Veliká noc Rusálek.
Uháněl jezdec z dědiny
a minul lesy, mýtiny,
a minul bahna, potoku,
a koník má se do skoku.
Pustil mu uzdu, pohladil,
jak by mu rodným bratrem byl –
a proutkem, který v ruce měl,
tím vzduch, ne koně poháněl.
Nejel o dráhou, – ouvozem,
na rychlo tepal koník zem,
a spěchal, pádil co jen moh’,
zařehtal koník, výskal hoch.
Za koněm jiskry ráz co ráz,
už minul strašný, skalný sráz,
tu nad hlavou mu pospolu
tré slítlo mladých sokolů.
A mluví první: Jezdče slyš,
slyš – nespěchej a zastaviž,
já upřímnou ti radou jsem,
obrať se, nejeď ouvozem!
128
Hoch nevidí, hoch neslyší,
což pak krev mladou utiší(
a nad hlavou vždy pospolu
tré letí mladých sokolů.
A druhý mluví: Hochu slyš,
ať bolest srdce necítíš,
nejeď těch mladých vrbic kol,
a obrať radši koně v dol!
Leč hocha jízda – ptačí let,
a každým skokem nový svět(
jen nad hlavou vždy pospolu
tré mladých krouží sokolů.
A třetí: Hoj, ty’s mladá krev,
nuž, koni tvému poulev
a výstrah náš vem na pomoc,
dnes rusálek je velká noc!
„Poslyšte, bratří sokoli,
váš strach mé srdce nebolí,
já nezřel děvče celý rok,
nuž koni, rychlý buď tvůj skok!“
Hoch neslyšel, co sokol děl,
a dál a dále uháněl, –
strach v mladém srdci uniká,
když láska vede koníka.
Hochu, je škoda mladých let,
ty zanikneš co nevidět,
129
havran ti mladou sklove hruď,
obrať a poslušen nás buď!
„Však nebudu, však pospíším,
však pospíším si s koněm svým,
ač nenesu své milé nic,
než políbení na tisíc.tisíc.“
A dál uhání ouvozem,
že koník sotvy stíhá zem,
a blíže vrbic, blíže luk
pojednou zpěvu slyší zvuk.
A jasně svítí měsíček,
kol sebe plno hvězdiček,
které se v rose kmýtají,
že kapky ohněm svítají.
Jaký to přepodivný zpěv!
a hle! a hle! zas nový zjev,
a nový zjev a nový ruch –
mladinkých dívek plný luh.
Hřebínkem zlatým češou vlas,
a oči jejich plny kras,
jich jemné líčko jemně plá
jak růže, když se zardívá.
Ten plný rtík jak písní zní,
ta nožka jak se prohání,
a měsíček svůj jasný třpyt
tančícím hází na pažit.
130
Košilky bílé bez pasu,
pletou si kvítka do vlasů,
v maličké ručky tleskají,
a na vrbách se houpají.
Ty vlas zas češí do boku
a koupají se v potoku,
a jiné držíce se v pol,
po lukách tančí kolem kol.
A plno je jich na cestě,
již hoch pospíchal k nevěstě,
a v zpěvu, v smíchu, v pokřiku
zatáhly cestu koníku.
Hoch pohání jej, váhá zas,
a rychle dále běží čas,
hoch kolo chce už přetrhnout,
leč koník nechce se mu hnout.
Královna v kole uprostřed, –
ach, divný je ten její vzhled,
ach divný vzhled a divná zář
krášlí tu jemnou krásnou tvář!
A kolem tílka zlatý pas:
„Proč pak as, hochu, stojíš zas,
ty kloníš se, na panny hledíš,
což pak tak jistě v sedle sedíš?“
Už málo jezdec jízdy dbá,
toť milé jeho podoba,
131
a sčarován a omámen
stojí a na ni hledí jen.
Ta z vlasů hází růžičky
a házejí i družičky,
a tančejíce v zpěvu svém
malým kývají prstíčkem:
Měsíček vyšel, nuž, pospěšte ven,
vždyť naše je noc a lidí je den,
když královna velí, nuž pospěšte blíž
a čile se do tance dejte,
trhejte kvítka a kloňte se níž,
a pleťte a svažte a krejte!
