Harfenice.
Do krčmy přišla harfenice:
„Nuž tiše, chaso, pozor dej,
šenkýři, oko na sklenici,
a ty, ty hrej a zazpívej!
Nu, nezakrývej jen své líce
a zpívej, bledá harfenice!“
„„Vypučelo kvítko záhy,
sluníčko je spálilo(
krásné mládí, krásné mládí,
brzy se mně skalilo,
a červánky jitra mého
černá mračna zakryla,
matky smrt mně v pohár žití
první smutek nalila!““
„Neznala jsem otce dříve,
těžký, krutý byl to čas,
chodila jsem dům od domu:
dejte práce, prosím vás!
Zželelo se lidem dobrým,
drahý podali mně lík, –
chleba dali sirotině,
dík buď lidem – sterý dík!“
81
„Synu jich však budiž kletba,
on mé žití podkopal,
lstivým hadem s plné růže
vnad mých a mé lásky ssál:
„„Kde jsi ty, tam vlast i moje,
nebem mi tvé srdce je!““
„mluvil – lhal – kde’s štěstí moje?!
kde jsi smrt, má naděje?! –
Víte co to, slibům věřit,
milovat a srdce mít,
doufat, želet, oplakávat,
modliti se, hanět, klít?
víte co to, zoufat sobě,
umírat a nésti žal,
ptát se boha, proč as pánům
jiné, tvrdší srdce dal? –
Vyhnali mne z domu, z kraje,
krutý, těžký byl to čas,
na harfu jsem vyžebrala,
harfou žebrám dítku zas(
víte, co jest takto žebrat,
více, co je nouze, hlad,
znáte, co to, poběhlicí
volánu být odevšad?
A tak byla moje láska
bludná hvězda v nebesích?
hleďte, toto dítko malé,
to mé štěstí a můj hřích(
toto dítko má jen matku,
82
s tou se hladem, žízní chví(
ta-li umře, bude žebrat, –
v hadrech? v atlasu? bůh ví! –
Snad i někdy otce jeho
zajme svěží ztepilost,
oko dívky okouzlí jej – –
věčný bože, dost, ach dost!
Tak přebídně nemá žíti,
hřích dám ještě k hříchům svým,
kámen – srdce své přivážu
k dítku, pak je – utopím!“
On nechť dál jen v zlatě chodí,
lesklé kříže na prsou,
velký kříž, ten v prsou nosí,
těžší než ty zlaté jsou. –
Toť má píseň, kratičká jen,
nekvětnatá, prostý cit,
chtěla jsem si odpočinout,
nyní chci však dále jít.“ – –
Tak dozpívala harfenice,
a zamyšlen byl šenkýř, host,
a šel-li sluha pro sklenici,
děl každý: „Dost mám dnes, už dost!“
Pak dárek dal, šel ze světnice,
a s bohem šla i harfenice! –
83