Hrobař čaroděj.

Hrobař čaroděj.
Dneska jej našli na stromě, a já mám z toho zmatek, dnes musím první kopat hrob, na nešťastný den – v pátek. A ještě v půdě nesvaté, to věru dílo proklaté! A zejtra? – To je svátek. Leč starý uměl čarovat a já se od něj učil, kdož ví? – nu snad to pomůže, zač životem mně ručil. Vždyť mrtvola je v kostnici, tož utneme jí pravici – proč bych se v světě mučil!“ Šel, utnul ji a z večera vzal na rozcestí k dílu, a při měsíčku natrhal si květu z černobýlu. Pak z prken rakví zpuchřelých a z kostí lebek necelých chystal si čarnou sílu. Na kostech dřevo uchystal, a posypal to květem, 118 pak ruku na střed postavil a babím pálil letem. Pak mluvil slova podivná: „Buď ruko pracovnice má, ať lehce žiju světem!“ Tu div, hle ohník zplápolá a modrojasně kmitne, a ruka v kobce uťatá – jak živá – špičák chytne, a kope, kope rychle hrob, že než se probral hrobař z mdlob, už stojí dílo hbitné. Vzal ruku zas, i kosti vzal a ukryl v mrtvých kobě, pak ulehnul, až noční čas mu stížil oči obě. Však nespal dlouho – snad to sen, že množství lidí u oken a kosti žádaj’ sobě. V jich středu muž je z kostnice, co večer ztratil ruku, on žádá, oč byl oloupen, ve stálém dveří tluku. A jiní křičí: „Zda-li, zdaž, zda-li nám kosti nevydáš, pak věčnou trpíš muku!“ Hrobník se křížem posvětil, a, jak by v ohni leže, 119 modlil se hlasem lítosti, až dvanáct bilo s věže, a modlil se a modlil zas, až přišel mladý jitra čas, svou hrůzu z činu těže. Hned z rána spěchal ku knězi, ten posvětil zas kosti a do kostnice ruku dal a čarné spálil chvostí. Leč hrobník stále churavěl, aniž by sen a spánek měl, až smrt mu řekla: dosti! 120