Dnes naše je chvíle,
nuž točte se čile
kolem mne stále,
dále a dále,
lidí je den a vaše je noc,
Rusálek noc, v ní čarná jich moc.
Tančíme samy
veselý rej,
pojď, skoč si s námi,
ruku nám dej!
Jaká to rozkoš a jaký to ples!
Řeka i luhy, vše živo je dnes,
je hebounká tráva a hebounký mech
a hebké jsou nožičky naše(
hochu, chceš tančit, tož koníka nech,
pospíchej, čas běží plaše.
132
Dnes naše je chvíle,
nuž točte se čile
kolem mne stále
dále a dále(
lidí je den a naše je noc,
Rusálek noc, v ní čarná jich moc!
Tančíme samy
veselý rej,
pojď, skoč si s námi,
ruku nám dej!
Není to radost, vesele žít?
není to radost, milenku mít?
chci být tvou milou, tu v dolci tam nech,
a nekaz jí růžové žití(
měla dnes svatbu a velký má spěch,
jí také radost dnes svítí.
Dnes naše je chvíle,
nuž točte se čile
kolem mne stále
dále a dále,
lidí je den a vaše je noc,
Rusálek noc, v ní čárná jich moc!
Tančíme samy
veselý rej,
pojď hochu s námi,
ruku nám dej!
I já tě mám ráda, jak ona, snad víc,
jak její, je k líbání stvořen můj líc(
133
na mém radš klíně prospi svůj sen,
bílé mé ruce obejmou tebe,
radostí novou den jako den(
vzala ti lásku, já ti dám nebe!
Dnes naše je chvíle,
nuž, točte se čile
kolem mne stále
dále a dále(
lidí je den a naše je noc,
Rusálek noc, v ní čarná jich moc!
Tančíme samy
veselý rej,
pojď, hochu, s námi,
ruku nám dej!
Blíž pojď, hleď v oko, jasná to zář,
denně ti slíbám snědou tvou tvář,
vždy novou něhou podám ti ret,
kam budeš hledět, tvé budou kraje,
a u tvých nohou žít budu, pět,
budem jak kvítka u prostřed máje.
Dnes naše je chvíle,
nuž točte se čile
kolem mne stále
dále a dále(
lidí je den a naše je noc,
Rusálek noc, v ní čárná jich moc!
Tančíme samy
veselý rej,
134
pojď, skoč si s námi,
ruku nám dej!
Nepůjdu, nechci, znám vás, znám
a posud sílu v prsou mám,
bych přetrhl těch kouzel tíž
a pospíchal své milé blíž.
Pobídnul koně, koník však
nechtěl se hnouti nikterak,
a s koně skočiv uzdu vzal
a zlostí okem zablýskal.
„Hoj koni, věrný koni můj,
nuž, seber všechen oheň svůj,
jen kroků sto a dojdem cíl,
a dojdem cíl a drahých chvil!
Aj koni milý, proč se chvíš?
tam od jízdy se zotavíš,
tam čistou vodičku ti dám
a ovsem tebe podsypám,
a mladou uhladím ti srst,
jen přeskoč skouzlenou tu prsť,
a přeskoč, rychle tepni zem,
a přízrak zhyne poskokem.
A lichotí mu, koník však
nechtěl se hnouti nikterak,
tu sednul naň a bod jej v bok,
leč kůň se nehnul ani krok.
135
Hoj tupé zvíře, necítíš,
že pána svého neseš tíž?
nuž ostruhy ti musím dát!
A bodnul koně po dvakrát. –
A bodal ho a prutem šleh’,
a koník stál a neposlech’,
a šlehal zase dál a dál
a kůň jen smutně zařehtal.
Zařehtal smutně, pak se spjal,
skokem se spjal a zase stál,
pak nazpátek se obrátil
a smuten sklonil věrný týl.
Tak jakby pána vyzýval:
o pane, vrať se, vrať se v dál!
leč oko hocha jiskřící
zřelo jen k dívky chýžici.
