Harfenice.

Harfenice.
Do krčmy přišla harfenice: „Nuž tiše, chaso, pozor dej, šenkýři, oko na sklenici, a ty, ty hrej a zazpívej! Nu, nezakrývej jen své líce a zpívej, bledá harfenice!“ „„Vypučelo kvítko záhy, sluníčko je spálilo( krásné mládí, krásné mládí, brzy se mně skalilo, a červánky jitra mého černá mračna zakryla, matky smrt mně v pohár žití první smutek nalila!““ „Neznala jsem otce dříve, těžký, krutý byl to čas, chodila jsem dům od domu: dejte práce, prosím vás! Zželelo se lidem dobrým, drahý podali mně lík, – chleba dali sirotině, dík buď lidem – sterý dík!“ 81 „Synu jich však budiž kletba, on mé žití podkopal, lstivým hadem s plné růže vnad mých a mé lásky ssál: „„Kde jsi ty, tam vlast i moje, nebem mi tvé srdce je!““ „mluvil – lhal – kde’s štěstí moje?! kde jsi smrt, má naděje?! – Víte co to, slibům věřit, milovat a srdce mít, doufat, želet, oplakávat, modliti se, hanět, klít? víte co to, zoufat sobě, umírat a nésti žal, ptát se boha, proč as pánům jiné, tvrdší srdce dal? – Vyhnali mne z domu, z kraje, krutý, těžký byl to čas, na harfu jsem vyžebrala, harfou žebrám dítku zas( víte, co jest takto žebrat, více, co je nouze, hlad, znáte, co to, poběhlicí volánu být odevšad? A tak byla moje láska bludná hvězda v nebesích? hleďte, toto dítko malé, to mé štěstí a můj hřích( toto dítko má jen matku, 82 s tou se hladem, žízní chví( ta-li umře, bude žebrat, – v hadrech? v atlasu? bůh ví! – Snad i někdy otce jeho zajme svěží ztepilost, oko dívky okouzlí jej – – věčný bože, dost, ach dost! Tak přebídně nemá žíti, hřích dám ještě k hříchům svým, kámen – srdce své přivážu k dítku, pak je – utopím!“ On nechť dál jen v zlatě chodí, lesklé kříže na prsou, velký kříž, ten v prsou nosí, těžší než ty zlaté jsou. – Toť má píseň, kratičká jen, nekvětnatá, prostý cit, chtěla jsem si odpočinout, nyní chci však dále jít.“ – – Tak dozpívala harfenice, a zamyšlen byl šenkýř, host, a šel-li sluha pro sklenici, děl každý: „Dost mám dnes, už dost!“ Pak dárek dal, šel ze světnice, a s bohem šla i harfenice! – 83