Slib.

Slib.
Pohnáno jest před Mojmíra junáků dvé mladých, statných, jimiž rolník půtkou v poli smrt byl dostal z rukou chvatných. Dostihli jich, ani mrtvé zahrabati chtěli tělo, které jenom jednou ranou čelo zkrvácené mělo. Jeden tehdy ránu vedl, jednoho to vinou bylo, ale srdce milující bratra vraha nezradilo. „Kdo to spáchal?“ „Já, mé kníže!“ „„Není pravda, já to činil, neprávě můj bratr, pane, z vraždy rolníka se vinil.““ „Ne, mé kníže, já co zpáchalspáchal, na sebe chce bratr vzíti, nevinen on, staršího mne k přísné pokutě rač míti!“ – „Aj to divno! pravíte však, starou máť že ještě máte, nuže dobře, staré matky na rychlo sem zavoláte!“ Přišla matka. „Mluviž ženo, který mírnější z tvých synů, nejlíp znáš ty srdce jejich, mluv, kdo spíš by nesl vinu! – Zdali tento syn tvůj starší, který hrdě tak tu stojí, nebo onen útlý mladík, hebkou tvář jenž kryje svoji?“ „„Mocný kníže, těžko, těžko ptát se srdce mateřského, kněží ptej se, kmetů ptej se, – srdce, umu ptej se svého. Mocný kníže, těžko, těžko říci matce ortel smrti, bezživotí jednoho z nich ubohé mé srdce zdrtí!““ – 124 „Mluv jen!“ „„Nuže slyš, mé kníže, jestli jeden pykat musí, propusť staršího, ať mladší trest a pokutu zaň zkusí! – Popřej ale, ať se dříve na věky v svou chatrč skryju, jednoho mřít z dětí obou nepřečkám a nepřežiju!““ – „Pro staršího, ženo, tedy stavíš právu pevných hrází, mladší mřít má, proč as, ženo, odvolej se na důkazy.“ – „„Nemám důkazů, leč slyšte, můj když muž se loučil s světem, otcovské dal požehnání oboum těmto drahým dětem. Mladší můj byl, ale starší dítětem byl první matky. Opatruj, děl, syna mého nade všecky světa statky. Tak zahoříš ještě v hrobě pravou láskou k muži svému, když zachováš rod i jméno synu z cizé zrozenému. Opatruj jej jako oko, jako svoji zřetelnici, a já slib svůj políbila do ssinalých jeho lící. – Věrně stát chci ve svém slibu, jejž jsem svému muži dala, chci, bych prvního též syna kmenu jeho zachovala. Bolest chci radš, jíž bych dítě vlastní svoje oželela, než abych se muži svému věrolomnou státi měla.““ – Zamyšlen tu kníže stojí, – zamyšleni stojí kmeti, Výrok zní pak: „Dobrá ženo, vezmi nazpět obě děti!“ 125