě kážu, a v boudě se svým silným psem, s tím pospolu tě svážu!“ V tom kovář divě vyskočí, a cítě zlost svou růsti, své kladivo, hle, napřahne a na šlechtice spustí. A jistá rána, jistá smrt, – – i zvednul rámě zase, a utíkal a utíkal vzdor honící jej chase. A utíkal až lesa kraj, kde kaple s vršku hledí, a bujný skok – kam se as děl? jen boží soudy vědí. 127