Kněžna vražednice.

Kněžna vražednice.
U večer kněžna na koni vyjela v cestu křížovou, a vzala kněžna churavá s sebou jen jednu služku svou. A když přijely do pole, tu bělouš bujně skáče, dí kněžna: „Vidíš pachole, jež tamo v křoví pláče? Vidíš-li, jak se halí v plášť, na němž ten kříž tak jasný, vidíš, jak řasný je ten plášť, kříž červený jak krásný? Můj kůň je vidí, děsí se a jiskří zrakem, skáče, – vidíš to malé pachole, jež v bujném křoví pláče? To bylo dítko křižáka, a já jsem máti byla, a dítko bylo tajný plod, a já je tajně skryla tam pod tu olši – kdož to ví? – Můj kůň to ví a skáče, vidíš to malé pachole, jež v bujném křoví pláče? 74 Řetízkem, jejž má na krku, tím život jsem mu vzala, on svatým mečem kopal hrob, já s křížem plášť mu dala. Pak s svatým mečem odešel ten rytíř na rouhače, mne a své dítko nechal zde, – vidíš, jak v křoví pláče? Tam pohanku vzal svatý muž, a láskou jí zas platí, vidíš to dítko zabité? on otec, já jsem máti. – A dítko kývá prstíčkem, a hrozí matce, pláče, a běloň dupnul, zařehtal, sepíná se a skáče.“ A služka, celá zděšena, zpět vybízí svou paní, ta, obrácené oči sloup, hledí jen bez ustání, kde na keř svítí měsíček a po větvičkách skáče, a jedno jenom mluvit zná: „Slyšíš, jak dítko pláče?“ 75