„Bůh tebe zatrať, příšerný,
příšerný koni, nevěrný(
přetrhni kolo ráz co ráz,
a pošlapej rusálek vaz.“
A třikrát v bok jej udeřil,
že koník smutně zavýřil
a třikráte se sepial v skok
a spěchal v střed jak proudu tok.
A když byl přijel do pola,
svrh’ pána, spjav se, do kola,
136
a pryč uháněl svrhna tíž,
až k dolci mladé dívky blíž.
A kolem hocha tanec, ples,
Rusálek velká noc je dnes,
a měsíček svůj jasný třpyt
tančícím hází na pažit.
Královna níž se shýbala
a hocha v ústa líbala:
„Pojď, hochu, kůň tvůj zmizel už
tam, kde je nevěrná tvá druž.
Dala mu věnec na hlavu:
pojď, ozdob naši oslavu,
pojď, jednou se mnou zatancuj,
pak můžeš jít kde ráj je tvůj!
Jen jednou, nuže, jednou jen,
než zasvitne nám blízký den,
než hvězdy v nebi zahynou,
až slunkem v den se rozplynou.
Hoch cítí její líčko plát,
a nechtě musí tancovat,
a kolo ouží se, jde v šíř,
a hoch chce jíti z kola již.
Ach není možno dál a dál,
on musí tančit – v srdci pal,
a povždy rychlejší je spěch,
že hoch potrácí sil a dech.
137
Dál Rusalka se prohání,
a kol ní družky v zpívání:
„Hoch mladý dal se na cestu,
a v cestě našel nevěstu.“
Společný nyní vedou rej,
jen tanči hochu, dále spěj,
za chvilku v loži svatebním
spočine paní s hochem svým.
Na lůžku plno lilijí,
jež v slunku jen se rozvíjí,
jich velký list tě přikreje,
jak hrob ty lidské naděje.
Poduškou zlatý písek nám,
ten pod hlavu ti uchystám,
a rybky budou s tebou hrát,
pojď, už chce slunce na návrat.
Nuž tancuj, tancuj vodě blíž,
v které svou lásku ochladíš,
tam budeš tiše, tiše spát,
my kolem tebe tancovat.
Sluncem ti bude měsíček,
dnem noc plničká hvězdiček,
a vlnek šumot, vlnek zpěv
po světě toužnou schladí krev.
Slunce se chce už navrátit,
viz východní tam zář a třpyt,
138
nuž hochu, tancuj, tancuj jen,
naše je noc a lidí den.
Hoch slyší všechno jako v snách,
a mysl rozbouřil mu strach:
„Přispěj mně, bože, k pomoci,
než sluncem bude po noci!
Matičko v hrobě, matko má,
má tak zaniknout radost tvá?
ach matko, matko, pojď, o pojď,
pojď a své dítě vysvoboď!
A polo živ a mrtev půl
z náručí se jí vytrhnul,
a proutkem, který v ruce měl,
žínku od sebe odháněl
Ten malý proutek z ostružin,
ký div, jaký to kouzlí čin,
jakby to blesk a oheň byl,
tak žínku v plesu ustrašil.
I šlehl proutkem sebe kol
a žínky ztrácely se v dol,
a kterou zasáh’, v bolesti
v proudné se řece uhostí.
Ach ustaň hochu, nech nás nech,
čarovný proutek tvůj i šleh,
šleh ostružin on horoucí,
my proti němu bez moci.
139
A pokřik všude, pláč a křik
tím zčarovaným proutkem vznik’.
Rusálky v ruce tleskaly
a v proudy vodné skákaly.
„Ach hochu, hochu, nech nás nech,
ze zlata listí dám i mech,
a všecko, vše ti chceme dát,
že jsem tě chtěla oklamat.“
Hoch ulevil, hoch litoval,
a mech ten zlatý uschoval(
a kytku vz vlasů rusálky
vzal a pospíchal do dálky.
A přišel k dívce za rána
dřív, nežli koník bez pána,
kytka se v zlato změnila
a pak se svatba slavila.
140